• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme: Beremese.czModrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Jak žít s nevlastními dětmi? Máte zkušenost?

5. listopadu 2016 
Ahoj holky. Myslela jsem si, ze jsem jedina na svete, kterou potkalo "nestesti" v podobe bydleni s nevlastnimi detmi, ale jak to tady vse ctu, vidim ze ne :slight_smile: Uz i to je pozitivni, videt ze aspon takto virtualne se clovek muze sverit a ziskat nazor osob, ktere zazivaji podobne starosti.
S manzelem jsme se potkali pred 6 lety (v mych 28 a jeho 35 letech), kdy uz byl rozvedeny a mel dve deti. Zamilovala jsem se, ac jsem mela obavy, jak budu vztah s detmi zvladat...ale uverila jsem, ze ano. Vsak jsem o tom byla ujistena, ze jednou za 14 dni o vikendu to prece nemuze byt problem.. A taky nebyl :slight_smile: Bylo to fajn, zpestreni, zabava...sice bych si jeho pozornost radeji uzivala sama, ale byla jsem ochotna to tolerovat.
Je to asi rok a pul zpatky, kdy deti skoncily v peci otce, protoze matka ma problem s alkoholem. Tudiz dve deti (7 a 10) ted bydli u nas... a ja nevim, jak se s tim zzit. Citim se bokem, odstrcena, pritom verim ze mne manzel miluje, ale ten pocit, ze je v tom vztahu neco navic, neco co jsem nechtela, ten neumim prekousnout.. Zbytecne se hadame, jsem strasne nastvana, vynervovana, zazivam pocity bezmoci, opustenosti, marnosti, zklamani, beznadeje... pocit, ze uz to neni nas vztah, ale vztah jeho byvale rodiny a mne. Ze jsem tam proste tak nejak do poctu. A ze uz to tak bude navzdy, ze muj vysneny zivot, ktery jsem mela, tudiz s manzelem a vlastnim ditetem, je timto definitivne ztracen. Vlastni dite zatim nemame, strasne bych si ho prala, ale v soucasnem rozpolozeni to ani neni mozne. Vim, ze ty deti za to nemuzou, ze bych na ne nemela byt nervozni, ze bych mela vsechno zkousnout a mit nadhled...ale nejde mi to. S manzelem jsme uz i meli obdobi odlouceni, ale nakonec zvitezila ma zodpovednost...pred tremi lety jsem slibila "v dobrem i zlem" a tak se to snazim dodrzet. Takze se vse vratilo do starych koleji a ja ve sve domaci nervozite ziju dal.
Pozn.: kdyz bych odparala ty deti, manzel je velmi fajn muzsky, samozrejme ma chyby jako kazdy z nas, ale ve vsech podstatnych zivotnich vecech si rozumime... dokud neresime "jeho" deti.
Mate nekdo podobnou zkusenost? Jak s tim nalozit? Vsugerovat si, ze je to vsechno v poradku a prijmout to? Nebo utect?
11. zář 2012 ve 14:48  • Odpověz  •  To se mi líbí
Vsugerovat si, že ty děti jsou Tvé vlastní a brát život tak, jak přichází. :grinning:
Ba ne, jsem asi až ten poslední, co tu může radit, nevlastní děti nemám (alespoň doufám, že se někde neobjeví).
11. zář 2012 v 15:01  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
Ahoj - škoda, že to je otázka a ne diskuze .. takhle sem každý může napsat jen 1x :wink:
Vím moc dobře, jak Ti je ... zpočátku jsem měla tyto stavy taky .... přesně, jak popisuješ ....ale prostě jsem si řekla, že pokud chci s přítelem být a mít s ním rodinu, žít a ne přežívat, musím to nějakzvládnout ...
Těch 1x za 14 dní na víkend bylo zpočátku pro mě lehké a těžké zároveň .... lehké,že je to "jen" 1x za 14dní a těžké, moc těžké, když jsem byla tak bláznivě zamilovaná a najednou jsem se 3 dny musela o přítele "dělit" - což jsem takto samozřejmě vnímala jen já ...... nakonec to ve mně hodně vřelo a já si řekla dost, ty děti s Tebou nesoutěží ... tak přeťaň soutěžit Ty! A funguje to :slight_smile: U nás je rozhodující to, že se přítel nerozváděl kvůli mě, ale já přišla, až bylovše mezi nimi jasné ,, jsou přátelé, i my jsme ... ne úplně kamarádky na kafe, ale kamarádky, trávíme Vánoce, oslavy, výlety společně ... denně vidím, jak se příteli po dětech stýská a těší se na ně .... dnes to beru, že je to tak, navíc vidím, jaký je to otec ... báječný! :slight_smile: Kdysi mi to rvalo srdce, když mi řekl, že se na ně už moc těší .. bralajsem to, jakože mu já nestačím .....
