Křik na děti

@lenka5731 u nas to byla odpoledne taška na koníčka😂 ja dnes po trhání dvou zubů, jedno naštěstí spalo... Nebyla to teda takova scéna, ale jindy bývá úplně stejná. Masakr. Ale ted si uvědomují, ze tohle souvisí s mladším, mozna i u tebe, byla jsi s druhým a to první proste chtělo tvoji pozornost. Proto te takhle tahala. Je to možné?

@kacenka1111 možné to samozrejme je, ale starší mel vzdy 90% pozornosti, to o mladší kolikrát ani nevím, že je doma. Ta si třeba normálne sama sedne, maluje, soustředí se, mlci. Když skonči, tak si jde mlcky stavět lego a po půlhodině me zavolá, ať se jdu podivat na výsledek a u toho mě obejme. Zázrak. 🙂

@kacenka1111 starší má bohužel takovou vecne nespokojenou povahu, vím (myslím si), že to vetsinou nedela schválně, chapu i proc, ale i 100% pozornosti bude málo a když dostane 5 zmrzlin denne, vztekne se, když nedostane šestou. Je narocne s tim nějak koexistovat.

@suzanna123 však já nepíšu o celé diskuze, ale o mém příspěvku, který jsem napsala včera v 13.17, hned po tvém, a ve kterém popisuji, že vím, o čem mluvím. Není to o jedné přečtené knížce.
@dokument máš pravdu, že je křik a křik, ale autorka diskuze píše o nezvladatelném výbuchu, ne o zvýšení hlasu. Máš pravdu, že vztek je přirozená emoce, ale výbuch vzteku je důsledek potlačované emoce. Nikdo tu přece nepsal o potlačování emocí. Ale emoce se musí ventilovat průběžně, ne se tvářit, že se nic neděje a pak vybuchnout jak papiňák. Pokud mi něco vadí, musít to říct hned, ale asertivně.
@lenka5731 já si zas myslím, že je to kombinace povahy dítěte a přístupu rodičů. taky mám dvě větší děti, mladší je vzteklejší, umíněnější, má svůj názor a nebojí se ho použít. Občas mě vytáčí do běla, ale stejně si nemyslím, že křik a plácání by nemělo smysl.

@betelgeuzz tak on si asi nikdo nemyslí, že rev a biti má smysl... spis to vypovídá o únavě a zoufalství rodičů (tedy těch rodičů, kteří se aspoň trochu zamyslí nad svým přístupem k detem)

Mam dceru 18 m a dokaze poradne zlobit. Kazdy mesic hlavne pred MS vybouchnu, jen rvu a rvu. Kazda malickost me vytaci, knourani, rozsypana mouka a dalsi. Dost me to mrzi, omlouvam se ji, ze jsem to tak nemyslela. Z detstvi mam spatne zkusenosti, rodice zejmena tata rval a mlatil. A ja si slibila ze to delat nebudu. Ale bohuzel se to zacina promitat.

@lenka5731 Co třeba vzít dítě za ruku, uklidnit, ať nepanikaří, že přesně víš, kde kalhoty jsou, dojít s ním k tomu šuplíku a nechat ho, ať je najde? Když jsem ve stresu, marně hledám i mobil, ze kterého telefonuju, tak panikařím víc a víc, naštěstí na mě kvůli tomu nikdo neřve...

Ja žasnu kolik je tady dokonalých matek který přesně ví jak kterou situaci s jakýmkoliv dítětem vyřešit úplně nejlíp... 😲

@rebe to jsi spatne pochopila a zkreslila. Schválně? Navíc nejsem přesvědčena o tom, že lze 9 létě dite každých 5 minut k něčemu vodit a asistovat mu, rozuměj dělat vse za nej. ObZVLAST! ! Když cela situace vznikla jen kvůli neochote dítěte se do toho šuplíku podivat! Dítě nepanikari, dite se vzteka, protoze se mu kalhoty nesnesou samy z nebe. Nejedna se o dvouletaka, který ještě neví, který šuplík je jeho.

