Čekám dítě, manžel je v léčebně. Jaký na to máte názor vy?
Sedím tu a pořád se mi to mele v hlavě. Tak píšu sem a zajímaly by mě vaše názory. S manželem jsme svoji pět let a máme tříletého syna. Víc než rok jsme měli doma problémy a hádky, manžel byl jako duchem nepřítomný, pořád v práci nebo někde "pryč" a pak jednou se vyboural v autě (totální škoda a od pojištovny ani koruna, když byl pod vlivem) a všechno prasklo. Že jede dlouhodobě v nějakých opiátech, práškách, drogách, že za to utratil všechny rodinné finance (máme oddělené účty a já blbá myslela, že spoří na hypotéku). Pořád mlel o tom, že má všechno pod kontrolou a že to vyřeší. A já mezitím zjistila, že jsem těhotná (teď tedy už 13tt). Díky tomu nakonec nastoupil do léčebny. Byla jsem prostě děsně naivní, ale to je mi teď úplně jasné taky. On si pořád myslí, že se tam "vyléčí" a vrátí se domů a všechno bude zase stejné. Ale já prostě nemůžu. Vůbec mu už nevěřím, hrozně mě zklamal vším tím lhaním a podvody. Beru to jako zradu rodiny. Někdo si třeba řekne, že kvůli dětem bych to s ním měla zkusit, ale já právě myslím, že právě kvůli nim ne. To se mám pořád klepat, jestli zase někde něco nezačne brát? Starat se o něj, když on se nestaral o nás? Jasně, že ho mám pořád ráda, strávili jsme spolu kus života a máme spoustu krásných zážitků a vzpomínek, ale i když mě to ničí, mám prostě vnitřně pocit, že s tím člověkem, co je teď už nemám a nemůžu mít další vztahovou budoucnost...
@biciklissie No vidíš. Já kouření taky nesnáším, můj manžel je bývalý kuřák, kvůli mně přestal. Bohužel ten vliv to kouření na ten organismus mělo, a i když je už nějakou dobu nekuřák, tak stejně skončil s mozkovou příhodou v nemocnici a první 3 týdny byly z hlediska jeho přežití hodně nejisté. Teď už ho mám doma, je s ním dost práce. Kdybych na to koukala jako Ty, tak bych ho vlastně měla vykopnout a nechat ho napospas osudu, protože si za to mohl částečně sám. Děti bych připravila o tátu, který se postupně dává dohromady a cigaretu už si fakt nezapálí.
Závislosti na lécích jsou hodně zrádné, je vidět, že o tom nic nevíš, protože u toho žádná viditelná stopka není. Ve chvíli, kdy už nakupuješ u dealerů, z toho sama bez pomoci nevyskočíš. Je to psychická nemoc a tito lidé potřebují pomoc. Pokud si o ni řeknou, jsou na dobré cestě se z toho dostat. Ta podpora zejména těch nejbližších je ale hodně důležitá, bez ní je šance, že to zvládnou, mizivá. Zakladatelka si to dle mého názoru představuje trochu zjednodušeně - odejde, vyřeší finance... Z čeho čeká, že její manžel bude posílat peníze? Teď je v léčbě, pravděpodobně na nemocenské, pokud mu dá najevo, že už o něj nestojí, tak ho to dost pravděpodobně demotivuje a k tomu alkoholu a lékům se dost možná zase vrátí. Uchlastanej feťák, skončí na ulici, těžko ji bude živit, že... Já chápu, že ona se cítí zraněná, podvedená, s těmi pocity se ale dá pracovat a přitom manžela podržet. Pokud ho má pořád ještě aspoň trochu ráda, tak by si taky mohla jednou vyčítat, že mu tu pomocnou ruku nepodala a sebe připravila o muže a děti o tátu.
já si nedovedu představit, že bych odkopla někoho, kdo momentálně potřebuje moji pomoc. Vždyt by to pro něj mohlo mít fatální důsledky. Po návratu z léčebny to bude asi chtít společně s odborníky nastavit pravidla,kontrolu financí, atd., ale na rozvod/rozchod je ted podle mě hodně špatná chvíle
Upřímně by mě zajímalo, kdo z vás, které tu radite neodkopnout a zůstat v dobrém i zlém máte osobní zkušenost s tím, co s člověkem udělá život se závislým partnerem. A co to udělá s dětmi. A srovnání s rakovinou mi taky přijde úplně mimo.
