Je to manipulace? A jak situaci řešit?

@niheb Právě si říkám, že by mi mohlo pomoci slyšet to od jiných nezávislých třetích stran. Problém je v tom, že každý má v rodině nastaveno to "normálno". A když čtu jak to mají jiní, tak to naše normálno je prostě nastavené špatně. :(

@hejnecko Táhnu si to od dětství a v hlavě to mám srovnané od určitý doby co jsem s partnerem. Partner mě za ta léta naučil, že se nemusí každému zavděčovat, že bych měla říkat NE, především se ničím nestresovat a dělat vše tak aby mi to vyhovovalo a nekoukat při tom stále na ostatní. Už to umím zdárně aplikovat. Nicméně když jsem to zkusila na rodiče, tak mám opravdu pocit, že ze mě mají stejně jen srandu. Táta se nezastane, stojí za mámou, taky proto, že by máma na něj doma mohla pak řvát a on má rád svůj klid. Třeba jak tu byli naposledy. Mamka dala malého tátovi s tím, že si jde umýt ruce.. táta se potřeboval zout, tak říká at mi dá malého a natahovala jsem se. Táta se s ním otočil ke mě zády a dlouze řekl neeee a čekal na mámu. Já ač už to ve mě vřelo jsem si říkala, že nebudu dělat problémy a at si ho užijí..tak stál a čekal než máma přišla.. pak znovu venku. Řekla jsem, že v tomto místě malého vezmu do ruky a vyjdu to s ním ke studánce. Táta hned řekl proč bych ho brala a že máma ho vezme. Tak mamka přišla a ještě mi řekla, že já mám žabky a ona botasky, tak že jsem se asi zbláznila abych ho brala já, no a vzala ho. Abych to upřesnila tyto trasy chodím se synem 2x denně. Prolejzáme stále lesy a jsem už zvyklá a vidím kde co si mohu dovolit. Rodiče byli v lese asi po 5ti letech a na těchto místech po prvé. Už jsem pěnila a byl to závěr dne, tak že jsem byla psychicky úplně vyšťavená. Nechala jsem to být. A dva dny jsem z návštěvy byla úplně v háji.

@knuffel No a to je další důvod proč na dovolenou chceme sami oba dva. Nebyla by to dovolená. :(
Ale jak ji přestřihnout? Při každém kroku "odstřižení" jsem provinilá a mám pocit, že se chovám sobecky a neomaleně. Například posledních pár dní odepisuju opravdu jen když mám čas. Mamka píše opravdu každý den jak se má malý, kde má fotky a že chce poslat video. Já ani nemám náladu každý den natáčet fotit a venovat se mobilu. Může se to zdát absurdní, ale ač se mi zdálo, že přece pár zpráv denně mě nezabije a že musím máme odepsat a poslat jí to když vídá malého jen jednou za dva týdny.. a že je z něj tak hotová.. nicmeně posledních pár dní kdy nic neposílám..odepíšu jednou a pak telefon vůbec nemám.. jsem zjistila, že je ještě víc času na to hrát si s malým, věnovat se sobě s partnerem a začala jsem chodit cvičit..mám čas na sebe.. a to není tak, že bych furt jen odepisovala, ale v každé volné chvíli jsem se snažila odepsat. Dnes už mi máma napsala rozzlobenou zprávu (po třech dnech od posledního videa, fotky).. že teda děkuje, že nemá žádné video.. odepsala jsem, že nenatáčím každý den - normálně bych běžela rychle něco natočit, ale vybalovala jsem nákup a tak jsem si řekla, že prostě nemám čas.. no a máma odepsala jen "dobře".. jinak řečeno je naštvaná.. nedokážu rozlišit hranici mezi - jsem už zlá a odstřihávám pupeční šňůru..

@martiina_k Tohle je v podstatě hodně dobrý nápad a klidně bych to zkusila aplikovat ačkoliv bych opět bojoval s tím, že jsem nevděčná. Nicméně tady vím na 100%, že by máma řekla, že ne, že si to malej musí vzít k nám aby si s tím mohl hrát, pověřila by tátu, aby nám to dal auta a tím by to skončilo. Kolikrát jsem na jiné věci řekla, že teď si to brát nebudeme, že jindy a stejně to do chvíli bylo nanosený u našeho auta. :/

@luuucatko delate to dobre, jen nezapomente, ze jsou lidi, co na ne rodice kaslou a vnoucata je nezajimaji. Chce to pomalu ale jiste posunovat pomalu hranice.

