Jak odnaučit 'bulení' u 10ti letého kluka?
holky mám problém.. Nevlastní syn(u nás ve výchově) je strašně ubulenej.. Vadí mi to a chtěla bych ho to odnaučit-tušim,že je to totiž i důvod,proč nemá kamarády(má jen 2 ze třídy a to se ještě s nima stýká minimálně) Snažím se mu vysvětlit,že to není způsob,jak něčeho dosáhnout,ale marně.. U přítele pomoc nečekám-dětem dovolí všechno,protože si myslí,že trpí rozvodem.. Jenže je to naopak a samozřejmě se panáček snaží vytěžit z této situace co nejvíc..
A ještě jeden problém-mladej má dojem,že se se mnou může bavit jako s kamarádkou-ovšem v tom špatnym slova smyslu a když se na něj obořim,když na mě zpustí 'buď zticha' a pod,tak začne,jak už jsem napsala výš,bulet..
Prosím pomozte,dost mě to trápí.. ☹
Stručné shrnutí
- U 10letého chlapce může časté pláčování souviset s následky rozvodu rodičů, narušeným vztahem s biologickou matkou nebo narozením sourozence; diskuse doporučuje vyhledat dětského psychologa jako první krok.
- Praktická domácí opatření doporučená v diskuzi zahrnují zavedení jasných pravidel v rodině, důslednost v důsledcích a pravidelné společné aktivity o samotě (např. otec a syn), aby dítě cítilo jistotu a sounáležitost.
- V diskuzi se střetávají dva přístupy: některé příspěvky doporučují nechat dítě emoci vybrečet jako uvolnění, jiné navrhují naučit verbální alternativy (např. „zaklínadlo“ nebo pevnou frázi) či přísnější výchovná opatření; konsenzus však převážně směřuje k odbornému vyšetření psychologem.
Nejčastější otázky
Q: Kdy vyhledat dětského psychologa pro 10leté dítě, které často pláče?
A: Vyhledejte dětského psychologa pokud pláč přetrvává týdny až měsíce, zasahuje do školní adaptace nebo sociálních vztahů, nebo pokud doma probíhá konfliktní rodinná dynamika; v diskuzi opakovaně doporučovali psychologické vyšetření a odbornou konzultaci.
Q: Jak rychle řešit pláč doma bez odborníka?
A: Zaveďte jasná pravidla chování, buďte konzistentní v důsledcích, dohodněte s dítětem pravidelné „sednutí si“ (v diskuzi zmíněno např. jednou měsíčně) a vyhraďte mu samostatný čas s otcem; jedna rada byla také nechat dítě krátce samotné, když se „vybrečí“.
Q: Měla by rodina nechat dítě plakat, nebo ho odnaučovat plakat?
A: V diskuzi jsou oba přístupy: jedna skupina radí nechat pláč jako emocionální uvolnění (vyjadřoval to příspěvek doporučující neblokovat emoce), jiná navrhovala učit slovní alternativu či rituál („zaklínadlo“) místo pláče; konečné rozhodnutí doporučují konzultovat s psychologem.
Q: Kdy zvolit psychiatra místo psychologa?
A: Pokud psycholog doporučí další vyšetření kvůli závažnějším psychickým problémům nebo poruchám chování, je vhodné obrátit se na dětského psychiatra; v diskuzi byla zmínka, že psychiatři mohou indikovat medikaci a že některé děti „berou prášky“.
Q: Co dělat, když biologická matka dítě uplatňuje negativní vliv vůči nové rodině?
A: Konzultujte situaci s psychologem, komunikujte s otcem o jednotném výchovném postupu, jasně vysvětlete rozdíl pravidel „u nás“ a „u matky“ a podporujte pocit sounáležitosti dítěte; v diskuzi bylo důrazně doporučeno zapojení odborníka kvůli „masírování“ dítěte z vnější strany.
Q: Hrozí kvůli pláči posměch ve škole a jak tomu předejít?
A: Ano, v diskuzi padla výhrůžka, že častý pláč může vést k posměchu a omezenému počtu kamarádů; doporučená opatření jsou práce na sociálních dovednostech s psychologem, podpora sebevědomí a trénink alternativních reakcí v bezpečném rodinném prostředí.
Závěry z diskuze
Shoda
- Doporučení obrátit se na dětského psychologa nebo odborníka je v diskuzi jednotné.
- Je potřeba nastavit v rodině jasná pravidla a důslednost, aby dítě mělo stabilní hranice.
- Triggery pláče často zmiňované v diskuzi jsou rozvod rodičů, narušení vztahu s matkou, narození sourozence a nástup puberty.
