Křik na děti
Milé maminky, projížděla jsem témata v kategorii "Rodinné problémy", ale žádnou podobnou diskusi jsem nenašla, proto zakládám tuto. Mám 2 děti (4,5 a 2,5). Jsou to super děti, teda občas zlobí a neví co by, ale asi jako všechny děti 🙂 Já sama pocházím z rodiny, kde byly 4 děti. Taťka byl furt v práci, mamka byla na nás sama, často po nás řvala a tloukla nás :-/ Nemám z dětství moc hezké vzpomínky. Říkala jsem si, že toto nikdy dělat nebudu a ejhle, už je to tu :-/ Snažím se sice dětem co nejvíce věnovat, hodně si povídáme (hlavně se starší dcerkou), večer si čteme, objímáme se a říkáme si, jak se máme rádi. (To u nás doma nikdy nebylo) Ale jakmile se něco stane (stačí, že třeba vylijí pití, když vztekle brečí, když něco rozsypou na čistou podlahu,... - teda blbosti), tak na ně škaredě vyjedu. Křičím a občas i dostanou na zadek. Moc mě to mrzí, za pár minut jsem uklidněná, a můžu se zase s nimi bavit normálně. Ale ta agresivita v prvním momentu je neovladatelná ☹ Neumím si to včas uvědomit, je to jako zatmění mysli... Chodila jsem i k psycholožce, ale nepomohla mi vůbec, chtěla jen, abych mluvila. Já to všechno vím, jen nemúmím ovládnout tu prvotní agresivitu. Uvědomím si to až po "akci". Máte to někdo taky tak? Dá se s tím něco dělat? Jak s tím bojovat?
@lenka5731 Nelíbí se mi, že jsi mi napsala, že jsem schválně zkreslila tvá slova, že si vymýšlím a manipuluju. Jednak to není pravda, jednak mi připadá neslušné něco takového napsat člověku, kterého ani neznáš. To, že se domníváš, že respektující komunikace s dítětem v jednom věku je jiný časoprostor než respektující komunikace v jiném věku, je mi zcela lhostejné.
@rebe nemyslela jsem si to sama, tak by sis to pro sebe taky mohla vzit jako podnet. 🙂 tedy podle tebe "uklidnit dite aby nepanikarilo a vzit ho za ruku a odvest k dane situaci" je univerzalni rada pro kazdy vek? Prestoze dite celou situaci vyvolalo samo, bylo to jen pro nej a hned na zacatku bylo upozorneno, ze s nim nikdo spolupracovat nebude, protoze to ted nejde? To opravdu vazne?
nerozumim tomu, proč předjímáš, že v takové chvíli dítě PANIKAŘÍ. Podle ceho to soudíš, podle sebe?
@rebe Krásná teoretická znalost maminky klidných dětí 🙂. Třeba já své emoce před dětmi rozhodně nepotlačuji, celá rodina emoce rozhodně nedusí a naše první dítě, aktivní fretečka se nezastaví. Já osobně se snažím předcházet, bla bla bla, ale nelze stát dítěti 100% času za zadkem a ani to rozhodně není žádoucí. Také se nemůžu aktivně věnovat dětem 100% času a toto ani není z hlediska vývoje a připravenosti na život žádoucí. Když pak peru, vařím, uklízím, odpočívám (ano, překvapivě i matka (každá) by si měla! odpočinout), tak moje děti jsou schopné rozebrat rádio (znehodnodit jej), vyřadit z provozu televizi, DVD přehrávač, tiskárnu........ Světe div se, ale pak nedokážu být ta klidná maminka, která trpělivě vysvětlí (po milionté!) svému zlatíčku, že s TV, DVD, rádiem, tiskárnou atd. se nehraje a už vůbec! se nerozbíjí, protože minimálně tu tiskárnu jako rodina potřebujeme a těžko budeme každý týden kupovat novou. A pardón, ale všechny věci na skříních a ve vzduchu plápolat také nemůžeme. Občas je tedy evidentně u trošičku živějších dětí zvýšení hlasu a důraznější vysvětlení velmi velmi nutné. Opravdu nejsem hrdá na to že mi ujedou nervy, když mě děti vytočí do běla, když počmářou fixou plovoučku a dveřmi mlátí do zdi tak, že zeď padá. Můžu jít a tisíckrát nabídnout jinou činnost, pokud mé děti chtějí jistou činnost vykonávat, tak nepřestanou. Je to fajn, věřím, že se později v životě nenechají jen tak obalamutit a půjdou si svou vlastní cestou. Je to fajn, protože tuším, že si prosadí svou, stejně jako jsem si jí kdysi prosadila já. Nicméně v současnosti si dovolím občas zakřičet jako projev své nezvládnuté emoce jako reakci na činnost živých dětí, které mají svou hlavu (stejně jako rodiče).
