Jak jste poznali, že je dítě připraveno spát samotné v pokoji?
Ahoj, ráda bych se zeptala, jak jste poznali, že dítě je připravené spát samo přes noc v pokoji? V jakém věku? 😀
Prostě se do toho pokoje chtělo přestěhovat a chtělo tam spát. Přišlo to s nástupem do školy. Současně ale platilo a platí, že když to potřebují, mohou kdykoliv přijít a spát s námi. Využívají toho i teď v (pre)pubertě.
kluk šel před třetíma narozkama než se mu narodila ségra, s jejím narozením se nastěhoval zpět k nám a pak společně cca v roce a půl malé šli spolu a to byli nadšení oba, sama pak šla do svého pokojíčku před 6. narozkama
U nás v cca 2 letech. Nepřemýšleli jsme moc, zda je na to připraven. Důvod byl praktický, aby si v noci mohla až se vzbudí sama přijít k nám do velké postele (do ložnice se nám postel nevešla) a nemuseli jí chodit vyndávat. Podařilo se hned a doteď (4,5) usíná ve svém pokoji a až se vzbudí přijde. Od začátku až do teď, tam s ní jeden z nás je, než usne.
Začali jsme s odstěhováním spolubydlící zařizovat pokojíček a dvouletý syn věděl, že tam bude mít svou velkou postel, těšil se na ni. Podali jsme to tak, že je z něj velký kluk, tak si zaslouží pokojíček a velkou postel. Dalšímu dítku jsme slibovali, že po 2. narozeninách může jít spát do pokojíčku za bráškou do velké postele. A poslední dítko dostalo nedlouho po 2. narozeninách svůj vlastní pokojíček, účastnilo se zařizování a moc se do něj těšilo. Děti jsme neuspávali, po každovečerní rutině (čtení, mazlení, povídání...) jsme odešli i před tím z ložnice, takže s tím nebyl žádný problém a děti spaly už dávno celou noc v kuse. Ráno za námi do postele chodily často na pomazlení a hraní.
Bohužel neumím zcela přesně odpovědět, protože ve vlastním byli od příjezdu domů. Někdy to bylo náročné, ale jinak pohoda. Nicméně pokud jsme byli někde na cestách v jednom pokoji, tak jsme se navzájem budili. Tedy za mě čím dříve, tím lépe.
My pořád spíme všichni tři v ložnici. Až si dcerka řekne, ze chce spát sama ve svém pokojíčku, necháme ji. Zatím je s námi ráda a pro nás je to v pohodě.
Syn bude mít 8 a stále je s námi v ložnici, pokoj má. Měl asi dvě období, kdy už tam spal, ale pak se vrátil k nám.
Ložnici máme velkou a po obou stranách manželské postele máme plnohodnotnou postel pro obě děti.
Synovi jsem řekla, že ho nikam vyhánět nebudeme, až se na to bude cítit, bude spát u sebe.
@pajak13 Ahoj. Naše děti zatím spí s námi. 5 a 8, velká ložnice, obrovské letiště. Usínájí dlouho a ztěžka, pospí si pak ráno, takže nás u toho potřebují. Čteme, povídáme.... zatím nás s manželem nenapadlo je vystěhovat. Asi by to ani nešlo.
Ale vzpomínám si na jeden rozhovor se známou a její maminkou na toto téma. Uspávání před 30 lety - že mladá musela chodit spát sama do svého pokoje a strašně se bála, plakala a když přišla za rodiči, poslali ji pryč. Do teď na to má špatné vzpomínky. A ta její maminka to poslouchala, nešťastná, že tak to chtěl manžel a tehdy to tak prostě bylo, ale teď už by ho nakopala do p....
Od 1.měsíce, v ložnici se budila a plakala.V pokojíčku spala skoro celou noc v klidu.Vecer byly rituály,které zůstaly stejné i po nástupu do školy...
S první třídou. Poznalo se to tak, že řekl: “od první třídy budu spát v pokojíčku”.
Syn šel za velkou sestrou v roce 😊
Ona měla necelý rok a půl, když jsme jí udělali pokojíček a byla nadšená. Povídala jsem jim o tom a připravovala dopředu. Syn se narodil, když měla dcera 20 měsíců, tak aby se necítila odstrčená, šla tam dřív. Nikdy žádný problém, uspávali jsme čtením a pohlazením.