Konec přátelství?
Ahoj holky, mám na Vás dotaz, jak byste se zachovaly v mé situaci.
Mám kamarádku od střední školy - slušná, citlivá, introvertní, ale přitom upřímná holka. Ve 20 letech si našla svého budoucího manžela, po 4 letech se vzali - byla jsem jí za svědka. Od té doby chtějí dítě - marně. Já jsem otěhotněla se svým tehdejším přítelem rychle, svatbu jsme měli před měsícem, tam ještě bylo vše OK. Bylo tam víc dětí, ale na kamarádce nic znát nebylo ani na jejím manželovi. Odjížděli ovšem brzo.
Od té doby jsem jí několikrát psala, ani neodpověděla, tak jsem jí volala, v mobilu se zdála unuděná, že volám. Tak jsem to típla, že jí zavolám večer kolem 20.hodiny a to měla už mobil vypnutý. Nechala jsem to být a a asi za týden jsem to zkusila znova - mám ji ráda, nerada bych o ni přišla ikdyž vím, že tím, že máme již dítě, jsem se jí solidně odcizila.
Včera jsem to zkusila zase a konečně měla na mě čas - řekla mi, že je čeká první kolečko umělého oplodnění, protože u ní zjistili nízký hormon, který udrží embryo v děložní sliznici a je důležitý pro vývoj plodu. Ona by nikdy neotěhotněla přirozeně - resp. ta možnost je asi 1%. V telefonu se moc vybavovat nechtěla, vím, že je jí to líto, že to musí podstupovat - oni byli takový ti klasici - nejdříve vše ostatní, až pak dítě. Říkala, že je to bude stát opravdu dost ne jako u nás - vše zadarmo. Trošku z ní čišela arogance a byla jsem ráda, když jsem ten telefon položila. Asi za hodinu mi přišla smska z neznámého čísla, kde stálo: Už jí nevolej a nepiš. To byl asi její manžel...
Můj dotaz tedy zní - dá se podle vás toto přátelství ještě zachránit? Zvala jsem jí několikrát i k nám na návštěvu (máme dům, kde je hodně místností, kde se dá přespat), nikdy nechtěla, mám pocit, až ať dělám, co dělám, tak už si k ní cestu nenajdu...A to ještě ani neví, že jsem podruhé těhotná...
Když jsme spolu jednou za čas venku (ona ze severu Moravy, já z Prahy), snažím se vůbec dítě nezmiňovat, pokud se nezeptá, vím, že je to pro ni těžké téma...
mozes byt aj ty prava kamoka a taketo veci odpustit.. ak pride ten cas tak budete znova spolu. ale fakt je ze clovek sa meni. ja som mala tiez kamosku s ktorou som bola od zakladky a az po moj vydaj. a tym to skoncilo. aj taky je zivot..
Když me mamka čekala, pracovala ve školce se svoji nejlepší kamarádkou. Mamka otěhotněla bez problémů, její kamarádka nemohla asi tři roky. Přestala se s ni bavit, v práci ji dělala naschvály. Prý to bylo hrozny. Jakmile otěhotněla i její kamarádka, začala se zase chovat normálně, do ted spolu kamaradi, navštěvují se.. Takže byt tebou ji dam čas, az bude čekat miminko, určitě se ozve. Ted bych ji nechala byt, docela ji chápu, ze je "nazlobena". Moje segry s otěhotněním furt otalely a mimco si ta jedna pořídila az po 30, otěhotněla hned po prvním mesici, těhotenství mela bezproblémový. Já otěhotněla planovane ve 23, a potratila. Nespravedlnost největší - já dítě chtěla víc než kariéru = přesný opak segry. Dlouho jsem ji to mela za zlý, ted si pripadam absurdní, vždyť ona za to nemohla, ze mela všechno prostě v pořádku. Tvoje kamarádka to pochopí taky 🙂
@astyna Podle mě to chce čas. Každý jsme jiný, někdo to nese hůř, někdo líp. Na ni to teď asi dolehlo. To co ti přišlo v telefonu jako arogance může být její způsob obrany, obrnění se. Dala bych jí najevo, že rozumíš tomu, že je to pro ni obtížné období, že bys ji ráda podpořila, ale že pokud to ona teď vnímá jinak, nechceš ji trápit, ale ať se kdykoliv ozve, až se na to bude cítit. Prostě jí nechat dveře otevřené. Pokud máš pocit, že je její manžel fajn chlap, tak by to šlo možná i přes něj, když na něj teď máš číslo. Zavolat mu, že bys jen ráda věděla, jak to je a že bys kamarádce jen tohle ráda napsala a pak jí dáš prostor, jestli je to dobrý nápad.
Ja nerikam ji odvrhnout, ale furt kolem ni skakat po spickach, omlouvat se (za co vlastne?), to neni zdrave ani pro ni. Deti jsou vsude, vsude okolo jsou tehotne, matky s miminy. On to ani nemusel psat manzel, ze jo.
