Křik na děti
Milé maminky, projížděla jsem témata v kategorii "Rodinné problémy", ale žádnou podobnou diskusi jsem nenašla, proto zakládám tuto. Mám 2 děti (4,5 a 2,5). Jsou to super děti, teda občas zlobí a neví co by, ale asi jako všechny děti 🙂 Já sama pocházím z rodiny, kde byly 4 děti. Taťka byl furt v práci, mamka byla na nás sama, často po nás řvala a tloukla nás :-/ Nemám z dětství moc hezké vzpomínky. Říkala jsem si, že toto nikdy dělat nebudu a ejhle, už je to tu :-/ Snažím se sice dětem co nejvíce věnovat, hodně si povídáme (hlavně se starší dcerkou), večer si čteme, objímáme se a říkáme si, jak se máme rádi. (To u nás doma nikdy nebylo) Ale jakmile se něco stane (stačí, že třeba vylijí pití, když vztekle brečí, když něco rozsypou na čistou podlahu,... - teda blbosti), tak na ně škaredě vyjedu. Křičím a občas i dostanou na zadek. Moc mě to mrzí, za pár minut jsem uklidněná, a můžu se zase s nimi bavit normálně. Ale ta agresivita v prvním momentu je neovladatelná ☹ Neumím si to včas uvědomit, je to jako zatmění mysli... Chodila jsem i k psycholožce, ale nepomohla mi vůbec, chtěla jen, abych mluvila. Já to všechno vím, jen nemúmím ovládnout tu prvotní agresivitu. Uvědomím si to až po "akci". Máte to někdo taky tak? Dá se s tím něco dělat? Jak s tím bojovat?
@majaaa82 gratuluji k půlročnímu miminku. Na půlroční miminko není třeba řvát a ani k tomu člověka nijak nedonutí. Tak v roce a půl, ve dvou letech se ale z miminka dost často stávají puberťáci a to je pak o něčem jiném. Všichni mluví o pubertě, jak je strašná, ale nikdo už nemluví o období vzdoru. Já si sáhla na dno. A jestli mě někdo soudí, je mi srdečně u ...... Stejně jako vím, že nemohu soudit výchovu druhých,, protože s nimi netrávím 24 hodin denně.
@majaaa82 no vidis a ja bych se zase nerozcilovala na pocitac, protoze mi to prijde zbytecne. Hlavne tvoje rady jsou fakt "pestre". Ty to vlastne myslis dobre, ale vzapeti napises, ze jsi na takove matky "vylozene alergicka". Tomuhle se rika nevyzadane rady devce! Ale preji ti "pestrej" zivot, hlavne v dobe puberty sveho ditete. 😀
@majaaa82 co na roční dítě... pohoda. Ale prepubertální spraťouš... 😀 Řvát se nemá, ale člověk je shovívavejší k těm, kdo to nemaj tak vychytaný, až když pozná, kde má sám limity.l A že jich je hodně. A HLAVNĚ - je důležitý si uvědomit, že člověk roste a zraje s děckama. I když někdy pomalejš, než by bylo záhodno.takže houby zle. 🙂 (samozřejmě pokud se nejedná o patologii a týrání - ale tím tady snad žádná z nás netrpí a týrání se nedopouští 🙂).
@alcar Tak já na tom počítači neskládám kartičky, ale vydělávám si na živobytí. Takže pokud mám zakázku, kterou musím odevzdat a něco se podělá, vztekám se. To je asi celkem logické. A ano, klidně mě tu sežerte, ale já fakt nemám ráda, když někdo řve na dítě kvůli kravinám. Nedej bože, když ho kvůli kravinám řeže. A vůči výchově jiných se vymezovat můžu a když vidím, že někdo dělá z mého pohledu kravinu, tak se proti tomu také vymezím. Stejně tak, jako vy teď vůči mým názorům.Máme to 1:1 🙂
@majaaa82 V pul roce prvního dítěte jsem ani nevěděla, že ho mám - najíst, přebalit, pomuchlat, uspat🙂
Az vám partička vzteklounu bude demolovat vybavení domácnosti nebo se snažit vzájemně pozabíjet, chci váš klid vidět🙂
Třeba dnes: zatímco vyndavam nákup z kufru, brouček (5let) mi přejel tankem po dverich auta..
