Mám dítě a lituju toho...
Potřebovala bych se vypovídat a potřebuju i radu. Celý život jsem věděla, že děti nechci. Nikdy jsem nebyla mateřský typ a rozhodně nejsem matka roku. Můj manžel měl stejný názor, takže náš život byl fajn. Jenže manžel před dvěma lety změnil názor a začal mluvit o dítěti. Že by sme si měli pořídit aspoň jedno. Nijak na mě netlačil, prý si to mám rozhodnout sama. Do toho jsem neustále poslouchala svoji matku, která se starala o svou nemohoucí mámu, že kdyby měla aspoň vnuka/vnučku, bylo by to skvělé, že by došla na jiné myšlenky,že mám nejvyšší čas, že ona bude hlídat...(péče o starého člověka je dost psychicky náročná). Jednou jsem v práci toto téma naťukla a kolegyně mi řekla, že kdyby její muž chtěl děti a ona ne, že by se bála, aby neodešel nebo aby si ho nepořídil s jinou. Popravdě jsem o tomto taky přemýšlela. Můj manžel je úžasný člověk, velice ho miluji a věřím mu, máme krásný vztah i po 10-ti letech. On sám mi řekl, že moje rozhodnutí bude respektoval. Přesto jsem se pod tíhou argumentů nebo asi v pominutí smyslů rozhodla, že si dítě pořídíme. To, že jsem v jiném stavu jsem zjistila velice brzo. Obrečela jsem to, ale štěstím to nebylo. Přemýšlela jsem, jestli jít na potrat a manželovi to neříkat. Nakonec jsem mu to řekla. On byl rád, já zoufalá. Moje těhotenství bylo bez problémů, žádné nevolnosti, vysoký tlak, cukrovka, vše v pořádku. Jakž takž jsem se s tím vypořádala a začala se docela těšit. Oba jsem si přáli holčičku, protože v obou rodinách jsou samí kluci. Jenže po odběru plodové vody bylo jasné, že to bude kluk. Cestu z vyšetření jsem probrečela zklamáním a rozhodně jsem se už netěšila. Rodila jsem CS, takže "porod" v pohodě. Malý není zlé dítě. Prospívá, na 2 měsíce je velice šikovný. Jenže já jsem zoufalá. Není dne, abych nelitovala svého rozhodnutí. Manžel jezdí domů jen na víkendy, moje matka sice k nám jezdí, ale manžela nenahradí. Navíc mi po pár dnech leze na nervy. Ubíjí mě to být doma. Kdyby to šlo, okamžitě bych se vrátila do práce. Leze mi na nervy všechno. Když se syn rozbrečí a já nevím co s ním, chytnu amok, křičím na něj a nejradějí bych ho někomu dala, ať si ho vezme a nevrací jej. Nejraději jsem, když spí a já s ním nemusím mluvit a věnovat se mu. Dítěti se věnuju, péči nezanedbávám, ale všechno dělám jen proto, že se to musí a má. Nemám z toho radost. Otázka, jak si užívám mateřství, mě dohání k šílenství. Co to znamená užívat si??? Nechápu lidi, co toto podstupují dva a vícekrát. Nebo je vlastně obdivuju. Vím, že jsou lidi, kteří si přejí děti a zdravé děti a byly by za to vděční. Já to mám, ale šťastná nejsem, večery probrečím s tím, že jsem si zničila postavu a zkazila život. Cítím, že to nebylo správné rozhodnutí a chci zpět svůj život před tím. Říkala jsem to manželovi i matce, ale asi si myslí, že si dělám srandu. Mrzí mě moje rozhodnutí a kdyby to šlo, vrátila bych to zpět a dítě si nepořídila. Kdyby se mě někdo ptal, jestli mám syna ráda, nevím, co bych odpověděla. Jen vím, že větu - miluju své dítě nadevše-bych neřekla. Najde se někdo, kdo to má podobně nebo jsem jediná? Změní se to někdy? Klidně se do mě pusťte. Počítám s odsouzením.
