Děti ano nebo ne?

Já si myslím, že každý vztah nakonec potřebuje nějaký projekt, nebo progress, jak už tu někdo psal...jinak se takzvaně "přechodí"... Ta vášnivá zamilovanost postupně přeroste v trošičku jiný, ale o to pevnější cit - lásku, nebo prostě "jen" pevné přátelství, sounáležitost...to je podle mě normální...nelze čekat, že se budeme vznášet na obláčku zamilovanosti celý život...A právě děti jsou prostředkem, jak dát vztahu nový směr a smysl (nemluvím o vztazích, které jsou v krizi a chtějí slepovat nefunkční vztah děckem - to je samozřejmě blbost). Mimochodem, doktor Plzák, tuším, kdysi vyřkl myšlenku, že celoživotní vztah je o třech S a sex tam není ani jednou. :D Jsou to strach, stesk a soucit. S tím se docela ztotožňuju (i když samozřejmě ani sex by chybět neměl, ale není to to nejdůležitější). Pokud se máte s mužem rádi a disponujete nějakým přijatelným zázemím, není důvod dítě nemít. Ale musíte to tak oba cítit a ztotožnit se s tím.

@pavlinar to víš, že měli. Úplně stejně 😀 nakonec se objevila taková konstelace, že jsme to prostě zkusili, no a tak nějak náhodou to vyšlo. Spousta věcí se změnila, něco k horšímu, třeba ta osobní svoboda - nejhorší je ta mobilní diskriminace, že se nedostaneš všude s kočárkem (u nás se třeba nedostaneš ani do kulturáku ani do knihovny a to dělali nedávno nový vstup, ale jaksi zapomněli na bezbariérový 😠 ) no a spousta věcí se změnila k lepšímu 🙂 když se na tebe to mimino úplně bezděčně usměje, tak jak kdyby svět byl o něco lepším místem, nebo nevím, jak to popsat. Jako když pošleš peníze útulku a víš, že to jde na operaci nějakého týraného pejska. úplně to hřeje u srdce 😀
no a vztah - to záleží na vás dvou, jak zvládáte stres, únavu a nepohodlí, jak moc dokážete splachovat a nepoštěkat se atd. také bude záležet na tom, jaké budete mít dítě, jestli bude hodně řvát, bude to těžší.
Prostě nikdo nedokáže ti jasně říct, jestli děti ano nebo ne. není na to univerzální odpověď. Každopádně bych si spíš položila otázku, čeho budu za deset let víc litovat a co chci v životě dělat, jestli se to s dětmi nevylučuje. A ještě pozor, tvůj partner s tebou může teď souhlasit, ale on si i klidně za dvacet let může říct, že ty děti ještě mít může.

@pavlinar Ahojky, měla jsem to jako ty. Jako malá jsem děti chtěla mít kolem dvacítky, pak mě to ale ani nenapadlo a pravdou je, že k tomu nebyl ani ten správný chlap. Těch 10 let do třicítky jsem si nijak pořádně neužila, s chlapama to byla tragédie, kamarádky většinou zadané. Když jsem ho ve 30 letech poznala, začala jsem konečně poznávat "svět" (jezdili jsme na víkendy po ČR a 1x k moři). Moc se mi to zalíbilo, ale protože už nejsme nejmladší (mně bude za pár měsíců 32, přítelovi je 35) a přítel se najednou začal na dítě cítit, tak o něm taky začal mluvit. Co se týká mně, cizí děti mi byly a jsou většinou na obtíž a kdyby to bylo na mě (a byla bych mladší!), mohla bych klidně ještě 10 let počkat, ale zase nechci mít děti ve 40, takže jsme se do toho "pustili" a začali se o miminko snažit. Ze začátku jsem z toho měla strach, ale ono není dobré nad tím moc přemýšlet a teď jsem ve 29. týdnu a na miminko se oba dva moc těšíme. Já nedělám celé dny nic jiného než studuju různé weby a sháním oblečky, plíny atd. 😀 Takže pokud to není tak, že děti vyloženě nechceš, tak bych se toho nebála 🙂 Hodně štěstí 🙂

@prostejina Víš, já jsem reagovala hlavně na Tvojí větu cituji " Jestli mas pocit, ze dítě zničí vas vztah, pak ten vztah asi není tak pevný, jak si myslis." Protože je to naprostá blbost. To ale člověk pozná, až když má děti.

@prostejina A nemám potřebu Ti nic dokazovat. To, že nemáš zkušenosti s vlastními dětmi je zřejméa od toho se odvíjí ostatní.

