Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři

(Korona)krize v partnerství.

Péče o dítěVýchovaStrachRodinaÚrazy dětíBolestLékyAtypický autismusZdraví a nemoci od A po ZKoronavirus
29. čer 2020

Ahoj, omlouvám se za anonym, dlouho se mi dařilo se nad tím povznášet, ale dnes mám pocit, že to nikam nevede. Ráno mi přistál na FB v messengeru odkaz od manžela o misofobii. Nic víc, jen odkaz.
Jako zdravotník mám k různým bakteriím a virům možná trochu posunuté vnímání, což umocnilo všechno to, kolem koronaviru. Začala jsem dělat i to, co jsem předtím nedělala v takové míře. Více prát, čistit oblečení z města a práce parou, více desinfikovat věci, na které se často sahá (mobil, počítač, klíče,..), otírám i nákup. Ale nejde jen o koronavirus, snažím se ,,něco dělat" aktivně, i když vím, že nemocem nezabráním. Jen jim nejdu naproti.
Sama mám vážnější autoimunitní onemocnění, které se projevuje hlavně velkou únavou a bolestmi. Což je pro manžela trochu nepředstavitelné, ano, mám z něj kolikrát pocit, že to bere jako hypochodrii. I normální provoz s dvěma dětmi, kdy jedno má PAS, mě stojí víc nasazení, než ty jiné maminky, které jsou mi často předhazovány. Nebo jeho vlastní, která vychovala pět dětí a má celkově jiný přístup k životu....neřešit nic.
Takže až teď, skoro ve svých čtyřiceti letech, kdy má doma dvě děti, jsem ho donutila ke zvyku, že si jako první umyje ruce, když přijde.

Jde o to, že ho veškeré tyhle moje aktivity obtěžují. Sám nemusí dělat nic. Ale byl schopen do mě strkat, když jsem mu chtěla přetřít klávesnici. Prý zničím počítač.
Samozřejmě, že tohle je jen špička ledovce. Nehodlá se v ničem omezovat, ani kvůli mě, ani kvůli dětem. Moji nemoc nebere v podstatě v potaz. Ale dokáže být nepříjemný když má hlad a já nejdříve musím obstarat děti. k ženské práci se nebere, to striktně rozlišuje.
Fakt je, že se snažím, například dobře a úměrně počasí obléct děti, ale dennodenně je u nás třenice, že si ,,matka zase něco vymyslela"...ano, tak to prezentuje před dětmi. trčí ve dveřích a počká, až to udělám sama. Jen vymýšlí, kde se nějak zabavit. Pivo, kolo, fotbal,..

Jsem semetrika, za všechno si můžu sama, protože vyžaduju prý nesmyslné věci. Je fakt, že mám strach, když se s dětmi sám...naposledy, když jsem byla s dcerou u lékaře, tak hlídal syna tak, že si rozbil hlavu.

V práci se pohybuje výhradně v mužském kolektivu, myslí jen technicky a ekonomicky (co má, v čem jezdí) , přijde mi, že má schopnost nějaké empatie prakticky nulovou. Někdy si říkám, jestli na něj nejde nějaká krize středního věku. Změnil práci, která je sice lukrativnější, ale vlastně se mě ani neptal...a přineslo mi to další omezení. Dokáže udělat scénu z toho, že sama sním deset deka šunky, kdežto oni doma to měli na tři dny. Chová se šovinisticky...na jednu stranu vyžaduje autoritu, na druhou stranu, co se týče nějaké praktičnosti...připadám si jako bych v něm měla jen přítěž a třetí dítě.
Jsem na něj alergická, netěším se na něj. Nemám chuť k sexu, což je jeden z příznaků mé nemoci, v tom vidím úplně jádro problému, ale tím, jak se k tomu od začátku postavil a začalo se to nabalovat...si to už ani nedokážu představit. Snažím se vůlí všechno nějak odpouštět, ale děsí mě, že až pomine období, které je náročné a děti nebudou malé, tak nato prostě nedokážu zapomenout.
Už jsme se v minulosti jednou rozešli, to si pak sypal popel na hlavu. Já si našla náhradu, která byla ještě horší. Terapie u psychologa, kam mne horečně posílala jeho rodina, mi pomohla pochopit akorát to, že vlivem výchovy despotickým otcem mám tendence si vybírat takové typy mužů. Někdy bych raději byla sama. Už bych na takové jednostranné posílání k psychologovi v životě nepřistoupila.

