Dá se nevěra odpustit po prožité zkušenosti?

Podle toho co píšeš, bych dala šanci vašemu vztahu. Nechci komentovat ostatní holky. Každopádně stát se může. Nikdo neni svaty, vztah není nikdy jednoduchý a čím dele trvá, tím je to náročnější. Hlavně se na něm musi stále pracovat. Šla bych na terapii s manželem, abys pochopila proc to udělal. Buď vás to posune dál nebo ne. A nemyslím si, že bys s ním byla kvůli dětem, ale pokud říkáš ze ho máš ráda, tak i přece kvůli sobě. Nedělej nic unáhleně, abys toho pak nelitovala. Myslím, že ve vašem případě to stojí za to, zabojovat a posunout se dál. Kdysi bych nevěru neodpustila, ale s věkem to vidím vše trochu jinak.

@europa00 každá ta druhá chytrá napsala svůj názor se kterým nemusí nikdo souhlasit, jako třeba někdo nesouhlasí s tebou, ale je to náš názor a pohled na věc z naší strany....paní se ptala na názor všech, ne jen tebe....další chytré v řadě....

@zlataberta ale paní se především ptala na názor těch, které to prožily.... myslím, že těch negativních je tady dost, ale samy v že situaci nebyly a i když jsou zaryté, že by chlapa hned vyhodily....tak to tak nemusí být. Jasně, že je to nepříjemná situace, bolestivá, zrada...ale tady u paní vidím řešení....

S tím se musíte vypořádat samay každej tady píše názor, jak by se zachoval, podle nálepky "nevěra", ale mezi Vás dva nikdo nevidíy nikdo nezná manžela, ani Vás, ani jak to mezi sebou máte a jak se chová, věřím, že jsou i chlapi, kteří toho pak opravdu litují a už to neudělají a chtějí rodinu zachovat, jasně, rozejít se můžete i později, může to zase zopakovat, ale je to jen na Vás a na něm, proč se to stalo a jestli umíte jít dál i přes toto...

@ito ano celých 15 let byl úžasný manžel i otec, vždy jsem se na něho mohla spolehnout. Jsme finančně zajištění, kdyby jsme šli od sebe manžel nechce prodávat byt ale chce aby jsme v něm zůstala s dětmi. Nedokážu si představit že dětem budu vysvětlovat že teď tatínek s námi nebude bydlet a že už nejsme spolu rodina.

@escapelle pěkně si to napsala že práva láska nekončí prvním problém ale je to sakra těžké se s tím vyrovnat. Blbě jsem se chovala, neměla jsem na nic čas tak jsem ho od sebe pořád odhánela. Po porodu jsem hodně přibrala a styděla jsem se před ním. A naskytla se možnost že někdo měl o něho zájem a už to šlo. On toho pořád lituje, vypadá jak troska že přišel o všechno. Upřímně je mi ho až někdy líto. Moc děkuji za názor 🙂

Zase pozor! Nehazej na sebe vinu. Vaz si sama sebe. On udělal chybu! Znám spoustu páru,které nevěru zvládli, fungují,jsou happy...ale je tam to ALE. Každopádně nevěra tady je a bude a jen blázen by si mohl myslet,že se ho nemůže nikdy týkat.

@europa00 člověk který v téhle situaci nebyl se lehko radi. Já vždy byla proti nevěře ale stalo se. No málem jsem ho zabila, takové bomby dostal 🤦🏼‍♀️ Já jsem ještě na rodičaku, našla jsem si teď práci až přijdu na jiné myšlenky. Hodně jsem zhubla takže teď se po dlouhé době zase cítím dobře. Snažím se prostě na to zapomenout i když vím že na to nikdy nezapomenu. Právě, vím že všichni normální chlapi jsou zadání a najít si někoho normálního bude problém. Prý to ukončil, nejsou spolu v kontaktu ale myslím si že ta baba ho bude ještě uhánět. Už bych mu nedala další šanci, on to ví a řekl mi že další šanci už potřebovat nebude. Děkuji 🙂

@nnnadja nene já jsem si uvědomila svoji část viny, že jsem se chovala blbě ale ne že bych za to vše mohla já. Neboj, vážím si sama sebe a vím že nikomu debila ze sebe dělat už nebudu.

Tak to je dobře, že chodíš na terapii a dej si čas, ani Řím nebyl postaven za den, tak po sobě nechtěj výsledky po jednom sezení. Možná by bylo dobré, kdybyste na párové terapii zatím chodili odděleně, aby manžel také na sobě pracoval, protože potřebujete pracovat na obnovení důvěry. (Říkám pracovat, to je postupný proces, vše chce čas.) Prostě ty věci nech plynout a sednout si, až budeš vědět, co chceš tak udělej a řekni to i muži, že potřebuješ čas, že teď prostě nevíš.

