Dilema nešťastné manželky. Rozvod nebo setrvání?
Chtěla bych se vypovídat. S manželem máme už nějakou domů problémy. Spoustu z nich jsme měli už léta létoucí - žádné společně koníčky, nechtěl se mnou moc trávit svůj volný čas, mě vadilo, že mi nevěnuje moc pozornosti, jemu zase že já mu dávám málo prostoru.. a tak. Vždycky jsme se kolem toho hádali, ale nerozesli se. Na druhou stranu máme společný humor, vkus na filmy, umíme si spolu povídat o všem možném- což pořád platí i po 11 letech manželství. Dalším významným bodem je, že manžel je na vozíku, což sebou nese dost omezení- v podstatě minimální sexuální prožitky, spousta omezeni při cestování, výletech, nutnost asistence z mé strany. Takže nikdy to nebylo úplně ruzove manželství, ale vždycky jsme to nějak vyřešili. Vsechno se to začalo víc kazit poslední rok. Manžel začal mít čím dál víc požadavků na to, abych byla v rámci manželství submisivni. Vycital mi, že jsem dřív taková byvala a teď už nejsem a nelíbí se mu, jak jsem. Postupně začal podobné požadavky mít i v sexu, ale když jsme narazili na nějakou moji hranici, nesl to špatně. Dělal scény, že se holt musí obětovat a vzdát se svých představ, že jsem mu tím zničila jeho budoucnost a vize, že se holt musí smířit. A upřímně mě to dost ranilo. Jednak mi ublížil, že já jsem se kvůli jeho postižení vzdala docela dost věcí, potom upřímně není ani příjemné, když vám rok někdo říká, že vlastně mu nedáváme dost. Moc se to nedalo řešit, do poradny nechtěl. A já se začala hodně citové uzavírat, sex už jsem později měla jen z povinnosti, aby zase nebyly výčitky.. před 2 měsíci jsem šla na terapii sama a dobrala se toho, že chci rozvod. Když jsem to s manželem řešila, začal slibovat, že se změní, že to vlastně nikdy nepotreboval, zacal byt otcem roku.. a já jsem teď už měsíc zaseknuta ve fázi jestli odejít nebo ne. Mám všechny racionální důvody zůstat- on není nijak zlý, umime se spolu smat, povidat si, nejspíš mě miluje, máme 2 malé děti, máme se stehovat za pár měsíců do domu. Jenže všechno ve mě volá, že nechci zůstávat. Nejen že jsem celé roky se starala o děti v podstatě sama, ale ještě mi hrozně moc tím ublizil v dost citlivých oblastech. A já nevím, jestli se umím znovu naučit milovat. A vlastně nevím jestli chci - abych byla zase pecovatelka, abych uz do konce života neměla nic že sexu, abych zase byla omezená jeho možnostmi. Když jsem to toho všeho vydávala, dělala jsem to zamilovaná. Když teď zamilovaná nejsem, hrozně moc už nechci takhle žít. Přála bych si být s někým, kdo by se mnou mohl sdílet společně věcí, kdo by mě měl rád takovou, jaká jsem. Ale přijde mi to ode mě hnusně, sobecké. A vlastně už teď vím, že asi zůstanu, kvůli dětem. Sama bych nepřežila, kdybych je musela vídat jen v rámci střídavě péče. Nechci jim brát dětství.. ale jsem v tuhle chvíli hrozně nešťastná a potřebovala jsem se někde svěřit..
@anonym_autor tohle je těžký. Můžete do poradny a uvidíš, jestli to pomůže. Minimálně si všechno vyříkat. Dát tomu poslední naději.
Mně to třeba nepomohlo. Po spoustě křivd a ponížení jsem se taky citově uzavřela a jeho slibům jsem pak nevěřila. Nedokázala jsem s ním mluvit a všechno to probrat. Vím, že je to špatně, ale nedokážu s ním mluvit asi pár let po rozvodu.
Kdyby ses rozhodla pro rozvod, tak se neboj. Lehké to nebude, ale zvládneš to. Když musíš, tak to vždycky nějak jde a postupně se to bude lepšit.
Občas člověk musí být prostě sobec.
Přeju hodně štěstí ať už se rozhodneš jakkoli. 🍀
@anonym_97d2c3 v poradně jsme byli za ten měsíc už dvakrát, tenhle týden půjdeme potřetí. Jenže tam je to jakoby zaseknute na tom, že terapeutka řekla, že aby nám mohla pomoct, musíme oba chtít to spravit. A to je ten problém. Já vlastně vnitřně nechci. Trvalo mi dlouho dojít k tomu, že se vlastně chci a můžu rozvést. A já v sobě nemůžu najít jediný důvod, že bych chtěla. Ale zase mám pocit, že mám tisíc důvodu, proč bych to měla opravit. Včera mi manžel přiznal, že asi rok po narození prvního dítěte (v té době byl náš sexuální život hodně na bodu mrazu, já jsem byla hrozně vyčerpaná, na syna skoro sama..) si objednal a zaplatil prostitutku. A že tam došel a zjistil, že mě nemůže podvest a zase odešel. A jakože šokovalo mě to, tak nějak si říkám, že to od něj nebylo pěkné.. ale upřímně nevyvolává to ve mě nic. Nejsem naštvaná, zrazená.. prostě nic.. přijde mi, že jsem citové úplně odpojena. Ale zároveň proste nemůžu udělat ten poslední krok k odchodu, kvůli dětem, strachu že všeho..
