Jak řešit přítelovo agresivní chování a ochranu dítěte?
Holky,
prosím o rady🙏 a je to dlouhé.
Přítel se poslední dobou (třeba tak dva roky, nevím přesně, zhoršuje se to postupně) chová jako hulvát, dělá scény kvůli tomu, co dávám k jídlu dceři (normálně vařím a občas dostane nějakou sladkost, jako gumídka, nebo pribináček, atd.), scény kvůli tomu, co kupuju (takové blbosti typu, že jsem jí koupila zubní kartáček, který prý “hrozně nepříjemně bliká”), co dělám a nedělám (že malá dostala - výjimečně - neředěný džus - jinak pije vodu, že jí pouštím písničky, že jsem jí dala ochutnat smažené jídlo, že jí nechci dávat na zadek, atd.), o ničem se s ním nedá pořádně povídat, nic ho tak nějak nezajímá, často přijde domů a prostě jen vysírá (pardon, ale nejvíc to vystihuje)...
Ono by to možná byly jednotlivě pitomosti, ale je to pořád dokola. Každý den se s jeho blížícím se příchodem domů cítím ve stresu, co zase bude za problém a přeju si, ať ještě chvíli nejezdí.
Jsme spolu skoro osm let, malé byly v létě dva roky, zpočátku takový nebýval, ale zhoršuje se to…
Malou má rád, teda takovým svým způsobem - pohraje si s ní chvilku, ale pak chce mít svůj klid, tak si dělá svoje, jezdí pracovat ke svým rodičům, se svými kamarády tráví kolikrát celý víkend…a tak vůbec mám docela pocit, že se rád vypaří z domova, aby tu nemusel být (což mi v kontextu toho všeho už vůbec nevadí, naopak a malé taky nějak nechybí, ačkoliv ho má asi docela ráda).
Už delší dobu si říkám, že by nám bylo asi líp bez něj, sice mě to hrozně mrzí, přála jsem si samozřejmě fungující rodinu, časem třeba i dvě ty děti…jenže co se stalo dnes, mě utvrzuje v tom, že takhle to dál nejde (malá to samozřejmě vnímá😢).
Abych nastínila, co je pro něj dlouhodobý problém - žijeme v dvougeneračním domě s mými rodiči. On se ke mně nastěhoval prakticky hned, jak jsme spolu začali chodit a po čase řekl, že tady žít nechce, že chce něco svého. Což samozřejmě umím pochopit, ale! Já v době, kdy jsme si spolu začali, tak jsem zrovna dokončila rekonstrukci horního patra, tedy mého bytu, kam padly veškeré mé úspory, miluju to tady a je to pro mě prostě domov.
Co se dnes stalo: Přijeli jsme z nákupu, zouváme boty, on vyšel nahoru k nám do patra, já s malou ještě zašla k našim pro nějaké věci. Do pár vteřin doslova vletěl do kuchyně u našich a pak tam začal na malou hulákat, že snad jde nahoru a ať tam “neleze”. Ještě jsem se snažila říkat něco jako, že “jo, vždyť o nic nejde, hned jdeme”… Načež začal úplně vyšinutě řvát na moje rodiče, že “já jsem tohle nedovolil, malá sem nebude chodit, jak se jí zachce a takhle často, k mým rodičům taky nechodí tak často, musíte respektovat moje pravidla, já tady bydlet nechci”. Já teda začala startovat, že jak se to chová a co si to dovoluje, takhle tady vyřvávat. Moje mamka se ho ještě tak jako mírně zeptala, že co mu jako udělali tak hrozného a on začal zase řvát…to už nadzvedlo mého taťku z gauče, tak si stoupl a řekl mu něco jako, že takhle se tady chovat nebude a ať ho ne*ere, že snad mu nic nedělají a že když s malou přijdu, tak že to snad není takový problém. Načež přítel řval a do toho začal tak agresivně vyskakovat směrem k taťkovi, jako by mu chtěl jednu ubalit. No hrozný, nikdy jsem nic takovýho nezažila, byl fakt jak nějaký vyšinutý jedinec.
Popravdě si teď říkám, že jsem měla zavolat policii. Ale byla jsem dost v šoku a neudělala jsem to. Teď řeším, co s tím.
Řekla jsem mu, že trvám na tom, aby se našim omluvil. To prý v žádném případě.
Mám v plánu zítra (s klidnější myslí) napsat jeho rodičům (máme takový normální/přátelský vztah), co se stalo a že bych to s nimi ráda nějak probrala… Co myslíte?? On problém v sobě nevidí, ale mně to přijde opravdu jak nějaké rozjíždějící se psychiatrické onemocnění…
A byla bych ráda, kdyby se odstěhoval, jenže se bojím, že bude dělat naschvály s malou…jsme na sebe hodně fixované… Ach jo!