@aklin ty stereotypy jsou zlo, zakousin to na sobě (a děti to zakousi taky :-/) . Co si říkám že je výhra - víme to a u nas to může skončit 🙂

@dokument myslím, že to bylo toto téma http://www.rodina.cz/nazor18723673.htm

@rebe pozn. to s těmi kalhotami se stalo, když si dítě balilo samostatně věci na víkend mimo domov, podle seznamu (balí se takhle už na x-tou akci). Kalhoty byly kostým. ALE! Dítě začalo balit zbytečně o den dřív, večer, unavené atd. Usmyslelo si to SAMO, několikrát jsem nadhodila, jestli by nebylo lepší nechat to na zítra, protože zítra je času dost, teď jsou všichni unavení, atd ... ne nebylo. Já jsem dělala věc XY, takže jsem považovala za správné, aby si to dítě našlo samo, když si usmyslelo, že se bude balit TEĎ hned. Navíc pojmenování 1. šuplík komoda, 2. šuplík v koupelně vlevo je běžný způsob instrukcí, jak si balí věci třeba i na tábor. 🙂 (takže si do toho neprojektuj zmatené batole)

jo! a mimochodem ještě muž zrovna v TU chvíli přišel domů oznámil mi, že nám nabourali (moje) auto 🙂 Takže myslím, že za zvládnutí situace si můžu pogratulovat.

@lenka5731 dekuji 🙂

@betelgeuzz můžeš mi popsat nějaké situace, které s mladší řešíš (a považuješ je za náročné). Jestli máš čas, tak více situací a detailně. Děkuji. 🙂

@hankapalencarova shoj, uplně rozumím.... když jsem hlídalav cizině 3 děti( 8 měsíců, 2roky a 3roky) nekřiéa jsem.... klidn člověk, u svých dětí taky bouchnu, proto mám čas pro sebe a chodím větrat jazyk i tělo, toť má rada a zkušenost. Má ti kdo dvakrár do týdne pohlídat děti? Najdi si jakoukoli sktivotu( pohybová zabere líp). Když dojdu domů jsem jiná máma🙂. A rady pd bezdětných či matky mimin opravdu poradit nemohou, sorry!

@rebe tak tato rada zni geniálne. Bohužel tuto situaci s kalhotami znám sama. Oblékam mladšího do školky, starší si usmysli, že si vezme jedny urcite kalhoty. Oblékam sebe, syna, chystám svačinu a pití, naviguji dceru k šuplíku (stále stejne místo, stejný šuplík už 5 let ). Dcera brečí před šuplíkem a vzteka se, já začínám byt nervní, nevím kam dřív skočit a při tom stihnout školu včas. Přijdu nastvane za ni, otevřu šuplík za ni a kalhoty lezi uplne nahoře. Ona je z toho šuplíku ani nevytahne, že je " NEVIDI ".... Prosím jak dle tebe adekvatne reagovat? Jak nevypenit? Myslím, že po ní nechci moc, aby aspoň něco udělala sama. Nemůžu přeci stát za zadkem všem členům rodiny

Skvělá debata 🙂
Radit matkám v konkrétních situacích po netu opravdu těžko, nevidíme, neznáme je ani jejich děti a zobecňování je někdy cesta do pekel (byť občas si člověk přečte něčí zkušenost, zkusí... a zabere to – a právě proto tu na MK asi jsme 🙂
Leč k emocím, o kterých je tato debata a zacházení s nimi: Myslím, že každý máme svůj úděl, povahu, vlivy rodiny apod. Emoce potlačovat samozřejmě smysl nemá. Ale lze s nimi vědomě pracovat - jak už tu psali jiní (několikrát hluboký nádech a výdech a reagovat až pak je asi jeden z nejjednodušších a zároveň nejúčinnějších postupů).
My nejsme naše emoce - my emoce máme, reagujeme často dle zajetých vzorců, ale zároveň máme šanci je změnit. Myslím, že jako dospělí máme povinnost snažit se chovat vědomě tak, abychom neubližovali druhým. Máme právo prožívat hněv, ale ne na to jím zraňovat. Je možné své pocity (byť negativní) vyjádřit i jinak než křikem , lze sdělit svojí bolest nebo strach, které jsou často skutečnou příčinou hněvu. Myslím, že máme povinnost se učit se svojí agresí (tu máme všichni) zacházet tak, abychom jí neubližovali ostatním, tím méně těm, které milujeme. I tak můžeme ukázat dětem, které jsou ve svých emocích opravdu ponořeny a musí se teprve učit s nimi zacházet, že lze mít nadhled, empatii a trpělivost. Je to samozřejmě práce na celý život, ale myslím, že stojí za to. Píši to jako vzteklá netrpělivá mimo jiné matka, která se snaží praktikovat empatii (vím, že moje 8-mi měsíční miminko spoustu věcí nedokáže a ani dokázat nemůže, ale že se neuvěřitelně snaží), několikrát se zhluboka nadechnout a vydechnout když mě chytne vztek, no anebo se jít omluvit když to nezvládnu a jsem protivná (nekřičím, ale umím být pěkně "ostrá", což je podle mne totéž a možná může zraňovat i víc než křik). Howgh.. Omlouvám se za dlouhý post..