Rozumím tomu, proč zůstáváš. Děti jsou kotva, ale i past. Všechno kolem rozchodu je hrozně komplikované — nejen kvůli nim, ale i kvůli vině, co si člověk naloží na záda. A přitom z toho, jak píšeš, necítím sobectví. Cítím ženu, která už strašně dlouho drží nad vodou něco, co táhne dolů ji samotnou.
Je v tom i hodně smutku — že i když jsi kdysi dělala kompromisy z lásky, teď už nemáš z čeho je dělat. To není rozmar, to je vyčerpané srdce.
Zní to, že v terapii ti začalo být jasné, co bys potřebovala, jen to zatím nejde udělat. To je normální. Ty dvě věci se málokdy potkají hned. Možná je teď fáze, kdy prostě dovolíš obě pravdy existovat zároveň — že ho máš nějak ráda, a přitom bys od něj chtěla odejít.
@anonym_97d2c3 v poradně jsme byli za ten měsíc už dvakrát, tenhle týden půjdeme potřetí. Jenže tam je to jakoby zaseknute na tom, že terapeutka řekla, že aby nám mohla pomoct, musíme oba chtít to spravit. A to je ten problém. Já vlastně vnitřně nechci. Trvalo mi dlouho dojít k tomu, že se vlastně chci a můžu rozvést. A já v sobě nemůžu najít jediný důvod, že bych chtěla. Ale zase mám pocit, že mám tisíc důvodu, proč bych to měla opravit. Včera mi manžel přiznal, že asi rok po narození prvního dítěte (v té době byl náš sexuální život hodně na bodu mrazu, já jsem byla hrozně vyčerpaná, na syna skoro sama..) si objednal a zaplatil prostitutku. A že tam došel a zjistil, že mě nemůže podvest a zase odešel. A jakože šokovalo mě to, tak nějak si říkám, že to od něj nebylo pěkné.. ale upřímně nevyvolává to ve mě nic. Nejsem naštvaná, zrazená.. prostě nic.. přijde mi, že jsem citové úplně odpojena. Ale zároveň proste nemůžu udělat ten poslední krok k odchodu, kvůli dětem, strachu že všeho..
@anonym_autor mě tedy zarazila ta terapeutka, ta asi nebude úplně dobrá. Protože od dobrých terapeutů naopak slyšíš, že není dobře, když tam člověk přijde s tím, že chce za každou cenu zachránit vztah. Naopak se často v párové terapii dojde k tomu, že jeden/oba nechtějí pokračovat a i s tím by se mělo pracovat. V tu chvíli jde v terapii hlavně o to, říct si v klidu vše, co je potřeba a rozejít se pokud možno co "nejlépe", hlavně co se dětí týká.
Tak právě kvůli těm dětem je třeba to rozseknout, protože žít v rodině, kde spolu jsou rodiče jen kvůli dětem, je pro ty děti velmi toxické, ničí jim to psychiku a učí je to nesprávné vzorce chování v rámci partnerských vztahů...
Myslím, že jedna z velkých částí, ve kterých máte problém, je sex. Naprosto to chápu, je to důležitá součást partnerství. Netuším, jaká přesně jsou omezení tvého muže, každý to má jinak, ale nestálo by za to zkusit třeba i sexuologa? Ohledně terapie, každý terapeut nemusí sednout každému. Někdy se dá hledat dál... Děti máte malé, máte před sebou ještě kus cesty v rodičovství. Co vše zvládne muž ohledně dětí zastat? Je možným mu je svěřit na víkend? Abys měla i čas sama pro sebe, nepřipadala si neustále jen omezená jeho potřebami? Nevyčerpalo vás teď dodělávání domu, kdy se ten společný čas smrskne na domlouvání podrobností k bydlení?
@anonym_autor Rozumím Ti, nebo si to myslím. Já udělám pro chlapa cokoliv, když tomu vztahu věřím . Jakmile ztratím " proč" , tak končím.
Mimochodem, ex manžel mě tak dlouho v manželství ponižoval, až jsem získala k němu odpor včetně dotekové averze a byl konec. Teprve po rozvodu a terapii jsem se zase začala cítit jako člověk, ne jako kus hadru.
Uvidíš. Klidně mi napiš.
Rozumím tomu, proč zůstáváš. Děti jsou kotva, ale i past. Všechno kolem rozchodu je hrozně komplikované — nejen kvůli nim, ale i kvůli vině, co si člověk naloží na záda. A přitom z toho, jak píšeš, necítím sobectví. Cítím ženu, která už strašně dlouho drží nad vodou něco, co táhne dolů ji samotnou.
Je v tom i hodně smutku — že i když jsi kdysi dělala kompromisy z lásky, teď už nemáš z čeho je dělat. To není rozmar, to je vyčerpané srdce.
Zní to, že v terapii ti začalo být jasné, co bys potřebovala, jen to zatím nejde udělat. To je normální. Ty dvě věci se málokdy potkají hned. Možná je teď fáze, kdy prostě dovolíš obě pravdy existovat zároveň — že ho máš nějak ráda, a přitom bys od něj chtěla odejít.
