Život před a po narození prvního dítěte, v čem se změnil?
Jak byste popsali změnu Vašeho života po narození prvního dítěte? Mě to ještě čeká, proto mě zajímá, jaké změny jsou největší oproti době před dětmi 🙂
U mě se toho změnilo hodně. Ten první rok byl strašně náročnej v tom, že malýho nejdřív bolelo bříško, pak přišla šílená separační úzkost, pak to vystřídaly zuby a celkově jeho nesamostatnost a uřvanost. Pak začal chodit a od té doby jsem teprve pochopila, že to předtím byl jen slabej odvar 😀 V noci většinou spal pěkně, zato přes den téměř vůbec a pořád vyžadoval moji pozornost. To mě někdy štvalo, protože jsem chtěla mít i čas pro sebe a najednou jsem si nemohla sednout ke kafi k počítači, zacvičit si nebo zahrát na klavír když jsem měla chuť, protože to malé stvoření zrovna řvalo a potřebovalo mě 🙂 Zároveň jsem si ale užívala neskutečný příval lásky, vyžívala se v nákupu nových oblečků a dalších věcí a s jeho přicházejícími pokroky na něho byla čím dál víc pyšná. Do toho roka jsem taky měla problém jít normálně mezi lidi, nakoupit apod., protože jsem pořád trpěla pocitem, že to řvoucí mimino nikoho nezajímá a že budu všechny jen obtěžovat tím, že brečí nebo zavazím s kočárkem apod. Přišlo mi to ze začátku všechno strašně složité skloubit - když jsme někam chtěli jet, bylo potřeba nabalit spoustu věcí, do toho malej nespal, pořád křičel, já byla nervózní, že něco zapomenu nebo že se mi po cestě pokadí, nebavilo mě tahat tuny oblečení na převlíknutí kdyby se ochladilo, kdyby se poblinkal, kdyby poblinkal mě...počítat kolik je potřeba vzít jídla a pití, plínek, aby nám to vyšlo na celý den... Kolikrát jsem radši zůstala doma než podnikat něco, co by pro mě byl jen další stres. Jinak přestože jsem před dítětem svoji práci milovala, tak mi ani moc nechyběla - baví mě uklízet, prát, žehlit...tak jsem to jako újmu nebrala a docela se v tom i vyžívala 🙂
Po tom roce se to všechno tak nějak změnilo - Jsem mnohem klidnější, už pro mě není sebemenší problém vzít malýho do obchodu nebo na nějakou akci mezi lidi, začínám hledat nové kamarádky s dětmi zatímco dřív mi to vůbec nechybělo, mám už i nějaký čas na svoje koníčky, s malým už se dokážu na lecčem ,,domluvit", takže už to není takové to ,,řve a proboha co mu zas je, jak na to přijdu", ale už řekne třeba ham a vím, že chce jíst, lulu a vím, že chce čůrat nebo se právě vyčůral...už chápe srandu, začal se mazlit...Prostě vím, že když s ním někam půjdu, že to zvládneme a nebojím se tak jako dřív. Když křičí nebo brečí ve společnosti, už to beru s nadhledem a je mi jedno, co si lidi okolo myslí. No a začala mi chybět práce, občas bych si tam ráda odskočila, kdybych měla tu možnost.
Jinak hodně jsem se změnila já jako člověk - dřív jsem děti moc nemusela, teď jsem poprděná z každýho mimina. Přestože mám od porodu už rok a čtvrt, pořád se mnou cloumají hormony, takže jsem hodně náladová, lítostivá atd., často brečím kvůli kravinám, všechno si beru osobně...no hrůza 😀 Taky vztah mezi partnery se dost změní - my jsme se dřív vůbec nehádali a teď se každou chvíli kvůli něčemu chytneme, velkou roli hraje nevyspání a stres, únava, nedostatek času na sebe navzájem.
