Konec přátelství?
Ahoj holky, mám na Vás dotaz, jak byste se zachovaly v mé situaci.
Mám kamarádku od střední školy - slušná, citlivá, introvertní, ale přitom upřímná holka. Ve 20 letech si našla svého budoucího manžela, po 4 letech se vzali - byla jsem jí za svědka. Od té doby chtějí dítě - marně. Já jsem otěhotněla se svým tehdejším přítelem rychle, svatbu jsme měli před měsícem, tam ještě bylo vše OK. Bylo tam víc dětí, ale na kamarádce nic znát nebylo ani na jejím manželovi. Odjížděli ovšem brzo.
Od té doby jsem jí několikrát psala, ani neodpověděla, tak jsem jí volala, v mobilu se zdála unuděná, že volám. Tak jsem to típla, že jí zavolám večer kolem 20.hodiny a to měla už mobil vypnutý. Nechala jsem to být a a asi za týden jsem to zkusila znova - mám ji ráda, nerada bych o ni přišla ikdyž vím, že tím, že máme již dítě, jsem se jí solidně odcizila.
Včera jsem to zkusila zase a konečně měla na mě čas - řekla mi, že je čeká první kolečko umělého oplodnění, protože u ní zjistili nízký hormon, který udrží embryo v děložní sliznici a je důležitý pro vývoj plodu. Ona by nikdy neotěhotněla přirozeně - resp. ta možnost je asi 1%. V telefonu se moc vybavovat nechtěla, vím, že je jí to líto, že to musí podstupovat - oni byli takový ti klasici - nejdříve vše ostatní, až pak dítě. Říkala, že je to bude stát opravdu dost ne jako u nás - vše zadarmo. Trošku z ní čišela arogance a byla jsem ráda, když jsem ten telefon položila. Asi za hodinu mi přišla smska z neznámého čísla, kde stálo: Už jí nevolej a nepiš. To byl asi její manžel...
Můj dotaz tedy zní - dá se podle vás toto přátelství ještě zachránit? Zvala jsem jí několikrát i k nám na návštěvu (máme dům, kde je hodně místností, kde se dá přespat), nikdy nechtěla, mám pocit, až ať dělám, co dělám, tak už si k ní cestu nenajdu...A to ještě ani neví, že jsem podruhé těhotná...
Když jsme spolu jednou za čas venku (ona ze severu Moravy, já z Prahy), snažím se vůbec dítě nezmiňovat, pokud se nezeptá, vím, že je to pro ni těžké téma...
Oni si prošli vším možným - od "pořiďte si pejska", po "jak se nastěhujete do nového domu, hned se zadaří" až po slavné "nemysli na to". Ono by na to asi ani nemyslela, kdyby to každý nepřipomínal 😒 Hlavně udělali takovou tu zásadní chybu, kdy to rozhlásili po příbuzenstvu, že chtějí miminko a že babičky se mají chystat...
Já jsem ke všem těhotenstvím přišla jako slepý k houslím, rady jsem jí nikdy žádné nedávala, měla jich přehrše a taky by mě to už nebavilo poslouchat.
Mě hrozně mrzelo, že jsem tu radost z prvního těhotenství neměla s kým sdílet - příbuzenstvo bylo vedle z vícečetného těhu v rodině, takže se vše točilo kolem nich a mě se jen zeptali, kdy to bude. Moje nejkámoška mi sice popřála, ale neměla jsem chuť s ní probírat první uzv, screeningy apod. A můj přítel toho měl už plné zuby 😀
@tahejhula samozřejmě, že to chápu..já jo..proto jsem taky nebulela lítostí před tou svou kamarádkou, když otěhotněla a já se místo těhotnění rozváděla..ale nakupovala jsem s ní výbavu, konzultovala kočáry, plánovala pokojíček...ale někdy to bylo těžký a dokážu pochopit, že se s tim někdo nedokáže poprat, tak jak by třeba chtěl...jestli je ta holka trochu normální, tak to sama musí cítit, že se nechová košér...navíc já jsem se "jen" rozváděla a ona stojí před tím, že možná děti nebude mít vůbec..fakt si sama nejsem jistá, jak bych se s tím vyrovnávala..