Blbé je, že tím postojem, který máš, tak nic nezískáš ..... naopak, můžeš ztratit všechno ......
Je to težké, ale jde to .... určitě je spousta okamžiků, věcí, činů, kterými ti manžel dokázal, že k sobě patříte, že chce Tebe ..... soustřeď se na ně .... :slight_smile: půjde to ... máš to o to jednodušší, že spolu žijete, já na další pokrok s dětmi musela čekat 14dní a měla jsem na to jen víkend, to je krátká doba na to, ukázat jejich otci, že mi na nich záleží ....
Začni postupně, pomaloučku ..... já nevím, vymýšlej aktivity (když to bude z Tvé hlavy, možná se budeš cítit lépe..), dárky, zajímej se o školu, .... cokoli půjde od Tebe, bude to lepší, ... ukáže Ti to cestu :slight_smile: drž se :dizzy_face:
11. zář 2012 v 15:03  • Odpověz  •  To se mi líbí (10)
Ahojky...jestli manžela miluješ a srovnáš si v hlavě, jestli s ním opravdu chceš zůstat, pokus se z dětí udělat kamarády a nežárlit na ně. Jsou to děti a pozornost táty určitě vyžadují, kor když mají takovou zkušenost s vlastní matkou, ale pořád je manželův vztah k nim jiný, než k Tobě :wink: Přeju hodně štěstí a spokojenou rodinu :slight_smile:
11. zář 2012 v 15:07  • Odpověz  •  To se mi líbí (2)
Ahoj, mám to samé... přítel má dceru z prvního manželství...je rozmazlená a nechci být zlá ale štve mě! A on na ní strašně visí , jenže když se na to tak podívám tak si říkám "holka co chceš" Já jsem se rozhodla s tímto mužem být a věděla jsem že má dítě...opravdu se musíš snažit brát ty děti jako svoje a je to těžké ja vím..ale nic jiného nám nezbyde! Když je ta dcerka u nás, snažím se uklízet, dělat cokoliv, abych nebyla ta odstrčená, když vidím jak si přítel s ní blbne..opravdu mě to pomáhá, ráno vstanu - nachystám snídani, a jdu uklízet, cokoliv, pak vařit oběd, pak třeba něco upíct (s čímž mě pomůže i jeho dcera) ..pak jdem třeba ven aby sme nebyli zavření furt doma, venku jsem víc klidnější..děcko lítá a nevšímá si furt tatínka :slight_smile: Opravdu řeš to tím, že se zabavuj něčím jiným. A jsou i stavy kdy mám vážně náladu si hrát i s ní... Těším se na vlastní dítě, věřím že se tím hodně změní.. budeš mít taky někoho, s kým budeš trávit čas i raděj než jen s manželem...je to tím, že dokud nemáme vlastní dítě tak je nám nejbližší pouze náš přítel/manžel ..ale on když dítě má, tak je mu blízké dítě i ty..a to musíme překousnout.
11. zář 2012 v 15:16  • Odpověz  •  To se mi líbí (2)
@angelka2 to se těžko radí :unamused: . My to máme doma zase obráceně, já mám své 2 syny z manželství u sebe a s nynějším přítelem máme společně holčičku. Také jsou u nás "boje", hlavně mladší syn s přítelem. Syn má ADHD (porucha pozornosti s hyperaktivitou) a přítel má "problém" s tím, že se synovi vše opakuje "1 000x", že odmlouvá, netoleruje autoritu, ....... že je prostě jiný. A od toho vyplývají i "boje" mezi mnou a přítelem :unamused: . Mě vadí, když na syna křičí, když na něj "šťěká" a nesnaží se řešit problémy v klidu. Přítel stále s mým synem - mám pocit- soutěží a jeho názor je takový, že "slušně by se měl začít chovat první syn a ne on", přitom on je dospělí a on by měl udělat ten první krok k tomu, aby spolu vycházeli. Vzhledem k tomu, že se synem navštěvuju dětskou psycholožku kvůli jeho poruše, dost často se o takových problémech bavíme. Je to strašný tlak, ale přítel věděl do čeho jde.