Nevěra není příčinou problémů, ale spíš jejich důsledkem.

Jinak přiznání k nevěře je "hezká" věc, ale tím on se zbaví viny a hodí ji na tebe, to jenom abys to věděla😉

Já jsem si říkala, že bych svému muži odpustila snad i nevěru, protože je skvělý a prožili jsme toho spoustu hezkého a také vím, co některé holky dovedou. Jsou velmi sociálně zdatné a když si usmyslí, tak většina chlapů nemá šanci...

@levandule_k Já jsem mu na to přišla sama, choval se jak manuál na nevěru 🤦🏼‍♀️ Řekla jsem mu že potřebuji čas, protože nevím co mám dělat. Já jsem teď ale hrozně výbušna, všechno mě naštve a pak mu všechno začnu vyčítat. No a můj manžel byl taky celou dobu skvělý, prožili jsme spolu spoustu pěkných věci a teď nevím co dělat. Zatím jsem měla dvě sezení a vždy jsem se cítila lépe ale teď mám před menstruaci a jsem jak hysterka.

Nevím, jestli bych dokázala odpustit nevěru, zapomenout na to... ale vím, že pokud by se snažil, bylo by mu to líto, měl by rád mě i děti, choval se k nám pěkně, dosud nám spolu bylo pěkně... tak bych prostě neodcházela. Ale musíte si sednout, musíte si v klidu promluvit, nevyčítat... zkusit se domluvit, co bude dál? Jak dál budete žít? Jak si vybudujete znovu důvěru.. Nebude to jednoduché, ale odejít se dá vždycky a pokud se nehádáte, že by děti trpěly tím, že jste spolu, tak bych tomu ještě dala šanci....

Ještě jsme neměli deti a nebyli ani manželé a já mu odpustila. Bylo to tedy hodně náročné. Hodně záleží na jeho postoji, zda chce být s vámi, uvědomuje si chybu, atd. Po pravdě teď bych úlet odpustila taky. U nás to pak nabralo mnohem lepší spád ten vztah. Hned jsme se vzali, měli deti a žijeme si normálně. Teď je to 7 let. Je docela důležitý uvědomit si na tom, co tě nejvíc štve a jak moc tě to zranilo a mluvit o tom společně. My se jednou totálně opili a fakt jsme šli do hloubky na tohle téma a pak, už jsme o tom nikdy nemluvili. Za ten večer jsme to všechno probrali a udělali za tím tlustou čáru.

@fandysek_1 To je super že jste to spolu zvládli. On se mnou už o tom nechce mluvit, udělal za tím tlustou čáru a chce už žít normální život. Všechno jsme si už řekli. Jen já se k tomu pořád vracím a tím to u sebe vše zhoršuju.

Taky se zařadím do té skupinky, která nevěru nevnímá jako něco absolutního, důvod pro rozchod. Já si ani nemyslím, že to je to nejhorší, čeho se na sobě partneři mohou dopustit. Nevěru jsem zažila z obou stran. Moje odhalena nebyla a byl to jen takový úlet. Hrdá na to nejsem, ale tím, že to pro mě nic neznamenalo, tak z toho nemám těžkou hlavu po pravdě. Něco jiného by bylo, kdyby se to provalilo... Ale neprovalilo no. A ne, nemyslím si, že monogamie není možná nebo, že by mela byt nevěra tolerovana. Jen prostě se stalo. Hrdá na to nejsem, ale bylo to když jsem byla mladá, pár schůzek a tehdejšího přítele jsem bohužel moc nemilovala.
Taky jsem se ocitla na druhé straně a to v situaci, kdy nevěra byla už jen "třešnička" našeho, i tak za houby stojícího, vztahu. Vlastně mě to ani nepřekvapilo, ani nesokovalo. Ja byla s malým doma, chlap se choval jako sobec a kreten už měsíce, takže nějaká nevěra už to zhorsit nemohla.
Pokud jsi do muže zamilovaná, chceš s ním být, jiné problémy nemáte a on je z toho špatný, tak bych nějaký rozchod vubec nezvazovala (a to ne proto, že mate děti. Ty za mě nejsou důvod urdzovat nefunkcni vztahy, ale to není váš případ). Spíš bych to resila ve smyslu pochopit, co byl důvod, co ho u toho drželo a co oba můžete na vašem vztahu změnit.... Za mě jsou prostě mnohem horší věci, kterych se mohou na sobě partneři dopustit. Taky se bavíme o pořád krátkodobém úletu a ne treba paralelnim vztahu dejme tomu ještě v době, kdy je potřeba stát pri sobe atd.