@tahejhula nejde o to skákat kolem ní po špičkách, ale jen jí dát najevo, že jí chápe..rozhodně neni důvod se omlouvat..já jsem to s tou kamarádkou tehdy zvládla..nevim, jestli jsem se vždycky dokázala tvářit dost nadšeně, ale daly jsme to obě..i když ona se mi tehdy svěřila, že její kolegyně, která otěhotnět dlouho nemohla, to těžce nesla a měla k tomu i nějakou průpovídku..a tu mou kamarádku to ranilo a ve své radosti vůbec nedokázala být empatická a tu kolegyni pochopit..
Ahoj, necetla jsem ostatni prispevky... ale povim ti to z me strany... ja to znam z te strany kamaradky... dej ji cas, cloveku v teto situaci prijde svet strasne nefer, chce za vsechno jecet a kricet nespravedlnosti... nejde o to, ze by to tomu druhymu nepral nebo neco...jen proste... je tezky ty pocity popsat... navic, uprimne, nikdo kdo si tim neprosel, nepochopi jak se clovek citi a co zaziva... a nekdy i nevinna poznamka nebo "rada" neskutecne boli a otaci tim pomyslnym nozem v srdci... jak jsem psala, dej ji cas a drz pesti, at se jim zadari a vse probiha v poradku, pak je velka sance, ze se to uklidni a zlepsi.
Souhlas s těmi, co píšou, že kdo nezažil, nepochopí... Není to o kamarádství. V člověku je tak obrovská bolest, že sse to fakt nedá představit. Způsob reakce na těhotné okolí asi závisí na momentální schopnosti zvládat stres, na povaze, na tom, jak blízcí lidi to jsou... Já vždy popřála, že je to super, že se jim zadařilo, i jsem to tak částí sebe cítila... Druhá část ale cítila šílenou bolest. Podle toho, co zrovna převažovalo, jsem asi vypadala věrohodně nebo ne. Doma jsem to vždy obrečela a to pořádně. Mmch to, že jsem nakonec otěhotněla, když už jsme to vůbec nečekali, jsem poznala ještě před těhotenským testem a vynechanou ms tak, že když mi kamarádka velice opatrně do telefonu říkala, že čekají mimčo, já jsem v sobě poprvý měla jenom radost a ne tu bolest.
@monasek84 Ano, casto jsem to vnimala primo v tu chvili, kdy jsem se chovala jako krava. 😉 A casto jsem to neumela zastavit. Zase jsem se dokazala pomerne rychle omluvit a vyjadrit pocity, ktere me k tomu chovani dovedly. Ale nereagovat na kamaradku, posilat ji podivne sms, to uz pusobi ponekud nemocne. Berte to jako muj ciste subjektivni nazor.
@tahejhula to ano, ale tady nikdo o hnusném chování nemluvil..jen si prostě myslim, že nadšená nastávající maminka by mohla pochopit tu snažící se, že nedokáže projevit dostatečné nadšení..nebo dostatečný zájem...přesně jak psala @pajula123 člověk je prostě rozpolcenej a záleží na momentálním rozpoložní, která ta polovina pak reaguje dřív..
@astyna Ahoj, dovolim si napsat mou zkušenost. My jsme chtěli po svatbě s manželem hned miminko, bohužel se nám to více než tři roky nedařilo, mezi tim kamarádky jedna vedle druhe tehotnely jak na běžícím pásu. Bylo to hrozne obdobi, chraň bůh ne že bych jim to nepřála, ale co návštěva kamarádky to pak ve me doma se probouzela velka lítost, proc zrovna my ne, manžel me nestačil utěšovat. Tak jsme si řekli, že na chvíli bude lepší, abych neublizovala sebe a nejlepším kamarádkám, že se nebudeme na chvíli vídat a nemělo cenu si ani psát, protoze jsem byla presne jak tvoje kamarádka neprijemna, kousava a nedalo se semnou bavit. Věděla jsem že si nemáme co říct přeci jenom ja v práci, do toho resila nasi neplodnost a kamarádky doma na materske a jine starosti než my. Dej kamarádce čas, ono samotna psychicka příprava na ivf není lehka, a možná i rozumim tvoji kamaradce. Dej ji čas do vánoc nebo i velikonoc a pak ji zkus napsat dopis a pripomenout Vaše přátelství a spolecne zážitky. Ted bych to nechala byt, ted potřebuje byt v klidu, zklidnit se, a kazda tvoje reakce k ni ji muže v hlavě zpoustet myšlenku ke srovnání s tebou typu deti. Člověk už má i strach se stykat, protoze má strach nedejbože, aby poslouchal rady a nedejbože něco vysvětloval proc zrovna nám to nejde. Dej ji čas a verim, že z a nejake obdobi cestu k sobe opet najdete, ale budete se muset snažit hodně obě dvě a hlavně bude záležet na kamarádce a jejich úspěchu při ivf. Každý neúspěch člověka který to nezazil to opravdu moc nepochopí. A v cítit se do toho druhého pokud to opravdu člověk sám nezazil je podle me nemozne.