Všichni se sice tváří, že už je všechno v pořádku, ale já jsem ta s psí hlavou...hodně věcí a lidí vidím v jiném světle. Nemám se kam obrátit, nemám nikde zastání. On je ten mistr světa a já ta špatná. Jsme úplně jiní, máme jiné zájmy. Dokáže se vysmívat, že čtu fóra pro maminky nebo něco někde okomentuju. To dokáže ostatně řešit i u jiných. Strašně se snažím o udržení tradiční rodiny, ale tím, jak je to takhle slepované, si asi myslí, že se nic stát nemůže...a na svoje chyby dávno zapomněl.

Psychology a terapeuty neuznává...paradoxně jeho rodiče strávili celý život prací kolem sociálních služeb a rodiny, takže mě napadá jen to přísloví o kovářově kobyle.
Každý den se mi chce plakat...vlastně se už ani nedivím, že beru pořád silné léky a mám pořád silné příznaky nemoci, i když někdo se stejnou diagnózou to snáší daleko lépe.

Dnes po tom odkazu, nemám ani chuť se s ním bavit, přetéká i ten pomyslný pohár, kdy se snažím o něco na úkor sebeúcty.

meronym
29. čer 2020

Vyvstava dotaz - proc s nim jste? Krome financi a pocitu, ze se mate obetovat pro rodinu? Ja z vaseho prispevku necitim lasku (ani z jedne strany), neni Vam zadnou oporou, jen pritezi. Z jeho strany zjevne chybi i ucta, zajem, snaha. Cokoli, co by setrvani ve vztahu oduvodnovalo. Deti o zivot ve slepovanem prostredi plnem napeti nestoji. Mnohem vice jim da spokojena, usmata a hlavne zdrava maminka. Nehledte na to, co kdo povida, a ridte se svymi potrebami. Nebo se brzy zhroutíte a on to akorat pouzije proti vam. PS: Dobreho psychologa nebo terapeuta bych nezavrhovala, ale ne kvuli zachrane tohoto vztahu. Mohl by vam pomoct najit chybejici sebevedomi, abyste v pripadnem dalsim vztahu nenechala sebou zametat.

konidana
29. čer 2020

Jak píše meronym, nezavrhovala bych psychoterapii, ale hlavně kvůli sobě - ujasnit si svoje možnosti, nabýt více sebevědomí v prosazování svých zájmů a v neposlední řadě moci se prostě někomu nestrannému vypovídat beze strachu, že se to obrátí proti tobě. S hledáním psychologa, který sedne je to horší. Z vlastní zkušenosti je v tomto pro ženu lepší žena - s chlapem terapeutem jsem si většinou nesedla. Ale nesedne ani každá psycholožka ... to se prostě musí zkusit. Mám za sebou také několikaletou partnerskou krizi (v trochu podobném duchu) a psychoterapie mi velmi pomohla, přesně v oblastech které jsem uvedla. Manžel psychology považuje za šarlatány a neuznává je, takže jsem také chodila sama.

autor
29. čer 2020

@meronym Děkuji. Je to moc dlouhý příspěvek, ačkoli jsem se snažila to popsat v bodech. Už jednou to dospělo k tomu, že jsme měli něco jako rozluku, kdy jsem chtěla začít od znova, ale ta nevyřešená minulost...a rodinná zátěž...Už to nechci tahat tímto směrem, raději bych byla sama. Jedno dítě má PAS, tím je všechno složitější...v podstatě, co se narodilo, moje osobnost šla do pozadí. Téměř všechnu energii a čas spolkne péče o děti v první linii...nedokážu si představit začínat ,,od píky". Mám už nějaký věk. Stačilo by kdyby si uvědomil to, co tehdy, kdy jsme poprvé odešli....ale jemu to nasazení nevydrželo a jeho rodina si už dosadila toho hlavního viníka...a moje...naši vlastně celý život řeší to samé, úplně ten samý model😢 Jenže oni už jsou v důchodu a vlastně je to takový pocit, že mám jen roli a povinnosti.