@luuucatko Ten pocit provinilosti, jak píšeš, to je přesně ono - vypěstované manipulátorem, aby oběť, kdykoli udělá něco jiného, než co chce manipulátor, měla tenhle pocit => a tudíž, aby se mu vyhla, raději dělá to, co manipulátor chce. Nejčastěji prostě kecy, že seš špatná dcera, nemáš mámu dost ráda, nejseš na ni dost hodná, dost ji nemiluejš a bla bla bla - nic z toho není žádný argument, všechno jsou jen obvyklé kecy citových vyděračů. To není láská, to je manipulace. Pokud dítě miluju, vedu ho k samostatnosti, ke schopnosti se o sebe postarat, mít svůj názor, být schopno říct, jestli chce tohle triko nebo támhleto triku, zmrzlinu si vybere, jakou chce (i když s tím nesouhlasím, šmoulová, uá). Je důležité říct vlastním rodičům "ne" - pokud možnos jasně a otevřeně, normálně to proběhne v pubertě, víc nebo míň kultivovaně, to je druhořadé. V rodinách citových manipulátorů tohle neproběhne - modely jsou obv. dva - jeden dělá to, co rodiče (obv. maminka) chtějí, aby byla spokojená, aby ji nezarmoutili, aby to bylo dost dobře, aby.... I když sami chtějí něco jiného (aspoň zkusit). A druzí se navenek tváří, jak maminka žádá, a za rohem si dělají lecos po svým, ale nejsou schopni ji říct jasně "ne". A to můžou být jinde jasné, rozhodné, výrazné typy, který ale mamince budou lhát do očí, nebo se s ní nebavit a prostě je to naprd. Když miluju svoje dítě, kohokoli, chci, aby bylo šťastné, ne aby dělalo všechno přesně, jak chci já - ono něco podobnýho je i v partnerských vztazích (i jiných). Peníze, který vám Tvoje matka dává, jsou jen dalším z nástrojů, jak si Tě udržet a aby mohla zase použít něco k tomu, že přece, když vám na to dala atp.... A tohle celé trápení pokračuje, dokud - buď manipulátor nezemře, oběti se ulešví, ale pocit provinilosti zůstane, nebo prostě pořád, celý život, lidi mají malé děti, stavbu, neví, co dřív, a jsou schopni jezdit každý víkend k mamince a skotačit, jak ona píská. Nebo si nechat řídit rodinný život - což často končí rozvodedm nebo rozkolem, protože manipulátorka si přeje být na prvním místě a nesnese, aby dítě preferovalo někoho jiného, ona byla až pak a nebylo všechno po ní - ale to žádný partnerský vztah funkčně neunese, protože je to prostě totálně špatně. Řídí vnoučata k obrazu svému, podle toho, jak jsou jí sympatická, jak se jmenují, manipuluje je dost podobně jako děti a často proti rodičům. Taky ty manipulátoři obvykle nemají v lásce partnera svého dítěte (snachu, zeťáka) a dávají to dost nepokrytě najevo. Jejich partneři mají zpravidla mnohem menší hlasovací právo a jen zcela podřadné rozhdovací, pokud vůbec nějaké, ve věcech, od kterých mají co mluvit. (a to je zas jejich podíl viny, že to nechají tak rozjet a ani svýho dítěte se nezastanou).
Jediný řešení je dát si odstup, vidět to zdálky, nevystavovat se tomu, není to nutné, taky se vyhneš cestě ze školy kolem potoka, kde si Tě vždycky vyčíhne partička agresora, a půjdeš městem, kde jsou lidi a je to v klidu. Jinak je člověk masochista.
Odstup a sílu a pak nutně, nutně, tomu se nedá prostě vyhnout - konflikt nastane. Ty nejseš ten, kdo ho vyvolá - je to ten manipulátorský rodič, kdo neunese "ne" - ve formě jiného názoru v čemkoli a tom, že děláš něco trochu jiného než si manipulátor přeje. Tady může pomoct zabývat se etikou obecně, dobrem a zlem, povahou a hodnocením skutků objektivně, a tam opravdu není žádný parametr "a co na to maminka"! Ten konflikt totiž vyvolá rodič tím, že začne zase manipulovat, a čím pevnější seš, což musíš, tak tím víc tlačí, dělá divadlo, řve, pláče, prostě vydírá.... Nemá to jiné řešení než ho naučit, že to NA TEBE NEFUNGUJE. Právě pocit "malé holčičky" a "provinilosti" pěstovaný od raného dětství je tím, co oběť udržuje v tom "vztahu" a dělání toho, co chce manipulátor. Je velice velice těžké se z toho osvobodit, aspoň trošku. Není to ni, za co můžeš, každý bychom tomu podlehli, kdyby se s náma takto zacházelo. Jen prostě je potřeba