Ale celkově můžu říct, že si přes to všechno život víc užívám, víc prožívám každý okamžik s malým, snažím se, abysme měli hezké vzpomínky, zážitky... A hodně se zlepšil můj vztah s rodiči - i dřív jsme si rozuměli, ale co je malej na světě, trávíme spolu ještě víc času, víc si navzájem pomáháme, někdy i 2x denně volám mamce... Takže mám teď pocit, že život žiju naplno, že má všechno nějaký smysl a užívám si to 🙂
Každopádně, každá to máme jinak, takže se předem neděs 😀
Když jsem byla těhotná, lidi co mají už děti, mi říkali, ať si užijeme dobu, kdy jsme s manželem jen my dva. Říkala jsem si, asi na tom něco bude, ale jak velká je to pravda poznáš až se to narodí. Malá už má sice rok a půl, tak jde občas k babičce na přespání, ale už nikdy manželství (vztah) nebude stejný. Nemáme na sebe čas, jsme oba unavení, to mi asi na mateřské vadí nejvíc. A mateřská samotná je děs. Velká sociální izolace a pracovní frustrace, aspoň pro mne. Předtím jsem dělala práci, ve které jsem byla dobrá, bavila mne a měla sem poměrně velké úspěchy. Takže pokud mohu doporučit: nepřerušuj styk s prací, pokud to třeba půjde za rok jít na dvě hodiny týdně, ber to! Najdi si kamarádky ve stejném stavu a hlavně - nedopusť, aby mateřství zruinovalo tvé manželství. Nikdy nebudeš super máma, pokud budete mí s partnerem vztah na nic. Tak využij každé nabídky na hlídání od rodiny a s partnerem si povyražte! 🙂 pro úplnost - svoji dceru miluji nadevše, dýchala bych za ni, ale mateřská pro mě není. jinak přeji hodně zdaru a sil do začátku
Tak já myslím že asi sama tušíš co se může změnit. Ano změna je to veliká, to jsem ani já nečekala. Ze dne na den přijdeš o svůj standardní komfort, na který si byla zvyklá a který si možná ani neuvědomuješ. Instinktivně se pro to malé můžeš rozkrájet jen aby se mělo co nejlépe.... Najednou máš odpovědnost za druhého človíčka, který je na tobě od narození závislý....staráš se hlavně o miminko, ty nejsi už tak důležitá, ani na sebe nemáš čas. To asi ale uvědomíš, až se narodí, na to se prostě nedá připravit. I přes to všechno, nejenom nevyspání ale hlavně ty nervy, je pro mě mateřství velmi smysluplné a troufám si říci, že s dětmi konečně žiji 😵
Já teda musím říct , že naše holčička je hrozně zlatá a hodná už od narození. Všichni mě říkali, že to přijde, že bude hodně plakat nebude spát hned jak dožene věk narodila se 33+4 celé těhotenství strachu a spoustu problémů, takže si vždy říkám, že nám to vlastně všechno vrací.) A my ji je to bojovnice. Život se mě uplně nezměnil samozdřejmě na sebe už tolik času nemám. Chodíme brzy domu nechodíme se nikam bavit, ale my nejsme ty co by někam chodili i předtím pití mě nechybí nic takového, což mě přijde, že hodně maminek ano. Samozdřejmě, že se vracíme dříve domů atd. Neni nci krásnějšího než se vzbudita vidět ten poklad v postýlce. Občas když v noci spí mám chuť ji vytáhnout a pomuchlovat :D Ale pravda, že co se změnilo je strach a zodpovědnost
Ahojky, já jako největší (a zároveň nejhorší) změnu vnímám přístup mého okolí ke mně. To jsem prostě nečekala a nebyla jsem na to připravená. Bylo mi 31 let, když se syn narodil, a byla jsem zvyklá už hooodně dlouhou dobu žít sama za sebe, nemuset se nikomu zpovídat z toho, co dělám, kam jdu a kdy se vrátím, co si beru na sebe apod. Zároveň jsem byla zvyklá alespoň na jakousi minimální úctu, ocenění, když se mi něco povedlo, zájem o to, co jsem zažila či dokázala, oslavy narozenin, konce studia atd. V neposlední řadě jsem měla spoustu kamarádů a kamarádek, se kterými jsem byla zvyklá pravidelně trácit čas. Po porodu přišel obrat o 180 stupňů. Najednou jsem se snažila tisíckrát více než předtím při nejnáročnějších školních či životních zkouškách. Jela jsem nadoraz, na maximum.... A nenašel se NIKDO, kdo by to jakýmkoli způsobem ocenil, kdo by mě pochválil nebo koho by alespoň zajímalo, jak to vše zvládám. Naopak jsem byla pořád ta neschopná, vše jsem dělala úplně špatně a musela jsem neustále poslouchat "rady", jak to dělat jinak. Matka i tchýně obě strašně "chytré," pořád chodily "pomáhat" tím stylem, že mi stály za zadkem a komandovaly mě. Má vlastní matka se ke mně chovala, jak kdybych dítě svou blbostí a neschopností div nezabíjela. Nesměla jsem nic z toho, co mě předtím bavilo, vždy se našel nějaký důvod, proč tím dítěti ubližuju, a jen při pomyšlení na tu činnost (třeba koukání na TV nebo jízda MHD, nic strašlivého), se se mnou jednalo jako pomalu jako s vrahem. Později, jak začal být prcek starší, přišel totální ignore mé osoby. Příbuzní mě zdravili "ahoj Vašíčku," a jediná komunikace, které jsem se dočkala, bylo šišlání na dítě. Absolutní nezájem o to, co dělám - na RD jsem studovala i na částečný úvazek pracovala, ale nikdo se na to nikdy ani nezeptal. Když jsem skončila studia VŠ bez dítěte, konala se velikánská oslava, rodinný oběd, dostala jsem kytky, dárky, peníze. Když jsem skončila další školu s dítětem, nedostala jsem ani blbou čokoládu. Na své narozeniny jsem sice dárky dostala, ale nikdo už ani nepočkal, až si je rozbalím. Fotky z nich pak samozřejmě skončily ve složce "Vašíček" a já je ani nikdy neviděla. O kamarádech ani nemluvím. Z dvaceti mi jich zůstalo asi pět a ostatní už jsem od té doby neviděla.
