Jak často by měl syn navštěvovat prarodiče?

Ahoj, chtěla bych znát Váš názor na věc. Před čtyřmi lety jsem se přistěhovala k partnerovi do domu jeho rodičů - my máme 1. patro, oni přízemí, vchod společný. Já jsem vyrůstala v dost nefungující rodině - máma od nás odešla, "výchovu" přebrali moji prarodiče, s tátou jsem byla jen odpoledne (dopo pracoval, pak si mě vzal, a v dobré vůli, abych ráno nemusela ráno brzo vstávat a chodit do družiny, mě tam večer odváděl na spaní). Tenkrát mi to nevadilo. Ale oni měli takovou tu skleníkovou výchovu, byla jsem přespříliš hlídaná, v návaznosti na to jsem ani neuměla komunikovat s vrstevníky, protože jsem byla pořád jen s nimi a navíc mi všechno dovolili. Bylo to špatné prostředí. Skončilo to tak, že jsem přerušila střední, našla si práci a odstěhovala se, jakmile mi padlo 18 let. Od té doby jsem byla šťastná, a tátovi, byť jsem ho měla hodně ráda, jsem v podvědomí vždycky vyčítala, že mě tam nechával. Mohli jsme být rodina i bez mámy a bez prarodičů... Nicméně, teď mám s partnerem 2 děti (syna 2 roky a dceru 8 měsíců). Já po špatných zkušenostech nechci, aby k prarodičům syn chodil každý den. Když tam půjde jednou za dva dny na hoďku, dvě, nemám s tím problém. Ale každý den nechat dítě dvě hodiny ať si dělá, co chce, bez řádu a výchovy, a ať si jí co chce (my mu nechceme dávat víc než nezbytné množství cukru v potravinách, ale oni toto naprosto nerespektují). A to vůbec nemluvím o tom, že potom absolvujeme vždy tragickou scénu, když má jít domu. Partnerovi to nevadí - prý když tam chodí rád, tak mu to nemám zakazovat. Včera vygradovala hádka s tchýní potom, co dítě nezvladatelně řvalo, že tam chce. Já jí řekla, že nechci, aby tam chodil každý den. Tak mi řekla, ať se odstěhuju, když mi to vadí (já jsem řekla, že jsem se tam stěhovat nechtěla, že tam bydlíme jen kvůli partnerovi). Tak teď nevím. Já bych šla hned, ale partner nechce, kvůli financím plynoucím z malé rodičovské. Mně před 4mi měsíci zemřel táta a sestra, zdědím dům, ale je to daleko odsud. Partner tam nechce kvůli práci a tak, což chápu. Ale když tu nikdo nerespektuje můj názor (je to jejich, tak to bude tak, jak chtějí oni, a všechny ostatní názory jsou špatné), jak tu mám žít? Co byste dělali vy v takové situaci? Mám tam syna nechávat chodit každý den, smířit se s tím a doufat, že mi to potom taky jednoho dne nebude vyčítat?