Jen v krátkosti. Jak se říká..."v nouzi poznáš přítel". Tvá kamarádka ho poznala, ale ikdyž si v nouzi nebyla tak si nepoznala přítele. Závist je zákeřna věc. Je to smutný. Ale všechno zlé je k něčemu dobré 🙂 . Nebo mě ještě napadá, že v to má trochu prsty její manžel? Ale hlavu vzhůru 😉
@tahejhula Tak na toto téma bych mohla napsat knihu - rad, jak otěhotnět jsem dostala tisíc. A korunu tomu dala kolegyně. Když jsem se zmínila před jinou kolegyní, která měla problémy s menstruací, že chodím na hormonální jógu, ta první to komentovala: "No jo, ty baby, co chtějí otěhotnět, jsou schopný dělat různý pí.... Místo aby na to pořádně vlítli..."
@msimankova A někdy nepomůže nic.... Trochu mi vadí, když mi někdo předhazuje, že moje bezdětnost je problém v hlavě, a až se vyladím, tak otěhotním... Ale pokud si tím neprojdeš, nepochopíš, jak se může ta zmíněná kamarádka cítit. A nemusí to být zášť...
http://www.jinyzivot.cz/2016/07/05/vykrik-do-ti...
Paní tady, myslím, vyjadřuje přesně to, co cítí žena, která nemůže mít dítě...
@astyna nečtu komenty ale pro kamaradku je to moc těžké opravdu kdo nezazije trnitou cestu za miminkem nikdy nepochopí ani kdyby chtěl nechala bych kamaradku ona prostě tedka nemá na to aby mluvila s lidli co mají děti a co otehotni hned vim ze se to tam nema brát ale fakt je to pro ni moc těžké ono projít si umělém oplodnění není žádný med ale věřím že jak otehotni a bude mít mimi tak se vše vrátí do starých koleji dejte ji čas nevolejte jen pokud mate maila tak třeba jednou za čas napište ale ne hlavně otázky jak se má atd prostě jen ze vám chybí a až bude chtít at se ozve ze budete čekat nic víc protože i slova útěchy od kamosky co má dítě nebo ceka jsou spíš další rána pod pás opravdu dejte ji čas.
@astyna Dej jí čas, taky jsi myslím, že se ti ozve, pokud bylo Vaše přátelství pevné od základů postupem času až se jí třeba zadaří určitě si vzpomene na tebe a bude jí to i mrzet co se stalo mezi Vámi, chce to jen odstup času. A pokud se neozve jak říkám, poslední co pak můžeš udělat jí třeba za půl roku napsat dopis a připomenout Vaše přátelství a na Vánoce poslat pohled. Pak už je to jen na ní.
@karja Souhlasím, že nemůžu vědět, jaké to je. A já nesoudím. Jenže v hlavě to je, a nemyslím tím vyladění, pozitivní myšlení a podobně, myslím jiné věci. Navíc každý v životě zažívá věci, které si druhý neumí představit, taky o tom vím své. Tohle je ale o tom, že když jeden zažívá těžké časy a jen kolem sebe kope, není to v pořádku ani pro něj.
@msimankova Určitě. Souhlasím s Tebou, že užírání se k ničemu nevede... Užírající si škodí sám sobě... Pochopila jsem to (špatně) tak, že si za tu bezdětnost může dotyčná sama, protože je zapšklá...
@astyna Ahoj, nečetla jsem všechny příspěvky, jen první stranu. Mám téměř stejnou zkušenost, s velmi blízkou (bývalou) kamarádkou. Známe se asi 15 let, byla mi na svatbě za svědka. Jenže - ona je prakticky celý svůj dospělý život citově navázaná na ženatého "přítele", a i když to nikomu, ani sama sobě nepřizná, tak dost očividně trpí, že asi nikdy nezažije, co to je být nevěsta a hlavně máma. Byla za svědka na mé svatbě a i když neprve jásala, tak pak mojí svatbu brala celkem s rezervou - ale řekla jsem si, no jo, všichni z mojí svatby holt nemusí být tak po.. jako já 😀 a neřešila to. Jenže když se mi narodil malý, tak se ode mě prakticky odstřihla. Na má pozvání na kafe reaguje tím, že má šíleně moc práce, i když vím od její rodiny, že věčně leží doma na gauči. Uvědomila jsem si, že vlastně takhle odstřihla všechny kamarádky, co mají děti. Neberu si to osobně, ona ví že tu jsem a že jsem ji mnohokrát zvala, ale na druhou stranu, přece ji nebudu prosit na kolenou nebo se jí omlouvat, že mám dítě. Život je změna, mění se okolnosti i lidé v závislosti na nich. Někdo ti do života přijde a hned odejde, někdo chvíli pobyde, ale věčně netrvá nic. Jestli chceš mít klid v duši, tak jí třeba napiš dopis, ve kterém jí řekni, že tě mrzí že se nevídáte, že to nechápeš, ale že jí přeješ do života vše nejlepší a pokud by někdy chtěla obnovit přátelství, ví, kde tě najde. A pak to v sobě uzavři 🙂
@karja neee, taky jsem to mozna nejak blbe napsala, ale rozhodne to tak nemyslim 🙂
@msimankova sem na to už po těch letech trochu cíťa🙂
@karja asi jako kazdy na to sve trapeni - ja zas startuju jindy 🙂
@msimankova Chtěla jsem původně dát, to se mi líbí, ale je to dost nevhodný🙂 Ať je těch trápení co nejméně!!!