@magola trochu mě v tomhle tlačí to stěhování. Dům jsme začali stavět, než se ty problémy tak zhoršily. Teď bude za měsíc dva hotový. A upřímně neumím si představit odchod, jakmile se přestěhujeme. Musela bych tahat děti zpátky do Prahy, měnit jim školy, školky, z domu do malého bytečku.. nebo bych musela zůstat v novém městě, kde nikoho neznám, nemám tam svoji sociální podporu..
Tak právě kvůli těm dětem je třeba to rozseknout, protože žít v rodině, kde spolu jsou rodiče jen kvůli dětem, je pro ty děti velmi toxické, ničí jim to psychiku a učí je to nesprávné vzorce chování v rámci partnerských vztahů...
@miryp tohle jsme vždycky říkala.. a teď jsem sama v té situaci. Faktem je že my jsme na pohled šťastná rodina. Nehadame se, smejeme se, děti jsou fakt šťastné.
Myslím, že jedna z velkých částí, ve kterých máte problém, je sex. Naprosto to chápu, je to důležitá součást partnerství. Netuším, jaká přesně jsou omezení tvého muže, každý to má jinak, ale nestálo by za to zkusit třeba i sexuologa? Ohledně terapie, každý terapeut nemusí sednout každému. Někdy se dá hledat dál... Děti máte malé, máte před sebou ještě kus cesty v rodičovství. Co vše zvládne muž ohledně dětí zastat? Je možným mu je svěřit na víkend? Abys měla i čas sama pro sebe, nepřipadala si neustále jen omezená jeho potřebami? Nevyčerpalo vás teď dodělávání domu, kdy se ten společný čas smrskne na domlouvání podrobností k bydlení?
@zuzkasim není to úplně tím, že bych neměla čas sama na sebe. Dřív to tak bylo, ale poslední dva roky si chodím třeba dvakrát týdně zaběhat, jednou zacvičit. Manžel má zase své koníčky. On se o ně postará zvládne, pokud se rozvedeme, chce stridavou péči. To mě právě děsí, že bychom si děti prehazovali na takovou dálku, jsou malé. Vím jak to máš s exmanzelem ty, to by u nás bohužel nešlo, já bych to finančně nezvládla.
Sex.. no u něj nefunguje erekce, nic při tom necítí. Sex lze mít jen pokud užije prášky, a pořád je tam mnoho faktorů, co to ovlivňují. Další věc je samozřejmě pohyblivost, aktivní jsem při tom jen já. Neexistuje mít Sex spontánně, dělat to, o bych chtěla. Stejně tak s ním nikdy nemůžu jít na výlet, procházku, aniž bych většinu času tlačila vozík, podávala, nosila, většina výletu je pro vozík neschudná. A ano, tohle jsem věděla, nebo jsem si alespoň myslela, že vím co to obnáší. Stejně jako dalších X věci, co prostě v životě vozíčkáře jsou.. Teď po 11 letech se zlomeným srdcem mě ničí představa, že se k tomu upisu na dalších několik desítek let. A vlastně z něj mám pocit, že i on by musel obětovat své sexuální potřeby, které mu nechci splnit. Že by musel omezit své touhy být tím dominantním ve vztahu. A říkám si proč potom být spolu..
Navíc roky jsem po něm chtěla dělat něco společně, aby s námi chodil ven, aby se věnoval dětem.. nikdy ZO nevydržel déle než 14dni.. upřímně si myslím, že teď to vydrží déle, ale ne na vždy. Teď slibuje, ptz nechce, abych šla. Což chápu. Myslím, že když zůstanu, ten vztah bude stejný a nebude už cesty zpět. Dneska ma psycholozka poznamenala, jestli jsem si vsimla, ze se rozbrecim pokazde, kdyz reknu, ze zůstanu..Ale zároveň mě ničí představa, ze ublizim svým dětem, nemám dost odvahy
@anonym_autor Rozumím Ti, nebo si to myslím. Já udělám pro chlapa cokoliv, když tomu vztahu věřím . Jakmile ztratím " proč" , tak končím.
Mimochodem, ex manžel mě tak dlouho v manželství ponižoval, až jsem získala k němu odpor včetně dotekové averze a byl konec. Teprve po rozvodu a terapii jsem se zase začala cítit jako člověk, ne jako kus hadru.
Uvidíš. Klidně mi napiš.
@skororozvedena přesně, já mám pocit, že jsem přešla tu hranici a teď už prostě nechci. Nic tam není. Na druhou stranu, on se ke mně nechová jako ke kusů hadru, to vůbec. Umí mě podpořit při problémech, dá mi můj prostor. Právě proto je to těžké, vlastně v mnoha ohledech to není zle manželství.
@zuzkasim není to úplně tím, že bych neměla čas sama na sebe. Dřív to tak bylo, ale poslední dva roky si chodím třeba dvakrát týdně zaběhat, jednou zacvičit. Manžel má zase své koníčky. On se o ně postará zvládne, pokud se rozvedeme, chce stridavou péči. To mě právě děsí, že bychom si děti prehazovali na takovou dálku, jsou malé. Vím jak to máš s exmanzelem ty, to by u nás bohužel nešlo, já bych to finančně nezvládla.