S dítětem jde dělat prakticky všechno jako dřív. Chodit, kam jste byly zvyklé, scházet se s lidmi, s jakýumi jste byly zvyklé, dělat, co jste byly zvyklé. Bohužel vám spousta lidí nedá tu šanci, a tak ve finále nemůžete vlastně vůbec nic. Například bych v pohodě zvládla jít s prckem do kavárny, ale nemůžu, protože zatímco dříve jsem o kavárenské "přátele" neměla nouzi, teď už by se mnou nikdo nešel. 95 procent času trávíme sami s prckem a i těch 5 procent, kdy jsme ve společnosti, se sama cítím. Dělám skoro všechno jako dřív, ale už to není jako dřív.
Mně osobně se život až tak moc nezměnil. Samozřejmě nechodím do práce a nemůžu být každej den někde pryč, ale jak už někdo napsal, je důležité začlenit svoje dítě do tvého života. Samozřejmě se mu musíš do určité míry přizpůsobit, ale nic se nesmí přehánět. Taky záleží, jak moc budeš lpít na režimu. Já jsem třeba proti režimu, přijde mi, že pak se člověk spíš stane obětí toho režimu, než že by nějak extra pomáhal. Samozřejmě je fajn vědět, že každej večer od osmi už budeš mít klid, ale naopak ty se tomu taky musíš přizpůsobit a to třeba mě osobně by hodně vadilo. takže u nás režim neni. Bereme malýho všude sebou a když se mu chce spát, tak spí a když ne, tak je s námi. No a co? Jakmile se venku udělalo trochu tepleji koncem dubna, tak jsem prostě brala malýho všude sebou a měla v podstatě stejně bohatej společenskej život jako bezdětná. Někdo se třeba kouká blbě když zaparkujeme kočárek pod stromem a popíjíme s kamarády nebo se vracíme kolem půlnoci s kočárkem domu, ale co? Ať mi každej políbí. Alespoň nemám pocit, že o něco přicházím a nevybíjím si pak flustraci mimo děk na synovi. Navíc mám už rodiče v důchodu, takže pokud ho opravdu nemůžeme někam vzít, tak mi s radostí pohlídají a syn je u nich taky moc rád...
@mysicka_lb hezky napsané,spousty věcí vnímám bohužel podobně...
Super. Konečně jsem nemusela do tý práce, kterou mi sice mnozí záviděli, ale lidi přidělený.... Takhle jsem si mohla vybírat svoje, být venku a ne zavřená vevnitř, trávit léto u vody, víc času na sběr, sklizeň, zavařování, práci na zahradě, nový lidi, nový akce, čas na věci a zájmy, na který předtím čas nebyl a ještě k tomu někdo malej milej, kdo to ocení, nikdy není otrávenej tím, co děláme, co říkám, všechno ho zajímá, všechno si užívá atp.
Jedno dítě se dá vzít s sebou skoro všude, kam se nedá s kočárem, tak s ergonomickým nosítkem/šátkem, absolvovali jsme spoustu výletů, na který předtím nebyl čas, mohli jsme být u příbuzných a přátel, kteří jsou daleko, dýl než přetím atp.
Nepříjemný jsou noční budíčky, cestování ve vedru, a muset dítě budit (když se někam jede, když usne v autě cestou k dr.)
To, že mému dítěti bylo líp, když jsem večer byla doma, mi nijak nevadilo, kulturní nebo sportovní vyžití mi nechybělo, i když jsem aktivně pořád někde lítala. Kojence navečer neopouštím. To až po letech jsem ocenila, když jsem mohla vypadnout, s prvním druhým jsem neměla vůbec potřebu chodit od nich, aby je někdo hlídal (a když, tak nejlíp tatínek), spíš mě ještě pořád někdo tahal někam víc, než jsem chtěla (třeba taky tatínek, ale i nabídky od kámošek ap.) Mám ze života mnohem víc od tý doby, co jsem s prvním zůstala doma. Takovej hlubší smysl.
Na druhou stranu pokud si potřebuješ vyrazit orazit, dneska není problém si najít někoho na úklid, na hlídání a po pár měsících si můžeš od většího kojence odskočit i na dýl tam, kam to s dětma rozumně nejde.