Já jsem byla přesně tou osobou, co tvoje kamarádka. Snažili jsme se o rok dřív s partnerem o dítě, než moje kamarádka a nakonec otěhotněla mnohem dřív, než já.To víš, že jsem jí to přála a to myslím vážně, vždyť jsem moc dobře věděla, co je to za trápení a jí to ze srdce přála, ale, velké ale......Zatímco my jsme podstupovali umělé oplodnění, ona už byla před porodem. Měla jsem jí to říct, že když mluví pořád jenom o dítěti, že mi moc nepomáhá vyrovnat se s tím, že to pořád nejde, ale zase jsem si říkala,že i já bych byla na jejím místě šťastná a tak jsem mlčela. S manželem jsme měli náladu na bodu mrazu, každou ms jsem probrečela a když jsme k nim přišli na návštěvu, tak nemluvili o ničem jiném, než o dítěti. Ale co tím chci říct je, že tvoji kamarádku chápu a pochop ty jí.Když po něčem tak dlouho toužíš a někomu se daří, hlavně v tomto případě, nebyla bys taky nešťastná? Jasně, není to důvod k tomu, aby se k tobě chovala takhle, ale je to těžké a ona se pere sama se sebou. Zkus ji podpořit, nebo jestli se takhle chová, počkat a nechat jí, třeba se ozve sama, až zjistí, že i ji potkalo štěstí. Určitě ti závidí, cítí bezmoc, ale to proto, že je zoufalá. Já ji fakt nechci omlouvat, měla by ti to přát, jako já svojí kamarádce a jsme kamarádky pořád, ale na tohle období nerada vzpomínám, ale dala jsem to, nechtěla jsem ztratit kamarádku jenom proto, že mě se nedaří a jí ano, vždyť za to nemohla a já taky ne. Držím moc palce a pokud se k tobě nebude nadále chovat takto i po tom, co bude čekat mimi, tak se na to vyprdni. Dobrá kamarádka štěstí přeje i když se jí nedaří.
Napsala jsem to blbě, pokud se k tobě bude nadále takto chovat takto i po tom.... teď to po sobě čtu. Jinak jestli to nevyjde ani po tom, co se i jí zadaří, nevnucuj se a najdi si jinou kamarádku a to takovou, která už třeba mimi má. Je to zkouška vašeho přátelství, tak doufám, že ji zvládnete a pak třeba budete vozit svá miminka v kočárku, jako já se svojí kamarádkou a budete řešit, jak papá, jak spinká, jako já a moje kamarádka.
neda mi to.. precetla js vsechny komenty a zasnu jak se tu nektere vyjadrujete jak"zarli nestoji za to" no tak damy to jste asi ten typ, co projde kolem chlapova rucniku a jste v tom a bez prace..
ja jsem z te druhe strany.. bohuzel-a opravdu jak tu psalo MNOHO holcin-kdo si tim neprosel tak to proste nepochopi! ja sem z tech co se rok a pul snazili.. v ty dobe kolem me tehotneli snad i psy! za ru dobu otehotneli snad vsechny moje kamaradky.. kolegyne.. nektere nekolikanasobne.. tety.. proste kazdej mesic minimalne dve tehule.. a ksyz vi ze vam to nejde a na vas se vyriti" hele to je super ja sem tehotna ani sem to nevedela".. to je neco tak straanyho! pripadate si jako hadr.. jako nejakej hermafrofit bez pohlavnich organu.. jako krypl kterej je uplne neschopnej.. kazdou tuhle informaci jsem opravdu obrecela.. kazdou MS jsem taky obrecela.. bylo to TAK strasne.. ne ze bych jim zabidela to vubec- jen mi to pripadalo hrozne NEFER.. a opravdu nektere holky(ty tehotne to chapaly aby mi porad necpali svoje tehu) nektere bohuzel ne(jako tady nektere z vas) a mysleli si ze proste kdyz jsou tehu ze se mam asi pos*at a nezajem protoze se ted vesmir toci kolem nich..