@lenka5731 Schválně? Leni, proč hned očekávat to nejhorší? Tyhle věci jsi v tom příspěvku přece nenapsala. Ostatně, i ty jsi mě špatně pochopila. A to jsem si tak dala záležet na formulaci a vyhnout se nějaký "to já na tvé místě" nebo "myslím, že bys měla". Já ti nechci radit, posuzovat tě ani hodnotit – a rozhodně si nemyslím, že můj přístup je jediný správný nebo že bych snad byla lepší máma než ty. Rozhodně ne! Jen mi připadá, že jsem trochu spokojenější máma.Neznám tě, skoro nic o tobě nevím, ale připadá mi, že tě ta situace trápí. Nemůžu si pomoct, ale já si prostě nemyslím, že by tyhle záchvaty děti měly bez důvodu nebo nějak naschvál, aby nás naštvaly nebo nám ublížily. Nemyslím si, že by se dítěti po celou dobu takového záchvatu hlavou honily akorát myšlenky na to, jak mámu ještě víc vytočit. Já si myslím, že za většinou jednání našich dětí jsou důvody a motivace, a to i když my dospělí je nevidíme (za tím zbytkem třeba hormony, nedospělá nervová soustava nebo nějaké problémy, které v sobě nese a řeší). A proto jsem přesvědčena o tom, že čas a klid na opravdovou komunikaci může spoustě těchhle situací zabránit. Netuším, o co mohlo jít ve vašem případě, ale hodně mi připadá, že jste s oba, ty i tvé dítě, odnesli jenom pocit nepochopení a samé negativní pocity.
Hodně to souvisí s tím potlačováním emocí, o kterém psala @dokument, akorát že já to vidím opačně. Ano, vztek je autentická emoce, jejíž potlačení by ničemu nepomohlo. V situaci, jakou popisuješ, by vypěnila i Naomi Aldort, kdyby ji nechala dojít tak daleko. Jenže ona by ji tak daleko dojít nenechala, a ten rozdíl by byl právě v projevení emocí. Píšeš, jak ses kousala do jazyku a snažila se zůstat klidná, přitom se v tobě musela vystřídat pěkná řádka emocí: od zklamání, že tě neposlouchá, přes otrávenost, že na tvá slova došlo, přes zlobu a naštvání - to všechno byly autentické emoce, které jsi ale neprojevila. Až potom jsi najednou z ničeho nic vybouchla, z klidné maminky, která vypadá, že se vlastně nic neděje, je najednou bouřkový mrak. Přitom kdybys o svých pocitech mluvila už od začátku, možná by o svých pocitech začalo mluvit i tvé dítě a třeba byste přišly na to, v čem je problém. Jasně, že o kalhoty nejspíš nešlo, ale nějaký důvod tam asi byl. Nebo by aspoň z tvých reakcí poznalo, že už zašlo opravdu moc daleko a je nejvyšší čas brzdit.
Připadá mi, že někdy máme pocit, že máme nejlepší dítě na světě, tak hodné, poslušné a rozumné, a že je to určitě zásluha naší výchovy (máš pravdu, bůhví, jak to vlastně je, ale spíš to bude prostě v charakterovém nastavění toho dítěte). Ale stejně tak máme někdy pocit, že máme strašné dítě a že celé naše výchovné snažení není k ničemu. Tohle je podle mě ale ještě větší omyl, náročných dětí jsou miliony a jedině výchovou a naším přístupem k nim jim můžeme pomoct něco změnit. Věřím, že i tvé snažení má na tvé dítě velký vliv, byť to tak v krátkodobém horizontu nemusí vypadat. A taky si myslím, a to je naprosto obecné přesvědčení, neber to prosím osobně, že když něco nefunguje, je dobré změnit to a zkusit něco jiného. A že když něco nefunguje ve výchově, dítě nezměníme, takže je lepší zkusit změnit sebe, svůj přístup, svůj pohled na věc.
Jasně, že knížky nefungují jako příručky, nejde z nich vytrhnout jednu radu a tu zkusit aplikovat. Většina těchhle knih, nebo podle mě alespoň ty dobré, se spíš snaží ukazovat, že se jde na věci koukat jinak, jinak s dětmi mluvit, jinak je vnímat, a že to může přinést hodně dobrého rodičům i dětem. Mně třeba hodně pomohla knížka Naomi Aldort Vychováváme děti a rosteme s nimi. Není to kniha pouček a rad, ale autentických příběhů lidí a jejich zkušeností s dohadováním s dětmi. A ukazuje, jak jinak by mohli s dětmi mluvit a a co to potom přináší.Protože když si dá člověk s reakcí chvilku na čas a nechá děti mluvit, zjistí, že spousta věcí je myšlena úplně jinak, než jak vypadá na první pohled. Vtipná ilustrace s mou tříletou dcerou: Přišla za mnou a povídá Maminko, ty jsi káča! Adrenalin mi vyletěl vzhůru, nepřehnala jsem to s tou respektující výchovou, tohle si přece ke mně nemůže dovolit! Přemýšlím, co jí k tomu říct, když ona dodá: Já jsem divoký kocour a budu tě honit... 😀