autor
29. čer 2020

@konidana Co se týče psychoterapií...nechci k nim vzhlížet jako k něčemu zázračnému. Navíc, už jsem k psycholožce chodila a pomohla mi pochopit spoustu věcí, nicméně v praxi to zase narazilo, protože to bylo jednostranné. U různých odborníků jsem pořád kvůli dceři...je to hodně o lidech...hodně o nějakých modelech. U nás vždy ale tvrdila, že je to tolik problémů, že se to musí řešit postupně, protože slon se také nedá sníst najednou.

konidana
29. čer 2020

Tak to určitě. Je potřeba určit priority co je nutné řešit ted a co prostě počká nebo se na to vybodnete. První musíš ovšem řešit sebe, a až pak děti, protože, když nebudeš schopná fungovat, tak ani se postarat o ty děti. Jestli jde o vážnější problémy, tak chápu že to je těžké, ale ty ne tolik vážné se prostě musí dát stranou. Já třeba přestala synem chodit na logopedii protože jsem to už nedávala, hlavně ten zápřah psychicky . Prostě neumí R a Ř no a co.

zuzkasim
29. čer 2020

Já si tedy vůbec nemyslím, že ve vašem vztahu by vše nejlépe vyřešil rozvod. Myslím, že máte hodně rovin, na kterých se dá pracovat a dostavilo by se zlepšení vašeho sebevědomí (píšu vašeho, protože vás obou), vaší spolupráce, tím pádem i úcty a vzájemného vztahu.
Zaprvé mám dojem, že momentálně se potřebuješ dát dohromady hlavně ty sama. Nevážíš si sama sebe, nečtu, že bys měla nějaké zájmy, krom obstarávání dětí a čistoty v domácnosti... Určitě se mnou spousta lidí nebude souhlasit, ale to, co jsi tu psala, považuju i já za chorobnou touhu po čistotě. Umýt si ruce po příchodu domů - ano. Ale čistit parou oblečení ne, otírat nákup ne atd. Ono ne nadarmo se říká, čistota půl zdraví, špína - celé. Přeháníš to a musí to být otravné hlavně pro tvé nejbližší. Co s tím nevím, psychologa? Jestli to nedokážeš korigovat sama, asi opravdu vyhledat odbornou pomoc.
Zadruhé - najít si nějakou činnost, která tě bude uspokojovat, kde se budeš realizovat. Nemusí to být nic fyzicky náročného, pokud trpíváš únavou, nevím, neznám tě - zdokonalení se v cizím jazyce, pletení, šití... něco, kde by šlo navázat nová přátelství lidí se společným zájmem, kde můžeš být za čas dobrá, jedna moje kamarádka hraje "závodně" scrable, fakt jde na vyšší úrovni dělat cokoliv. Pomůže ti to se sebevěmím, zaměstnáš mozek i něčím jiným než jen dětma, domácností, čistotou, starostmi s manželstvím, pokud muž uvidí, že jsi v tom dobrá, že děláš něco, co tě baví, bude si tě taky víc vážit, protože to sebevědomí z tebe bude víc vyzařovat.
Zatřetí - naznačuješ, že muž ani pořádně neobstará děti, no já nevím, kolik jim je, ale hlavu si dítě rozbije raz dva, pokud bude mít dítě o mikinu méně, vůbec nic se nestane, pokud do města vyrazí v teplákách místo ve slušných gatích, taky se nic nestane, dokonce ani, když otec staršímu dítku dá tričko toho mladšího. Zasmějete se a hotovo. Toto se stane každému, tatínkům častěji jak maminkám, ale na tomto opravdu život nestojí (taky mě muž naštval, když za mnou na výstavu přišly děti v "nevhodném" oblečení, ale jejich dojem z výstavy to nijak neovlivnilo a já vlastně byla ráda, že za mnou aspoň přišli, mohl s nima taky sedět doma a pustit jim pohádku...). Takže takto na chlapa ne. Za každou snahu pochválit, poděkovat mu, uvidíš, jak rozkvete, jak se bude snažit víc a nebude si připadat, že o děcka nemá cenu se nijak zvlášť starat, protože ženská to stejně neocení a bude akorát furt nespokojená. Je to těžké (i pro mě), ale funguje to.
Péče o dítě s PAS je nesmírně náročná, o to víc je potřeba, abyste si nějaký čas našli vy dva sami pro sebe. Nevím, jak je toto dítě staré, jak těžké jeho postižení je, jestli se dá využít školky, stacionáře, táborů, pobytu u prarodičů... využij vše, co jde. Děti ti jednou vyrostou, ale muž, by ti měl zůstat...
Píšeš o problémech i v intimní oblasti, tohle chlapovi taky nepřidá (teda ve vašem případě chlapovi), nevím, co poradit. Věřím, že kdybys měla sama víc času na sebe (neudělají ti ho druzí, musíš si ho udělat ty sama), kdyby sis sebe sama víc vážila, měla nějaké koníčky, dokázala toho chlapa pochválit a snažila se vidět i to dobré, snad by se i toto lehce zlepšilo. Mám dojem, že ty máš touhu mít vše tip-ťop, a tím se právě nejvíc ubíjíš. Ono se taky říká - bordel v bytě, spokojené dítě. Fakt doma vše perfektní být nemusí, ani uklizené, ani vydesinfikované, zabíjíš tím nejen potenciální bakterie a nemoci, ale i váš vztah. Promysli si, jestli ti to za to stojí. Zkus občas říct nahlas nejen, že je ti ten den mizerně, ale i když ti bude lépe, aby muž (a děti) neslyšeli jen vzdechy, pak to opravdu může působit dojmem hypochondra. Hledej, co ti dodá sílu. Méně uklízení znamená víc času na rodinu, na ty hezké věci🙂 A pak bych taky muže jednou za čas poprosila, jestli by ti s konkrétní věcí doma v tom úklidu mohl pomoct, jestli by si nevybral něco, co by si vzal na starosti on (a prosím tě, jestli to udělá, pochval ho, i kdyby bylo vytřené jen půlka podlahy, nevysáté rohy atd., víme všichni, že takto to prostě udělá spousta chlapů, připrav se na to psychicky předem). Sežeň večer na hlídání třeba i studentku a běžte na to pivo spolu (ty si můžeš dát víno nebo limču, jestli pivo nepiješ). Udělej si s dětma procházku za ním i na ten fotbal. No a co, že tě to nebaví, tak se tam zastav třeba 1x do měsíce, chvíli se dívej, děcka si tam můžou hrát, třeba je to bude chvilku taky bavit, nikdy nevíš...