@targeta Docela by mě zajímalo, jestli se u Vás něco změnilo? Mám 4 měsíčního syna, mám ho moc ráda, ale stejně jsem měla stejné myšlenky jako Vy. A stále mám pocit, že neumím syna zaujmout a komunikovat s ním. ☹ a že mi v tomto směru ujíždí vlak. Manžel se k synovi moc nemá, ale když se mu chvilku věnuje, tak malý je jak sluníčko, prostě to s ním umí.
Ahoj holky,hledala jsem nějaké informace jak to čerstvé maminky prožívají jestli nejsem hrozná jen já nebo to má víc žen taky nevím jestli to mám svádět na pitomou laktační psychózu,protože nemůžu uvěřit,že bych jí měla. Ale mám doma měsíčního chlapečka a už po třetí se mi stalo,že kvůli pláči jsem na něj byla ošklivá. Vždycky se to stane,když s ním jsem celý den sama a on pláče,nevím jak to popsat,ale příjde mi,že ten pláč nesnáším,nemůžu to vydržet poslouchat a nejraději bych utekla. Je to tak,že jsem netrpělivá aa když už to trvá déle a já nevidím jedinný důvod jeho pláče začnu být vzteklá a pak to samozřejmně obrečím jaká jsem nána a hlavně abych mu neublížila. Každopádně můj syn nebrečí od rána do večera spíš naopak je zlatej o proti tomu co slýchám od jiných maminek proto jsem taky v šoku,že nejsem schopná vydržet ani to minimum jeho breku. Každopádně,když nejsem sama tak se mi to nestává,beru to úplně jinak konejším ho a nic špatnýho v sobě necítím. Nevím co mám dělat,končí mi šestinedělí tak se modlím aby to přešlo. Je mi 36 a na mimčo jsem čekala sedml let a byla jsem strašně šťastná,když jsem otěhotněla,těhotenství bylo úplně bez problémů porod už byl horší to jsme si s mužem a synem dost užili,ale to už je zapomenuto. Taky mě hrozně bolí kojení a vůbec si to neužívám spíš naopak je to pro mě útrpný proces,nutnost,kterou musím podstoupit,ale nejraději bych nekojila.no to je asi vše,taky jsem se potřebovala vypovídat,protože do očí to nejsem schopná nikomu říct!!!!!!!
@michaelaela to s tím, že se sama s děckem tolik neovládám moc dobře znám. Lidi okolo strašně dodávají energii, sílu a chuť vše zvládnout. A stačí manžel zahleděný do televize vedle v obýváku, nebo být kdekoli na veřejném prostranství. Mám to také tak. několikrát jsem si vyslechla obdiv , jak klidně zvládám vzteklé dítě (před obchodem či před odchodem z hřiště), ale sama doma vybuchnu. Prostě je potřeba uvolnit ten přetlak a asi ne každý to umí korigovat do neškodných činností. Vydrž bude líp! Fakt.