Pokud už si člověk jednou najde partnera, který má děti z předchozího vztahu/manželství, tak musí počítat i s variantou, že jednou děti můžou bydlet s nima. Nikdy člověk nemůže vědět co všechno se může stát - u vás maminka dětí má problém s alkoholem - jindy může dojít k nešťastné náhodě, ..... ale člověk musí počítat se vším. A to si musí rozmyslet včas, jestli by to v takovém případě zvládl nebo ne. Nechci tady polemizovat a mít "chytrý" řeči :wink: , ale tak to vidím já.
A jak vycházíš s dětma? Jsou hodné, respektujou tě? Pokud ano, tak tak jste na dobré cestě a záleží hlavně na tobě najít k nim ten vztah - kamarádský. A pokud ne, tak by měl v první řadě zasáhnout otec a dětem domluvit a stanovit nějaká pravidla. A jak se k tobě chová manžel? A k dětem? Prosazuje víc jednu stranu nebo druhou, nebo se snaží o "zlatou střední cestu" ? Pokud už máš ale takové pocity dlouho, možná by bylo fajn zajít sama a pak i s manželem (případně s dětma) k rodinnému psychologovi. On by vám pomohl přijít na to, jak se sžít, jak spolu vycházet :slight_smile: .
11. zář 2012 v 15:33  •  3 děti  • Odpověz  •  To se mi líbí (2)
Milá angelka2, vsugerovat si, že je všechno v pořádku je podle mého názoru docela krátkozraké řešení. Soudím podle svých stavů a vztahů, vždycky, když jsem si řekla, že je něco v pořádku (a ono nebylo), vrátilo se mi to vždy zpět, když jsem to nejméně čekala a stejně jsem to prostě musela řešit. Já na Tvém místě bych se svěřila odborníkovi. Pomůže Ti srovnat si vše v hlavě a utřídit si priority, poradí fígle na snesitelnější soužití a tím nic neztratíš. Přeju hodně sil a pěkné podzimní dny, určitě to všichni zvládnete :wink: :wink:
12. zář 2012 v 16:34  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
Pokud muže opravdu milujete a pořád si myslíte, že s ním chcete strávit zbytek života, tak je dle mě jen jediná cesta, a to mít vlastní dítě. myslím si, že jedině pak člověk doopravdy pochopí jaký jsou to dennodenní starosti, péče, ale radosti, jaká velká je to láska! svoje dítě miluju nade všechno, a stejně tak miluju i svojeho muže (i když láska je to trochu odlišná). tady neexistuje jednoho míň, druhýho víc. ale nezažít to, měla bych podobný problém. ti malí smraďošci:slight_smile: prostě vyžadujou pozornost a lásku táty, asi i o to víc, co se v jejich životech odehrálo. ale chápu, že je to pro vás těžký. i my si neskutečně ceníme chvil, kdy máme čas jen pro sebe, neb třeba jsme u babičky a můžem třeba vyjet do kina, je to jak "za mlada" :grinning: a člověk najednou nemusí nic kontrolovat, podávat, řešit... a jak si oddechneme a to je to dítě naše společný, takže je ten pocit pro nás přirozenej, pochopitelnej. ono dítě změní každej vztah, už to prostě není takový jako dřív - a nemyslím to tak, že to bylo lepší, ale v podstatě bezstarostný. takže u nevlastního dítěte chápu, že to musí bejt o to náročnější. no držím palce!