autor
29. čer 2020

@zuzkasim Koníčků mám spousty, ale jsme v tomhle naprosto odlišní. Mám ráda kulturu, historii, přírodu, tanec, umění, zdravý životní styl celkově ... Neustále se vzdělávám, i když je to s časem ro sebe tak špatné, pouštím si dokumenty, čtu knihy, vzdělávám se i v oblasti zdravotnictví nebo speciální pedagogiky. Manžel má rád pivo, fotbal a práci která je technického zaměření, která mne nějak citově nezaujímá, ale jsem schopná se s ním za ty léta o ní pobavit i za použití odborných termínů.
Projevuji se naprosto bez skrupulí, ale na to, že jsme unavená má argument, že to jsem pořád. Mám z něj pocit, že jsme oba už tou péčí a starostmi o děti vyhořelí.
Co se týče nějakých těch obecných rad, jak pracovat s mužem. Pochvala, klid,...to jsem dělala celý život bez nějakého efektu...v podstatě je to pořád ten samý model. Nechovám se, jak to cítím, jak bych chtěla, jen aby byl klid.
Banality jako nevhodné oblečení, to neřeším, jde mi spíš o tu funkčnost...jsou taky chlapi a chlapi...ten můj je až nebezpečný tím, jak mu spousta věcí a situací nedojde.
Ano, jsem úzkostlivější, ale nejsem blázen. Jsem si vědomá svých možností...nemocné děti, to je pro mne až vražedná situace. Když mě maximum energie stojí běžné dny. A je fakt, že muže, ačkoli chodí do práce a jednou týdně na nákup, vnímám spíš jako energetického upíra.

sudylichozrout
29. čer 2020

Nechapu, proc jeste nejste rozvedeni. Evidentne se k sobe vubec nehodite. Vic radeji psat nebudu.