@michaelaela na tvém místě bych zkusila laktační poradkyni, protože to kojení je samo o sobě nepříjemný stres, znám ten pocit, když kojení bolí a nejraději bys dítěti dala flašku a strčila ho s ní do kouta, jen kvůli tomu podělanému kojení, zažila jsem u dcery to samé a ačkoli jsem jinak problém s rodičovstvím jako takovým vůbec neměla, pláč mi nevadil a dítě mne naplňovalo, z toho kojení jsem byla protivná a hodně mne to vyčerpávalo, navíc mi vadilo kojit před lidmi, prostě nejsem ten typ a o to horší bylo, když se někdo (tchyně) zaujatě díval, jak kojím, tehdy jsem neměla dost sil poslat všechny do pr... a už vůbec jsem nechtěla poslouchat ty kecy typu že kojení je to nejkrásnější, nejpřirozenější, pouto a bla bla bla sra.ky, ještě teď mne to vytáčí, když si na to vzpomenu...ale nechtěla jsem litovat, že jsem se dost nesnažila, takže jsem zkusila LP a zlepšit techniku kojení, přála jsem si vážně jen aby to nebolelo, o nějakém příjemném pocitu jsem ani nesnila...no po 3 měsících se ukázalo, že vlivem mé nemoci (hormonální porucha) mám málo mléka a nedá se s tím nic víc dělat, zkusila jsem odstřikovat, odsávat, obklady, čaje, prostě všechny rady nad zlato, ale po těch 3 vyčerpávajících měsících jsem s požehnáním LP i pediatričky tu marnou snahu vzdala, konečně si ulevila a přešla na UM, to byla úleva. Na jednu stranu mi bylo líto, že malá není kojená, na druhou stranu po té bolesti a všech problémech jsem najednou byla absolutně šťastná matka, pravda s lahví v ruce, ale co už, skvělý je ten pocit, že jsem se doopravdy snažila, vydržela jsem to, dokud to šlo, přesně 16 týdnů a pak jsem měla skvělý pocit zadostiučinění, že sice kojit nebudu, ale není to proto, že bych se na to jen tak vykašlala a neměla jsem naprosto žádné výčitky, že jsem to vzdala, když jsem věděla, že jsem udělala vše, co bylo v mých silách. Najednou byl svět tak o 50% zářivější, když jsem při každém breku nemyslela na své zmasakrované bradavky, ale šla s klidným srdcem ohřát UM, znám však spousty maminek, které měly stejné bolesti a problémy a byly za to na miminko naštvané, agresivní, že jim způsobovalo fyzickou bolest, chápu, jak je to vyčerpávající a LP jim pomohla, dokonce jedna kamarádka si pak kojení oblíbila a kojila skoro do 2 let, což osobně nechápu, protože jsem nikdy žádné uspokojení z kojení nezažila, ale věřím, že pro psychiku je právě toto hrozně moc důležité, pokud to nepůjde ani přes snahu, opravdu přichází velká úleva a pocit sebeuspokojení, že ses alespoň snažila a pokud to půjde, je to ještě větší sebeuspokojení a pro psychiku obrovské nakopnutí. Nechci znít jako nějaký šílenec z laktační ligy nebo tak, když mám sama dceru kojenou ani ne 4 měsíce, ale co vím od sebe a z okolí, tak kojení a zbavení se stresu z něj je jedna z nejdůležitějších věcí při budování té mateřské role sama v sobě 🙂. Přeji hodně síly a hlavně vytrvalosti 🙂.
Ježíšmarjá,děkuju fakt moc děkuju. Tu LP určitě vyhledám,protože mlíčka mám,že bych je mohla prodávat a bylo by škoda nekojit. Jsem ráda,že jste mi napsaly je to povzbudivé. Dneska jsem si trochu pobrečela,ale ted mám malého u sebe v posteli a my to dáme 🙂🙂🙂🙂🙂🙂🙂🙂🙂🙂🙂🙂🙂🙂🙂🙂🙂
@targeta už je to lepší? Nebuď na něho zla. Malej za to nemůže. Potřebuje tvoji lásku a náruč. Je to bezbranné děťátko, které ti je vydáno na milost a nemá možnost někam jit. Je mi ho hrozné líto drobečka 😢😢😢😢😢
Ahoj michaelaelo, popravdě nejsi sama, dodnes nesnáším pláč svého syna. Většinou ale už to zkousávám lépe. Navíc je hodně chápavé dítě a po vysvětlení jak maminka je nervozni a nelíbí se jí jeho pláč, tak to celkem šlo. Svého synka mám ráda, i když občas z něho také dokáži šílet a nejsi v tom sama.
@pupiceknikol Ahoj, jojo je to lepší asi jsem potřebovala to někomu říct, doma manželovi jsem nemohla bála jsem se reakce. Ale názory holek a taky vědomí, že to netrápí jenom mě mi pomohlo tu situaci líp zvládat i když ten pláč tedy neustávající pláč mi vadí prostě vadí nemůžu to jen tak poslouchat jako že ho šoupnu do postýlky a nechám ho bulet to nemůžu.