12. zář 2012 v 17:09  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahojky holky, tak je vidět, že jsem na tom úplně ale úplně stejně, na rovinu vám povídám nenávidím syna mého partnera, sou mu 4 roky a je to mamánek, chová se jak baba a má hnusnej pišťáček .... Můj vlastní syn 2 roky a (není přítelovo ).... je grázlíček ( období vzdoru) , kterého kolikrát už taky nemůžu vystát, ale raději dva takové než je syn přítele. Jak píšete, miluju svého přítele a zemřela bych pro něj jako pro mého syna, ale nemůžu překousnout toho .... ani na jméno mu nemůžu přijít ... :rolling_eyes:
S přítelem se chceme brát, ale já s ním taky chci mít ještě jedno NAŠE vlastní miminko, ale přítel se na to moc netváří....pořád mi sem tam nějakou nadějí dává, ale je to zatím citlivé téma. A já vím, že prostě nechci mít jen jedno dítě, a tak o tom partner ví, že mám takovou touhu ! Máme ho semtam na víkend, někdy na týden. Někdy u nás není třeba měsíc, což je super, ale pak když s náma je, vše se točí jen kolem něho, aby měl komfort, aby měl kostíky co sou drahý jak ludra- ty máááálokdy koupíme našemu dvouletýmu . No žárlím na něj, že mu přítel věnuje najednou víc energie než na druhého syna a na mě ... Taky si připadám odstrčená a že sem doma jako služka a oni mi pod rukama dělaj bordel a řvou po bytě, když dovádí, přivádí mě to do varu :angry:

Co s tím? Taky si můžu stokrát horem dolem říkat, že bych to neměla tak prožívat a měla bych to brát úplně normálně a rozdávat lásku je krásná věc, ale ta moje hlava si řídí svoje emoce :confounded:
25. zář 2012 v 18:18  • Odpověz  •  To se mi líbí
Věru těžká situace. Dělat jakože je vše v pořádku a snažit se chovat k partnerovým dětem jako ke vlastním podle mého názoru není cesta (resp. není to správná a účinnná cesta). Můj muž má z dřívějška syna, ale ten s námi nežije ve společné domácnosti, máme ho každý druhý víkend a i tak je to pro mě někdy dost těžké a omezující. Asi fakt nejvíc záleží, zda jsi stále přesvědčená o tom, že je to ten pravý muž, s kterým chceš strávit celý život. Co takhle promluvit si s mužem o té situaci a o tvých pocitech? Vyhledat odbornou pomoc, podporu? Víc zapojit muže, abys měla víc času na sebe a mohla se soustředit víc na váš vzájemný vztah a "dělání" Vašeho společného dítěte? My teď čekáme naše první společné, jsem zvědavá, jaké to bude potom, zda lepší nebo horší, ale určitě jiné, protože hormony a mateřství člověka hodně změní.
25. kvě 2013 ve 21:43  • Odpověz  •  To se mi líbí
Jsem na tom asi holky stejne u nas je to moje deti tvoje deti, myslela jsem že se to zmeni ale nene, ja nesnašim syna meho přitele je to rozmazlene ditko ktere mi delalo jen schvalnosti, s přitelem jsem 7 rok, mame ted spolu 3leteho prdolu, jinak ja mam dve deti z předešleho manzelstvi, když jsem zjistila že jsem tehotna tak prvni bylo co mi přitel řekl aspon me ted mužes vyždimat na alimentech:frowning2: bylo mi do breku ale co zvladla sem se postarat o deve deti zvladnu i tohle do dneška ma přitel radši sveho syna s prvniho manželstvi než prcka co mame spolu, jsem toho nazoru že už bych hledala mužskeho co ma starši deti a ne male, do dneška jsem s přitelem ale neklape nam to ja už nastoupila do prace a je mi jedno jak to dopadne přiznam se že jsem smiřena že zustanu sama než bejt s krkounem a sobcem co kouka jen na sebe a ne na rodinu s kterou žije tak se holky držte a pevné nervy přeju, vim jsou to deti ale řikam si když chlap bere vaše deti mel by se udelat ustup a brat i jeho ja bych to brala ale u nas to e tak že on nebere a ja už taky ne
25. kvě 2013 ve 22:00  • Odpověz  •  To se mi líbí
Dobrý den, můžu říct, že tedy názory některých z vás - evza2 - mě docela děsí. Moc nechápu.......Nenávidíte dítě? 4 leté dítě holt není vyzrálá osobnost a má třeba jinou povahu, na kterou jste zvyklá od svého dítěte - sama píšete, že to není žádný poklad, což může dost vadit některým klidnějším povahám a věřte jestli bude stále vzteklý atd, tak ve školce ho teda rozhodně chválit nebudou. Syn vašeho přítele nemůže za to, že si jeho táta našel paní, která ho nesnáší - děti jsou dost empatické a určitě to z vás cítí.
A na všechny co nemáte rády děti z bývalých vztahů, představte si, že i s vámi se může partner rozejít ( po té co si konečně pořídíte to VLASTNÍ ) a vy budete dávat svoje díte na víkendy k tatínkovi a nové partnerce a ta to VAŠE díte bude " milovat " jako vy to partenrovo. Mě by z toho teda běhal mráz po zádech.
Je smutné, že dospělí lidé žárlí na děti.
26. kvě 2013 v 10:07  • Odpověz  •  To se mi líbí (10)
děti jsou jeho součástí, tak se prober a začni je brát.....jednou to může být naopak a jak se budeš cítit, když tvoje děti chlap nepřijme???co když mít děti nikdy nebudeš, tak ti budou dobré......