Holky (i kluci), napadá vás k tomu, prosím, něco, co s tím, jak to uchopit?? Budu fakt ráda za názory… vromán!
Nemůže tam byt něco co mu hodne leží v zaludku? A ty to nevíš, neuvedomujes si? Je by to takhle nějak šílené vygradovalo.. jinak mám dvě kamarádky co na tom byli stejně - obě spraveny byt v patre u rodicu … obě i tak šli pryč … do nemovitosti co řešili s manzelem… dvougeneracni bydlení co vidím spis ty vztahy Kazi.. není nad to dojet na kavicku 😏víš co když se ti něco nelíbí.. ty si svoje rodiče srovnas … on nic říct nemůže .. někdo muže mít blby poznámky ani nevíš … nechci obhajovat … ale třeba zkusit první se s nim pobavit, jestli tam není něco, z čeho mu začalo hrabat .. ale teda chování tak na jeho vystěhování …tím ho nechci obhajovat
Zaprve, muj ex mel problém se všim co jsem delala nebo nedelala, poslední rok co jsem s nim žila jsem delala jen nejnutnější, stejne bylo vse spatne, tak aspon jsem se nenadřela. Jsem rása, ze je ex
Zadruhé, vžij se do situace kdybyste bydleli u jeho rodicu ce dvougeneracnim dome. Libil by se ti takový ten společný život, ted jen tak zaskocim pozdarvit babicku, vzdyt o nic nejde? Mně ne (z pohledu snachy), takze v tomto se musim zastat toho hulváta. Situaci tedy velmi vyhrotil, ale ten duvid nebyla zase takova malichernost.
Chová se jako pitomec, o tom žádná. Já bych se přikláněla k tomu, že mu vadí to dvougenerační bydlení. Tohle nikdy nedělá dobrotu.
Řekl že tam bydlet nechce, ale ty jsi to smetla se stolu. Bydlet z donucení s jeho rodinou, možná bys vybouchla stejně. Třeba si doma připadá jako na návštěvě. Můžete mít oddělené byty, ale sdílíte zahradu. Vidíte si až do talíře, rodiče hned o všem ví.
Co zkusit partnerskou mediaci než se rozejdete? Klidně to může být začínající psychické onemocnění, ale stejně tak výbuch frustrace. Každopádně scény před dítětem a chování vůči rodičům jsou pro mě nepřijatelné.
Když mu vadí společné bydlení, může se postarat o to, abyste bydleli sami. Nemusí se na všechny kolem utrhovat. Vy za to nemůžete. Nenechala bych na sebe řvát, ať si jde řvát jinam.
@michaela666 No, sice tvrdí, ze tam bydlet nechce, ale nebranilo mu to v tom se tam nastehovat a nejakych cca 5 let tam hnizdit a poridit si tam dite... Tedy jeho problém, ktery mel resit uz pred ditetem.
@j.a.n.i S tím souhlasím. Na druhou stranu jestli ho postavila před hotovou věc, že ona se stěhovat nikdy nebude, mohl dál naivně doufat. Tohle jsou důležité věci, které se řeší na začátku vztahu. Ne sedět, držet to v sobě a pak bouchnout ,chovat se jak hovado a startovat na tchána. Kdyby byl tatínek autorky od rány, tak mu jednu flákne a mohlo to dopadnout ještě hůř.
Také si myslím, ze za tím je společné bydlení a to, že ty s tím nic dělat nechceš. Přikláním se k poradne.
Tedy takto se chovat před dvouletým dítětem je otřesný. Jako že já jsem takový zachraňovač,lec co dokážu překousnout, ale ten by jel jak namydlený blesk. Ještě řvát na moje rodiče, to bych mu snad vypálila sama. Radu nemám, ale nenechte se trápit. Malá si to nezaslouží mít jen tátu co buď není doma nebo řve jak Viktorka u splavu na všechny okolo
Já mám tátu cholerika, tak možná proto mi vlastně nepřijde nejhorší ten výbuch, ne že bych ho chtěla zažít, ale umím představit kumulovanou frustraci z dvojgeneračniho bydlení, která vybublala a takhle vybuchla. Mně teda naopak přijde nejhorší s malou si chvilku pohraje, ale pak chce mít klid, víkendy tráví s kamarády atd. Já si samozřejmě nemyslím, že rodina musí trávit 101% volného času společně, ale tady mi přijde, že s tebou (a dcerou být) nechce. To by mě primárně trápilo mnohem víc a to bych řešila víc než jednu vyhrocenou scenu.