Ona tehotna taky potrebuje byt v klidu a ne resit psychicke stavy nekoho dalsiho. Cili kamoska asi taky nechape. 😉
@monasek84 A to si zrovna myslím, že posuzovat všechny stejně jde. Protože to, že se mi momentálně nedaří, nesmí způsobovat zášť, závist a zlobu proti ostatním, kteří to teď mají jinak. Pokud to tak je, je to signál, že musím pracovat na sobě a vyhodnotit, kde je chyba. A trvám na tom, že pokud najdu příčinu mojí zloby a zapracuji na ní, dostaví se výsledky třeba i v případě otěhotnění.
@tahejhula neni mi jasný, proč jsi tak striktní, když jsi sama psala, že ses v tomhle případě chovala jak kráva..čekala bych od tebe víc pochopení..nezvednout telefon je podle mě mnohem lepší než ho zvednout a projevit se, jak ta kráva..protože se pak těžko bere zpět..navíc ona jí pak zavolala, takže věřim, že si je svého chování a přístupu vědomá a bojuje s tím..ale známe tu jen jednu verzi, třeba je za tím ještě něco jiného..
@msimankova ja nerikam ze to tak neni... ale to ze si to clovek neuvedomi hned jak se mu to deje, je naprosto normalni... holt nekdo je tak vyrovnanej jako treba ty a tahejhula a holt nekomu to trva...
Já si myslím, že jsi to přesně vystihla - ono něco jiného je, když se mnou seděla v kavárně, před námi se na zemi prdolil syn a ona se usmívala...Pak doma to třeba bylo už jinak. Naše vztahy hodně ochladly po porodu syna. V těhotenství to ještě šlo. Já o ni nechci přijít - ale zároveň ji nechci ubližovat. Čili další postup už nechám čistě na ni. Myslím, že se ozve, až bude těhotná...
@pajula123 pod tohle bych se mohla podepsat - i s tím otěhotněním to bylo u mně stejně. Doteď mám velkej soucit s holkami, co jim to nejde. Vhání mi to slzy do očí a mám vždy chuť je obejmout a říct, že to bude dobrý, akorát to chce vydržet, přežít...Vždycky si vzpomenu na tu bezmoc, vztek, smutek, beznaděj - prostě tmu na srdci. Nám to nešlo dlouho a ani IVF se nedařilo, téměř jsme podali žádost o osvojení. Možná se někdo z toho tolik nehroutí, ale my po dítěti s mužem fakt toužíme a ten život bez něj, jsem si nedokázala představit.
@monasek84 Ale jo, to je jasný, že to není hned, trvá to vždcky. Jen to myslím tak, že prostě zpracovat věci musí všichni, jen lítost není dobrá cesta pro nikoho.
Mne prijde lepsi a ferovejsi to zvednout a rict: Promin, mam naladu na hovno, byla bych hnusna, zavolam, az budu mene labilni.
Tohle kazdy normalni clovek pochopi.
@astyna jak dlouho už se kamarádka snaží o mimčo?
jinak ono je to pak těžký, když má jedna dítě a druhá ne..dřív jsme řešili kravinky..nákupy, kosmetiku..nebo pak třeba rekonstrukci a stavbu domečku..a díky bohu to řešíme i teď, ale už má i jiný starosti..nebo hlavně jiný starosti a já si vedle ní někdy přijdu trapná, že řešim pořád jen tohle..a ne příkrmy a plavání batolat..a ač mám její holčičku ráda a ráda jí vidím a poňuchám jí, tak jsem i ráda, když se sejdeme sami a můžeme si v klidu popovídat, aniž by se téma pořád točilo kolem ní..je to pak fakt o tý sebereflexi..ta u mě snad funguje 😀 ale je to prostě někdy boj, no...ale už se těším až poznám i tu druhou stránku 😀
A navic, nas treba obklopovali lide, kteri ackoli vedeli, ze bychom radi, tak nas "podporovali" vetami typu: To jste nejaci divni, u nas to bylo do dvou mesicu... Se asi malo snazite, ne? Atd... Pak se nechovej jako krava. No i tak jsem se za neprimerene reakce omluvila, protoze vztek nikam nevede. A uz vubec neni dobrym pruvodcem zeny, ktera se snazi otehotnet.
@tahejhula omluva mi samozřejmě řiká..ale bohužel ne vždycky všechno spasí..a ne vždycky člověku cvakne hned, že by se měl omluvit, jak píše @msimankova věci se prostě musí zpracovat a každý je zpracuje jinak rychle, proto taky @astyna radím nedělat závěry a doufát, že se kamarádka se svou situací popasuje a najdou si k sobě zase cestu
@astyna Na jednu stranu chápu, že je nestastna, že jim to nejde. Na druhou stranu po vás nemůže chtít, abyste se cítila pomalu provinile, že jste otěhotněla. Nechala bych ji být, ted je to na ní.. třeba se časem ozve. A třeba taky ne..