@irca86 To neměla být rada, viz můj předchozí příspěvek. Ale rozvedu to. Jako bývalá skautská vedoucí mám s dětmi ve školním věku hodně zkušeností, na letním táboře jsem s nimi byla 24 hodin tři týdny v kuse a všechny tyhle problémy jsme občas řešili taky. Ale nějaké záchvaty vzteku, jaké znají maminky, jsme nezažili. Myslím si, že je to hodně tím, že cizí lidé s dětmi komunikují jinak než rodiče. Nemůžou si dovolit křičet, musí se víc snažit domluvit se a v neposlední řadě nejsou tolik emočně zaangažovaní. Myslím, že jako rodiče jsme někdy tak svázaní pocitem zodpovědnosti za to, abychom své děti dobře vychovali, že nějak nestíháme soustředit se na to, aby nám spolu bylo dobře. Takže, nemám radu, jak řešit konkrétní situaci s konkrétním dítětem. Nebyla jsem na vašem místě, neznám vaše dítě ani tebe, nevím, co už máte za sebou ani před sebou, o situaci vím jen pár detailů od tebe, nic od tvého dítěte, v takové situaci přece nelze radit. Ale myslím si, že takové chování dítěte má důvod, ať už řekněme skutečný nebo je za tím únava či jiné problémy, a že je dobré snažit se na něj přijít. Myslím si, že je dobré projevovat emoce průběžně, aby dítěte vidělo, co přesně jeho chování způsobuje mohlo odhadnout, kdy je jenom otravné a kdy se blíží vypěnění - nemyslím, že by některé dítě stálo o křik. A nakonec, připadá mi pochopitelné, že občas prostě nepomůže nic a křičíme, taky občas křičím, nejsem žádná dokonalá matka 🙂 Ale podle mého ten křik prostě nic nevyřeší, neřekne dítěti, co udělalo špatně, co mělo udělat jinak a jak se chovat jinde. Jistě, člověk si tím řevem parádně uleví a dítě ví, že něco bylo hodně špatně. Ale že by to mohlo nějak způsobit, aby se situace neopakovala, protože ji dítě dokáže vyřešit jinak, o tom pochybuji.