@drep mam tátu cholerika, jeho cholerické geny a muže cholerika (ten je úplný papiňák 😀). Nechtela bych být našimi sousedy ☝️
@drep mě přijde, ze si tím “pomáhá”, ze utíká pryč z domu 🤔
@michaela666 Jo, nejspíš ho pred hotovou vec postavila, ale zas rekla to jasně hned na začátku. Jo chapu, ze je takové bydlení náročné a nechtela bych tak bydlet, ale zas za situace zakladatelky bych se ze "sveho" nestehovala, neb neverim, ze by to bylo výrazně lepšílepší, protože velká cast popisovaneho mi neprijde, ze by mela byt ovlivnena spolecnym bydlenim.
@j.a.n.i rozhodne se ho nechci zastavat, ale byl postaven pred fakt ze se stehovat nebudou. Jak to ma dopredu vyhodnotit, ze to ani casem nezkousne? Tohle naprosto chapu, protoze jsem zazila to stejne. Proste mne chlap presvedcil, ze to staci a stehovat se nebudem. Bylo to v pohode X let, a pak uz to dal moc nejde. Fakt ne. Ale bohuzel neni uz ani sance se prestehovat. Takze si myslim ze to je nahromadena flustrace a nespokojenost v bydleni.
Problem si myslim by sel vyresit odstehovanim se pryc nebo rozchodem. Nebo se nevyresi. Bez zmeny a mozna ani tou zmenou....
Všem díky moc za komentáře... Asi mi z toho taky částečně vychází to, že je frustrovaný, možná to na mě někdy působí až tak, že je až zakomplexovaný, že on jakoby nic nemá, nebo nevím... Ještě doplním, že když jsme spolu začali chodit, tak mluvil o tom, že bychom se odstěhovali do Německa a já mu z legrace přitakala, něco ve smyslu "Joo, jasně"...on je takový pohádkář - tohle by chtěl, i tamto...ale nic pro to vlastně nedělá, takže jsem to brala jen jako jednu z dalších jeho pohádek...no a pak mi v hádce vmetl, jak jsem ho vlastně podrazila! (ani neumíme německy) Tak to fakt v něm asi bublá od té doby. Jinak poté jsme si to vyjasnili, já se stěhovat nechci a ještě před dítětem jsem mu to řekla. Tady máme velkou zahradu, bazén, pískoviště s hřištěm...a při dnešních cenách bychom mohli jít jen do bytu. Navíc jak není pořád doma, tak jsem ráda, že mi naši kolikrát s něčím pomůžou, nebo s nimi popovídám. Poradna je asi docela dobrý nápad, ale nejsem si jistá, jestli ještě je co zachraňovat a jestli vůbec po tom včerejšku chci...neumím si totiž nějaké další společné soužití vůbec představit... 😢
To je ponorka jak prase, devce zlaty, to nebude jednoduchy. Vsechno ho sere - bydli u "vas" - neni ve svym, pak uz mu bude vadit i vase dejchani... Z tohodle zacarovanyho kruhu se tezko dostava. Pevny nervy...
Ještě doplním, že naši mu opravdu nic nedělají, vadí mu prostě, že jsou...naopak, oni jsou ti, kteří se ho doteď zastávali, když viděli, že jsme třeba na kordy... 😕 A naopak, když je postupně přestával zdravit, nebo jim odpovídat, tak se mu raději klidili z cesty, nebo když jsme se měli potkat, tak aby předešli situaci, že se k nim malá požene, tak se nám raději vyhnuli, ať zase není scéna...
Pokud by nekdo vyjel na moje rodice, tak uz ma kufry venku. K starsim lidem se takhle nema chovat, ma nulovy respekt. Vyhodit ho z domu. Jo urcite bych sla jeste sama mluvit s jeho rodicema, uvidis jak budou na to reagovat, pokud by ti neverili, tak tvoji rodice jsou svedci. A klidne zmin i to psychiatricke vysetreni, uplne realne. Jeho chovani normalni neni, neomlouva ani fakt nejake ponorky, ponorky mame vsichni a musime s ni umet pracovat a ne nicit blizke kolem nas.
Mám nulovou toleranci pro hulváty všeho druhu. Ale přinutit bydlet partnera tam, kde nechce, protože to máš u maminky ráda, taky nebyl nejlepší krok. Tohle málokdy funguje, stačí ty příběhy tady.
Já bych počkala, až vychladne, dala malou k rodičům a partnera na kafe do kavárny (kvůli změně prostředí). A chtěla bych, aby se mnou mluvil. Co cítí, jak se cítí, co vidí jako řešení a tak. Zároveň si ale musíš sama říct, co ještě sneseš a co už ne. Pokud by chtěl s vámi žít jinde sám, já osobně bych to zkusila (ať to zařídí). Jenže já od rodičů neměla problém odejít a ve funkčnost bydlení v dvougeneračním domě nevěřím. Ty máš ale velmi dobrý výchozí bod: kdyby se ukázalo, že to nespustila nahromaděná frustrace, můžeš se kdykoli vrátit. Když to vzdáš teď, možná už ti bude navždycky hlodat červíček, že jsi to nezkusila.