Sex.. no u něj nefunguje erekce, nic při tom necítí. Sex lze mít jen pokud užije prášky, a pořád je tam mnoho faktorů, co to ovlivňují. Další věc je samozřejmě pohyblivost, aktivní jsem při tom jen já. Neexistuje mít Sex spontánně, dělat to, o bych chtěla. Stejně tak s ním nikdy nemůžu jít na výlet, procházku, aniž bych většinu času tlačila vozík, podávala, nosila, většina výletu je pro vozík neschudná. A ano, tohle jsem věděla, nebo jsem si alespoň myslela, že vím co to obnáší. Stejně jako dalších X věci, co prostě v životě vozíčkáře jsou.. Teď po 11 letech se zlomeným srdcem mě ničí představa, že se k tomu upisu na dalších několik desítek let. A vlastně z něj mám pocit, že i on by musel obětovat své sexuální potřeby, které mu nechci splnit. Že by musel omezit své touhy být tím dominantním ve vztahu. A říkám si proč potom být spolu..
Navíc roky jsem po něm chtěla dělat něco společně, aby s námi chodil ven, aby se věnoval dětem.. nikdy ZO nevydržel déle než 14dni.. upřímně si myslím, že teď to vydrží déle, ale ne na vždy. Teď slibuje, ptz nechce, abych šla. Což chápu. Myslím, že když zůstanu, ten vztah bude stejný a nebude už cesty zpět. Dneska ma psycholozka poznamenala, jestli jsem si vsimla, ze se rozbrecim pokazde, kdyz reknu, ze zůstanu..Ale zároveň mě ničí představa, ze ublizim svým dětem, nemám dost odvahy
@anonym_autor Ano, jsi na rozcestí a ani jedna z těch cest nebude snadná. Nicméně, jsem přesvědčená že pokud se rozhodnes odejít, tak se to postupně bude zlepšovat, nebo je aspoň velká šance že tomu tak bude. Když zůstaneš,, v konečnem důsledku nevěřím že to bude dobre pro nikoho. Já si tě pamatuju ze starší diskuze. Každopádně Ti doporučuju terapii a zaměřit se na hledání řešení, postupne po malých krocích. Mas podporu svých rodičů, praktickou, finanční? más nějakou rezervu? S tím domem to je naprd, no. Ale zas nechceš se asi nechat zničit kvůli baráku....
Přijde mi, že čtu, že už naději na zlepšení nevidíš. Šel by manžel do domu sám? Pokud střídavá péče, stejně to nepůjde na větší dálku... Prodat dům a zkusit někde blízko vás koupit byt pro toho druhého? Nebo máš dojem, že tě teď tlačí ten čas a potřebovala bys ho víc? Máš to teď hodně těžké☹ Je nějaká podpora vašich rodin? Pokud byste spolu vycházeli slušně, mohlo by to být pro všechny lépe snesitelné.
@anonym_autor Ano, jsi na rozcestí a ani jedna z těch cest nebude snadná. Nicméně, jsem přesvědčená že pokud se rozhodnes odejít, tak se to postupně bude zlepšovat, nebo je aspoň velká šance že tomu tak bude. Když zůstaneš,, v konečnem důsledku nevěřím že to bude dobre pro nikoho. Já si tě pamatuju ze starší diskuze. Každopádně Ti doporučuju terapii a zaměřit se na hledání řešení, postupne po malých krocích. Mas podporu svých rodičů, praktickou, finanční? más nějakou rezervu? S tím domem to je naprd, no. Ale zas nechceš se asi nechat zničit kvůli baráku....
@skororozvedena odchod je realistický. Musela bych zůstat v Praze, tam kde teď bydlíme (děti tu mají všechny kamarády, navíc odsud to je 15min do toho domu, kam by se tedy nastěhoval manzel). Takže jako nájem by byl trochu masakr, ale 2kk bych zvládnout měla, a tak 10tis by mi mělo zbyt. Plus počítám, že by něco ještě doplácet manžel na alimentech, ptz jeho plat je víc jak trojnásobný k tomu mému. V tuhle chvíli nemám po mateřské úspory, ale měla bych nějaké peníze z vyrovnání. Podporu mám spíše od kamarádů.. můžu se zeptat z jaké diskuze?
@skororozvedena odchod je realistický. Musela bych zůstat v Praze, tam kde teď bydlíme (děti tu mají všechny kamarády, navíc odsud to je 15min do toho domu, kam by se tedy nastěhoval manzel). Takže jako nájem by byl trochu masakr, ale 2kk bych zvládnout měla, a tak 10tis by mi mělo zbyt. Plus počítám, že by něco ještě doplácet manžel na alimentech, ptz jeho plat je víc jak trojnásobný k tomu mému. V tuhle chvíli nemám po mateřské úspory, ale měla bych nějaké peníze z vyrovnání. Podporu mám spíše od kamarádů.. můžu se zeptat z jaké diskuze?
@anonym_autor nestehuj se, dokud se nerozhodnes. Jste v Praze, deti jsou v Praze zvykle a asi tu vetsinu zivota ziji jestli rozumim, maji skolul, kamarady. To, ze manzel bude chtit stridavku taky neznamena, ze ji dostane, zvlast, pokud by se z Prahy odstehoval. Uz to zase prestava byt popularni, nutit deti pendlovat vetsi vzdalenosti, do ruznych skol apod.