@rebe tak já nemohu vědět, co jsi myslela... bohužel mi tvůj příspěvek vzhledem k věku dítěte přišel úplně mimo tento časoprostor 🙂 Já bych velmi ocenila nějaké stránky a skupiny, kde debatují rodiče školáků, puberťáků. Nechci nijak snižovat matky batolat a jejich zkušenosti, ale my už jsme prostě úplně jinde. Opět dokonale ukazuje tvůj příklad o Káče. A to, že jsi byla někde vedoucí, na tom nic nemění. Myslím, že na tom není nic zvláštního, že si určité chování před cizími lidmi nedovolí, ale před blízkými ano (blízcí jsou nejen rodiče). Tu knihu znám.

@lenka5731 Takže myslíš, že ti může poradit jenom někdo, kdo má stejný počet dětí jako ty, minimálně ve stejném věku jako ty, minimálně stejně vzteklé a minimálně stejně jako ty křičí? Pak opravdu najdi skupinku rodičů školáků a puberťáků, jsem si jista, že tu nějaká bude. Je mi líto, že jsem zbytečně marnila čas nás obou.

@rebe Tak tuhle vetu "Myslím, že jako rodiče jsme někdy tak svázaní pocitem zodpovědnosti za to, abychom své děti dobře vychovali, že nějak nestíháme soustředit se na to, aby nám spolu bylo dobře." si vytisknu a pripnu na lednicku.. Uz dlouho jsem necetla neco, co by se me tak dotklo, protoze to presne vystihuje muj stav..
Dekuju

@rebe nikde nepíšu, že bych si myslela cokoliv z toho, co píšeš ty (teď v tom dlouhém příspěvku). Naopak - sama to píšu už někde nahoře. Navíc - příklad o "Káče". To je opravdu pro tebe problém a návod jak ho řešit? Nerozumím tomu, proč je zmiňována taková banalita (stejnou situaci určitě zažili nejednou všichni rodiče).

@rebe opět nějaké smyšlenky a manipulace. Myslím, že je jasně vidět, že v diskusi jsou nejvíce ceněny osobní zkušenosti s čímkoliv. Kvůli tomu snad není důvod se zlobit 🙂

jéééžiš, kdybych měla na vše zvát k nám psychologa, tak si tu rovnou může otevřít kancelář 😀 je logické, že ten pohár trpělivosti občas přeteče.

Holky, já jsem tu kdysi četla chytrou poznámku:

Chceš-li vědět, jak nejlépe vychovat své dítě, zeptej se cizích lidí.

(ti ví sice prd, ale jsou to největší odborníci) 😀

Nečetla jsem celou diskusi, třeba už někdo doporučil... ale na toto téma je pěkná kniha http://www.kosmas.cz/knihy/212073/aha-rodicovst... , doporučuji 🙂

@saaralota

Tu mám taky moc ráda. Na rozdíl od Kontaktního rodičovství mi dává víc smysl a praktikuju z ní docela dost věcí.

@lenka5731 Proč na mě tolik útočíš? Ztrácíme spolu čas, nechceš si ode mě nechat v ničem poradit a ještě mě obviňuješ z manipulací, nemá to smysl. Na základě toho, co jsi psala, jsem se domnívala, že se svou situací nejsi spokojená a chceš ji řešit. Napsala jsem ti k tomu svůj názor, jak se na věci dívám já, co mi pomáhá a co mi připadá vtipné (ano, když k něčemu napíšu "vtipná ilustrace", nepovažuji to za problém, ale za vtípek, kterým chci něco ilustrovat). Jednou jedinkrát jsem nenapsala, že ty něco děláš nebo že ty si něco myslíš. Teď vidím, že směrem k tobě to bylo zbytečné a má slova ti nic nedala. Prosím, už tedy naši vzájemnou komunikaci ukončeme, začít s osobními útoky mi připadá zbytečné. Z mé strany jednoznačně.
Jak vidno, možná má slova budou užitečná pro někoho jiného, tak to taková ztráta času nebyla. Děkuji, @evaviki, občas se sama divím, jaká moudra ze mě padají 🙂