Ja rozhodne nejsem mateřský typ,ani v těhotenstvá jsem nebyla. Kdyz mi nekdo sahal na bricho nebo mi rikal maminko jsem byla uplne alergicka. Ale faktem je že po dvoudením porodu a chvilce kdy mala odchazela a ja jela na akutni cs ...jen mi ji ukazali a ja nic ale 20 minut jak mi ji doncesli vubec jsem nemohla usnout a kdyz jsem ji drzela poprve jezis to byla nadhera. Opravdu ji miluji tak tak jako nikdy nic.. Ta laska je obrovska..faktem je že jsem se modlila aby byla taky holčička-princezna...ale potkala jsem kamaradku co ma odrostle dva syny a ze pry to jejich maminko ze ma 3 chlapy v baracku a ona je jeich kralovna
Dobrý den, nejdříve se do Vás trochu "pustím". V první řadě je totiž potřeba přijmout odpovědnost za vlastní činy. To, kde člověk je, je důsledkem odezev/reakcí na podněty kolem nás. Někdo může tvrdit, že je zmítaný osudem, pokud nechce přijmout odpovědnost za svůj život a nikdy si nepřipustí vlastní chybu. Není tomu ale tak. Tam kde jsme, jsme díky tomu, že jsme se rozhodli tam být. Vy jste se rozhodla pro to mít dítě.
Dál píšete, že svoje dítě nezanedbáváte. Nemyslím si, že je to tak docela pravda. Ono kromě toho, že dítě potřebuje vyměnit plenku a nakrmit, potřebuje také lásku. Především od svojí matky. Víte jaké to pro něj bude, až si uvědomí, že ho jeho matka nikdy nemilovala? Dokážete si představit, že z někoho může vyrůst normální člověk schopný vztahů a sociálních interakcí? Bude muset hodně bojovat. Mě se skoro zdá, že by se vaše dítě mělo lépe v dětském domově. Sice u cizích, ale fyzické potřeby by byly uspokojeny stejně. Ty psychické patrně lépe.
Teď jak z té šlamastiky ven.
V první řadě si myslím, že to, co jste sem napsala, by si měl přečíst váš manžel. Bylo by fér, aby věděl jak se cítíte. U koho jiného byste měla hledat oporu!?
Vaše dítě vás potřebuje celou. Na světě je vaším rozhodnutím a nemůže za to, kde je. Je naprosto bezbranné a potřebuje lásku. Vaším největším trestem teď bude, že ho budete milovat! Milovat je sloveso, láska je cit, který je výsledkem toho, že někoho milujeme. Tak vaše díte prostě milujte. Přinášejte mu oběti. Radujte se z jeho objevování světa, zkoumejte jeho potřeby, "naslouchejte" jim, vžijte se do jeho situace, važte si jej, dejte mu najevo, že ho máte ráda. Jste ochotna to udělat?
Na tuto otázku existuje jen jasné ano. Cokoliv jiného - ne, možná, nevím, snad, kdyby... - to všechno znamená, že to nechcete udělat. Potom dejte vaše dítě k adopci.
@kuchynskypsycholog "uzasny" prispevek. Myslim, ze jako chlap to absolutne nedokazes pochopit, tehotenstvi, porod, sestinedeli, kojeni...jak strasne narocne a vycerpavajici toto obdobi je. Jiste, jsou vyjimky, ktere maji vse bez problemu a jako bonus klidne a hodne dite, ale tech moc neni. Pokud osobne neprozijes a nepochopis, tak si odpust tyto soudy a reci o detskem domove.
@kuchynskypsycholog Nechapu, kde berete tu drzost soudit druhe. Navic z povysene pozice nekoho, kdo nikdy nebude mit sanci dokazat, ze by celou tu situaci zvladl vyrazne lepe. To se to keca.
Nečetla jsem nic předtím, ale určitě ti doporučuju jít si popovídat s psychologem.. ať neskončíš ještě hůř nakonec.. Za tyhle pocity se nestyď, každá jsme jiná a změny neseme jinak..
@kuchynskypsycholog Chápu tu přezdívku - tohle totiž opravdu může napsat "psycholog od stolu v kuchyni"!!!!