Zkusila bych spolecnou terapii jeste s jinym terapeutem - s tim, ze u tebe je "kamen urazu" jinde nez ve spravovani soucasnych veci - ty asi funguji dle moznosti dobre. Tobe manzel ublizil svymi recmi pretim, nez si se zasekla. Takze potrebujete na terapii otevrit tohle - potrebujes mit moznost rict, presne to co si tady napsala. Ze ti to strasne ublizilo a porad se pres to nedokazes prenest, ze jsi se po techto manzelovo prohlaseni od nej citove odpojila. Tohle musi terapeut vedet a pracovat s tim, jestli se mu podari pomoci vam najit znovu spojeni a lasku nebo ne. Ale rozhodne to nesmazne prohlasenim, ze "musite oba chtit". Ty nechces a proto jste ted na terapii
Pro tebe je v teto fazi terapie cilem zjistit, jestli se ti povedet chtit
Jsou tam i pozitivni znaky, to ze si umite povidat je hodne, ze se spolu umite smat je jeste vic. Take jsme meli vztah pred rozpadem, hodne jsme si toho s manzelem provedli a ja se, podobne jako ty, uplne citove odpojila. Na terapii jsme se pak napriklad meli hodinu drzet za ruku, zatimco jsme povidali. Takova blbost, me se do toho nejdriv strasne nechtelo a bylo by to neprijemne, ale nakonec - prave takovehle drobne krucky to rozhodli a jsme stale spolu, uz je to hodne let a jsme spokojeni.
Neni spatne odejit z nefukcniho manzelstvi. Ale clovek si to pak musi umet obhajit zejmena sam pred sebou. Ja potrebovala vedet, ze jsme udelali vsechno co se da. Takze zkus si dat nejakou lhutu, do ktere nebudes premyslet nad tim, ze nechces, ale budes i ty zkouset prenest se pres krivdu. Treba ty 2 mesice. Kdyz to porad budes citit stejne, zadne stahovani a misto toho rozvod. Deti to zvladnou. Nebo budes citit, ze tam je preci jen sance. Tak porad zadne stehovani a dejte si dalsi 2-3 mesice. A pak uvidis
@skororozvedena odchod je realistický. Musela bych zůstat v Praze, tam kde teď bydlíme (děti tu mají všechny kamarády, navíc odsud to je 15min do toho domu, kam by se tedy nastěhoval manzel). Takže jako nájem by byl trochu masakr, ale 2kk bych zvládnout měla, a tak 10tis by mi mělo zbyt. Plus počítám, že by něco ještě doplácet manžel na alimentech, ptz jeho plat je víc jak trojnásobný k tomu mému. V tuhle chvíli nemám po mateřské úspory, ale měla bych nějaké peníze z vyrovnání. Podporu mám spíše od kamarádů.. můžu se zeptat z jaké diskuze?
@anonym_autor z diskuze kde jsi popisovala tvoje nedobré pocity ze sexu, že tě muž tlačí do něčeho co ty sama tak necítís. To je silné kafe a nedivím se, že v tobě zůstal odpor, že ses zasekla.
@anonym_autor nestehuj se, dokud se nerozhodnes. Jste v Praze, deti jsou v Praze zvykle a asi tu vetsinu zivota ziji jestli rozumim, maji skolul, kamarady. To, ze manzel bude chtit stridavku taky neznamena, ze ji dostane, zvlast, pokud by se z Prahy odstehoval. Uz to zase prestava byt popularni, nutit deti pendlovat vetsi vzdalenosti, do ruznych skol apod.
Zkusila bych spolecnou terapii jeste s jinym terapeutem - s tim, ze u tebe je "kamen urazu" jinde nez ve spravovani soucasnych veci - ty asi funguji dle moznosti dobre. Tobe manzel ublizil svymi recmi pretim, nez si se zasekla. Takze potrebujete na terapii otevrit tohle - potrebujes mit moznost rict, presne to co si tady napsala. Ze ti to strasne ublizilo a porad se pres to nedokazes prenest, ze jsi se po techto manzelovo prohlaseni od nej citove odpojila. Tohle musi terapeut vedet a pracovat s tim, jestli se mu podari pomoci vam najit znovu spojeni a lasku nebo ne. Ale rozhodne to nesmazne prohlasenim, ze "musite oba chtit". Ty nechces a proto jste ted na terapii
Pro tebe je v teto fazi terapie cilem zjistit, jestli se ti povedet chtit
Jsou tam i pozitivni znaky, to ze si umite povidat je hodne, ze se spolu umite smat je jeste vic. Take jsme meli vztah pred rozpadem, hodne jsme si toho s manzelem provedli a ja se, podobne jako ty, uplne citove odpojila. Na terapii jsme se pak napriklad meli hodinu drzet za ruku, zatimco jsme povidali. Takova blbost, me se do toho nejdriv strasne nechtelo a bylo by to neprijemne, ale nakonec - prave takovehle drobne krucky to rozhodli a jsme stale spolu, uz je to hodne let a jsme spokojeni.
Neni spatne odejit z nefukcniho manzelstvi. Ale clovek si to pak musi umet obhajit zejmena sam pred sebou. Ja potrebovala vedet, ze jsme udelali vsechno co se da. Takze zkus si dat nejakou lhutu, do ktere nebudes premyslet nad tim, ze nechces, ale budes i ty zkouset prenest se pres krivdu. Treba ty 2 mesice. Kdyz to porad budes citit stejne, zadne stahovani a misto toho rozvod. Deti to zvladnou. Nebo budes citit, ze tam je preci jen sance. Tak porad zadne stehovani a dejte si dalsi 2-3 mesice. A pak uvidis
@tereza0111 souhlas, stěhování byvh určitě odložila !