Sporné názory
- Někteří radí nechat dítě vybrečet jako důležitou emocionální ventilaci, jiní navrhují naučit verbální náhradu („zaklínadlo“) nebo přísnější sankce; oba přístupy byly v diskuzi prezentovány jako možné.
- Jedna část diskutujících obhajovala přísnější fyzické tresty jako účinné výchovné opatření, zatímco jiní to důrazně odmítají a doporučují odbornou pomoc.
Otevřené otázky
- Kdy přesně je pláč u 10letého dítěte patologický a kdy jde „jen“ o citlivost nebo adaptaci na rodinné změny?
- Jaká kombinace terapie, rodinných zásahů a případné medikace je pro konkrétní dítě nejúčinnější?
- Jak dlouho vyčkávat domácími opatřeními, než zvolit konzultaci s psychiatrem a zvážit medikaci?
Zmíněné značky a firmy
žádné
Zmíněné produkty a metody
psycholog, psychiatr, pojišťovny (hradí léčbu/konzultace podle zmínky v diskuzi), kniha „Respektovat a být respektován“, „zaklínadlo“/verbální náhrada pro ventilaci emocí, stanovení jasných pravidel v domácnosti, důslednost v důsledcích, ignorování pláče jako strategie, nechat dítě chvilku samotné, společné one‑on‑one aktivity otec‑syn, terapie, medikace/prášky (zmíněno u psychiatrické péče), bití/spanking (kontroverzní metoda zmíněná v diskuzi)
Místa a osoby
žádné
Já bych řekla, že je asi dost zmatenej - v profilu vidím, že máte malý miminko.. Třeba se prostě bojí, že je totálně odsunutej na vedlejší koleji - že ,,tancujete" kolem ,,vašeho" mimina.. A ruku na srdce - spolužáci ho určitě krmili a krmí tím, co bude až se malý narodí, jak na něj nikdo nebude mít čas apod...
Psycholog - proč ne, ale zkusila bych to pořešit s přítelem - např. aby si mohl třeba vyrazit někam jen s ním...
Asi když začne brečet, tak ho nechat chvíli samotnýho, neposmívat se mu - neříkat a vidíš, zase bulíš - čeho tím chceš dosáhnout? Nebo můžeš mi říct, proč zase bulíš? Prostě to přejít - jak kdyby se to nestalo...
Třeba se mu může dít i něco právě ve škole, třeba je to jen ,,volání o pomoc".. Těch třeba je moc, ale na jednu stranu chápu, že když je doma malý miminko, tak se často krizové situace bez emocí dobře neřeší..
Taky se mu třeba stýská po mamince nebo jak to máte...
A třeba je prostě jen opravdu citlivější..
@anidomi Souhlasím s halcah, že z tvého příspěvku je cítit tvůj negativní postoj k "nevlastnímu synovi" (možná je to jen náš dojem, ale titulování panáček nebo mladej mě k tomu svedl). Chápu, že děti jsou někdy rozmazlené, vychované jinak, než bychom si představovaly my (vím, o čem mluvím, a někdy to může lézt totálně na nervy), ale zkus se na to podívat jeho očima a změnit trošku svoje chování vůči němu (neříkám, že se chováš špatně, neznám tě, ale on je to dítě, které asi potřebuje pomoc) Třeba zkus být ještě trpělivější, vyhýbat se konfliktním situacím, povzbuzovat ho v tom, co umí a co ho zajímá, přenést na něj trochu zodpovědnosti, aby měl pocit, že ho opravdu potřebujete, že je součást rodiny. Doteď byl ten nejmladší a najednou je velký brácha, to je taky změna, ale třeba by tu roli přijal.
A rozhodně bych si promluvila s přítelem (ale ne stylem, ten kluk je hrozný, ale podívej, chlapec má problém, zkusíme ho nějak řešit, aby s tím "bulením" nebyl terčem šikany apod.).
asi jsem to spatne napsala-meli jsme od zacatku skvelej vztah.. Byl se mnou radsi nez s mamou.. Jenze pak si ho obcas zacala brat a od ty doby mame tenhle problem.. Prestal sportovat,zacal odmlouvat.. To bylo jeste predtim,nez jsme malyho zacali vubec planovat..