@pajula123 Pokud se léčí a chce se léčit, je to jiná situace, než kdyby se léčit odmítal.
@somalicats ano, je. Ale i po léčbě pořád čekáš, kdy se to zase zvrtne. Procento recidivy je dost velké. Každé zdržení se, pozdější příchod, šílené nervy, že už zas...kdo nezažil, neumí si představit.
Ahoj, nešla bych do toho, sama cítíš, že to zvládneš s dětmi lépe než s manželem. Může je vidět často, jak chce, chodit k Vám třeba 5x týdně, a uvidíš, jak na tom je, jestli dělá kraviny nebo je úplně ok. Raději aby s Vámi nebydlel, připravovala bych děti v tom smyslu, že je u Vás často, ale nebydlí s Vámi. Při prvním náznaku bych už žádala o rozvod, protože by se to zase rozjelo, když je to podruhé. Je to dospělý člověk, ne Tvoje dítě. Je mi líto....
Musím říct, že mi je z většiny názoru tady smutno.
Proto je tolik rozchodu a neúplných rodin.protoze lidi se nesnaží rozbité věci spravit,ale hned je vyhodí...
Autorko píšeš,že jste měli problémy už předtím. Ok.
Ale nikde jsem nečetla,promiň jestli jsem přehlédla, zda jsi zmínila,zda byla chyba ve vás obou, co jste udělali pro nápravu,jak jste na vztahu pracovali...
Nebo zda si uvědomujes i svůj díl vinny na tom, že jste měli problemy už předtím..
Žádné z vás nemám vás názor za zlé,ani vám ho neberu.
Jenom to mám prostě jinak...jo,udělal chybu.utikal od problémů.ale teď se k tomu postavil čelem.
Zahodit se to dá vždycky. Ale vrátit a zachránit už to třeba nepůjde.
Sama vím z vlastní zkušenosti,jak snadné je od problémů utéct.k alkoholu,práškum,nebo k někomu kdo poslouchá nebo naopak neví nic..
Jsem moc zvědavá jak to s vámi dopadne a budu ráda,když dáš echo.
I když mi je z toho smutno,nikomu nemám jeho názor za zlé a nemyslím to zle❤️
@levandule_k Nevím no, já to prostě takhle necítím. Za mě je prostě tohle spatné řešení problémů a vedome, žádné podvědomí. A ta stopka by tam být měla. Fakt polituju člověka s rakovinou, ale alkoholika zase tolik ne. Maximálně mužů ocenit, že se z toho snaží dostat a samozřejmě celkově mě mrzí, když se někdo trápí. Ale ten rozdíl tam já cítím.
@jane46 Tak tolerovat... Asi u těch děti to člověk vidí trochu jinak, ale asi i tam by měla být hranice, do kdy pomáhat. Kolikrát se říká, že rodiče narkomana by ho měli nechat padnout na samé dno. Jestli bych to dokázala, to fakt nevím. Jenže zase vidím rozdíl, prostě otec od rodiny, co by měl být zodpovědný, tak takhle zklame důvěru. Ono i pomoct se dá jen tomu, kdo pomoct chce. A člověk musí chránit i sám sebe, zvlášť když paní má dítě a druhé na cestě.
@somalicats To mě moc mrzí, co vás potkalo. Máš pravdu, že ta hranice muze byt tenká, zvlášť když jde o takové věci jako je kouření a obezita. Těžko se hledá ta míra zaviněni, pokud by ji člověk v té situaci hledat chtěl. Mě opravdu i při těch lécích přijde zvláštní, že si člověk neuvědomí, že má problém, když už musí lhát, atd. Případně uvědomí, ale závěr z toho žádný. Paní má před sebou nelehkou volbu. Když se dá na cestu záchrany, tak chápu její obavy, aby to nebylo sebedestrukční, pripadne i ten dopad na děti je třeba zvážit.