@anonym_autor z diskuze kde jsi popisovala tvoje nedobré pocity ze sexu, že tě muž tlačí do něčeho co ty sama tak necítís. To je silné kafe a nedivím se, že v tobě zůstal odpor, že ses zasekla.
@skororozvedena jo, to jsem byla já.
No ono to stěhování jde odložit třeba do konce roku, ale déle moc ne. Přeci jen finanční plán počítal s tím, že aby se uplatila hypotéka na dům, tak pronajmeme být nebo prodáme. Takže jakoby držet obě nemovitosti najednou už je na hraně.
Zítra jdeme k párové psycholožce, asi tam řeknu, že to tedy chci zkusit a uvidím, co ona na to.. jinak já jsem tam většinu toho, co jsem tu napsala řekla, i manželovi předtím. Samozřejmě vic citlivě, nez jak to tady píšu. Jediné, co neví, je to, že pokud to budeme zkoušet znovu, tak já to dělám hlavně kvůli dětem, než že bych chtěla. Na to by nepristoupil, sám to řekl..
@anonym_autor myslím, že bytová situace je ideální pro pauzu. Když si budete chybět, zase se sestěhujete.
Já si myslím, že v srdci jsi rozhodnutá. Máš jen jeden život a zasloužíš si ho žít tak, abys byla šťastná.
Já si myslím, že v srdci jsi rozhodnutá. Máš jen jeden život a zasloužíš si ho žít tak, abys byla šťastná.
@mabs víš čeho se hrozně bojím? Že odejdu a šťastná nebudu. A znicim tím všechno, hlavně dětem. Samozřejmě vím, že tohle nikdo dopředu neví, nikdo mi to neřekne..
@mabs víš čeho se hrozně bojím? Že odejdu a šťastná nebudu. A znicim tím všechno, hlavně dětem. Samozřejmě vím, že tohle nikdo dopředu neví, nikdo mi to neřekne..
@anonym_autor Teď ale taky šťastná nejsi. Samozřejmě budeš přemýšlet, jestli jsi udělala dobře, ale bez lásky se žít nedá. Zasloužíš si, aby tě někdo miloval a podporoval. Ale stejně tak si to zaslouží i on. Jestli s ním zůstáváš kvůli dětem a ze tvojí strany tam není láska, není to k manželovi fér.
@anonym_autor Z tvého příspěvku neštěstí jen kape. Předně je třeba si uvědomit, jak neskutečně silná žena jsi a že jsi zvládla to, na co většina by neměla. Blbý je, že si to neuvědomuje manžel, jakkoliv je to vzhledem k jeho omezení přízemní.
Za mě - pokud jsou tu nitky, kterých se ještě můžete chytit, udělejte to. To je přeci smysl manželství, v dobrém i ve zlém. A dětem to ukáže, že o lásku se holt musí někdy zabojovat. Hlavně by se o ní mělo pečovat jako o zázrak, na to se zapomíná.
Nechce-li chlap k poradci, můžete zkusit on-line kurz Pavla Rataje, má jich na výběr hodně. Nicméně bych mu vyložila, že už jsi došla do bodu, kdy nevíš, má-li smysl do vztahu investovat. Že bys to ráda zkusila, ale je třeba jeho aktivní účast. Taky pamatuj na to, že chlapům trvá déle něco takového vstřebat a začít se měnit. Ale pokud máte oba jako cíl spokojený vztah, určitě to za to stojí. Jen to nepřijde ze dne na den.
Pokud on ale vidí jen sebe a není ochotný doslova vyjet ze zajetých kolejí, pak bych se asi netrápila zbytečnou snahou.
Moc dobře v hloubi duše víš, co chceš. A co stejně uděláš. Když ne teď, tak za rok...dva.... Upřímně: na co odhalovat nevyhnutelné? 🤷
Píšeš moc hezky a rozumně, přemýšlíš. Bohužel často inteligentní lidé přemýšlí až moc, až je to na škodu.
Naprosto chápu a rozumím všem racionálním věcem: děti, dům, finance....ale.....jednoho dne ti bude 70 a ty zjistíš, že jsi celý život obětovala rozumu. Stojí to za to? Víš sama ...🙂
Moc ti držím palce!
PS: ano, nikde není psáno, že najdeš pana Božského, ale nikde ani není psáno, že nenajdeš. 🙂
@mabs víš čeho se hrozně bojím? Že odejdu a šťastná nebudu. A znicim tím všechno, hlavně dětem. Samozřejmě vím, že tohle nikdo dopředu neví, nikdo mi to neřekne..
Hodně se mnou zarezonoval tvůj příběh. S manželem jsme to měli podobně. Měli jsme spolu stejný humor, ale téměř žádné společné aktivity, na procházky chodit nechtěl a raději si jel na víkend odpočinout někam sám. Byli jsme spolu 9 let a měli jsme spolu jedno dítě, vzali jsme si hypotéku a manžel rekonstruoval malý byt. Trvalo to skoro půl roku a během samotné rekonstrukce jsme se hodně oddálili. Manžel s námi nikam nechodil, přibral hodně práce i o víkendech, byl neustále unavený a začal na mě mít vysoké požadavky, přestože jsem se na plný úvazek starala o naší, v té době jeden a půl letou, dceru (která byla extrémně náročná). Došlo to do podobného stavu, který popisuješ. U sexu jsem nic necítila, bála jsem se, s čím zrovna ten den přijde. Dokonce jsem si našla v té době milence, se kterým se všechno zdálo růžové (nesuďte mě prosím, sama se za to zpětně stydím. Ne za to, že jsem hledala štěstí, ale že jsem měla dva muže naráz).
