Jak se odpoutat od nešťastné lásky a pokračovat dál?

@petera Přiznám se, kdysi jsem zažila něco podobného. Manžela jsem milovala, ale přišla krize a v práci jsem se trochu zakoukala do kolegy. Resp. on do mě víc a to byl největší problém. Já pro něho měla slabost a začala jsem mu pomáhat - když byl po operaci a nemohl chodit, tak jsem mu třeba přinesla nákup apod. On byl sám, s dost nepěknou minulostí a já než bych ho odsoudila, tak naopak mě začal něčím přitahovat a tak jsem za ním jezdila dál i když už to nebylo potřeba, padla nějaká ta pusa...a přitom jsem věděla, že manžela miluji a nikdy bych ho neopustila a že tohle je jen adrenalin a hezkej pocit z toho, že mě někdo chce.. Problém byl v tom, že ten dotyčnej kolega sice slíbil, že se to nikdo nikdy nedozví, ale vzápětí měl potřebu pochlubit se dalšímu kolegovi v práci, pak se opil a dokonce si našel mého manžela na Facebooku a začal mi vyhrožovat, že mu napíše atd. když nebudu ve,, vztahu'' s ním pokračovat. Já to chtěla utnout, dokonce jsem se manželovi přiznala a začali jsme to řešit, ale kolega mi pořád vyhrožoval, že má moje SMS, že se pochlubí všem v práci apod. Za dobrotu na žebrotu, to jsem měla za to, jak jsem byla blbá. Držel mě v šachu a já už pak spíš že strachu, že se někdo někde dozví něco, co by neměl, jsem se s ním scházela dál. Po čase vztah s manželem skončil, ale z jiného důvodu. Ale tenhle kolega mi nedal pokoj - chtěl mě pro sebe. U mě už se po tom všem jakákoli náklonnost k němu přeměnila spíš v nenávist, všude jsem si ho zablokovala, ale trvalo ještě 2 roky než mi dal pokoj a kolikrát ještě teď mi občas přijde od něho SMSka, přestože už je to víc jak 2 roky, co vůbec nereaguji. Mám už dávno jiný vztah, jsem šťastná a i současnému příteli jsem všechno o tomhle mém škraloupu z minulosti řekla. A to, že mě ten člověk stalkoval tak dlouho a dost nepříjemně beru jako trest za to, že jsem si ho takhle coby vdaná žena s dítětem připustila k tělu. A řeknu Ti, už nikdy. Nikdy už bych něco takového nedopustila, nestojí to za to a nejen, že klesneš v očích všech, kteří se to dozví, ale hlavně klesneš po čase v očích sama sobě a s tím je mnohem horší se vyrovnat...teda pokud máš nějaké svědomí. Utni to. Hned. Bude Tě to možná nějaký čas bolet, bude Tě to žrát, ale to přejde a jednou si na to vzpomeneš třeba s úsměvem jako na něco, co Tě možná nějak obohatilo, ale neohrozilo Tvou rodinu. Ale nenechej to dojít tak daleko, aby to Tvou rodinu ohrozilo.”