Rozdílný přístup k prvorozeným a druhorozeným dětem. Jak to máte vy?
Ať chceme nebo ne, nikdy asi nedokážeme mít stejný přístup o oběma dětem. Možná to funguje u dvojčat ale jinak... Nejen věk dětí ale i nás v tom hraje roli. Za svůj život jsem se všude setkala s tím, že druhé dítě je to co má větší svobodu. Někdo říká, že "už to vzdal" nebo prostě jen už je víc v klidu... Většinou na prvorozené ke vyvíjen větší tlak, tedy i na rodiče..aby bylo dobré, aby umělo, aby vyrostlo ve slušného člověka... A na ty druhé už se to potom řeší mnohem méně. Často si to i rodiče víc užijí a méně vše řeší.
Ale já jsem zjistila, že to mám obráceně. První dítě byl zázrak nad zázraky. A já jsem velice řešila respektující výchovu, kontaktní, netlacila jsem, vše jsem nechala jít svým tempem. Holka měla co chtěla. Ano, možná jsem ji i trochu rozmazlovala. Její pláč mě ubíjel a chtěla jsem aby byla nejšťastnější dítě na svete.
Druhé už tolik neresim. Pláč kvůli tomu, že mu něco nedám ATP mě vůbec nevyvede z míry. Najednou nechci ustupovat, nechci rozmazlovat. Přitom to druhé je mnohem klidnější a hodnější než to první. A přemýšlím čím to je, jestli mi došlo, že potřebujeme pracovat na hranicích a poslušnosti a nebo.... Jestli to druhé mám méně ráda? Což zní fakt hrozně. Ale já fakt nevím. Zpětné vidím ty situace že s první bych je řešila jinak. A říkám si, proč asi. Asi mám pocit, že to nebyl správný směr a že teď to má být jiné? Je to zvláštní. Má to taky tak někdo nebo jste spíše první příklad?
Je to prostě jiné. Já to mám podobné. Spíš jsem jistější ve výchově a leccos nedovolím, protože vím už kam to vede, když to dovolím, tak se snažím neopakovat stejné chyby (třeba koukání na mobil).Zas u jiných věcí jsem víc v klidu ( lezení do výšek). Ale zas musím říct, že to není jen o věku ale i o rozdílných povahách a schopnostech. První možná víc rozmazluju, ale on je celkově citlivější a bojácnější, druhé dítko zas víc mazlim a pusinkuju, protože je kontaktnější. Občas si zaky říkám, že mám jedno méně ráda než druhé, ale střídá se to.
@anonym_autor Já si myslím , že to je i hodně o povaze těch dětí. Kdyby mi někdo před dětmi řekl, že dva sourozenci od stejných rodičů můžou být zcela odlišný , jako voda a oheň tak si budu klepat na čelo. Teď mám dva syny a oba dva jsou tak povahově odlišný , že u nich jedeme u každého trochu jinou výchovu. Starší syn , když byl malý nechal si vše vysvětlit, dalo se s nim domluvit nějaké vztekací scény v obchodě absolutně neznám. Mladší ten naopak si nenechal nic vysvětlit , ne pro něj znamenalo ano ,ten měl vychovu trochu tvrdší. Teď se to otočilo mladší se dostal do věku , kdy si to dá už vysvětlit, starší je v pubertě a má období "rodiče jsou blbí" já vím vše nejlépe a " jsem hluchý, nic neslyším" 🤣🙈. Každopádně u mladšího bylo i období , kdy byl rozmazlovanější z důvodu jeho nemoci. I když jsme se snažily věnovat staršímu tak vime , že to měl také těžké protože neměl bohužel naší plnou pozornost jak bychom chtěli.
Ted ctu Sourozenci bez rivality a tohle se tam hodne probira. Doporucuju. Styl pojeti nic moc, ale dost veci se tam vysvetluje - jak pristupujeme k detem a pak jako dospeli vysvetluji, jaky to na ne melo ucinek, tak treba tam nekdo neco uzitecneho najdete. 🙂
A ja osobne si myslim, ze je to treba jako chodit do nove prace. Ze zacatku vsechno hrotim, tip top, ale pak uz sem tam 5 minut zpozdeni. Prece se svet nezbori. 😀
Naopak jsem benevolentnější, u prvního dítěte jsem byla zbytečně přísná, prvorozený byl taky mnohem vzpurnější povaha. Každé dítě je jiné, ale jiná jsem už i já, takže si tím hlavu moc nelámu. Udělala jsem hodně chyb, nicméně myslím, že se tomu nedá vyhnout, pořád se učíme.