autor
29. čer 2020

@zuzkasim Takhle zjednodušeně, jak jsi to napsala, mi to taky nepřijde jako problém...prostě chlap, no...ale….
Není to tak, že bychom spolu nikde nebyli...naopak...jenže stále je to s dětmi. Kdy není moc ochoten za nimi běhat. Jsou hodně akční. Chce svůj klid, sedět a plkat a nevadí mu, že bych chtěla taky. Je to jako nějaká pře...kdo dělá víc, kdo je méně unavený, kdo má určitou roli...žena se stará o děti a hotovo.
Byla jsem s dětmi i sama pryč nebo jsem jela na celý den na výlet s holkama, ale to pomůže vždy jen na chvíli.
Už i vypadám nešťastně a sedřeně, ale on si z toho dokáže spíš dělat legraci než se zamyslet nad vážností situace.
Paní na hlídání, to bych poslouchala řeči o rozmařilosti.
Když jsem byla těhotná, smál se mi, že jsem ,,nosnice"...o sex žádá stylem ,,dáš mi dneska"?
On není špatný člověk, naopak. Vážím si toho co dělá, i chválím, vidím i snahu se držet, ale vždy to je jen na chvíli. Naprosto nemluví o svých emocích, je spíše negativistický.
Ano, mám vlastně celkově dojem, že moje osobnost je někde ubitá v prachu... a on si vůbec nepřipouští to, že bych třeba sama zvládla život bez něj...a bylo by mi lépe.

autor
29. čer 2020

@sudylichozrout Doufala jsem v něco konstruktivního, než tohle univerzální řešení na všechno. Ale díky.

peleta
29. čer 2020

Tohle se vždycky těžko soudí, jen z jednoho pohledu. Tvůj manžel by to třeba nastínil úplně jinak. Bez urážky, já z toho co píšeš mám pocit, že jsi trochu přecitlivělá hysterka. Já bych asi zešílela, kdyby kolem mě někdo běhal s utěrkou a dezinfekcí a pořád řešil každou kravinu..... Přijde mi, že má na tebe už alergii, nejspíš je to silná dominantní osobnost a tebe má za slabocha, obzvlášť, pokud ho v tom podporuje rodina. Otázka je, jestli tě má ještě vůbec rád. A pokud tě má rád, proč dělá to, co ti ubližuje. Podle mě se terapie taky příliš přeceňuje a hned každý běhá ke cvokaři. Pokud to není úplný debilos tak si s nim sedni a natvrdo mu řekni, co si o vašem soužití myslíš a jestli v něm chce pokračovat.

sudylichozrout
29. čer 2020

To je konstruktivni. Nebo ty si snad myslis, ze se tohle mavnutim proutku zmeni? Ne, nezmeni. Ty se nezmenis, on se nezmeni. Muzete mozna zlehka korigovat urcite povahove rysy, ale to nejde dlouhodobe a takto eozdilniide spolu muzou jen tezko zit v klidu a pohode. @peleta to popsala naprosto presne. Otazka je na stole a odpoved je z meho pohledu jasna.

autor
29. čer 2020

@peleta No, nikdo není dokonalý, že ano. Mě zase vytáčí ten postoj neřešit nic, nebrat v potaz žádný jiný názor. Ještě jsem chtěla dodat, že to předcházení nemocem, je takový pud sebezáchovy. Autista nekomunikuje jako normální dítě, neřekne, co ho bolí, nemůže být v nemocnici sám, v hodně případech nespoupracuje..nemoc je problém. Navíc když je ještě jedno dítě.

konidana
29. čer 2020

Potřebuješ svou osobnost zvednout z toho prachu. Jak, to je na tobě.
Popíšu ti mojí zkušenost:
Tak dlouho jsem měla pocit , že to ještě půjde, až už to fakt nešlo... jela jsem naplno 4 dny v týdnu sama s dvěma dětma několik let. Nakonec jsem při odchodu z domu řvala na děti a pak kvůli tomu brečela celou cestu do práce. Byla jsem unavená vyčerpaná a měla jsem z toho deprese (to jsem nevěděla ale lékaři mi určili středně těžkou) asi půl roku jsem se odhodlávala objednat se k psycholožce. Když se mi to konečně podařilo, tak ale ještě před termínem mě kamarádka dokopala na psychiatrickou pohotovost. Není to nic špatného, díky za to. Dostala jsem hned neschopenku a nabídku na ambulantní stacionář, kam jsem chodila 20 dní, pak jsem navázala ambulantní léčbu u psychiatričky a psycholožky. Do dvou let jsem s mužem byla doma schopná normálně fungovat, nějak mi přestaly vadit jeho poznámky o přecitlivělé hysterce, bordelářce a naprosto neschopný ženský. Vše obrátím do vtipu, zasmějeme se a dobrý. Tohoto jsem před pár lety nebyla vůbec schopná, měla jsem z toho deprese , záchvaty vzteku a pocity že jsem úplně k ničemu.. To aby muž bral v potaz tvůj názor si musíš tvrdě prosadit a hlavně neustupovat. Hlavně jde o věci, které jsou pro tebe životně důležité. Pro mne to je můj osobní prostor a čas sama pro sebe. Přestala jsem se bát říct, tehdy a tehdy jedu s kamarádkou, nebudu o víkendu s váma. Empatii také spíš nemá , já ji mám bohužel zase velkou, takže jsme to museli doma trochu vyvážit. To že říkám že jsem unavená, ho také nesmírně irituje. To prý jsem furt. Tak prostě nevím zda už to říkám méně, ale když už fakt nemůžu, tak klidně si jdu lehnout a prostě mu to oznámím. Že už nemůžu, že si jdu na půl h. lehnout. Nebo že už prostě dneska jsdu spát (v 19.h) a ať zaopatří děti. Nejdřív měl kecy, ale naučila jsem se tomu nedávat váhu (jeho problém) a poslední dobou je už ani nemá.