Co byste mu (misto: "co to dělas, ses normální?!") řekla? 🙂
@majaaa82 jasně, vymez se proti čemu chceš. já se taky vymezuju, a taky vim, že se řvát nemá. A taky mi to hrozně vadí. Ale taky už mám trochu jinou představu o tom, jaká je někdy výchova zabíračka a boj s vlastním egem, vlastníma představama, vlastníma potřebama a hlavně stereotypama z vlastní výchovy, kterých se člověk tak strašně špatně zbavuje!! Takže bych se s dovolením vymezila proti teoretickým radám a počkám si, až z tebe bude mluvit laskavá (protože vybojovaná) a chápající "neřvoucí" zkušenost 🙂 a jestli zvládneš jedno, dvě, tři děcka přes období vzdoru, prepubertu a dál, v jejich sourozeneckých vztazích a konfliktech bez toho, že bys na ně zařvala, klobouk dolu a začni nějaký výchovný koučink ;)
@majaaa82 Jestli se vztekáš na počítač, budeš se jednou vztekat na dítě. Protože z toho dítěte se v jednu chvíli stane rebel a zrovna když budeš mít uzávěrku v práci nebo někde budeš muset být na čas, tak to dítě na truc nebude dělat to, co je potřeba. Já si dávám časovou rezervu, přesto se kolikrát stane, že dítě najednou potřebuje na poslední chvíli kakat, pak nespolupracuje, nechce se už znovu oblékat, chce dělat něco jiného. Jen málo dětí tohle nemá. A jistě, cholerik reaguje jinak než melancholik, jenže melancholik se nevzteká u počítače. Kdyby mi někdo před pěti lety řekl, že zvýším hlas na dítě (svoje nebo cizí), tak bych mu nevěřila. Člověk fakt neuvěří, dokud to sám nezažije, co dítě dokáže.
@majaaa82 prace neni vsechno a nema cenu se kvuli tomu vztekat. V tomhle bys mela mit nadhled a zapracovat na tom jeste. Jsou prace, kde jde o napr. o lidske zivoty a to je treba uplne jine kafe. Ale to nepochopis, navic je to off topic.
Zbytek tveho textu uz s tebou resit nehodlam, myslim, ze ja (a vice mamin tady) zakladatelce dala ze sve zkusenosti vic, nez ty se vsema svyma uvahama a vymezenima.
@alcar Proč bych to neměla pochopit? Myslíš, mám na zádech hrb a zvoním poledne? Navíc, a tím odpovídám i ostatním holkám, netvrdím, že vztek neexistuje a že se nikdy nevztekám. Jen tady dámy hovořily o tom, že několikrát v týdnu řvou a ječí a x krát za měsíc řežou. To je podle mě prostě špatně a naložte s tou informací, jak uznáte za vhodné. Vztek je normální emoce, ale dospelej člověk by měl umět svůj vztek vůči dítěti, které vůbec nerozumí našim dospělým myšlenkovým pochodům, ovládnout. A když mi dítě vypne komp před uzávěrkou? Stalo se, neudělalo to dítě, ale kočka, která mi vytrhla kabel a bylo po pérdeli. Práce v háji, kočka žije.
@majaaa82 otázka je, co bylo dřív. Ječící matka, nebo zlobiví fracci? 😀 jako... nechci to nějak relativizovat, každopádně jinak se asi vychovává flegmouš, co kam ho ráno posadíte, tam ho večer najdete, a jiný nároky na osobnostní vyzrálost klade od narození hyperaktivní smrádek 😉 a cholerik (a teď si představ, když je matka cholerik, otec cholerik, děcko cholerik... to je maso 😀
@majaaa82 Všimla sis,že autorka píše, že jí trápí, že na děcka vyjede? takže si asi taky nemyslí, že křičet na děti je v pořádku. Takže se vlastně vymezuješ zbytečně, protože pokud jsem si všimla, tak tady nikdo nenapsal, že si myslí, že řvát na děti je pohodička a že v tom hodlá pokračovat a ještě přidá. Takže jo. Dospělý člověk BY MĚL zvládat vztek. jenže máme limity. Vsichni. Doufám, že se pak podělíš, až si osaháš ty svoje.