28. kvě 2013 v 16:35  • Odpověz  •  To se mi líbí (2)
Kdo nezazil vztah s nevlastnimi dětmi, se asi tezko daokaze vzit do pocitu, které takova partnerka proziva...
Je to cele o obrovske davce tolerance a sebezapreni, o kterých většina lidi nemá ani poneti a nikdo to neoceni - ani partner a uz vůbec ne deti.
Navíc si vůbec nemyslim, ze vlastní dite dokaze situaci vyresit. Vetsinou ji ještě vic zkomplikuje.
Je tezke smířit se s tim, ze nikdy nebudes mit tu svou vysněnou "idealni" rodinu.
Otazka, zda takovy vztah zvladnes je zcela na miste. Ukaze to bohužel jen cas. Ale když budes mit pocit, ze ti to cele spis bere, nez dava, asi bude lepsi sbalit kufry...
28. kvě 2013 v 19:38  • Odpověz  •  To se mi líbí (7)
U nás je to jako přes kopírák, jen s tím rozdílem, že těm dětem je už 18 a 17 a máme spolu ještě společnou čtyřměsíční holčičku. Přítel je míval nejdřív taky jen jednou za 14 dní na víkend, ale pak najednou začaly žít s námi. Moje pocity jsou naprosto stejné jako ty Tvoje, cítím se navíc, že tam nepatřím, že jsem jen hospodyně a pečovatelka o děti, že mě jeho děti nenávidí. Docela s tím sama v sobě bojuju, mám pocit, že jsem ta nejhorší ženská na světě, když ty děti nedokážu mít ráda, ale fakt mi to nejde. Lezou mi na nervy, jak jsou nepořádné, líné, hlučné, otravné, náladové. Já vím, že taky nejsem dokonalá, ale tahle situace nebyla mou volbou. Kdybych si mohla vybrat, tak by do toho nešla. Vím, že se s cizími lidmi hůř sžívám, že mám ráda svůj klid. Přítel mě ale postavil před hotovou věc, když jsem byla těhotná :frowning2:
7. lis 2014 ve 20:59  •  3 děti  • Odpověz  •  To se mi líbí
Muj manžel má nyní 14 ti letou dceru, z mládí. S její matkou nebyli ani manžele. Od jejích šesti let jsem tvrdila, ze to je parchant nevychovanej.... vzdy jsem se snažila, vzdy ji podstrojovala a nikdy to oceněné nebylo. Ze to je smrad pr vni kategorie se potvrdilo loni, kdy devenka skončila na cas v diagnostaku pro nezvladatelnost. Matka ji cely život jen rozmazlovala. Mezitim taky byla úžasná situace, kdy se ji holka tak vymkla z rukou a ze dne na den ji vystehovala k nám. Ja byla v 10 měs, cekalq jsem druhé. Ale co tim vším chci říct- někdy opravdu ten parchant nevychovanej je skutečně PArchant nevychovanej...
8. lis 2014 ve 20:35  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj holky,je tady diskuze ještě aktivní ? ráda bych se přidala
8. čer 2015 ve 14:31  • Odpověz  •  To se mi líbí
@sonja21 Tohle je otázka, ne diskuze. Každý se může vyjádřit jen jednou. Pohledej jinou, otevřenou na podobné téma. :wink:
8. čer 2015 ve 14:35  • Odpověz  •  To se mi líbí
No chudáci děti, doufám, že moje se do takové situace nedostanou. Pořád nechápu jak si někdo najde chlapa, co má děti, tak s tím musím počitat. Co se diví, že dítě žárlí na jeho novou partnerku, když ta partnerka žárlí na děti. Jak ubohé, ty děti se na svět neprosili, každý tak může dopadnout. Bohužel, tak si musí najít bezdětné, jak je někdo tak žárlivý a o dítěti se vyjadřovat parchant? Trošku dětinské si myslím. Ne nadarmo se takovým říká macecha.