@kika_21 Tak to máš pak na háku. Já nejsem dokonalá a na vztahu oba den co den pracujeme. Díky našim dětem jsme se toho hodně naučili a ještě je dost co se učit. Rozhodně nemůžu říct, že by vše bylo samozřejmé a jen tak vyplynulo. Ne je za tím spoustu práce. A věřím, že to tak má spousta lidí. A nezáleží až tak moc na tom, jak moc je vztah pevný před narozením dětí. Kolik existuje maminek, kteří si myslely, že mají toho pravého a s narozením dítěte se partner najednou změnil. A před tím vše dělali spolu. Jenže s narozením dítěte už nejde jen o zábavu, už jde i o starosti, povinnosti, zodpovědnost. A na tom často všechno padá. Teoretizuje se pěkně, ale...

@madrilena Ale ano, je to pravda. Víme, že radost s dětí se pojí i se starostmi. Myslela jsem dříve, že starosti někde končí, ale muž mě vyvedl z omylu. Ostatně i tchyně říká, že malé děti malé starosti, velké děti...Tak se učím žít s tím, že život je běh přes překážky. Děti mi za to stojí-je pravda, že nemusí každý chtít děti.

@andreaandrejka jasně, další těhotná :-/ To je asi kdybych já chtěla se dvěma dětmi radit matce s pěti dětmi - nepřipadá Ti to absurdní? Jak můžeš vynášet soudy o něčem, o čem máš maximálně teoretické vědomosti?

Obavy,které popisuješ jsou zcela normální. Čím jsem starší, řešíš budoucnost a obavy jaké to bude. Uvědomuješ si, že dítě je velká zodpovědnost. Také jsem toužila po miminku. Tuto otázku jsem řešila, když mi bylo 29 let. S manželem mám krásný vztah. Ve 30 se nám narodil náš synek. Dnes je mi 33 let a když se podívám zpětně na ty obavy, musím se smát. Vše se zvládne. Finance, volný čas, péče o vaše miminko. Hlídání nemáme, nikdo nehlídá. Manžel studuje vysokou školu, chodí do zaměstnání. Já jsem doma na mateřské. Někdy jsem vyčerpáná,, někdy to není jednoduché (domácnost, péče o syna )ale synův úsměv mě vždy nastartuje. Finance jsou někdy dost napjaté, ale vše zvládáme. Víc plánujeme do předu. Je to mnohem lepší, když už nejsme dva ale tři. Manželství dostalo zcela nový rozměr. Více kompromisů, více komunikace a spousty spousty lásky.

Já jsem vždycky věděla, že děti chci, chci jich hodně a co nejdřív. 😃Zbývalo tedy jen najít vhodného partnera, který to cítí stejně. To se mi naštěstí podařilo. 😊 Takže jsem ve dvaadvaceti otěhotněla, vdala se, na rok přerušila školu, začali jsme stavět dům, porodila jsem, vrátila se do školy a mám všechno, co jsem kdy chtěla. 😊 Se synem děláme všechno, co jsme dělali před tím. Cestujeme, občas se jdeme někam pobavit, babičky jsou šťastné, že mohou občas hlídat... 😊 Ale každý to má nastavené jinak. Je třeba si to ujasnit. Už jsem zažila případy, kdy se dva rozhodli, že dítě chtějí a v průběhu těhotenství si to chlap rozmyslel a zdrhnul.

holky, dik moc za vsechny prispevky. Mnohe mi hodne daly a jsou hodne na zamysleni.. treba o tom, ze neni jedna spravna a jedna spatna varianta. A ze to ma nebo mel nekdo uuupplnnne stejne me povzbudilo 🙂 Asi je to tak, ze po 30 jsem vic bojacna, vic to resim. Ale pred 30 toto pro me nebylo vubec tema. A to jsem si taky driv myslela, ze deti budu mit do 30, tak je to spravne a ma to tak byt.
Praveze to nechci dohnat uplne do extremu, kdy me ovladnou hormony a budu resit jen otehotneni. Budu si jista, resp. ovladana hodinama, ale uplne na nervy, kdyz se to nepodari rychle. Ale s timto vahanim a rostoucim vekem k tomu smeruju, to sama vim.
Dekuju vam vsem za vas cas!

S manželem jsme spolu 11 let, z toho 6 let v manželství.Dítě chtěl hodně manžel, já tedy taky,ale jaksi jsem nepocitovala to "pravé" chtění 🙂. Pořád jsem to odkládala, říkala manželovi, že až po svatbě, naivně jsem si myslela, že tím získám čas,ale po 4 letech mě požádal o ruku, no a po svatbě jsme teda řekli, že to zkusíme.Musím přiznat, že jsem do toho šla kvůli manželovi, on je ten nejhodnější chlap pod sluncem, já jsme dost nervák, tedy apson jsem byla a po jeho boku jsem se dokázala zklidnit 🙂 jakmile jsem otěhotněla pořád jsem to tak nějak brala jako normální věc, jo super roste, jo super kope,atp....těhotenství jsem neměla jednoduché, od 24tt jsem až do porodu ležela v nemocnici...tak nějak jsem to pořád brala jako klasickou věc, že bych mluvila na bříško a nějak přehnaně hladila to tedy ne...to až po porodu, když jsem stála nad tím inkubátorem jsem pochopila, že je opravdu můj a jak moc je krásný...strašně mě zavalili mateřské pudy, kterých jsem v těhu tedy moc neměla....pak jsem byla schopná pro něj udělat cokoliv, byl to jako blesk do hlavy, nevím jak to popsat...tot má zkušenost 🙂 PS:ted očekáváme dalšího raubíře a chlap opět hladí bříško víc jak já 🙂