se osvobodit - čím dřív, tím líp. Je fakt smutný starší , jak trpí tím, že jí matka vykládá, jak je to děsné, že nechodí každý den kolem jejího domu a na 3 hod se starat o maminku, která je ovšem v lepší kondici než dcera, která má nemocnýho manžela a doma dvě nezaopatřený děti... Nebo dospělí lidi ve věku 30-50 s kupou malých dětí nebo bez, jak každý víkend sypou v pátek k mamince, ta je tam řídí všechny, prdnout si soukromě nemůžou, odjíždějí možná s požehnáním a rozhodně s proviantem, a takhle to je běží desítky let.... Manipulátor potřebuje mít koho řídit... O děcka se nikdo nestará, ty nemají žádný program, buď pomáhají při pracech nebo jsou ponechány sobě, protože jejich maminka musí sloužit své matce. A nikdo jiný to pochopitelně neudělá dost podle představ manipulátorky, protože její vlastní dcera je dost vycepovaná a naučená sloužit, neodporovat, dělat, jak se jí řekne... Nikdo jinej si to takhle líbit nenechá, občas odporuje, občas udělá po svým a taky hrozí, že se šprajcne, sekne a bude, což ovšem léta manipulovaná oběť nedokáže. Je potřeba přijmout fakt, že ten konflikt je v pořádku, že to není ubližování rodičům, ale zdravý postoj normálního dospělého člověka vůči jinému dospělému člověku, který se chová "přes čáru" - přesně, jak píšeš, že jinde si to "už líbit nenecháš, tady jo, " tak je potřeba dát najevo i mamine, že ta hranice existuje a za ni ona nepůjde. On ten zdravý odstup se tak nějak pozná schopností poslat své rodiče do prodloužených zad (obsahově), když to fakt přeženou, s tím, že je Ti jedno, co oni na to, že se rozhádáte, nebudou se s Tebou bavit... Že je Ti to ne že jedno, to asi nikomu, ale prostě jsou to důsledky JEJICH nepřijatelnýho chování, ne něco, co si Ty a priori přeješ - všichni chceme s rodičema vycházet pěkně, pokud to jde .- no ale někdy to prostě nejde. Je ale špatně mít to nastavené "vycházet pěkně s rodičema za každou cenu" - takhle to nemáš ani v práci amni s kámoškama. Když to dlouholetá nejlepší kámoška vážně přepískne, tak to nemusíš smáznout, ale rozhodně to rozvolníš a něco se změní.... A pokud to bude přepískávat opakovaně a bude Ti ubližovat, tak to odpískáš, vztah přehodnotíš.... (jinak se dostanete zas do toho, že jedna ubližuje, druhá trpí, žádný pěkný vyrovaný vztah)|No a něco podobýho je potřeba udělat i tady.
Vynechávám proč a jak se člověk stává manipulátorem, nejsou ti lidi a priori zlí, nemusí Ti máma nenávidět a přát Ti zlo, může mát sama své důvody a vnitřní problém z vlastního vnitřního neštěstí, za který může nebo ne, (jakože ho obv. mají, že), ale to nikojho neospravedlňuje k tomu, aby ubližoval ostatním, není žádný důvod, proč by ses měla nechat takhle trápit. Sama pro sebe, pro svůj vlastní normální a zdravý život to potřebuješ utnout, pro váš partnerský vztah, pro vztahy ke svým vlastním dětem a a vnoučatům se potřebuješ osvobodit a čím dřív to uděláš, tím líp. I tak to trvá roky a občas se něco projeví, nikomu to nejde dokonale hned, ale čím dřív na tom začneš pracovat, tím lepší budeš mít výsledky a mladá se rozhodně adaptuješ líp než v 60-70. Tak ani žít nechceš asi... A ano, je tam to riziko, že se spolu nebudete bavit vůbec, nebo roky.... A co? Když se s nima nedá, tak nedá, není to Tvoje vina.... Vztah rodiče - děti primárně určují rodiče, oni si ho k Tobě vybudovali takto... Nemáš povinnost to celý život snášet a nechat se trýznit.... Fakt neéééé..... 🙏
Hodně sil, využij podpory partnera a včas zachraňuj všechno vaše, ze všeho, co jim povolíš, se ustupujej pak hůř, než když to nepovolíš - se změnou situace - vůbec. Prostě je to tak - žádné důvody, omluvy.... Po sousedce taky nechceš rozbor, proč se jí nehodí v neděli ve 14, abys došla na kafe.... Normální dospělý člověk to akceptuje a domluví se normálně jinak. Neděláš scénku, nepláčeš, nevyhrožuješ, nestojíš na ulici s bábovkou a neoslovuješ kolemjdoucí s tím, jak je děsná a nevděčná, když jí v neděli neseš bábovku ke kávě....