Taakze.. zakladatelce radim.. napsat mail, hodit zpatecku-i kdyz je tehu tak kit trochu ty empatie pochopit kamosku.. dat ji klid at se stim popere.. a tehu at probira s tema lidma kterym to nevyrvava srdce z tela😉
@alkapinka některým ženám tu chybí trocha empatie 😉 ..a já si to pomalu prožívám podruhý..od května pracujeme bez úspěchu na miminku, přítel má navíc špatný spermio, tak kdo ví jak to půjde..a kamarádka po dvou pokusech otěhotněla podruhé, kolegyně to dala na první dobrou a přesně jak píšeš..každý měsíc otěhotní dobře dvě holky..teď už je řada asi na těch psech 😀 slzy kvůli tomu zatím vyloženě neroním, ale je mi z toho čim dál víc ouvej..
@alkapinka Tak jsem se přesně cítila, jako ty, neschopná,ani do kočárků jsem se nepodívala a když jsem zjistila, že se bratranci od manžela narodil syn a pojmenovali ho stejným jménem, který jsem chtěla dát svému chlapečkovi, až otěhotním a bude to kluk ( to jméno jsem si vysnila už od 15ti ), normálně jsem se rozbrečela, jak malá a nemohla přestat. Máš pravdu, kdo to neprožil, neví. Na druhou stranu, oni za to nemohou, že mají to štěstí a my máme z toho depku. Zkrátka přát jim to, to ano, ale i ony by na nás měli mít ohled, když to tedy o nás vědí, asi těžko se budeme zlobit na sousedku, která je v tom a líčí to všude, koho potká a ani neví, že někomu tím ublíží. Tak bych to viděla já.
No, ty sice píšeš, že se jí nezmiňuješ zbytečně o dětech, ale napíšu svůj příběh...
Známe se s kamarádkou asi od 10 let - šla mi za svědka, věděla, že nemůžu otěhotnět, čím jsem si prošla, v mezičase si našla přítele, začali spolu bydlet, chystali svatbu - já jsem se svěřovala jí, ona mě, dělaly jsme si babince, občas přespala ona u nás, občas já u nich.
Pak jsem po třech letech snahy otěhotněla, ale těhotenství se nevyvíjelo, takže mě čekala revize - když jsem jí to do telefonu říkala, neřekla k tomu ani popel - normálně nemá problém říct, že je jí to líto, mrzí jí to atd.
Jen mi skočila do řeči a řekla, že v sobotu opékají, protože její přítel má narozeniny a jestli chci, tak můžu přijet, ale ať dám vědět, ať ví, kolik těch špakáčků....
Bylo mi to neskutečně líto. Nejsem z těch, co by uplákali pořád dokola, ale tohle mě dost sebralo a čekala jsem aspoň malou oporu a útěchu.
Ona těsně před svatbou vysadila antikoncepci a hned otěhotněla. Okamžitě mi vyvolávala z každé kontroly, jak miminko mává ručičkama a jak roste a všechno kolem... Bylo mi hrozně - ale stal se zázrak a dva měsíce na to jsem otěhotněla i já. Hned mě chtěla tahat po obchodech, ať nakupujeme pro miminko - já jsem řekla, že do pátého měsíce nebudu kupovat nic, protože mám strach. Dozvěděla jsem se, že řekla, že jsem divná...
No, pokračovalo to i po narození dětí - pořád telefonáty, které začínaly:" A my už přejdeme celý obývák..."
Prostě porovnávání a po zavěšení jsem si vždy připadala neschopná, špatná, nic neumím, nic nemám.
Zhodnotila jsem to tak, že mi ten člověk začal víc brát než dávat.
Tak to v životě chodí.
Styk jsme omezily na minimum, mám ji na fb, sem tam olajkujeme fotky a to je vše.
Nemá cenu tlačit na pilu.
Tvoje kamarádka je možná ve špatné situaci, je možné, že ti závidí tvoje děti - občas jsem mívala taky takové pocity, než jsem měla malýho, prostě potřebuje oddych.
Tak jí ho dopřej a třeba až se jí zadaří, uklidní se a je možné, že kamarádství pojede dál. A nebo taky ne...