Mám dítě a lituju toho...
Potřebovala bych se vypovídat a potřebuju i radu. Celý život jsem věděla, že děti nechci. Nikdy jsem nebyla mateřský typ a rozhodně nejsem matka roku. Můj manžel měl stejný názor, takže náš život byl fajn. Jenže manžel před dvěma lety změnil názor a začal mluvit o dítěti. Že by sme si měli pořídit aspoň jedno. Nijak na mě netlačil, prý si to mám rozhodnout sama. Do toho jsem neustále poslouchala svoji matku, která se starala o svou nemohoucí mámu, že kdyby měla aspoň vnuka/vnučku, bylo by to skvělé, že by došla na jiné myšlenky,že mám nejvyšší čas, že ona bude hlídat...(péče o starého člověka je dost psychicky náročná). Jednou jsem v práci toto téma naťukla a kolegyně mi řekla, že kdyby její muž chtěl děti a ona ne, že by se bála, aby neodešel nebo aby si ho nepořídil s jinou. Popravdě jsem o tomto taky přemýšlela. Můj manžel je úžasný člověk, velice ho miluji a věřím mu, máme krásný vztah i po 10-ti letech. On sám mi řekl, že moje rozhodnutí bude respektoval. Přesto jsem se pod tíhou argumentů nebo asi v pominutí smyslů rozhodla, že si dítě pořídíme. To, že jsem v jiném stavu jsem zjistila velice brzo. Obrečela jsem to, ale štěstím to nebylo. Přemýšlela jsem, jestli jít na potrat a manželovi to neříkat. Nakonec jsem mu to řekla. On byl rád, já zoufalá. Moje těhotenství bylo bez problémů, žádné nevolnosti, vysoký tlak, cukrovka, vše v pořádku. Jakž takž jsem se s tím vypořádala a začala se docela těšit. Oba jsem si přáli holčičku, protože v obou rodinách jsou samí kluci. Jenže po odběru plodové vody bylo jasné, že to bude kluk. Cestu z vyšetření jsem probrečela zklamáním a rozhodně jsem se už netěšila. Rodila jsem CS, takže "porod" v pohodě. Malý není zlé dítě. Prospívá, na 2 měsíce je velice šikovný. Jenže já jsem zoufalá. Není dne, abych nelitovala svého rozhodnutí. Manžel jezdí domů jen na víkendy, moje matka sice k nám jezdí, ale manžela nenahradí. Navíc mi po pár dnech leze na nervy. Ubíjí mě to být doma. Kdyby to šlo, okamžitě bych se vrátila do práce. Leze mi na nervy všechno. Když se syn rozbrečí a já nevím co s ním, chytnu amok, křičím na něj a nejradějí bych ho někomu dala, ať si ho vezme a nevrací jej. Nejraději jsem, když spí a já s ním nemusím mluvit a věnovat se mu. Dítěti se věnuju, péči nezanedbávám, ale všechno dělám jen proto, že se to musí a má. Nemám z toho radost. Otázka, jak si užívám mateřství, mě dohání k šílenství. Co to znamená užívat si??? Nechápu lidi, co toto podstupují dva a vícekrát. Nebo je vlastně obdivuju. Vím, že jsou lidi, kteří si přejí děti a zdravé děti a byly by za to vděční. Já to mám, ale šťastná nejsem, večery probrečím s tím, že jsem si zničila postavu a zkazila život. Cítím, že to nebylo správné rozhodnutí a chci zpět svůj život před tím. Říkala jsem to manželovi i matce, ale asi si myslí, že si dělám srandu. Mrzí mě moje rozhodnutí a kdyby to šlo, vrátila bych to zpět a dítě si nepořídila. Kdyby se mě někdo ptal, jestli mám syna ráda, nevím, co bych odpověděla. Jen vím, že větu - miluju své dítě nadevše-bych neřekla. Najde se někdo, kdo to má podobně nebo jsem jediná? Změní se to někdy? Klidně se do mě pusťte. Počítám s odsouzením.
je mi moc lito, co prozivas - i kdyz jsem nikdy nic podobnyho nezazila, dokazu se do tebe vcitit, i te pochopit. Vzdycky, kdyz od nekoho slysim, ze deti nechce (a vetsinou teda od zeny), tak se divim, ale pokud to mysli vazne, je to jeji rozhodnuti, jeji zivot...
ja jsem deti vzdycky chtela - chtela jsem jich hodne a i pres to jsem mela dlouho stavy jako ty - kdy jsem na malou kricela, byla na ni i hruba, dokonce jsem uvazovala, ze bych ji hodila z okna, kdybych jen nebyla tak daleko od nej - cestou bych si to totiz rozhodne rozmyslela 😀 miluju svoje dite. Miluju i miminko, co se brzy narodi. A vzdycky, kdyz je mi ouvej, tak si rikam, ze to neni jeji vina - ona se tu neobjevila jako nezvany host. To my jsme se rozhodli mit dite. My jsme se o nej pul roku snazili. A my jsme se rozhodli, ze se ji chceme a tesime se na ni. Ona se pak jen rozhodla, ze zustane zdrava, bude se dobre vyvijet a narodi se.