@pajula123 já tu zkušenost právě mám, máš pravdu, je to neustálej strach, stačí že mi nebere telefon a už se stresuju, co se děje. Ale právě ten příměr k fyzické nemoci mi pomohl situaci akceptovat. Strach a nervy k tomu bohužel patří, jako ke všem nemocem.
Netvrdím, že je správné zůstat ve vztahu se závislým za každou cenu, ale muž zakladatelky dlouho fungoval, živil rodinu, nebavíme se tady o fetakovi který žije pod mostem.
@biciklissie ber to jen jako názor k zamyšlení, neberu ti tvé názory. Roky jsem pracovala na neurojipce a kromě pacientů s mrtvicí (kde se míra vlastního zavinění liší, ale prakticky vždycky tam nějaká je) tam leželo hodně pacientů po úrazu mozku. Vždycky říkám, že kdyby lidi nechlastali, jsem bez práce, protože alkohol tam hrál víc než v polovině případů hlavní roli (a ne vždycky abusus, naopak, častěji to byl relativně slušný kluk, který se někdy v pátek večer opije a odněkud sletí nebo sedne do auta). A ti lidi byli na kaši, rodina od začátku věděla, že je velký riziko, že se do normální života možná nevrátí, že budou dependentní na péči druhé osoby. A že si to zavinili sami. A Nezažila jsem, že by se k nim rodina postavila zády.
@biciklissie Tak z jiného soudku... Jste na lyžích, manžel machruje před dětmi a stane se mu vážný úraz hlavy (inspirace je asi jasná)... budeš při něm stát, přebalovat ho a utírat sliny, nikdy na Tebe nepromluví, žádný sex atd. nebo ho dáš do ústavu a vesele dál, vždyť se musíš starat i o děti... Měl být přeci zodpovědný.
(Upřímně mě to zajímá. A vlastně v závažném zranění z nezodpovědnosti vs. závislost na čemkoliv nevidím moc rozdíly, jen u závislosti je ten moment nehody delší)
@drep Jasný, díky za nazor a zkušenosti. Neberu to nijak špatně, od toho tu jsme a diskutujeme. Ta tvoje práce musela být drsná.
@jane46 Achjo, tohle jsou fakt těžké životní situace. Já ti nevím, pokud by to fakt měl být doživotní ležák, tak ta péče je opravdu šílené náročná. Obdivuju každého kdo to dá. Určitě bych to zkusila a vidělo by se. Jenže já sama bych nechtěla, aby se o mě rodina v takovém stavu pečovala. Být tahle "na obtíž". Chtěla bych někam do specializovaného zařízení. S tím počítám i ve stáří, když se nebudu moct o sebe už postarat.
@biciklissie To je právě ta záludnost psychických nemocí, že ten člověk si dlouho neuvědomuje, že má problém, a nebo si ho sice uvědomuje, ale myslí si, že to zvládne sám. Což byl dost možná případ manžela zakladatelky diskuse, až ta nehoda mu ukázala, že to sám nezvládne.
Co se odložení do ústavů týče, to taky není zas tak jednoduché. Pokud budeš ve stavu, že nebudeš pořádně vnímat, a rodina Tě někam umístí, tak Ty to sama řešit nebudeš a srovnat se s tím musí ostatní členové rodiny. Těch dobrých zařízení bohužel není tolik, aby se tam vešli všichni, kdo takovou péči potřebují. Pokud bys ale byla ve stavu, kdy bys měla velkou šanci na návrat do normálního života, tak věř tomu, že pokud by Tě rodina odepsala s tím, že sis to vlastně zavinila sama a že Ti nepomůžou, tak by Tě to po psychické stránce položilo fakt hodně.