@netopejr dokonale napsané, děkuju. Já se nechci rozepisovat, ale dokázala jsem se odstřihnout ve 40 letech. Sice dodnes jsou nějaké řeči typu, když tu chcípnu v křesle, tak mě měsíc nikdo nenajde, ale už položím telefon a neřeším. Zatímco dřív jsem byla schopná tam jet, jak začala sípat do telefonu. A proto jsem i odmítla přepsání bytu na sebe, nechci žádné dědictví, opravdu ne, nemám náladu poslouchat, že nám dala byt a my jsme tak nevděční. At ho dá třeba charitě, mě to za ten klid stojí. 😀

@luuucatko netopejr to shrnula, nemám co dodat.
Hodně sil a silné nůžky na to odstřihnutí!

@netopejr Přesneeeeee!!!!!😁😁😁😁 Chvíli jsem měla pocit, že snad bydlelas u nás doma😂 Popsalas moji matku. Když jsem tam žila, neviděla jsem to. Mí sourozenci to nevidí dodnes. Odstřihla jsem se před 7 lety. Neskutečně těžké. Zpětně mi je až divné, neuvěřitelné, že jsem byla tak pod vlivem. Už dva roky se mnou nikdo z rodiny nemluví - matka je zmanipulovala. Řekla jsem totiž jasné ne. Občas zkusím kontakt (např.vcera) a když zas začne vyčítat nesmysly, tak jen napíšu OK, chceš to tak, nechceš se posunout, tak ahoj. Je to smutná situace, mnohdy těžká, ale žiju svůj život!😀 S konečně můžu dýchat.... Mně pomohl manžel. On je z jineho těsta,z jiné rodiny, viděl to tedy hned. A je pevnější než moje matka😀 Mě posílil, i když ta škola samostatnosti byla někdy dost náročná 😁 A svoji tchýni odkázal do patřičných mezi. Jako jediný ze zetu a snach. Takže moje máti toto zažila poprvé a rozdychava to. Možná bude rozdychavat do smrti. Ale to je její životní volba. I její okolí vidí, co je to za člověka. Že je v podstatě hrozně pyšná a běda, jak není po jejím.
Děkuju za příspěvek. Snad si to i vytisknu a dám na ledničku pro těžké chvíle!😂