Nemuze za to, ze nas nervuje jeji plac, krik, neschopnost usnout...ona jeste neumi svoje emoce kontrolovat a pracovat s nima. A to samy je to s tvym chlapeckem - on ti to nedela shvalne. Breci, protoze mu neco schazi. Krici, protoze z tebe citi, ze bys nejradeji kricela taky. Neciti z tebe utechu, klid a bezpeci...Tohle neni kritika, nemusis mit strach, je to spis pokus ti ukazat, co se mezi tebou a tvym chlapeckem deje. Ja jsem probrecela a prokricela spoustu hodin (nastesti ne v kuse), aniz bych trpela depresi, psychozou nebo trpela tim, ze nemam vztah k dceri, ze jsem ji nechtela nebo lituju rozhodnuti si dite poridit. Po porodu je toho najednou moc. A hormony tomu vubec nepomahaji. A je jedno, jestli mas muze doma cely dny (jako jsem mela ja) nebo jen na vikendy (jak ty). Vztah s ditetem si taky musis vybudovat, na vsech vztazich se musi pracovat...
Udelej si cas jen pro sebe. Az prijde tva maminka nebo bude muz doma, jdi pryc, kamkoli ti je milo - at uz do vany nebo do baru. Sama nebo s prateli. Vycisti si hlavu, poradne se odreaguj a udelej neco jen pro sebe. A pak se vrat domu a zamysli se, jestli se citis porad stejne. Protoze pokud prijdes a zjistis, ze se citis znovuzrozena, ze se tesis na to, az si malyho pochovas a pomazlis (i kdyz te to naoadne treba jen na nanosekundu), tak je to vsechno zpusobeno jen touhle soucasnou situaci. Neni zadna prekazka v tobe, jak si myslis. Jen proste potrebujes i nejaky cas jen pro sebe. Jako my vsichni.
A nejsi jedina, kdo nezahorel nehynouci laskou k miminku, jakmile ho poprve spatril. Jen tady na koniku je spousta maminek, co priznava, ze teprve po roce (napriklad) muzou s cistym svedomim rict, ze svoje dite milujou.
@tarra27 Pokud vynecháš to malé procento matek s nejrůznějšími poruchami či výrazným odklonem od normálu.
Necetla jsem si všechny příspěvky holek ale to první co mě napadlo když jsem si tě přečetla bylo : no tak ty máš dost ! Sorry ale toto já vůbec nepochopím. Milujes manžela? Umis milovat? Tvoje maminka ti předala nějakou lásku ? Nejsi nějaký chladný člověk? Proč jsi se pro miminko rozhodla? Jen ze zájmu ne z lásky. To je šílené. Chudacek chlapeček. Potřebuje jen cítit že ho miluješ, jsi jeho SVĚT, ažije a dýchá jen aby viděl tvuj úsměv a cítil tvé objetí a teplo a lásku a jen se narodil jako nějaká tvoje možnost aby tě tvuj manžel neopustil? Opustit te může i tak. Chudák miminko. Nemám slov. V hlavě se mi honí plno myšlenek ale radši si je nechám pro sebe. Asi ta nejlepší rada je ten psycholog. Ale když to máš v hlavě v pořádku tak nevím. Chybí ti prostě srdce holka. A takoví lidi by děti mít neměli. A měli by se snažit si udržet manžela tím jací teda jsou a né kazit tím život novému clovicku. ☹
Tady je zas 9 z 10 chytrejch jak rádio... 😉
@targeta Tak je jasné, že "starý život" už opravdu zpátky získat nemůžeš. Už to nikdy nebude stejné. Ale můžeš udělat hodně proto, aby Ti bylo líp a aby bylo postaráno i o syna. Určitě souhlasím s těmi co doporučují navštívit psychologa. Potom taky návrat do práce a chůvu. Jenom se musíš připravit na to, že to nééé každý pochopí. A není možné, že byste si to s partnerem vyměnili? Ty do práce a partner na MD a RD?