8. čer 2015 v 15:05  • Odpověz  •  To se mi líbí (2)
nechci, aby to vyznělo jako rýpání, ale tady se ukazuje odvěká pravda, že je dobrý žít s tím, s kým ty děti mám...tady tyto "škatulata hejbejte se", nikdy nepřinesou nic dobrého a přesto se do toho vrhá čím dál víc lidí, vubec nemoralizuju, ja sama jsem taky dost pěknej sobec a na cizích dětech mi vadí to, co na svých toleruju, zakladatelce bych poradila pořádně si to rozmyslet než bude mít vlastní dítě, je mladá a pořád má šanci mít jen "svoji" vlastní rodinu, zvlášť v případě, že jí tato situace vadí
8. čer 2015 v 15:13  • Odpověz  •  To se mi líbí (2)
Ahoj, jsem úplně ve stejné situaci, tedy jen s tím rozdílem, že manžel ma děti od rozvodu ve střídavé péči (týden jsou děti u nás, týden u matky). Úplně se vidím v tom, co píšeš, že manžel je jinak fajn mužský, než přijde debata na děti.... mohu ti zcela upřímně říct, že ten týden je opravdu zahul. Nehledě na to, že jejich maminka si pořídila další miminko a tudíž péči o jejich společné 2 děti nestíhá a vše se pak dohání v týdnu, kdy je má v péči manžel. Jak píšeš, též bych ráda vlastní miminko, nicméně si to v daném rozpoložení nedovedu představit. Vzhledem k tomu, že děti obskakuji více než vlastní matka - zabalit je na výlet se školou, na začátku roku zajistit školní pomůcky.... od čehož jsem ale již upustila - manžel si je vzal do péče, a měl by toto zvládat taky a nepředpokládat automatiku, že když jsem ženská, tak že to udělám (což už jsem taky slysela). Manžel má časově náročnou práci a kolikrát je do večera pryč, a to i když máme děti, tudíž jsou děti závislí na mě.... jasně jsem mu vysvětlila, že takhle tedy ne. A ty si nevycitej, že s manželem to zvládneš v dobrém i zlém - do toho manželství si šla za jasně daných podmínek - ze své děti má jeden víkend za 14 dní, ne, že jim budeš dělat mámu. .. taky mě to nervuje, ne že ne, a je to asi normální. ... ale rozhodně bych neobetovala jako máma cizím dětem, když svoje nemam žádné.... můžeš se ozvat na mail, a můžeme to probrat více ;)
1. kvě 2016 ve 13:41  • Odpověz  •  To se mi líbí
Příspěvek byl pozměněn adminem, protože nesplňoval pravidla fóra. Porušoval pravidlo "Nepiš do fóra to, co patří do interní pošty".
Ahojky,
taky jsem v té situaci. Přítel už má z předešlého vztahu skoro 6-ti letou dceru. Ze začátku to bylo v pohodě. Jenže pak se v květnu její máma s manželem vybourali na motorce a byla u nás měsíc. A on si to nedokázal zařídit, abych já měla i přesto čas pro sebe. Vyzvedávala jsem ji ze školky, tropila mi hysterické scény. Až jsem si jednou řekla, že si prostě musí v práci zařídit, aby si ji vyzvedával sám. A od té doby, já jsem za tu špatnou, která má pořád něco proti. Ano, šla jsem do toho vztahu s tím, že už to dítě má, ale sliboval, že se nám bude věnovat stejně, aby jsme ani jedna nebyla odstrčená. No ale od toho května je to tak, že i přesto, že jsem teď ve druhém měsíci těhotenství, tak když ji tu máme, tak veškerý program se točí kolem ní a moje návrhy na společné trávení času jsou okamžitě smeteny ze stolu. Jsem z této situace docela zoufalá, protože si připadám jako kr...s prominutím za to všechno, co jsem pro ně udělala, kyž její máma byla indisponována. Vzala jsem si i v práci dovolenou, abych s ní mohla být první týden doma. A nikdo mi za to ani nepoděkoval. No, takže si teď říkám, že nevím, jestli je správné, že s ním čekám dítě, ačkoliv jsme to chtěli oba. Ano, vždycky budu ta druhá, která s ním čeká dítě, ale on se musí zamyslet nad tím, že teď bude mít "jinou" rodinu a že to maličké bude vyžadovat více péče. A navíc přeplácí každý měsíc alimenty o 700 Kč. Jenže to dítě z toho nevidí od mámy ani korunu. Pořád jí nové věci kupujeme my, i na dovolené ji bereme jenom my. Jediný co si o tý její mámě myslím, že je pěkně vyčůraná..
No snažím se to brát v klidu v této situaci. Třeba se to ještě zlepší. Ale aby si mě za celý den nikdo nevšiml, když je tady jeho dítě, tak to je trošku od něj sobecký, nemyslíte?
5. lis 2016 v 11:41  •  čeká miminko, termín má v červnu 2017 (18. tt)  • Odpověz  •  To se mi líbí
Tvůj příspěvek