@anonym_autor Ne nemam to tak jako ty. K obou dcerám mam stejny přístup a to mam mezi nima velký věkový rozdíl. Me je prirozene kontaktní, respektující rodičovství, kdyz se narodila prvni,tyhle pojmy snad ani jeste nebyly. To jsem zjistila zpětně, ze jsem kontaktní rodič 😃
Tak úplně stejně se prostě nedá k dvěma dětem chovat, už protože každé potřebuje trochu jiný přístup. Dokonce ani u dvojčat to nejde, říkám jako mamka dvouvaječných dívek. Přistupovat stejně jde jen pokud mají děti podobné povahy, jinak prostě improvizuješ a hledáš nejlepší cestu, kterou v dané chvíli vymyslíš. A ano, s prvním dítětem je to trochu jiné, poprvé, člověk si hledá cestu a zjistí, že některé věci byly zbytečné, nebo by možná bylo lepší to dělat trochu jinak, tak to prostě upraví. Nejsme roboti, učíme se z chyb.
Každé z mých dětí je jiné, já mám každé jinak ráda a ke každému jinak přistupuju. Stejné je jenom to, že všechny miluju celou duší, všem se to snažím dávat najevo podle jejich potřeb, ze všech se snažím vychovat slušné lidi a na všechny jsem pyšná.
Myslím si, že rozdíl mezi prvorozeným a dalším dítětem je ve dvou rovinách.
1. rovina se dá vystihnout vtipem, že když ti spadne dudlík u prvorozeného, tak ho okamžitě vyvaříš, u druhorozeného olízneš a u dalšího dítěte ho dáš olíznout psovi 🙂
2. rovina je osobnost dítěte. Prvorozená byla zlaté dítě - dokázala v klidu si prohlížet knížečky od 5. měsíců. Nikdy nic nezničila, poslouchala, když jsem jí upozornila, tak už to nikdy neudělala ... Jen chtěla být pořád se mnou. Druhorozená (17 měsíců od sebe) byla čert převlečený za anděla. Co mohla, zničila, počmárala ... Navíc má těžkou vývojovou dysfázii a mi vůbec nerozuměla, takže jakákoliv domluva byla pasé. Sotva jsem jí venku pustila, tak do 3 sekund měla v puse 3 kamínky a 2 vajgly. Široko daleko byla jediné dítě, které mělo v 1,5 roce žvýkačku v puse (pak si totiž nestrkala do pusy kamínky a vajgly 🙂).
Jediné co měly společné je to, že musely být pořád se mnou - první protože chtěla a druhá, protože musela 🙂 Jinak by mi zlikvidovala byt 🙂
U prvorozene jsem byla vic vyjakana a vic zasadova. Druhorozeny me naucil, ze stejny pristup ke dvou individualnim osobnostem neni dobry napad. Maji moji lasku, moji peci a podporu a ridim se tim, ze mnozstvi davkuju podle jejich osobnosti a nekdy i podle toho zda me muze nekdo z rodiny zastoupit bez ujmy na dusi sve i daneho potomka, zvlast tehdy kdyz bych potrebovala byt na vic mistech najednou…kdybych jim davkovala stejne podle potreb druhorozeneho je prvorozena vytocena ze ji omezujeme, nema dost volnosti a prostoru, pokud bych davkovala podle potreb prvorozene mam tu vynerveny uzlicek nervu s pocitem osameni, odmitnuti a nepochopeni. Kdybych davkovala prumer tak neni spokojeny nikdo. Takze rozdeluji svou peci a lasku podle potreb daneho ditka.
To je hezke tema. Vsechny svoje deti miluju celou svou dusi, uplne maximalne, urcite nemam rada jedno ani o speticku vic nebo min nez druhe. Ale chovam se k nim jinak.
Uz od zacatku - u prvni jsem mela cas, energii a idealy 😂 a ona spolupracovala! Rada vyrabi, kresli, je trpeliva a soustredena, jeli jsme montessori, respektijici vychovu, fungovalo to.
Druha je cert prevleceny za neznou blondynku. Hyperaktivni. Velice citliva. perfekcionalistka. Peklo vychovavat. Stejny pristup proste vubec nefunguje. Vyrabet nebo malovat vydrzi 2 vteriny. Musi byt neustale v pohybu. Je uplne jina a stejne tak potrebuje jinak vychovavat
Treti uz oznacuji za nevychovatelnou, stale hledam pristup
Příjde mi, že druhé dítě vychováváš lépe. Nedat mu vše, co chce...nenechat všeho okamžitě jakmile se jen trochu naprdne, zapláče.. prostě bude lépe připravené do života, než rozmazlené dítě, které mělo vždy vše a hned. U druhých dětí je méně času na výchovu, je to logické, vše se musí už dělit dvěma. Chtělo by to ale aby sis byla schopná a ochotná najít během týdne/ dne čas jen na druhé dítě a plnně mu věnovala pozornost, utužovala jo v tom, že je milované jaké je a nesrovnáváš ho s prvním dítětem...aby to taky zažilo, ten pocit, že není druhé nebo jedno ze dvou, ale "jediné".