Deti od pritele mam rada strasne moc-skola,konicky-vsechno jde preze me,protoze pritel je od rana do vecera v praci.. Jen po nich chci fer hru,vedi,ze muzou prijit s cimkoliv a kdyz je to v mych silach,tak to zkusim vyresit,oplatkou ale chci,aby z nich vyrustali slusny lidi.. I za cenu zvyseni hlasu,popr.trestu,zakazu apod.. Nebudu kolem nich chodit po spickach a vsechno jim povolovat,jen proto,ze nejsou biologicky moje.. Moje jsou a proto je chci vychovat v samostatny,fer a zdrave sebevedomy mlady lidi..
ahoj. s tím "bulením" - nechceš mu nabídnout nějakou jinou variantu? když začne natahovat, řeknimu ati ti to poví -vmysli nějakou hodně hustou 😀 kletbu, jeho slovník, at se vyčertí, ale ne brekem. potřebuje se asi projevtit, má co dělat sám se sebou, at se vybublá, ale že je už roumnej, tak at to "řekne". Nějaký zaklínadlo na tyhle situace, at vždycky řekne to samý, že se mu uleví. My si taky někdy potřebujem ulevit (znám se za volantem 😀 ), ale ústně, ne pláčem.
Jinak tě obdivuju, že jste vytvořili rodinku za takových podmínek, to ne každý dokáže. 😉
@berenika39 😀 Tak to by asi nerikal nic jinyho 🙂 vcera jsme si sedli a hodinu si povidali,co stve jeho,co stve me.. Slibili jsme si,ze jedou za mesic si takhle spolu sedneme a zase to 'poresime'.. Od vcerejska je jak vymenenej.. Jenze zas jede k mame a ja vim,ze to bude zas ve starejch kolejich.. Vis,jeji rodice mu 'tlucou'do hlavy,ze doma me ani tatu poslouchat nemusi,ze ja jsem ta spatna a takovy modely.. Pritom od nich odesla mama-v tomhle pripade ona byla ta spatna.. Je to slozity a tezky.. Na zacatku jsem myslela,ze se na to vykaslu,ze to vzdam.. Ale proc by meli vyhrat oni,ze.. 😉
@anidomi jasně, hlavně ty děti za to nemůžou, jsou v tom nevinně. neměly by nést následky špatných vztahů dospěláků...snadno se to říká..hůř dělá, vím. On jak poroste, tak si snad sám uděllá obrázek o tom, kdo je kdo a sám si vyhraní názor na vás i okkolí. Tak at se vám daří.
@anidomi - já myslím, že je mu i líto, že se ,,vlastní" mamina nestará nebo tak něco a kolikrát neví co si počnout sám se sebou, nastřádá se to v něm a pak bulí... Třeba vnitřně cítí nějakou nespravedlnost, ukřivděnost a říká si, že jeho máma by mu tohle a tamto dovolila a tak..
V nějakým článku jsem četla něco o macechách... A tam prostě bylo něco jako - teď žiješ s námi, tak si dohodneme pravidla, když budeš s mámou, tátou - je to jejich píseček, u nás se jí v tolik a tolik, dělá se to tak a tak..
Páni - asi je to záhul - mít najednou tři děti - a z toho dva téměř puberťáky..
@berenika39 dekujeme moc,budeme se snazit spolu vsichni prezit 😀
@hancazivocich zadnej med to neni,to je fakt.. Ale na druhou stranu se to s mensima ci vetsima problemama da zvladnout 😉
@ bertica.h ja nemyslela 'vyhrat' nad detma.. Bylo to mysleno asi takhle: proc by meli vyhrat tchan s tchyni a byvala manzelka myho pritele.. Spatne si to pochopila.. Nejspis celou diskuzi-nemyslis,ze kdyby mi byl tak ukradenej,tak ho proste ignoruju a neprosim se nekde o pomoc?
Ja ti preju,abys tohle nemusela nikdy poznat a tvoje deti neztratili zajem o konicky,sporty,kamarady.. Abys nemusela resit,jestli je dobry,aby se stykali s prarodici a tak ;)
@anidomi ja to nemyslím v zlom..ale ty nechápeš,že sa mu ,10ročnému chlapcovi narodil surodenec?že jeho matka je mimo a nech je akákolvek vždy je MATKA JEDINÁ NA SVETE,že žije inka ako dovtedy,že má celý svet hore nohami?no tak potom čomu sa čudovat?kludne sa u neho toto všetko mohlo prejavit skor agresiou..lebo nič neiej bez dosledku.musí to mat velmi tažké.
potrebuje velmi vela lásky
@bertica.h pritel je rozvedeny 3 roky,matka je opustila pred 5.. Loni se znovu vdala-oba mi doma plakali,ze nechteji na svatbu,taky ma mimco-rocni.. Vis,neni to pro nej novy-neprisel o mamu ze dne na den.. Je to slozitejsi,nez si mozna predstavujes,vis.. Ja myslim,ze vic mu pomuzu,kdyz ho dobre vychovam,nez kdyz mu budu zametat cesticku a omlouvat to tim,ze ma rozvedeny rodice..