@madrilena to jsem četla jedním dechem😁 umyju par kousků nádobí, ale za cenu prevrhnute lcd tv, servanych děti, z nichz jedno zapadne za postel, téměř zlikvidované postýlky a vytahani všech hraček ze dvou komod.... vylití vody, nasledne vytření dětským mopem pomocí visnove stavy a to bylo dneska celkem klidne odpoledne 😁😂
@lenka5731 čekání na chválu....
....na chválu čekají holčičky, které vždy chtějí maminku potěšit a stejně tak udělají vše proto, aby jí potěšili...
...hodné holčičky maminku nezlobí, snaží se jí ve všem vyhovět, aby byli všichni spokojení...
...maminka takových holčiček (někdy i kluků) holčičkám vysvětluje a ony to chápou, nemají potřebu se proti mamince, tatínkovi vymezovat, dělají jen vše proto, aby ostatní potěšily...
...to už raději nenapíšu... jdu se věnovat dětem
@lenka5731 Nemám ve zvyku neodpovildat, ale pořád dokola opakovat, že jsem nenapsala noc z toho, co mi podsouváš, že když napíšu, že něco není rada, fakt tím nemyslím, že je to univerzální rada pro každý věk nebo že když napíšu, že něco cítím, rozhodně tím nepředjímám, že to cítí nějaké úplně cizí dítě, je pro mě ztráta času. Už na tebe nebudu reagovat.
@odula máš úplnou pravdu, moje představy jsou zabiják, protože když to pak tak není, je zle... ale zas ežít bez nich je těžké :-/ ale je pravda i to, že když se to povede jednou, je člověk na sebe hrdý a snaží se to tak udělat i příště. Bohužel v tom velkou roli hraje nálada, jakou v tu chvíli mám... děkuji za rady 😉
ahoj holky, tak tohle téma je zajímavé i pro mne. Také občas "vyjedu" nebo zbytečně reaguji řvaním. Jak některé psaly, takové zatemnění....prostě to v tu chvíli ze mne vylítne....pak mne to mrzí, omlouvám se, většinou to odnese dcera (už 12let), takže taky mám občas takové chvilky. Snažím se taky na sobě pracovat a nereagovat jen řvaním a zkouším počítat, nadechovat se... nebrat to tak vážně, protože jsou to opravdu převážně blbosti. Občas ale ten hlas zvýším, když je to už poněkolikáté......ty výbuchy jsem mívala často, skoro každý měsíc, ale myslím, že se to zmírňuje a nejsou tak časté.....prostě se snažím moc si ty situace nebrat a nerozčilovat se, nestojí mi za to. Mám svoji dceru moc ráda, objímáme se, mazlíme, říkáme si, že se máme rády....prostě kámošky. Občas však vidím, že dcera někdy reaguje podobně jako já....asi to bude mít v genech ☹ to pak mám výčitky, že jí dávám špatný vzor. Snad to na ni nezanechá nějaké špatné zážitky. Držím všem pěsti, aby se to i u vás zlepšovalo. Mějte pěkný zasněžený den. 🙂
@kika_21 jj, taky myslím, že tak dopadne i moje dcera, ach jo.....to mne tak mrzí....proč se to tak děje?? Je to tou dobou? Že je tak hektická, honíme se jen za penězi, kterých pořád je míň a míň, protože je to samý úvěr, splátky....no děs běs v jaké to vyrůstají době.....a kdo ví, co bude za pár let, až naše děti budou mít děti......to bude všechno přetechnizované....tak třeba to nebude tak hrozné.
@luzmaria když jste u těch genů...Já tuhle pozorovala při vánočním setkání mého bratra, jak reaguje/nerví na jeho děti. (jsme nerváci tak trochu. Konkrétně mě by na nerváka tiplo velmi málo lidí, ale ano, jsem a vím to o sobě). Až mě zamrazilo. Máme totálně stejné některé reakce a dokonce i gesta! Stejně tak táta. Prostě geny nezapreš...
@sedmiteckas teď je otázka co jsou geny a co je výchova - člověk se často ve výchově svych děti nějak projevuje páč to jinak neumí - přejímá automaticky vzorce chování od rodičů. . Tipla bych to tak pade na pade.
@odula je to možné, nevím. Každopádně se to velice špatně přenastavuje. Když teď přemýšlím, dokonce si jako nerváka vybavuji i mého dědu....takže se to už asi táhne pěkně dlouho🙂))
@luzmaria
@sedmiteckas Holky pracovat se s tim da, ale je to tezky. Ja byla jako dite hodne cholericka a zatvrzela a myslim, ze k tomu prispival i pristup nasich. Pak jsem dostala v puberte hodne po hube od vedouci v jednom kolektivu (naprosto nepravem, hodne jsem se natrapila, ale naucilo me to drzet hubu a krok), pak jsem sla jinam a rekla bych, ze do zivota to bylo docela uzitecny, mozna jsem nikdy nemela typicky cholerickou povahu, ale rysy urcite, kdyz dneska nekomu ze soucasnych pratel reknu, ze jsem cholerik, tak tomu neveri. Moje deti povazujou za extremne hodny a poslusny, ale ja teda na nich pozoruju moje geny a presne vim co zpusobi ze se zaseknou a vytoci, ale vim jak tomu predchazet, protoze to znam u sebe, takze k nim pristupuju tak, jak by to vyhovovalo mne a vysledek je ze si vsichni mysli, ze vzetkaci vubec nejsou. Clovek se toho nikdy nezbavi, ale nauci se ovladat, bohuzel to trva dlouho. A rekla bych, ze materstvi je jedna z nejlepsich obdobi na trenink, protoze jednak to stoji za to kvuli detem a druhak je k treninku dostatek prilezitosti 😀.