Za mlada jsem tvrdila nikdy. Pak se mi to stalo s prvním manželem a já nebyla schopna odejít # nakonec to byl on, kdo to ukončil a díky bohu za to, utrápila bych se. Ale tam šlo o dlouhodobou nevěru a celé to bylo hodně zamotané. Něco takového bych už znova netolerovala, na to už jsem stará. Ale pravdou je, že už nejsem tak radikální jako kdysi. Mám děti a i když nevěru odsuzuju, tak za určitých okolností bych byla ochotná na vztahu dál pracovat a zkusit to zvládnout. Možná by se mi to nepovedlo to překonat, ale určitě bych to aspoň zkusila. Tahle situace je asi jednou z nich, kdy bych tomu šanci zkusila dát. Netrvalo to dlouho, manžel lituje, víte, kde se stala chyby a na tom se prostě dá stavět a dá se na tom zapracovat. Držím pěsti 🍀

Jestli jsi s nim do te doby byla stastna dej tomu cas. Hodne lidi si projde neverou, u nekterych stoji za to odpustit. Najit v dnesni dobe kvalitniho partnera neni jednoduche, takze pokud za to stoji bojovala bych...

Napsala bych osobně do zprávy, ale takto anonymu mi to nejde.
Rozhodně doporučuji kurz dvou sympatických psychoterapeutů: https://pavelrataj.cz/nevera/
Odhalí ti nejen principy tvého prožívání, prožívání partnera, ale také pomohou s radami ohledně práce na vztahu, hojení emočních zranění atp. - a rozhodně vysvětlí, proč za tím nelze udělat tlustou čáru! Pak by se ta emoční zranění s odstupem času opět vyvalila, takže jistá cykličnost tvého naladění, psychické propady, beznaděj a obrovské zklamání a bolest, to vše k tomu patří (což je vlastně fajn slyšet, že není člověk nějaký zbytečně hysterický).
Pánové to velmi dobře vysvětlují a i tím přinášejí úlevu, že ten proces zpracování této zrady prostě nelze ukončit tlustou čárou, ale že to má vývoj na delší dobu.
A rozhodně je dobré ke kurzu přizvat i partnera, i on musí pochopit, co prožíváš, proč opět ty výbuchy a výčitky, potřebuje tomu porozumět a poradit si s tím, jinak se v tom oba budete nepěkně mlít...
Jinak jakákoli terapie určitě dobrá volba!

Ja odpustit nedokazala. Casto me to stve kvuli dceri, byla jedina ve skolce, skole…. Je tezke dohadovani ohledne vseho, vraci se mi od taty nevychovany spratek, co dela naschvaly.Ale i pres to vsechno jsem ten pripad, kdy se mam ted lip, mnohem lip a vlastne jsem jikdy nemela dopustit, aby se ex choval, jsk se choval, nebyl to nikdy vyvazeny vztah, ale pracovala a snazila jsem se v nem jen ja… ted si konecne pripadam jako zena a ne jen sluzka… bohuzel zamilovany clovek nevidi a nechce videt to spatne…

Ja neveu kdysi "odpustila" a to v tom nebyly deti a delala jsem neustale nejake sceny, kamkoliv byvaly sel, tak jsem ho podezirala.... nedokazala jsem takhle zit, takze uz spolu nejsme. Ja uz bych s tim clovekem nezustala ani kvuli detem.

Děvčata moc děkuji za názory, opravdu mi to trošku tady pomohlo se vykecat a přečíst si i jiné názory. Není to zas tak čerstvé a je to delší dobu co to vím ale pořád se snažím se to zpracovat. Manžel byl vždy zlatý člověk, proto je to těžké že se tak blbě zachoval. Vím že už to nikdy nebude takové jako kdysi ale takový je život.

Jinak úlevu a zpracování čekej třeba tak cca po 2 letech od provalení, rozhodně to psychika nezvládne v týdnech a většinou ne ani v měsících...

Klidně ještě piš.Mne to trvalo zpracovat tak rok a půl,ale občas se " to" vrací i teď.A jedno vím určitě,že po druhé už ne.Nelituji ,že jsem se rozhodla s ním zůstat , ale po druhé to dělat nebudu.

@zmrzlinka
@helen_h Já to vím pár měsíců ale teď mám nějaké myšlenky že bych nejraději utekla i když vím že nic špatného nedělá a snaží se. Taky už vím že už další úlet bych už nezvládla odpustit. Každý kdo to zažil mi říká že opravdu to chce čas, kdo dal tomu šanci. Tak uvidíme jestli to bude i náš případ. Moc děkuji 🙂

Pár měsíců je ještě krátká doba. My se teprve po roce a půl začínáme jakž takž vracet do "normálu". A ne, ještě jsem mu to neodpustila, k tomu snad dozraju časem. Nezapomenu na to nikdy. Ale už to není taková ta akutní bolest, kdy nevíš co se sebou. Výkyvy nálad, změny rozhodnutí jsou úplně v pořádku. Je to proces hojení, který nejde přeskočit.
Manželovi vyřiď, že nic jako tlustá čára nefunguje. Jestli to spolu máte vydržet a vztah spravit, bude to muset akceptovat. Ty jsi teď ten, kdo určuje tempo. Dusit to v sobě a před ním dělat, že už tě to netrápí, je k ničemu.
U nás se od té doby odehrála spousta změn k lepšímu. Nikomu bych nikdy nedoporučila tímhle způsobem opravovat vztah, ale musím říct, že my teď spolu fungujeme líp, než dřív. Snažíme se ale poctivě oba.
Klidně napiš sz, kdybys měla nějaké dotazy nebo se jen chtěla vyzpovídat.