autor
29. čer 2020

@konidana Děkuji za konkrétní příběh. Je určitě ve spoustě bodech podobný. Jen jaksi nemám tu správnou motivaci, zase měnit sebe, zase měnit přístup, zase ustupovat...žádat o to, abych mohla ,,normálně" žít, aby on musel hlídat děti a já byla ta toho ,,slaboduchého". O děti se starám, veškeré lékaře, co budou jíst, co mají na sobě...vlastně všechno...to je od začátku můj problém, kojení, vstávání,...
Nemá tu odpovědnost, nevstává, když se něco děje, ptá se mě, běží za mnou..
Neumí uvařit, neumí uvázat mašličku, neví, kde co máme. Chtěl by, abych dělala všechno a je mu jedno, jak bych to měla udělat.
Když jsem měla čtyřicítky horečky, odjel k zubaři, protože před ostatníma je velice ohleduplný. A já se starala o děti.
Vidím to u našich, jak je máma nešťastná, protože celý život skákala kolem chlapa...a mě je líto, že jsem přebrala ze začátku stejný model...a on si zvykl...Zlobím se na něj, že za mnou vlastně ani nikdy nestál a ani neumí předat informace svojí rodině, takže si o mě myslí kdoví co...přitom je realita úplně jiná.
Přišel z práce, vytáhnul mobil a lehnul si v kalhotách do postele.
To mi už nepřijde o nějaké obsesi, ale o základních návycích...a totální neúctě, protože ví, že mi to vadí.
Zdravá strava je drahá a marketingový tah, divadlo, kino, zbytečnost, funkční věci pro děti drahá zbytečnost, když se dá všechno koupit v sekáči, psychologové šarlatáni, koronavirus výmysl,...vlastně všechno špatně.

konidana
29. čer 2020

a ma vaše souziti i nějaké klady? z toho co píšeš to nevypadá, ale třeba se něco najde. Něco kvůli čemu by mělo na vašem vztahu ještě pracovat (u nas např. muž vaří, dokáže od malička jet sám s dětmi na víkend i na dyl a přestože máme na plno věcí, včetně výchovy, rozdílné názory, tak na plno věcech se ale i shodneme) Pokud by se nic nenašlo tak by fakt bylo zvážení se odstěhovat. Nebo zkusit rodinnou terapii, ale pokud je chlap stejne zabejceny , jako ten můj, tak to fakt nemá smysl. Nevypadá to totiž, že bys tímto způsobem chtěla žít celý zbytek života. Změnu potřebuješ jen a jen kvůli sobě. Ne kvůli někomu.

autor
29. čer 2020

@konidana Materiální...a děti ho mají rády. Jsme opravdu každý jiný. Prostě si říkám, že to vydržím do nějaké doby, kdy péče o děti nebude tak náročná, a začnu si žít trochu po svém. Těším se do práce. Samozřejmě, nemůžu dopředu vědět, jak moc mě do budoucna bude pořád potřebovat dítě s autismem. Je mi líto energie, kterou jsme vložili do toho různého slepování... A budu se opakovat, ale je mi líto, že jsem přebrala tenhle model, kdy žena kmitá a chlap se válí na gauči. A má jen svoje potřeby. Je fakt, že rozhodně mám přirozené tendence mít tu sebeúctu, což je ale další třecí plocha, protože na to prostě nebyl zvyklý.