Dámy, zkuste si moji reakci přečíst ještě jednou. Bez negativních emocí. Já ji nemyslel zle. Chtěl bych pro oba - matku i dítě - to nejlepší, aby byli spokojení. I bez ohledu na přezdívku, mám v dané oblasti vzdělání. Mé názory jsou nepopulární, ale nebudu vám nasazovat růžové brýle, když pravda je jiná. Podobné případy jsem už viděl. V některých z nich byla adopce to nejlepší řešení. Dítěti se dostalo spokojeného domova, kde bylo vítané, chtěné a milované. Nejlepší však je, když dítě dokáže milovat vlastní matka.
A poznámka na okraj - když někdo nechce dítě už od samého začátku, nejedná se o laktační psychózu.
Velky problem vidim v tom ze manzel jezdi domu jen ba vikend.....
@kuchynskypsycholog po dlouhé době sice radikální ale trefný příspěvek.
Já pořád nemůžu pochopit, že většině co zakladatelku fanaticky obhajují a ohánějí se laktační psychózou a hormonama, uniká její chování před otěhotněním i během těhotenství. To není smršť hormonů, ale čistá sobeckost a dítě od začátku mělo být pouze nástroj k zajištění toho co chtěla.
@myskin Ano, možná paní udělala chybu, že si pořídila dítě, i to se stane. Ne, že bych ji obhajovala, ale ruku na srdce, zažil někdo dokonalou rodinu, kde by rodiče neudělali ve výchově nikdy nic, co by se dítěte dotklo či nějakou chybu i třeba maličkou ve stravování? Přece to dítě má otce i babičku (a možná další rodinné příslušníky), kteří ho mají rádi, i kdyby matka mu nedávala tolik lásky či vůbec žádnou. Proč do dětského domova či adoptovat? Má okolo sebe i jiné lidi, kteří mu to vynahradí. Sama jsem neměla žádné idylické štěstí. Při mém narození odjel můj otec podnikat do zahraničí a vracel se jednou za rok a to se rodiče hádali a mamka utrápená, že nemáme dostatek peněz a stále plakala. Brácha o 8 let starší musel zastat pozici chlapa a sekat trávu, opravovat různé věci a hodně vypomáhat. Je sice teď možná více praktičtější a kouká hodně na peníze, ale vyrostl z něho úspěšný absolvent Karlovy Univerzity. Dostávala jsem za každou horší známku (i trojku) v žákovské na zadek a mamce tekly nervy ze všeho. Ne, že bych ji teď zbožnovala nade vše, ale chápu, že to pro ni nebylo lehké. Nemyslím si, že by ze mě vyrostl nějak postižený jedinec.
@01verona stačí si pořádně přečíst úvodní příspěvek zakladatelky. A nezlob se na mě, alespoň v prvních letech života je pro dítě matka ta nejdůležitější osoba, je s ní většinu svého času. To že má někde třeba fajn babičku je sice hezké, ale to je tak všechno. Klíčová je zkrátka matka, pokud na mateřské nebude otec. A chybu ve výchově či stravování jak píšeš, to udělá každý, ale tohle jsou chyby nesrovnatelné s chováním zakladatelky. A to co píšeš o své rodině, nikde tam nenacházím že by tebe i bratra matka nemilovala, píšeš že jí ze stresu tekly nervy ze všeho, ale možná právě proto, že svoje děti milovala a chtěla pro ně lepší život a nějak to nevycházelo. A k zakladatelce. Je jasné že ne každá matka automaticky miluje své dítě, ale nesváděla bych to na hormony, ale na osobnost. Není nic špatného netoužit po dětech, ale pak si je zkrátka nepořizuji a když už se to z nějakých důvodů stane, tak se snažit udělat to nejlepší. U zakladatelky se bohužel příliš často objevuje slovíčko JÁ.
Nechapu proč by se maminka nemohla zaregistrovat a vypsat se ze svých pocitu. Kazdy máme nějaký bol, problém a kdo jsi bez viny hod po mne kamenem.