nic moc se nedeje-jen place pri stlani postele,kdyz se ma jit vykoupat,kdyz ma po celym odpoledni vypnout pocitac,kdyz ma prinyst ukolacek... Samy krivdy,co rikas? 😀 vis,kdyz pak rekne 80-ti lety prababicce drz hubu a ja te poslouchat nebudu potom,co mu rekne ze drobi,at si vezme talir,tak by ses vztekla(teda ja,zla nechapajici macecha).. A tak se vzteknu a on zacne plakat a narikat,ze on je zase ten spatnej.. A tyhle navyky ma naockovany z ty 'druhy' rodiny-tam si to nedovoli..podotykam,ze prababi je z pritelovi strany,tudiz vlastni,ne moje.. Tak ti nevim,kde je chyba,ale tohle frackovity chovani mu nedovolim ani za dvacet let!
@bertica.h Tak já teda nevím, ale nepřijde mi to úplně v pořádku, že 10letý kluk často pláče. Jestli to dělá i mezi kamarády, může mu to přinést spoustu posměchu a neoblíbenosti; a u kluka zvlášť, i když ani u holčičky by mi to v tomto věku nepřišlo zcela normální. @anidomi mu chce asi pomoct, aby se toho zbavil, nebo myslíš, že je pro něj bulení dobré a ona je zlá, že ho chce o tento bohulibý koníček připravit? 😀 Co je na tom špatného, snažit se, aby s tím přestal?
@anidomi Podle mě je nutné opravdu nastolit pravidla a třeba i vysvětlit na rovinu, že to a to se třeba toleruje u mamky, ale doma to máte jinak. Přítel má taky dceru, máme to tedy naopak, je v péči matky a k nám jezdí, ale v sedmi letech moc dobře ví, co si může dovolit u mámy a co u nás. A není to jen v tom, že by u nás byl tvrdší režim. Něco, co smí u nás, doma nesmí, a zase naopak. Není s tím problém, jakmile se to zavede. Jen u nových věcí to vždy zkouší, jako že "doma to dělá tak a tak", ale když si to vysvětlíme, tak je jasno. Držím palce.
ako nehnevajte sa na mna ale ten chlapec má evidentne problémy sám so sebou.myslíte,že jeho teší,že sa nevie udržat a plače?
apravdepodobne to medzi kamarátmi nerobí,robí to len doma a asi a asi to tak cíti,že doma chce plakat.
@romcovaklarka možno mu medzi kamarátmi bude robit problém aj to,že bude mat krvšie zuby,zrzavé vlasy,nebodaj okuliare...alebo bude trošku pri tele a teraz čooo??každý sme nejaký a toto určite nebude trvat večne.je to obdobie a to obdobie prejde.
@anidomi No nevím, vůbec ti nezávidím tvou situaci macechy... Určitě to není jednonduchá "pozice" Co se odmlouvání týče a "hubatění" na babičku, tak to bych určitě netolerovala, ale spíš to řešila v klidu pokud možno. I když, ani to vždycky nejde... Jak tady někdo už psal, máma - i když špatná, je vždycky máma. To se potvrdilo bohužel i u týraných dětí 😔 Takže, pokud matka navádí děti proti tátovi a tobě, je to špatný...
Ale k věci "bulení" - můj syn taky desetiletý, taky často bulí. Jakmile je unavený, nebo není ve své kůži, tak bulí a bulí ... Nedá se to podle mě odnaučit... I můj synovec si ve škole "vyřval" lepší známku z něminy 😀 Asi to máme v rodině... Prostě jsou asi citlivější a pokud jsou koncích, tak spustí... A co nejstarší dcera, je v pohodě?
@anidomi Možná v jeho chování hraje roli i nástup puberty - tím myslím to "držkování" a odmlouvání. A nemysli si, i narození dalšího potomka v rodině hraje určitě svou roli. Vím, že se určitě snažíte, ale žárlí, aspoň trošku, všechny děti. A pokud je ještě "masírováno" z druhé strany, tak o to horší.... Není to pro něj jednoduché.... Na druhou stranu je super, že máte další dítko. Jakmile se malý začne trošku "projevovat", tak to bude super, uvidíš.... Děti ho budou milovat ještě víc 🙂
uprimne nevidim na buleni nic spatneho. Kazdy clovek je z jineho testa, nekdo je citlivejsi, nekdo ne. Potlacovani place a nespokojenosti muze vest leda tak v budoucnu - v dospivani a v dospelosti k depresim a uzkostim. Naopak, emocni projevy jako je plac by se mely odzit a clovek by se mel vybrecet. Jinak to ze sebe nedostane. A placem se mu ulevi.