Manžel na mou nevěru nakonec přišel a já mu řekla, že bych chtěla rozvod. Čekala jsem, že s rozvodem bude souhlasit a hotovo. Místo toho se jsme si dlouze celý týden povídali a začal se snažit naše problémy intenzivně napravovat. Na začátku jsem mu moc nevěřila, občas mě tou snahou dusil a na společnou terapii, kterou on nabídl, jsem chodila nejdřív jen ze slušnosti a kvůli dceři. Nakonec jsem se rozhodla s ním do bytu (proti mému lepšímu úsudku a hlavně kvůli dceři) nastěhovat a pokračovat v terapii. Byla to dlouhá cesta a sama jsem se musela donutit procesu terapie věřit. Nakonec jsem se oprostila od křivd, které on napáchal na mně a on mi odpustil milence. Trvalo to skoro rok, ale opět jsem se do něj zamilovala. Dcerce je dneska 7, máme 3 letého kluka a jsem v našem manželství velmi šťastná.
Nechci ti říkat, že to tak bude i u tebe. Každý je nějaký a to platí i pro tebe i pro tvého manžela. Jen jsem se s tebou chtěla podělit i o pozitivní možnost budoucnosti v manželství. Určitě by takový výsledek nebyl zadarmo a hned, ale když se podívám na ty možnosti, které jsem tehdy zvažovala, musím se sama sobě smát. A pokud jste spolu tak dlouho a manžel ti není vyloženě nechutný, já bych zvážila variantu, že to upřímně zkusíš (a ne jen jako oběť dětem).
Ale ať se rozhodneš jakkoliv, určitě se to nakonec nějak vyřeší. O to se nemusíš bát. Hodně štěstí a dej vědět, jak ses nakonec rozhodla.
Mne prijde ze hledas zpatky samu sebe. A ze jsi se probudila po letech pece o ostatni a postupne si uvedomujes ze i ty si tu peci zaslouzis. Nedelala bych definitivni zavery zustanu-nezustanu, delala bych aktualne spis kroky co potrebuju ted abych byla stastna. Netlacila bych se do finalniho rozhodnuti. Za mne je v poradku rict "Nevim jak to s nami bude ale zatim to zkousim. Az mi dojdou sily, tak zkouset prestanu. A ta situace nastat muze nebo nemusi". Proste tak to je.
. A stehovani bych oddalila o 2-3 mesice. Ten financni rozdil jiste bude jen par desitek tisic, za ten mensi podvedomý tlak se rozhodbout o budoucnoati rodiny to rozhodne stojí
Děkuju všem za odpovědi, jste hodné. Vlastně jsem čekala, že tu dostanu spíš čočku..
Mám hrozně špatný pocit z toho, že ono by to z velké části asi opravit šlo. Nemůžu to vědět jistě, teď se manžel ten poslední měsíc chová vzorně, věnuje se dětem, uklízí, tvrdí že si všechno uvědomuje, že by mě do ničeho nenutil, že mě miluje takovou jaká jsem.. samozřejmě je otázka, jestli je to jen taková panika, nebo je to opravdová změna, to by se ukázalo až v mnohém delším horizontu. A já si přijdu, že jsem to já, kdo té nápravě stojí v cestě. Prostě v sobě nechci. Jednak opravdu nic necítím (teda spoustu pocitu jako vína atd jo), a hrozně moc se mi nechce zase kyvnout na to, že se upíšu k tomu, že nebudu šťastná v sexu, že nebudu moci trávit čas s partnerem tak, jak bych chtěla (sport, výlety, tisíc omezení), že spoustu věcí budou děti zažívat jen se mnou.. ale na druhou stranu si říkám, co jsem to za matku- vážně je zatáhne do střídavě péče, seberu jim rodinu, budou se mačkat v málem 2kk jen proto, že já si chci užívat? Že se mi už nechce žít s vozíčkářem?
Jo a omlouvám se, jsem asi jak zaseknuta gramofonové deska, nejspíš je to otravné. Jenže mě ta hlava tak teď jede - ráno se rozhodnu, že chci odejít, cítím se šťastná, večer ležím vedle děti a pláču, že jim to nemůžu udělat..
Děkuju všem za odpovědi, jste hodné. Vlastně jsem čekala, že tu dostanu spíš čočku..
Mám hrozně špatný pocit z toho, že ono by to z velké části asi opravit šlo. Nemůžu to vědět jistě, teď se manžel ten poslední měsíc chová vzorně, věnuje se dětem, uklízí, tvrdí že si všechno uvědomuje, že by mě do ničeho nenutil, že mě miluje takovou jaká jsem.. samozřejmě je otázka, jestli je to jen taková panika, nebo je to opravdová změna, to by se ukázalo až v mnohém delším horizontu. A já si přijdu, že jsem to já, kdo té nápravě stojí v cestě. Prostě v sobě nechci. Jednak opravdu nic necítím (teda spoustu pocitu jako vína atd jo), a hrozně moc se mi nechce zase kyvnout na to, že se upíšu k tomu, že nebudu šťastná v sexu, že nebudu moci trávit čas s partnerem tak, jak bych chtěla (sport, výlety, tisíc omezení), že spoustu věcí budou děti zažívat jen se mnou.. ale na druhou stranu si říkám, co jsem to za matku- vážně je zatáhne do střídavě péče, seberu jim rodinu, budou se mačkat v málem 2kk jen proto, že já si chci užívat? Že se mi už nechce žít s vozíčkářem?