Pokud se zamyslím jen nad svým nejbližším okolím, znám tři ženy, které mají společnou jednu věc - zažily laktační psychózu.
První odešla od svého manžela a prvního - dvouměsíčního dítěte ke svým rodičům a zůstala tam několik měsíců. Nakonec je spokojená matka tří už skoro dospělých dětí.
Druhá odjela z porodnice stopem domů, své první dítě tam nechala a několik týdnů s nikým nepromluvila. Teď jsou oba její synové dospělí a mají spolu krásný vztah.
U třetí jsem byla na návštěvě a sledovala, jak je jí její syn úplně volný - celou dobu se o něj starala její maminka a ona se na něj po několik hodin ani nepodívala, ačkoli byli pár metrů od sebe, odmítala se o něm i bavit. A teď je to v pohodě.
Takže - pokud nejsi troll - kontaktuj honem rychle gynekologa, nebo obvoďáka, rychle tě nasměrují, kudy kam.
(A pokud jsi troll, tak si najdi lepší zábavu 😉 )
Jednou byl v Reflexu dotaz na psychiatra Cyrila Hoschla - pani psala, ze ma dve deti a ze to jedno ma radsi, nemuze si pomoct, ale vnitrne ho preferuje a je ji povahove blizsi a sympatictejsi. C.H. odpovedel, ze toto je castejsi, nez se zda, jenom to nikdo nechce kvuli vycitkam priznat ani sam sobe a rozhodne to neznamena, ze musi mit nejakou poruchu. Jeji celozivotni ukol ted je pry udelat VSECHNO co je v jejich silach, aby to deti nikdy nepocitily, popripade vyhledat odbornou pomoc.
Drzim palce, at dojdes klidu a spokojenosti.
teda to je situace.... co by za to jine pary daly, aby mohly mit dite, ale nemohou, ten kdo muze jej nechce... silenee, co k tomu rict ? jen snad, ze je mi lito toho prcicka maleho, ze ma matku, ktera ho vlastne nechce . ☹
@simka77spain Tak dost máš spíš ty, zažila se poporodní deprese? Vůbec nevíš o čem tu mluvíš a soudíš....odsoudila si ji aniž by si aspoň trochu znala pocit který právě prožívá
Ahojky, promin precetla jsem to jen zběžně,ale myslím,že máš "pouze" depresivní stavy, jsi čerstvou maminkou, nová a nelehká role, uvidíš, že se to časem zlepší- OPRAVDU
@targeta ve 2 mesicich je to jeste dost narocne, ale bude te postupne potrebovat min a min. Zkusila bych si pokud mozno delat chvile sama pro sebe a nekdy i nekam vypadnout. I s mimcem jde casto delat spousta veci. Jestli mate dost penez, muzete si poridit treba aupair. A postava se ti urcite zlepsi a jestli jsi zvykla cvicit, tak to spatne nebude.
Zajimalo by me, az bude duvod se o dite bat, jak to na tebe bude pusobit.
Pro nas i nase okoli jsou ted deti uzasnym zdrojem stesti a radosti. A i po klasickych obavach je to pro me nakonec fajn zmena uz celkem zivotniho stereotypu.
Jenze dite hodne lasky take potrebuje. Takze pokud situaci neprehodnotis, asi by bylo lepsi tu situaci vyresit pro klid vas obou. Dovedes si predstavit vyrustat s pocitem, ze te tva matka nemiluje, nicis ji zivot a nic pro ni neznamenas? V takovem pripade by mu proste bylo lip tam, kde tu lasku bude mit. Jinak z nej bude chudacek casem zraly asi i na blazinec nebo ne moc uspesny ve svem zivote. Jednu takovou kamaradku mam...
Drzim palce, at to vse co nejlepe dopadne pro vas oba 😉
Jak prochazím s odstupem tuto diskuzi, tak je mi smutno hlavně z těch z vás, které zakladatelku odsuzují, uráží a chybí jim porozumění, empatie a slušnost. Upřímně si myslím, že i když si zakladatelka situaci zavinila více méně sama, snaží se hledat řešení ve prospěch svůj i svého dítěte, bojuje s tím a má odvahu vyjít s tím na verejnost, je daleko lepším člověkem než ty, co ji zvládly jen odsoudit.
Jako nejsem nadšená z toho, co tu zakladatelka píše, ale ....odsoudit jí takhle šmahem? Možná lepší, když to tu napíše, než kdyby chlapečka pohodila k popelnicím, ne??