@kuchynskypsycholog naprostý souhlas!! Paní nechtěla dítě od samého začátku, ale pak podlehla tlaku okolí (viz. zmínka o poznámce její kolegyně v práci), na dítě se netěšila ani nijak zvlášť neprožívala těhotenství, spíš jí to bylo na obtíž....osobně si myslím, že už v té době jí bylo jasné, že udělala chybu, když se nechala k otěhotnění přemluvit.....nicméně stalo se, dítě se narodilo a paní by měla přijmout odpovědnost a začít svůj problém "nelásky" řešit. Myslím, že v první řadě by se měla svěřit a vypovídat manželovi, otci dítěte a s ním hledat řešení.....
Ahoj holky,jen chci napsat,že u nás je to už o dost lepší a to i díky vašim reakcím,které mi hodně dodali odvahu.
Ještě jednou moc děkuju,Vašík je zlatej a mamina už lepší. Jen by jste mi mohli ještě poradit ...mám dojem,že už tolik nepije mlíčko už nechce tak často a doba kojení se také zkrátila,budou mu tři měsíce,je to normální?
Děkuju za odpověd 🙂
@kuchynskypsycholog Pak jako nekdo, kdo ma v teto oblasti zkusenosti, byste mel byt informovan o tom, ze podobne pocity ma mnoho zen a ze to odezni a jsou z nich milujici matky. Pokud by se vzdy tato situace resila adopci, tak by deti s bio ridici bylo pramalo. Samozrejme se jedna o neco, cim se nikdo nechlubi, takze si spolecnost muze alibisticky rikat, ze je to mizuvi pocet zen. Sama jsem mela velky problem se s novou roli vyrovnat a kdykoli jsem se nejake zene sverila, bylo mi receno, ze pocity mela podobne. Jenom jsme se tomu vsechny postavily celem a vyresily to, zadna z nich nebezela odevzsat dite do kojenaku.
@michaelaela jasně normální, je větší takže už saje rychleji a přitom vypije více🙂
@radapokec Ja teda bojovala u prvniho. Malej je po ivf, takze jsme si ho moc prali. Byl ale tak neskutecne narocnej, ze nasledne narozena dvojcata mi prisla jako oddechova dovolenka. 😉 Tim, ze dvojcata byla ukazkova, tak na druhy pokus jsem byla dokonala vyrovnana a do mimin zamilovana mama. Uz podle toho soudim, ze pokud to nekdo nedava, muze to byt narocnosti situace a ne tim, ze by meli dotycne odebrat dite a zavrit ji do ustavu.
@konidana
Aha,tak děkuju. Vlastně to zní logicky. 🙂🙂🙂🙂🙂
Četla jsem jen tvůj příspěvek. Nevím, co ti sem k tomu psaly ostatní maminky. Jestli ti to trošku pomůže, řeknu ti, že jsem měla na chlup stejné pocity jako ty! A to jsem po miminku moc toužila a přála si ho. Když se narodil (taky CS), žádná záplava mateřských citů.. přišlo zklamání, výčitky, deprese, obviňování. Nechtěla jsem ho, přála jsem si zpátky svůj život, byla jsem nejšťastnější když spal. Přesně jak píšeš.. snad bych ho i někomu dala, kdyby o to stál. Byla jsem na něj občas taky zlá, pak mi to bylo líto a brečela jsem. Náš prcek byl od začátku hodně uplakaný, vlastně nedělal nic jinýho, než brečel. Možná ty pocity souvisely i s tím. Možná za to může taky ten císař, přecejen je to nepřirozený a všechno se to spouští pomaleji. Nevim, jak dlouho to všechno trvalo.. sesypalo se pak víc věcí najednou až jsem skončila na psychiatrii.. Dnes je to 14 měsíců co se Kuba narodil a rok od první nnávštěvy psychiatrie. Už pěkně dlouhou dobu vím a cítím, že bych Kubu nikdy nikomu nedala a miluju ho tak, že až nechápu, že je to tolik možný 🙂