Jo a omlouvám se, jsem asi jak zaseknuta gramofonové deska, nejspíš je to otravné. Jenže mě ta hlava tak teď jede - ráno se rozhodnu, že chci odejít, cítím se šťastná, večer ležím vedle děti a pláču, že jim to nemůžu udělat..
@anonym_autor ahoj. Něco ti řeknu... Jsem dítě z manželství, kde spolu byli "jen kvůli dětem". Můžu ti říct, ze kdyby se naši rozvedli, udělali by líp 😟 Neustálé hádky, dusno... To, ze jako rodina jsme spolu trávili minimum času, to, jak na sebe rodiče navzájem nadávali ("nojo, máma, to víš, to ona nechce..." "nojo, ten tvůj šílenej otec si zase vymyslel..."...). To, jak si kazdej nacházel ve vztahu milence... A my stáli uprostřed jako rukojmí kdy "to děláme kvůli vám". Bylo to celý fakt naprd a mnohem raději bych byla s každým zvlášť a spokojená, než dohromady v dusnu. Ono totiž přetvařovat se před detma na 100% nejde a ty děti, kdyz v tom žijí, tak prostě ví... Věř tomu, že děti to fakt zvládnou a to, co chtějí opravdu nejvíc, jsou spokojený rodiče.
Děkuju všem za odpovědi, jste hodné. Vlastně jsem čekala, že tu dostanu spíš čočku..
Mám hrozně špatný pocit z toho, že ono by to z velké části asi opravit šlo. Nemůžu to vědět jistě, teď se manžel ten poslední měsíc chová vzorně, věnuje se dětem, uklízí, tvrdí že si všechno uvědomuje, že by mě do ničeho nenutil, že mě miluje takovou jaká jsem.. samozřejmě je otázka, jestli je to jen taková panika, nebo je to opravdová změna, to by se ukázalo až v mnohém delším horizontu. A já si přijdu, že jsem to já, kdo té nápravě stojí v cestě. Prostě v sobě nechci. Jednak opravdu nic necítím (teda spoustu pocitu jako vína atd jo), a hrozně moc se mi nechce zase kyvnout na to, že se upíšu k tomu, že nebudu šťastná v sexu, že nebudu moci trávit čas s partnerem tak, jak bych chtěla (sport, výlety, tisíc omezení), že spoustu věcí budou děti zažívat jen se mnou.. ale na druhou stranu si říkám, co jsem to za matku- vážně je zatáhne do střídavě péče, seberu jim rodinu, budou se mačkat v málem 2kk jen proto, že já si chci užívat? Že se mi už nechce žít s vozíčkářem?
Jo a omlouvám se, jsem asi jak zaseknuta gramofonové deska, nejspíš je to otravné. Jenže mě ta hlava tak teď jede - ráno se rozhodnu, že chci odejít, cítím se šťastná, večer ležím vedle děti a pláču, že jim to nemůžu udělat..
@anonym_autor ja sa tiež prikláňam k názoru, že ty už presne vieš, čo chceš, len sa bojíš urobiť ten posledný krok.
Môj názor je, že v živote ľutujeme veci, ktoré sme nespravili. A ešte, že to, že sa obetuješ kvôli deťom, pravdepodobne nakoniec nikto ani neocení. Naopak, mám v okolí niekoľko párov, ktoré sa rozišli a všetky deti mali na vec rovnaký názor- chvalabohu. Kto by chcel vyrastať v dusnom prostredí a s nešťastnou matkou? Teraz sú možno malé, nerozumejú tomu, ale to nebude trvať naveky. A kde je napísané, že aj napriek tomu, že pôjdete s manželom od seba, nemôžete všetci spolu tráviť čas? Pokiaľ rozchod zvládnete vy dvaja ako rodičia, budete spolupracovať a nehádzať na seba špinu, nejakú traumu podľa mňa deti nepocítia.
Ja ti strašne držím palce, lebo ten posledný krok, ktorý musíš urobiť, vyžaduje obrovské množstvo odvahy.
Přečti si odpověď, co jsi sama psala do diskuze
https://www.modrykonik.cz/forum/rodinne-problemy/co-delat-kdyz-laska-ve-vztahu-vyprchala/
A budeš mít jasno.
@anonym_autor tohle je těžký. Můžete do poradny a uvidíš, jestli to pomůže. Minimálně si všechno vyříkat. Dát tomu poslední naději.
Mně to třeba nepomohlo. Po spoustě křivd a ponížení jsem se taky citově uzavřela a jeho slibům jsem pak nevěřila. Nedokázala jsem s ním mluvit a všechno to probrat. Vím, že je to špatně, ale nedokážu s ním mluvit asi pár let po rozvodu.
Kdyby ses rozhodla pro rozvod, tak se neboj. Lehké to nebude, ale zvládneš to. Když musíš, tak to vždycky nějak jde a postupně se to bude lepšit.
Občas člověk musí být prostě sobec.
Přeju hodně štěstí ať už se rozhodneš jakkoli. 🍀