Mám spolužačku, která mi kdysi před lety říkala, že měla velmi silnou laktačku, kterou se zkoušeli zvládnout ambulantně, ale byla hospitalizovaná.... A že zpětně při hovorech s psych. došli k tomu, že první dítě měla relativně brzy - kolem 23, přesně nevím, ale ona vypadá na míň, tipovali jí jako hodně mladou nezletilou maminku, nebo starší sestru. Na dítě kývla jako na něco, co následuje po x letech vztahu, ale asi to uplně nedomyslela, zpětně mi řekla, že se na to necítila.. A buch, do dvou let přišlo druhé. Říkala, že stála doma a nevěděla, jestli skočí sama, s děckem v náručí, nebo obě.. Myslím, že se jí to rozjelo u prvního, u druhého byla extra hlídaná, na lécích, okamžitě se stavěla laktace.. Detaily si už nepamatuji. Ale ona mi řekla, že si příliš pozdě zjistila, že měli dítě moc brzy, v době, kdy se na to necítila. Muž též jezdil domů jen na víkend, i se stěhovali...Ona teda na to, že dítě tak brzy nechtěla, přišla až když bylo na světě a zpětně si to přehrávala. Skončila jako dle jejích slov naprosto vygumovaná loutka na psychine...Ale dala se do kupy, své dvě děti miluje, je to perfektní maminka..Bála se, že ji odsoudím, ale nikdy nemůžeme vědět, co se v nás tak nějak spustí... a přehodí...
Mně spíš přijde, že zakladatelce ,,netikaly" hodiny a do dítěte se tak nějak cítila spíš tlačena... A teď si tak nějak je jistá, že její původní rozhodnutí nemít dítě bylo to nejlepší..
Ale je možné, že třeba za půl roku, rok by touha po dítěti naskočila a bylo by to jiné..
Vím, že to není uplně fér vůči maminkám, které se snaží, podstupují vyšetření, zákroky, ztráty miminek...
Tady pomůže fakt jen odborník, rozmluva s partnerem - např. zkusit hledat zaměstnání blíž, nebo tak.. Mluvit, mluvit, mluvit..
Dál třeba vyjet za kamarádkama, cvičení, nebo nějaký i minimální pracovní úvazek - vypadnout na chvilku...
Já jsem ten typ, co to zase moc ,,žral".. Ale i tak se to zkouším pochopit..
Zakladatelko nejdrive jsi se bala ze te muze manzel opustit kdyz nebude dite ale ted ti hrozi ze by te mohl opustit az si uvedomi tvuj vztah ka malemu. Uz nebude videt skvelou zenu ale nemilujici matku. Jinak si myslim ze tohle neni laktacni ani jina psychoza protoze si to pani uvedomovala pred ale i po cele tehotenstvi. Vlastne se jeji pristup nezmenil ani po porodu coz byva matersky pud. Znam 2 zeny ktere nemaj deti ani nechtej protoze si uvedomuji ze by diteti nedaly tu lasku kterou vidi u druhych.
Upřímně Tě vůbec nechápu. Já mám dcerku, které je 9 měsíců, miluju ji víc než cokoliv na světě od prvního těhotenského testu. Ve Tvém případě byla chyba si dítě pořizovat. A to jsem si myslela, že u každé matky se projeví mateřský cit...Ale co s tím...Nemohl by třeba na rodičák Tvůj manžel? Mohla by ses vrátit do práce a on by se staral, když on dítě chtěl. Péče o dítě je náročná a pokud to neděláš s láskou, tak snad i dlouhodobě nezvladatelná. Hodně štěstí...
@hancazivocich taky si myslím, ze kdyby ji okolí netlacilo, nechali byt a to i když ji manžel nenutil,tak stejně podvědomě mu chtěla vyjít vstříc....prostě na kdyby se nehraje, ale mám pocit ze dva tři roky by se třeba zhoupla na druhou stranu ale chtěla by ona sama za sebe z vlastni vůle..možná by to přišlo i za par měsíců....
Ale ted už je nesmysl řešit kdyby kdyby....ale! Postavit se k situaci, neresit co si o tom kdo mysli - matka a okolí....ale sehnat paní na hlídání, vrátit se do prace a čas ukáže.....
@targeta má zkušenost je taková, že když jsem se mermomocí snažila o to, aby nějaký stav trval tak jak byl a odmítala jsem to co přišlo, tak po čase jsem VŽDYCKY děkovala, že to bylo jinak než já jsem původně chtěla. A to se jednalo o důležité životní situace jako je práce, vztahy apod.
Tím chci říct, že není jiná možnost, než že se s danou situací vyrovnat. Ať už za pomoci psychologa apod. Jinak budeš oddalovat svůj vnitřní klid.
Držím moc palce ke změně.