Holky, stěhování by asi byla možnost, jak tomu dát šanci, ale stěhovat se s ním ve chvíli, kdy jsme takhle na rozchod? Navíc já prostě nechci, no... On doma nepřitluče ani hřebík, když navrhnu, že natřu dlaždice v koupelně, ať to tam máme hezčí, tak mě akorát zrube, že "to je snad zbytečná práce, ne?!", co doma zničí/rozbije, tak nechá ladem (urazil zeď na několika místech, je to tak už pár let, například), vždyť on neodvzdušní ani topení, o všechno se musím pořád doprošovat...a neumím si představit, že spolu teď někde jinde budujeme nový domov. Navíc jak se mnou prakticky nemluví, tak sedět s ním/sama někde v holobytě, no brr... Ach jo!
Pěkný den, já ho chápu, žijeme v jednom domě s tchýní a někdy je to fakt náročný nevybouchnout... a to jsme s manželem oba fakt klidná povaha. I když tchýně zas není úplně příklad přátelské maminky...
Nicméně frustrace tam může být, koneckonců věřím, že i s mými rodiči, kteří jsou jinak taky v pohodě, podobně jako tvoji, bych si lezla na nervy, tak to bohužel v těchlech situacích chodí.
Ale i tak ho samozřejmě nic neomlouvá z toho, jak se zachoval a jak se projevuje. Prostě je to ale na pořádný rozhovor, co a jak by mohlo v téhle situaci pomoc.
A ještě s tím, že doma nic neudělá, tak taky může hrát ten pocit, že to není jeho, že tam nic nemá, tak ani nemá chuť, motivaci něco dělat. Ovšem stěhování opravdu nemusí být cesta, jinde může vadit zas něco jiného... třeba i... To je asi nejvíc na ten rozhovor ;)
To, že nemá motivaci v cizím, já osobně docela chápu. Upřímně, je hrozně vidět, jak nechceš. To pak sebekonstruktivnější promluvy ztrácejí smysl. Ale pro mě osobně je nepochopitelné nezkusit vše. Obzvlášť když je ve vztahu dítě. Jasně, váš vztah může jít do kytek i tak, ale ani to nezkusit?
Ty si musíš být jistá, že děláš správně. Ne my. Ale za mě, vše jsi nezkusila, ani jiné bydlení, ani poradnu. Jednou bys mohla litovat.
Budes na nej žalovat u jeho rodičů ? Kolik ti je? Tohle s ním musíš vyřešit sama. Nechce tam bydlet, ty se tam cítíš dobře ale on ne. To je celý problém. Pořád dokola, společně bydlení prostě nikdy nedělá dobrotu.
@fire85 Působí to jako žalování? To mě vůbec nenapadlo... Je to ale jediná páka, na kterou on slyší. A když tam přijedeme, předvádí se tam jako otec roku - tu chvíli si tam i s malou hraje a tak...a já pak poslouchám od jeho rodičů, jak je úžasný tatínek. Myslela jsem, že by mu mohli trochu domluvit, vždyť je to i jejich vizitka, jak ho vychovali, že třeba bezdůvodně přestal naše zdravit, vždyť oni za to taky nemůžou, že tady bydlíme... Nemám teď ale potřebný nadhled, proto se dotazuji tady 🤷
Vztah je o kompromisu a ty kompromisy dělat nechceš, tak to je pak těžké.
Promluvila bych si s nim a na rovinu mu řekla možnosti. Budete spolu/nebudete, zkusíte poradnu, atd. Bez promluvy to nepůjde. Ale jak tu někdo psal. Klidně někoho na dohled sebou a na veřejném místě, kdyby ho zase chytl rapl….
I na mě to působí jako žalování, jeho rodiče bych do toho netahala.
@ilone Ale to bydlení takhle bylo nastavené v podstatě od začátku...podle mě málokdo by se chtěl takhle stěhovat... V tomhle si kompromis ani moc neumím představit - co by to mělo být?? Navíc jako kompromis jsem mu před pár lety navrhla, že když nechci do bytu, koupíme takový ten modulový domek...ale to byl taky problém. 🤷
kdybys byla moje dcera a takhle se k tobě někdo choval, přála bych si, abys z toho vztahu odešla. Kvůli sobě, kvůli malé, která se musí na to dívat, jaký je táta hulvát. Tohle si nikdo nezaslouží. A je jedno jestli je to jeho psychiatrické onemocnění nebo se před tím jen přetvařoval. Takhle se k tobě a tvým rodičům nemůže chovat. To přece není k žití, pořád se bát, co zase bude...