@biciklissie Já Ti rozumím... I já chlapovi říkám, že až budu stará a senilní, kdybych byla jen na obtíž a závislá na jeho péči, že radši hupsnu z nejbližší skály. Ale podle mě v tu danou chvíli už si člověk říká i jen "nedávejte mě prosím do nemocnice, postarejte se o mě, miluji vás..."
Je to velmi těžké a až s dětmi ten rozměr důležitosti zdraví (našeho i jejich) dostává jiné rozměry si myslím.
@biciklissie tak já netvrdím, že bych určitě s tím člověkem zůstala na věky věků, ale ve chvíli, kdy pomoct chce (jde do léčebny), bych se asi nedokázala obrátit zády, kort když vím, že v tomhle případě je ta opora nejbližších nesmírně důležitá. Pokud tazatelka s ním čeká druhé dítě, tak asi ten vztah nebyl před tím tak hrozný.
@somalicats Ano, je pravda, že je velký rozdíl mezi tím, když má člověk šanci na návrat do běžného života nebo ne. Já to spíš brala tak, že na stáří má třeba člověk x let problem s pohyblivostí, chozením na záchod, atd. A to bych fakt nechtěla, aby mi děti mnoho let zajišťovali. Bohužel je fakt, že spousta dd je fakt dost hrozných, ale zase hrozná je i ta představa, že jsem rodině "na obtíž". No, člověk se musí modlit za to, aby si zachoval hlavne svěží hlavu a komunikační schopnosti, aby o sebou mohl tak nějak rozhodovat.
@jane46 To je pravda. Jak jsme nechápali jako děti, že se rodiče tak moc o nás boji a říkají, že hlavně to zdraví, tak teď to chápeme až moc dobře. Je to takový věčný koloběh.
@jipe Je fakt, že podrobnosti o tom vztahu, jaký byl předtím, nevíme. Ale ať to bylo jakkoliv, tak asi paní nejvíc vadí ta ztráta důvěry, což nejvíce zmiňuje. Asi to lhaní a předstírání tomu taky moc nepřidá, což patří k tomu. Otázka je, jestli je vůbec nějaká lepší varianta, obrovský stres v tehu je to tak i tak. Je mi paní líto, no, má to těžké.
Tak před dvěma dny ukončil "léčbu" s tím, že už mu to stačí, resp. si nechal ukončit léčbu i kvůli nějakým interním porušením pravidel nebo co, těžko říct, co z toho je pravda, ale nevím, jestli měsíc a kousek v léčebně včetně detoxu může být dostatečný, to ukáže čas. Teď jsme se dohodli, že nebudeme víc nic řešit, než že se teď odstěhuje a uvidíme, co nám čas ukáže.
@biciklissie A u sve dcery anorexii taky nebudes tolerovat? Nebo zavislost na hrach? Zavislost na nakupovani/soc. sitich... I anorekticka muze mit kdykoliv relaps. I shopaholik muze nasekat dluhy pro celou rodinu a bez podpory rodiny zustat na ulici a nabalovat dalsi problemy.
A co takova ortorexie, bigorexie? Taky vstupenka do netolerance nebo tyhle zavislosti uz Ti tolik nevadi, budes mit vic pochopeni?
Ta hranice "kdy dat stopku" je u jakekoliv zavislosti nestabilni a nejhorsi je, ze v ten okamzik jeste nikdo kolem nic netusi a clovek je v tom sam. Kdyz holka uz davno neji, ale vsichni kolem ji jen chvali, ze konecne zhubla... Jak to ma stopnout?
Tohle je caste, vetsinou okoli pomuze tu stopku velmi snadno prekonat, kdyz uz clovek spadl do zavislosti. "Konecne mas dobrou naladu" "Paneboze jedna sklenicka nikomu neublizila, na me se snad napijes."To jsou ale krasne saty." "Ty posilujes, je to videt." "Porad mi, vidim jak zdrave jis, jsi dobra, klobouk dolu."... A je vymalovano...