@odula tady to byla jednoznačně ječící matka. Má to doma hodně na pytel, její manžel je dle mého (a nejen mého) názoru totální idiot. A ona měla nervy na pochodu z něj a nedokázala s dětma komunikovat. Navíc se před nimi hádali, takže děti najely na určitej styl komunikace. Dneska je jim 10 a 6 let a je to brutál. Ona říká, že se vlastně všichni navzájem nenávidí. Možná i to mě ovlivnilo v mých názorech na křičící matky. Už na začátku jsem psala, že vyjadřuju svůj pohled na věc, ten je ovlivněn mým dětstvím, mojí povahou a mým okolím. Vy to máte jinak a je to logické. Od toho tu to fórum je, názory se potkávají.
@odula Nemyslím, že si v něm libuje, ale koukni na ty reakce pod zakladatelkou. Jsou jak přes kopírák. "Mám to taky tak, vyjíždím kvůli kravinám, pak mě to mrzí." To je ono "jinak". Holky, já se sem nepřišla hádat, nemám to zapotřebí. Prostě jsem napsala svůj pohled na věc, ostatní jej taky píšou. Přístupů je hodně, názorů je hodně. A to přepičená, to je terminus technicus, na ten mi nešahej 🙂)
Co se tady clovek nedozvi... 😂
@majaaa82 jo, však jo. Ale ty se jakoby vymezuješ proti tomu, že řvaní je v pořádku. Jenže to tu nikdo netvrdí. Jen že to tak holt někdo má a snaží se s tím něco dělat, ačkoliv to není snadný. A to není. Proto jsem psala o tom, že je potřeba zkušeností a osahaní si vlastních limitů, než se člověk plamenně (a teoreticky) vymezí. To totiž není moc konstruktivní. Lepší je se vymezit a hodit fakt dobrou radu z praxe jak s tím zatočit, víš? Myslím, že za obecné tvrzení "řvát na děti je špatné" není potřeba nějak zvlášť lobbovat.
@odula Však jsem dala... třeba to s těma hračkama do postele... to je z praxe, já byla ten, na kom se to testovalo. Prostě když jsem nějakou dobu ignorovala prosby o úklid, máma vzala panenky, kostky a všechno, co jsem nechala rozbordelené a naskládala mi to tam. Když jsem chtěla jít spát, nemohla jsem, měla jsem v posteli hračkářství. No tak jsem ty věci vzala a uklidila 🙂 A pak už jsem si je uklízela... 🙂
@hankapalencarova
zdar, jsem šílenej cholerik, takže taky bojuju. a taky jsem začala nově nevýchovu, tak jsem zvědavá.
když přemýšlím nad tím, co způsobuje ty moje "výpadky", tak je to na prvním místě strach, že tu situaci nezvládnu, na druhým moje představy o tom, jak by to "mělo bejt". co mi hodně pomohlo (nezávisle na nevýchově, zatím jsem jí moc nenakoukala) bylo vyprdnout se na svoje představy. Vylil jsi pití? no a co do háje, jde vo ho.... "Prosim tě vezmi si papír a utři to, jo? at tu nemáme bordel". a jakmile jednou člověk reaguje v klidu, podruhý už je to snazší a snazší. Ale opustit vlastní představy o tom, co by mělo nebo nemělo bejt, to mi pomohlo fakt hodně. A pak taky pracovat s tím strachem. Jo a velkej pešek jsou výchovný stereotypy. Hodně poučný jsou v tomhle smyslu návěštěvy babiček. Tuhle u nás byla tchyně a když jsem ji pozorovala s vnoučatama, tak mi došlo tolik věcí, proč se manžel chová určitým způsobem... zrovna tak návštěvy mojí mamky. můžu se pak víc zaměřit na to, co dělá problémy mě - a je toho víc, než bych čekala, co si s sebou neseme z naší výchovy. Takže to je to, co pomáhá mě. Je to běh na dlouhou trať, ale dá se. 🙂 Jo - a hlavně - naše výchova nebyla bezchybná, žádná není, a nestali se z nás psychopati ani sociopati. takže zase žádná křeč, určitě to bude ok.
@majaaa82 ahoj, já sice děti nemám, takže sem asi vůbec nepatřím:D ale pár věcí na tom, co jsi psala mne zaujalo...Tak třeba...co je výchovného na tom, kreslit do vysypané mouky? To dítě to pak může začít dělat schválně, protože je fakt prdel kreslit si s mámou...spíš bych mu dala hadr, ať to zkusí nejdřív uklidit sám, aby věděl, co to je.