@ko87 on ty moje výkyvy bere, ví že je to jeho vina a že za to může on. Jen mě štve že jsem teď hrozně výbušna ale je to asi normální. Opravdu fungujete teď lépe? A připomínáš mu to, asi ne že? Já jsem třeba v klidu a pak se mi něco vzpomene a hned vybouchnu 🤦🏼‍♀️

Jak se psalo výše, pár měsíců je opravdu krátká doba, kdy se ještě tělo dokáže dostat do aktuního stavu. To hojení prostě probíhá v jistých vlnách: někdy jsi víc nahoře, někdy padneš zase až dolů, ale jde o to, aby postupem času se ty vlny rozvolňovaly a být ve vztahu pro tebe víc bylo být nahoře.
A pokud jsi teď kolem menses, je to nanuty další spouštěč, to jsem měla úplné propady do temnoty, pocit, že nikdy líp nebude a takové beznadějné myšlenky... To byl vždycky hnusný propad.

Můj celoživotní názor byl - nevěra nikdy! Chlap obratem přes plot! Neexistuje!!!! Dokud se mi to nestalo...
Není to vůbec jednoduché, černobílé, život není buď anebo. A žádná univerzální rada není.
Souhlasím s tím, že nevěra je vyústění problémů. A taky s tím, že je to chyba, zkrátka pochybení, zvlášť ve variantě, kterou popisujes ty. A i když nevěru neschvaluju coby běžný standart, uznávám, že lidé chyby dělají. Já také... Často a velké 😉
Je velice důležité, jestli se máte rádi a jestli chce s tebou zůstat. (To píšeš, že ano.) My s manželem momentálně řešíme něco jako rozluku, být chvíli každý zvlášť. A pak se uvidí, co rozvod. Děti nemáme, je to proto mnohem jednodušší.
Chtěla jsem ti spíš napsat, co mi pomáhá to zvládnout. V prvé řadě čas. Psaly to tu holky mockrát, lepší rada není. Já taky chtěla VŠECHNO vědět. Samozřejmě nevím, jestli řekl úplně všechno že... Většinou se doporučuje raději se neptat na podrobnosti. Pro mě to bylo lepší. Moje představivost by mě zabila... Bolest při takovém rozhovoru neskutečná. Ale aspoň jsem věděla, s čím sama v sobě mám pracovat. (Ať už pro náš vztah, nebo v budoucnu pro vztah s někým druhým. Nechci si to dál v sobě nést, to jsem si tak zadala.) Mluvíme. Hodně. Sklouzává to k hádkám, ale už ne tak často. Je to normální. Já tím mluvením emoce ventiluju. On holt musí respektovat, že i když mu už se to třeba řešit nechce, já si to také potřebuju zpracovat. To jsem mu řekla. Začala jsem myslet víc sobecky, na sebe. Mám sklony sebe upozadit, moje potřeby posunout na "někdy jindy". Teď ne. Jak mě to popadne (naposledy teď, jak jsem dávala pračku), jdu a vycitam. Ale už mě samotnou ty návraty vysilují, tak se to snažím ovládat. Kvůli sobě. Respektuju svoje emoce, neberu je jako něco nepatřičného.
Vůbec nevím, jak to dál s námi bude. Z organizačních důvodu jsme nemohli jít od sebe hned, ani jeden nemáme kam jít. Teď už je možnost. Takže se to vyvíjí postupně až teď. Těším se, až budeme od sebe. Jsem zvědavá, co to udělá - se mnou, s ním. To u vás vzhledem k dětem asi moc nejde.
Je moc dobře, že chodíš na terapii!
Snažím se být co nejvíc v klidu a bolest zpracovat.
Jestli jde obnovit důvěra? Jo, tak na to odpověď zatím nemám... Mám chvíle, kdy si říkám, že by to šlo. Prostě chyba, že které může vzejít i něco lepšího. A pak zas si říkám, že takto pokračovat nedokážu a nechci.
Momentálně vůbec nevím,jestli bych s ním dál chtěla být. A ani po sobě tu odpověď zatím nežádám...
Drž se, zvládneš to🍀