vždy jsem chtěla děti, ale ne nikdy ve smyslu, že bych se rozplývala nad kočárky, to nedělám ani teď (pár měsíců před porodem), miminka a male děti mi doteď nic moc neříkají, spíš se jich i bojím. Žvatlání a dělání kravin (typu letadýlko, paci paci, atd.) mi prostě přijde pod mojí důstojnost 😀 děti jsem brala jako že jo, ale až časem, až kolem třicítky nejdřív.. no pak se začla blížit třicítka a na testu nečekané 2 čárky.. byla jsem z toho docela hotová.. padlo racionální rozhodnutí nechat si ho, protože co když pak to už nepůjde z důvodu nějakých zdravotních komplikací.. na mimčo jsme se tedy začli těšit (hlavně chlap).. mimčo tedy nebylo plánovánané, ale racionálními argumenty chtěné.. docela jsem se pomalu začla i těšit a plánovat.. po NT screeningu rána z nebes, velmi postižený plod, nulová šance na přežití, doporučení ukončení.. souhlasila jsem a myslim že jsem to docela zvládla bez ztráty kytičky.. v šestinedělí nastal někde uvnitř mne zlom. Chtěla jsem dítě, už jako opravdu chtěla, jakože BIM BIM biologické hodiny.. začla jsem poukovat po dětských věcech a těšit se na možnost snažení.. teď čekáme naše baby no. 2. Na prďolku se opravdu těšíme, nicméně ani teď na břicho nežvatlám, nehladím si ho co pár minut, ale vnitřně se rozhodně cítím připraveněji.. občas také přemýšlím, jestli nebudu krkavčí matka, tím že se nerozplývám nad vším miminkovským a nejsem poprděná z minioblečků a minivšeho...nevím, možná je to proto, že jsem spokojená se svým dosavadním životem, mám ho moc ráda a myslím, že ho vedu smysluplně.. tím, že mi ten smysl života nechybí a nehledám ho, proto jsem se k těm dětem neupínala.. třeba to máš stejně... u mne sehrála velkou roli náhoda + hormony... až tehdy jsem poprvé pocítila skutečnou touhu po dítěti... a jak to zamává se vztahem? asi určitě, stačí "jen" těhotenství... vím, že náš vztah s chlapem už nikdy nebude jako dřív.. dostal nový rozměr.. a naopak, jsem ráda, je hlubší, není tak povrchní a jednoduchý (cestování, dost peněz atd.. ), řešíme mnohem závažnější a krizovější situace.. a to mi dává mnohem víc příležitostí si svého chlapa vážit a za co ho milovat..

Já teda bezdětný šťastný pár neznám, určitě by se vám to ještě pár let líbilo být volní svobodní, záleží také, jakou máte práci, ale až ty nebudeš moct mít miminko, tvůj partner až se rozhodne podívá se jinde, protože jak víme, chlap je schopný zplodit dítě i ve vysokém věku, žena ne, měla jsem to podobně, ale opravdu by mi to bylo líto nemít úplnou rodinu, můj partner mě překvapil, moc mi pomáhal, ač bych to do něj neřekla, vše se zvládlo a to jsem neměla rozhodně hodné miminko, byla jsem někdy na pokraji sil, jak jsem si to takhle nepředstavovala od porodu počínaje, ale s věkem se vše zlepšuje, připrav se na nevyspané noci, na rostoucí zuby a různé jiné komplikace, na které se připravit nejde ani z vyprávění, dokud si to člověk neprožije sám, ale pokud budeš mít podporu partnera neskutečně to obohatí Váš život a do konce života se nebudete nudit 🙂 věř mi, taky jsem nebyla mateřský typ, ale neměnila bych dětičky jsou fajn, je s nima sranda, budeš se radovat z každého úspěchu a věřím, že to piplání se ti jednou mnohonásobně vrátí, neměj strach z budoucnosti, jdi do toho 😉

@1tetaberta A kolik starších bezdětných párů, kteří si bezdětnost dobrovolně zvolili, znáte?

@pavlinar My jsme se s partnerem poznali docela pozdě - ve vyšším věku, a on hned chtěl svatbu a děti, takže jsem to neřešila. Také jsem chtěla 1. dítě do třiceti, což se nakonec skoro povedlo. Na nějaké hlubší úvahy a pitvání situace nebyl čas 🙂 Krom svatby jsme nic řízeně neplánovali. Do roka a do dne svatba a další rok dítě. Ono je lepší o některých věcech moc nepřemýšlet 😉 ale také mi to občas dělá problémy:D