Ano, děti okřiknu když si to zaslouží a to je špatně? Někdy si připadám, že řvu jak pavián nedělej to, to nesmíš, nelez na to..většinou počítám do tří, zabírá to
Napisu svoji zkušenost. Táta cholerik. křičení úplně nenávidím. A nenavidim, takový ten pocit odvrhnuti. Ale jsou situace, kdy samozřejmě bych je zabila. Našla jsem si zpusob, že s nima jednam jako s dospelyma, vysvětlím, reknu trest proč je to nutný a obejmu...Trest ve smyslu žádná pohádka nebo něco.
@majus6 No já si tátu z dětství nepamatuju jako nějakého nepříčetného cholerika. Spíš byl ten, co jakoby nevychovával, hodně z výchovy spadalo na mamku, táta během našeho dětství bohužel hodně pil (teď už je z toho několik dlouhých let venku), ale to je jedno, no prostě si spíš vybavuju nebo tak nějak pamatuju výchovu mamky, ta byla (je) nesmírně obětavá, precizní v tom smyslu, že chtěla mít vždy uklizené, nenechala nás nic dělat, protože ona si to udělala sama nejlépe, ale nepamatuji si, že by byla cholerická nebo na nás řvala jako psy. Spíš nám vyčítala (a to říkala, že i u její matky snášela hůř, když jí něco vyčítala a mluvila do srdce, než když jí dala pár na zadek). Já tu svoji netrpělivost, vzteklost, vnímám až teď při výchově dcery. Prostě jsem třeba netrpělivá, když jí mám něco říkat opravdu desetkrát, často vyjedu víc než je potřeba. Záleží to i na mojí momentální náladě, často se do toho bohužel projektují i třeba i negativní věci, co řeším, tak vybouchnu i proto - a to vím, že je blbě, protože na ni projektuju něco, co se jí netýká. Jako nenervím s ní takto denně a celé dny, aby to tak nevyznělo, jen prostě na sobě cítím, že při výchově jsem fakt často nervák.
@luzmaria Každý jsme nějaký, někdo je klidný, někdo výbušný. Domnívám se, že naučit děti (ideálně vlastním příkladem), že se ty intenzivní emoce dají zvládnout, aniž bychom přitom ubližovali jiným lidem (nechci se nikoho dotknout, podle mě ale opravdu naprosté většině lidí ubližuje, když na ně někdo křičí) je obrovský vklad do života, který se jim bude ve vztazích hodně hodit 🙂
@sedmiteckas V tomhle mi připadá hodně fajn číst knihy o respektující výchově. Bývá tam spousta konkrétních situací a postupů, jak je řešit. Tím člověk získá nástroje, které může v daných situacích použít – a dokonce v některých situacích právě není potřeba něco desetkrát opakovat, stačí to říct jednou, jenom úplně jinak. Neseme si v sobě z dětství ty věty, o kterých jsme si říkali To nikdy neřeknu, a stejně je říkáme, protože to tak v danou chvíli cítíme. Ale ony prostě nefungují, děti se jenom naštvou nebo vzbouří, pak se zlobíme my, je z toho křik a všichni se urazí, ale je to neefektivní komunikace. Přitom občas stačí říct stejnou věc jinými slovy a všechno je úplně jinak.
@majus6 souhlasím, kdybych se k holkám chovala, tak jak moje máma ke mně, tak se taky budou vztekat a dělat naschvály, jako jsem dělala já. O mně vykládá, jak jsem byla tvrdohlavé dítě. jenže ona se nikdy neptala na můj názor, muselo být po jejím, jinak bylo zle.
Kdysi jsem jí říkala historku, jak jsem chtěla po Ali, ať vyzkouší asi desatery kalhoty, jestli jí jsou ještě dobře. Jenže po půlce se rozhodla, že už zkoušet nechce, tak jsem to nechala na jindy. Na to mi mamka řekla, že přece není možný, aby dítě řeklo, že nechce, že jsem ji měla donutit. Jenže jaký by byl výsledek? Násilím bych ji do toho rvala, ona by se vztekala, stejně bych pořádně neviděla, jestli jí jsou dobře, protože by asi v klidu nepostála a já sama bych byla naštvaná z celé situace.
@rebe já na tebe přece nijak neutocim, nemam cas se vzpisovat, pisu rychle, strucne, heslovite. Svoje js napsala, já taky. 🙂 Nebud vztahovacna.