Nejake odnaucovani vidim jako vec, ktera muze spise ublizit. Nauci se potlacovat emoce a sebe samu, coz muze zpusobit, ze si nebude sam sebe vazit, nebude se sebou spokojeny a muze to vyustit az v narkomanii, suicidni projevy a jine veci.
Doporucovala bych si procist nekterou odbornou psychologickou literaturu, nebo nejlepe se poradit rovnou s psychologem, ktery muze i u ditete diagnostikovat a rozpoznat problem, kvuli ktereme je dite plactive.
Pokud jde o chovani se k Tobe jako ke kamaradce, tak take nepomuze oborit se na nej "bud zticha". Tim mu nevysvetis, ze to je spatne. Rozhodne vice dosahnes klidnym rozhovorem, kdy mu vysvetis, ze ho mas rada, ale ze Te mrzi, kdyz se k Tobe takto chova, protoze to neni hezke a ze Ty jsi pak take rozmrzela, protoze Te to boli. Ze takto se lide k sobe nechovaji.
Vem si, ze je to desetilety klucina a kolik toho je na nej nalozeno - rozvod rodicu, mozne postvavani mamy proti Tobe, odlouceni od otce, narozeni miminka jeho tatovi. Detska duse je strasne krehka a nikdy nevis, co se v nem odehrava a dost pravdepodobne to nevi ani on sam. Za to, ze ho vezmes k psychologovi nic nedas. Hradi to pojistovny, klucina si trochu pohraje, s Tebou si psycholog popovida a rozhodne to bude nejlepe investovany cas pro vas oba.
@anidomi k výchově atd. se nebudu vyjadřovat, jelikož to je hrozně individuální... jenom, já jako matka extrémně citlivého dítěte (taky kluka)....si myslím, že se to moc "odnaučit" nedá...my to máme i v rodině, můj taťka je taky dost citlivý (teda ne, že by brečel při každý blbině, to ho fakt přešlo..ale je hodně citlivej )...a brečel prý ještě v 15 letech..to samý můj bratranec, dám příklad (to měl asi 12let) - měl s klukama domluvený, že budou jezdit v lese na kolech přes kořeny...no a kámošové nakonec zůstali doma, že budou pařit na compu. Tak jsme říkali bratrancovi, at jde teda na to kolo sám...a on začal brečet a říká" A co když se mi tam něco stane, a umřu tam sám, ve strašných bolestech?" a bulel a bulel 😅 😅 😅 ono se to časem minimalizuje, ale ta citlivá povaha zůstane..
ve vašem případě bych zašla k psychologovi, u vás je toho víc..není to žádná ostuda, já chodím se synem od dvou let 😉
@anidomi a jsi si jistá, že je úplně psychicky v pořádku? manžel má syna z prvního manželství, nežije s námi, ale řekla bych, že má velice podobné chování. má velké problémy ve škole a chodí k psychiatrovi(ne k psychologovi). bere prášky a bůhví, jestli se to někdy spraví. taky vypadá normálně, je to zdravý klučina, ale rozvod ho úplně "oddělal" a psychicky je úplně někde jinde a dost ho to poznamenalo.
Ahoj, urcite zkuste detskeho psychologa, neni se za co stydet nebo se bat... ti lidi maji zkusenosti a vedi, co delaji, clovek sam doma, byt v dobre vire, muze leccos nenavratne pokazit ☹ Chapu, ze uz ti to "buleni" a odmlouvani atd. leze na nervy a nejspis on sam te pekne sejri, ale prijde mi, ze ho dost shazujes, pises o nem tak pohrdave, bez empatie... (nekritizuju, konstatuju 😉 ) Je to tezky, rozvod rodicu neni prdel ani pro sebevedome deti, natoz pro od prirody extremne citliveho kluka. Psycholog pomuze vam vsem.
Tohle bych řešila jedině po poradě s psychologem, protože obyčejnej člověk nevidí, co se v tom dítěti děje a při pokusu něco změnit může nadělat ještě víc škod....všechno má nějaký původ. A ve vztahu s Tebou se asi dost potácí, nicméně je to samozřejmě pravda, že rozvodem dítě trpí a nevěřím tomu, že by umělo z této situace něco záměrně vytěžit, spíš se snaží si tuto situaci co nejvíc zlehčit, což je přirozené. Možná se mýlím, ale z tvého příspěvu soudím, že ho asi nemáš zrovna moc ráda, když ho nazýváš panáčkem apod. V takové situaci by se ze mě také možná stal uplakánek....