Já nevím přijde mi, že máš ještě v těch hormonech bordel, ano je to náročné, ano ne každému přijde mateřská láska hned, ale ona přijde a postupně a náročné to bude míň a míň, časem to budeš hodnotit jako dobré rozhodnutí, hold teď se trochu obrň trpělivostí a přežij, dělej si čas pro sebe a rok se s rokem sejde a pak teprve piš takové diskuze, pokud by ses cítila hodně zle můžeš mít i laktační psychózu a to bych raději navštívila psychologa, za to taky nikdo nemůže, celkem bych to na to i tipla...
Od včerejška jsem tu nebyla a koukám, že se tu nic nezměnilo, tazatelka stále nereaguje, přesně jak jsem myslela 😉 Je to klasika - zaregistrovat se, rozvířit na stránkách o dětech vášnivé téma o tom, jak nepřijímám své dítě, potichu se vytratit, nereagovat na žádné jejich dotazy a ony si tu mamky budou samy vesele na 7 stránkách debatit a dohadovat se mezi sebou 😀
@merunkova Včera reagovala, alespoň co jsem si stihla všimnout, a ne každý visí na netu celý den... 😉
@somalicats To myslíš ty 4 krátké reakce ze 7 stran? Z toho 2 byly na mne, že jí nevěřím 😀 Ani jedna její reakce nebyla na daný problém.... 😎
@merunkova Já neměla čas to tady luštit do detailu, ale přišlo mi, že včera těch reakcí pár bylo. A že nemá chuť dneska diskutovat? No, upřímně - ani se jí nedivím. Ženská, co potřebuje evidentně pomoc, se tu dočká nadávek... Jinak jsem tu zažila pár nudících se dětí, ty psaly v tématech o otěhotnění a psaly jinak, tohle moc na srandu nevypadá.
@merunkova Upřímně? Já už bych taky neměla chuť sem nic psát. Kdyby ve mně něco bylo a tak hrozně se to ve mně mlelo, že bych nevěděla kudy kam, až by mě to donutilo napsat do diskuze na koníka, kde bych doufala v radu, ve sdílení zkušeností a v informace o tom, že na tom byl třeba někdo podobně jako já a dobře to dopadlo a místo toho bych od každé druhé (ne-li víc) dostala jen osočování a odsouzení, taky bych se na celou tu diskuzi vyprdla. Jsou povahy, který se brání, když je někdo napadne a jsou povahy, které na obranu pak už nemají sílu. A těm druhým každým dalším slovem jen víc a víc ubližuješ. Svoje pohrdání jsi už dala najevo podruhé, je opravdu nutné ho tady trousit pořád dokola?
@somalicatstady máš její reakce, je jich tak málo, že na to není třeba moc času je zkopírovat.Neodpověděla ani jednomu člověku na jediný dotaz.Člověk, který má problém a chce ho opravdu řešit, se takto nechová.Jen mě pobavila ta naivita, jinak jsem pro, at si tady maminky mezi sebou diskutují jak dlouho chtějí, to nikomu nikdo neupírá. 😉
1. věřit mi nemusíte. Já sem chodím často a přispívat může jen registrovaný, ne? Prostě jsem asi potřebovala slyšet (číst) názor nezávislých, že bude lepší promluvit si s psychologem/psychiatrem a nečekat. Pořád jsem si tak nějak říkala, že se to změní po porodu, pak po šestinedělí, pak kdy? Takže díky za Váš názor. A jak čtu výše, nejsem jediná.
2.Pardon, ale nepsala jsem, že své dítě nesnáším..
3.Zklamu Vás, není to provokace. Jsem ráda, že je syn zdravý. Ale díky za Váš úhel pohledu.
4.trefila jste to přesně.
@merunkova No, já sem chodila číst diskuse asi rok předtím, než jsem se zaregistrovala. Takže to není argument. A ve chvíli, kdy ji tady začaly některé dámy dost brutálně odsuzovat, už bych se jí ani nedivila, že nemá chuť reagovat.
Znám pár případů poporodních depresí z okolí, i jednu kamarádku, která dítě neplánovala, pak otěhotněla a spadla do depresí, protože nevěděla, jestli to dítě opravdu chce, jestli vše zvládne, navíc miminko bylo poměrně dost náročné... Nakonec to zvládla, ale taky to trvalo, a naštěstí!!! nechodí na tyto stránky a neptala se tak zde, protože je poměrně dost labilní a nevím, jak by to s ní dopadlo, kdyby tady četla takové reakce.
@smirda Mimochodem kolik stojí chůva na 24 hodin denně?