konidana
29. čer 2020

tak obě ty potřeby, jak materiální, tak to, že děti mají tátu rady a potřebují ho, se dají zajistit i při rozchodu. Záleží jen na tobě co pro tebe bude lepší. Opravdu doporučuji vše probrat s někým nestranným, třeba v rodinné poradně. Tam pak dojdeš třeba k tomu, že odstehováni se není tak nereálné, a nebo naopak zjistíš, že doma to není tak zlé a ze se stim da neco dělat, a co. Držím palce.

autor
29. čer 2020

@konidana Děkuji. Určitě by mne zajímalo, jestli má psychologie nebo rodinná terapie nějaký model, jak se pak vyrovnat s tím, jak se okolí chovalo v době, kdy je člověk nějakým způsobem omezený a závislý (nemoc, malé děti,,..) A jak být dostatečně asertivní a nedat jim k tomu prostor.

konidana
29. čer 2020

určitě. akorát to není univerzální model, ale dobrý terapeut tě navede, že na to nejlepší řešení přijdeš vlastně sama. On tě k němu dovede. Moje problémy byly také hlavně z náročných podmínek doma a také to bylo ovlivněno i mými zkušenostmi z dětství a samozřejmě i povahou. Dá se s tím pracovat ☺ Další můj poznatek je, ze se vyplatí za psychologa zaplatit. Chodila jsem jak do rodinné poradny zadarmo, ale pak jsem, třeba po půl roce, už nevidela nějaký progres, tak jsem na doporučení sehnala jinou psycholožku. A pak zase jinou, když mi přišlo ze tato mi už nic nedá.

ariadna12
29. čer 2020

Takhle ten pravy partner nevypada. At si najde nekoho jineho, na kom si bude zvysovat ego. Neztracej s nim cas.

sanjasin
3. črc 2020

90% prispevku je o sobectvi partnera... Dejte mu precist svuj uvodni prispevek. Je napsany vecne a nema cim urazit. At na nej nereguje hned, ale az na druhy den. Poslete mu treba do mailu. Podle vseho zije pohodlny zivot a nebude se ho chtit vzdat (navzdory absence sexu). Pokud se nezamysli a nezmeni sve chovani, tak pryc od nej. Nevazil by si vas po zbytek zivota. Navic deti prejimaji tyto vzorce chovani a muze jim to v zivote zpusobit starosti.

teeerez
3. črc 2020

Pravda byva uprostred. Chapu, ze te partnerovo chovani stve, ale chapu i jeho. Chodite spolu s rodinou na vylety, hrajete si spolu nebo delate neco spolu? Co tomu brani? Z textu mam pocit, ze mezi radky ctu, ze tomu brani unava. Byt s partnerem, ktery trpi unavou, ale zaroven ho vidim porad behat s hadrem a delat pro me zbytecne veci by mi take nebylo prijemne. Mela bych pocit, ze za prioritu muj partner ma sterilni cistotu misto spokojene domacnosti. Kdyby mi nekdo zkousel utirat klavesnici, tak asi taky vyletim.
Na druhou stranu, partner taky zadna hvezda - to vycitani sunky je na me docela sila.
Tvuj partner se v necem chova jako sobec, ty ale tak. Taky odmitas akceptovat, ze jemu tvoje chovani muze byt neprijemne. Bud se prizpusobite oba, nebo jdete od sebe

werumka
4. črc 2020

Jen par postřehů:
1. Autoimunitni nemoci bývají častým spoustecem depresi.
2. Depresi provází velká únava. Která v kombinaci s AI onemocněním umí udělat peklicko.
3. Člověk, který je nemocný, si často neuvědomuje, ze partnerství s nim je specifické a pro partnera mnohdy náročné. A to i v případě, ze ho miluje z celého srdce a záleží mu na něm. Partner nemocného člověka je vždycky tím, kdo na tom bude muset byt lépe, kdo bude muset pomáhat, tolerovat, vydržet. Protože on má to štěstí, ze je zdravý. Zda se to jako banalita, ale je to obtížné a zvlášť muži, kteří mají nemocnou ženu, tohle neumí dost dobre pojmenovat. A je dost možné, ze tohle postupně semlelo i tvého muže.

Sem začni psát odpověď...

Odešli