@luuucatko Ahoj. Jak psala netopejr - je to přesně tak! Znám to. Najdi sílu a řekni ne, vymez hranice. Je to jediné řešení i za jejich uražení. Já tim odstřihnutím hrozně dospěla. Nebyla jsem úplný člověk. Držím ti palce! Dělej to pro sebe, pro manželství a hlavně pro dítě - a zvládneš to!😊🍀

@netopejr
@esterka610
@knuffel
@katkas75
Všem moc děkuju! Obzvlášť @netopejr za opravdu pěkný komentář, který jsem četla několikrát a hodně jsem to v tom poznávala. Omlouvám se, že píšu až teď. Dodali jste mi odvahu a opravdu jsem začala odstřihávat. Po pár dnech kdy jsem neposílala mámě neustále fotky a videa mi najednou přišla zpráva, že už na to nemá, že se nebude vtírat a at dám malému pusu. Napsala jsem, že nevím co se děje, že se nevtírá, ale že prostě nemohu každý den odepisovat. Takhle to šlo několik dní. Přesně jsem cítila jak to máma dusí a věděla jsem (i jak bylo tady řečeno), že to prostě vygraduje a máma bouchne. Byli jsme na návštěvě u rodičů. Přijeli jsme , máma hned seběhla k nám k autu a vzala autosedačku s malým příteli. Já měla zabořenou hlavu v autě a ověšovala jsem se taškama, nevěděla jsem o ní. Přítel říkal, že v tu chvíli myslel, že společně půjdeme všichni do baráku a vyndaval semnou další věci. Když jsem se ohledla - máma už byla za vratama, smála se a vyřkikovala, že ho má, že si ho ukradla. Věděla jsem, že to není dobře, protože malej se zrovna probouzel, musí se na něj pomalu, když jsem ověšená běžela domu už jsem na chodbě ze shora slyšela šílený křik malého. Ten, který měl za svůj krátky život jen parkrát, když ho bolelo břicho nebo se něčeho lekl, tedy strach. Určitě víte jak to trhá srdce.:( Vyběhla jsem hned schody. Máma ho zrovna tahala ze sedačky pěkně v podpaží, hlava mu bimbala, položila ho a začala zkuhrat, že jí nepoznává, že to věděla, že za to můžeme my, protože ho vidí málo. VŮBEC to nebylo tím! Malej je obrovskej smíšek, kterej se směje na naprosto cizí lidi jen se na něj stačí podívat! Vytrhla ho ze spánku, hned ho vyndala v cizím prostředí a nás neviděl. Hned jsem jí řekla, že jsem jí několirat říkala at ho takhle nebere, že mu ničí páteř a bohužel prostě ještě nedrží dobře hlavu a vzala jsem si ho do ruky. Slzy mu tekly jak hrachy a byl neutišení. Musela jsem sním odejít do ložnice, kde jsem si s ním lehla a po chvíli se vzpamatoval a začal povídal. Pak teprve jsem ho vzala zpět a hned se na každýho smál a mohl si ho kdokoliv chovat. Byla jsem tak naštvaná!!! A jediný co, tak je to prý naše vina, protože ho vidí málo! Když jsme pak jeli k přítolové mame, tak ho v sedačce chvíli nechala, stali jsme u něj a ona mu povídala. Řehnil se na ní nahlas jak blázen a to jí vidí ještě mín! Do té doby bylo uspávání parádní. Ten den jsme malého uložili, malej při položení do postýlky vytřeštil oči, chytnul partnera za triko a dostal hysterický záchvat, že se nemohl nadechnout, museli jsme na něj foukat. A tohle trvá do teď. Vím, že se prostě bojí usnout, že se probudí a nikdo tam nebude. Uspávání je šílený. Přitahuje si na nás k sobě, potřebuje mít nohy na nás a když spí a chceme odejít, tak se kolikrát probudí a opět si nás přitáhne. Dny před tímhle incidentem to nikdy nedělal. Uspávání bylo krásný pro nás pro oba. :( Omlouvám se za román, ale jsem z toho do ted špatná a potřebovala jsem se z toho vypsat. :(