JInak ze života:D Hlídávala jsem děti kamarádce a jako byl to slušný záhul..jeden 5letý a jeden roční..co bys dělala, kdyby to starší neustále zkoušelo to mladší dusit polštářem, házet po něm hračky, shazovat ho, když se postaví? Z mého pohledu rodiče žádného z nich neupřednostňují, aby měl ten starší důvod žárlit, spíš naopak, věnují se mu hodně, protože to evidentně potřebuje. Já chápu, že to dítě to nemusí chápat, ale fakt by mně zajímalo, jak by se na takové chování mělo reagovat..samozřejmě se to snaží řešit, chodí k dětské psycholožce...ale on to prostě dělá dál, je to totiž děsná prča..rodiče se s nimi taky snaží "mluvit", ale na starší děti, které byly vychované tak, že se vlastně nic neděje, když se mamince zničí parfém, nebo se hodí něco do televize, nebo když se asi po třetí vylije sklenička..to moc nefunguje. To že se to nedělá ví v tomto věku moc dobře. Mimochodem celý kilový cukr moučka na podlaze fakt mňamka, vysypal mi ho do klína a na zem, když jsem s ním pekla.. já mu samozřejmě nadávat nemohla, jen jsem mu řekla, že se to fakt nedělá a ať mi hezky pomůže to uklidit...Hysterák, začal rudnout a řvát tak, že se začal nadavovat..tak jsem ho poslala, ať si jde hrát, zatímco já to tady po něm budu uklízet. Jen co jsem to doklidila, hodil po mně autíčkem a trefil se mi hezky pod oko, záchvat smíchu. Já musela odejít do koupelny, jinak bych už fakt vypěnila. Už je nehlídám, páč bych toho hada musela přetrhnout=D nějaké povídání o tom na něj absolutně neplatí, jediné co zabírá je trest = nechat ho třeba zavřeného v pokoji. Pak je hodný. Já bych ve všech z vyjmenovaných "akcí" asi bouchla a prostě křičela taky. Samozřejmě nejsem zatím maminka, tak to nedokážu posoudit...ale jestli máš nějaký návod, ráda se do budoucna poučím🙂 Ono u bezproblémových dětí, které občas něco omylem vylijou je to jiné, než když začnou mít tady to supr období...to by pak matka musela být světice nebo absolutní flegmatik, aby nevyjela. Ale je to čistě můj názor🙂
@vanea Třeba to, že mu ukážeš, že to není žádná katastrofa a že i na něčem, co se nepovedlo (upuštěná nádoba s moukou), může být něco pozitivního (plocha pro kreslení) => i z neúspěchů se dá něco vytěžit a že kreativita je pro život důležitá. Když to pak spolu ještě rodič a dítě uklidí, tak je to k nezaplacení. A k dotazu, pokud jsi pozorně četla můj první příspěvek, tak jsem tam psala, že pokud si děti ubližují navzájem (nebo třeba v situaci přechod a silnice), musí být člověk nekompromisní a že k tomu plácnutí a zvýšený hlas patří. Tím jsem ti doufám odpověděla.
Syn míval i třičtvrtihodinové záchvaty vzteku od 18 měsíců. Postupem doby se zkracovaly, ale skončily až po pátém roce. Byla jsem nešťastná a některé příbuzenstvo mi sdělovalo, jak by s ním zatočilo. Mou prioritou však bylo, aby si z dětství odnesl dobrý základ do života z které bude čerpat a aby díky tomu , že jsem to s ním zvládla v klidu Já, tak bude mít důvod zvládat v klidu to i on se svými dětmi a i jinými lidmi. Syn není moc trpělivá povaha, ale protože vidí že se snažíme zvládat situace v klidu, tak máme " morální" právo to vyžadovat i my po něm. Když se rodič neumí ovládat, tak to dítě obkouká po něm a chová se obdobně. Musím říct, že jeho vzteklost mě naučila mnohem větší trpělivosti než v době, kdy jsem ho neměla.
@japona já ale nejsem plná ideálů. Dítě mám. A on i ten nula až půlroční prcek je brnkačka na nervy. Ne, že ne... Jsem tak jen vychovaná a je to moje přirozenost úplně stejně, jako je přirozeností některých diskutérek řvát na roční dítě kvůli prkotině. Kdybyste viděla, jak se dokážu vztekat na komp, když nedělá to, co potřebuju. Ale to je tím, že ho potřebuju k práci a když mi "sežere" text, kterej má uzávěrku druhej den, tak vězte, že šílím. Ale dítě je úplně něco jiného.