Nicméně jak jsem psala výš nelíbilo se nám, že máma dává fotky na facebook a před nedávnem si dala obličej malého přímo do profilové fotky! Několikrát jsem řekla, že se mi to nelíbí. Předevčírem přítel přišel, že viděl, že moje máma má malého přímo v profilovce a že to se mu nelíbí. Když jsem mu to dřív říkala, chápal to tak, že se jedná jen o malinkou ikonku na messengeru, ale nějak si nepsojil, že to souvisí. Říkala jsem si, že je na čase na další krok kor když i partner se ozval. Napsala jsem máme zprávu, že prosím aby to smazala. To co vygradovalo si neumíte představit. Začala mi psát, že si smaže fotky i z mobilu, že fotky sundá i doma ze stěn. Posléze jsem zjistila, že z ní dělám neshopnou krávu, která neumí vzít dítě do ruky, že to má teď těžky, atd...
Problém je v tom, že nechceme malého ještě nikomu nechat ani na minutu samotného. Někomu se to může zdat jako přehnané. Jestli to je to tím, že jsme se snažili 3 roky o díte a bylo to opravdu náročné a ted je tady syn s námi - jestli to může být tím nevíme, ale oba s partnerem cítíme, že ho chceme mít stále na očích. Tak že když jsme tam byli tak já seděla na gauči a partner stál nad malým a nad mámou, která u něj seděla. V tu chvíli nad ní nestál, ale aby mámu hlídal, ale je z něj neskutečně hotovej a když není v práci a mlže být s malým, tak je fakt do slova stále u něj. Musí ještě makat okolo našeho baráku dokud není zima a tak chvíle kdy i někam jedeme bere tak, že to nechce promhat a chce mu být na blízku - to mi říká neustále. Máma to ale pochopila tak, že jí je za zadkem. Vysvětlila jsem, že to tak není a ujasnila to. Bohužel máma si dokonce začala vymýšlet, že právě ted jsme u přítelových rodičů, tak aspon oni si ho užijí, tak at jezdíme jen tam. Koukala jsem jako blázen. Byli jsme všichni doma a k přítelovým rodičům jezdíme mnohem méně než k mým.
Odpoledne mi volal táta, že mu volala ubrečená máma, že jí nechceme dát fotku na FB, že sice FB nemá, nerozumím tomu, ale jestli pro klid nemůžu udělat ústupek. Vysvětlila jsem mu, že to není jen o mě, ale že je tady i táta malého a tomu se to taky nelíbí. Řekl mi, že jsme při poslední návštěvě chovali hrozně a že teda s tím facebookem to nechceme, ale důvod nemáme a to mu stačí. Vysvětlila jsem mu, že fotky na FB jsou veřejným majetkem a že s emi stalo, že něko mojí fotku použil v profilovce, upozornila mě na to až kamarádka a nelíbí se nám, aby si nedej bože fotky syna někdo stahoval. Nakonec řekl, že to tedy chápe, že on sám v mobilu fotky a ukáže je jen známým když chce. Cože je naprosto v pořádku a hezký že se chlubí. Nicméně řekl, že mámě ale malého půjčit samotného abychom tam nebyli můžeme. Opět jsem vysvětlila jak to cítíme. Na to mi řekl, že máma je právě ta která to nejvíc, protože to prožívala semnou. No koukal, když jsem řekla, že prožívala, ale pouze poslední rok (nikomu jsme naše snahy a chození po lékařích neříkali). Nicméně jsem se nesetkala s pochopením a jen to zakončil tím, že ale děkuje, že jsem to vysvětlila a at se máme hezky. Nicméně je naštvanej, protože máma prostě brečí. A udělala z toho obrovskou aféru. Mámě jsem napsala, že hádat nechci a nebudu, že mě hádky nebaví a že je to naprosto zbytečný a až se bude chtít přijet podívat na malého, že jí to zakazovat nebude, tak at napíše. Začala psát, že se ted chvíli nebudeme stýkat. Napsala jsem jí, že je to její rozhodnutí načež se zase rozjela, že i ostatní nechápu proč jí ho nedám pohlídat, že s ejí každý ptá. Mě je ale jedno co říkají ostatní přece. Nebudu koukat co říkají a myslí si ostatní. Asi je to román, ale chtěla jsem dát vědět jak si právě stojím. :(