Křik na děti
Milé maminky, projížděla jsem témata v kategorii "Rodinné problémy", ale žádnou podobnou diskusi jsem nenašla, proto zakládám tuto. Mám 2 děti (4,5 a 2,5). Jsou to super děti, teda občas zlobí a neví co by, ale asi jako všechny děti 🙂 Já sama pocházím z rodiny, kde byly 4 děti. Taťka byl furt v práci, mamka byla na nás sama, často po nás řvala a tloukla nás :-/ Nemám z dětství moc hezké vzpomínky. Říkala jsem si, že toto nikdy dělat nebudu a ejhle, už je to tu :-/ Snažím se sice dětem co nejvíce věnovat, hodně si povídáme (hlavně se starší dcerkou), večer si čteme, objímáme se a říkáme si, jak se máme rádi. (To u nás doma nikdy nebylo) Ale jakmile se něco stane (stačí, že třeba vylijí pití, když vztekle brečí, když něco rozsypou na čistou podlahu,... - teda blbosti), tak na ně škaredě vyjedu. Křičím a občas i dostanou na zadek. Moc mě to mrzí, za pár minut jsem uklidněná, a můžu se zase s nimi bavit normálně. Ale ta agresivita v prvním momentu je neovladatelná ☹ Neumím si to včas uvědomit, je to jako zatmění mysli... Chodila jsem i k psycholožce, ale nepomohla mi vůbec, chtěla jen, abych mluvila. Já to všechno vím, jen nemúmím ovládnout tu prvotní agresivitu. Uvědomím si to až po "akci". Máte to někdo taky tak? Dá se s tím něco dělat? Jak s tím bojovat?
@betelgeuzz no tak to ví každý, že je to lepší, ale málokdo má na to nervy
@betelgeuzz promiň, ale myslím, že nevíš, o čem mluvíš. To fakt není o tom chtít a přečíst si knížku. Je to o povaze, o dětech o kondici... Jednou jsem zkoušela aplikovat nevýchovu a domlouvání sice jakž takž fungovalo, ale po dvou hodinách jsem byla jak papiňák. Neříkám, že na děti řvu furt, ale občas prostě musím upustit páru. Nadšená z toho nejsem, ale taky nejsem svatá. A mým dětem je to moje řvaní stejně u zádele 🙂
@elu tak začni s prací na sobě, aby jsi ty nervy měla. Já taky byla vychovaná v křiku, strachu, nemám na dětství hezké vzpomínky. a ještě, když se dcera narodila, jsem si myslela, že křik a plácání k výchově patří a kdo vychovává bez toho, tomu skáčou děti po hlavě. Pak jsem se dostala ke knížce Respektovat a být respektován a pak jsem si přečetla spoustu dalších podobných knížek. Dnes vím, že bez nich bych spoustu situací řešila tak, jak moje máma, křikem a bitím. holkám je 7 a 5 a po hlavě mi neskáčou, jak mi už nekolikrát prorokovala moje máma, která mi můj styl výchovy už párkrát vyčetla. Jsou vychované, často víc, než děti vychovávané klasickou výchovou a hlavně je nám spolu fajn.
@suzanna123 ale je, viz můj příspěvek nad tímto. ušla jsem dlouhou cestu, není to jednoduché, ale jde to. a přejít k jinému stylu výchovy nejde okamžitě, i ty děti si na to musí zvyknout. nejde říct, dnes to zkusím a uvidím, jestli to bude fungovat. je to běh na dlouhou trať.
@betelgeuzz já četla jen ten první příspěvek - celou diskuzi číst nechci.
@elu ja si prave myslim, ze to hodne maminek nevi, ze u ditete je projevovani vzteku projev zdrave psychiky. Samozrejme ma to hranice. Mam ten dojem, protoze slycham odevsad = deti, ktere se vztekaji nesnasim, nebo moje dite se ted zacalo trosku vztekat, musim si dat pozor, aby se to nezvrtlo atd... Ja treba mela v dospelosti dost prace s tim, abych se naucila vztekat🙂
@betelgeuzz tak vetsinou kriceni predchazi nejake upozorneni, takze vlastne navozuju stejnou situaci. To samozrejme slysi a citi, ze jsem nespokojena. Jedna vec je situace, ze neco dela, pak je situace, ze se mnou nejak komunikuje. A to se pak ocita ve stejne situaci. A nekdy teda dela i to, co vi, ze se mi nelibilo uz driv. Ale zatim je malej, takze to musim opakovat. Neocekam od nej zazraky.
@betelgeuzz zalezi taky co kdo povazuje za rvani. Jak rve, kdy rve, co rve...
ad vychova
ja jsem treba byla vychovavana velmi liberalne. Maminka prisna, ale strasne strasne hodna. Mela jsem urcitou autonomii adekvatne k veku, samostatne ukoly, oblasti, ktere byly jen moji starosti, kdyz jsem chtela. Otec byl teda takovy rvoun jak se tady bavime, ale nikdy ne kvuli malichernostem. A celkove byl taky dost liberalni. Ale rekla bych, ze maminka byla vic urcujici v tomto. Takze nemam pocit, ze bych v tom vyrostla, ale nekdy se proste musi zvysit hlas, mluvit s nim trosku jinak, protoze pak nezna miru. Jisteze nemam pak radost, kdyz to prezenu a vidim, ze se me boji. Ja jsem hrozne drsna, i na dospely, bohuzel.
@vanea To, že je ti líto spíš mladšího, je taková přirozená reakce dospělého, ale zkus se na to podívat pohledem toho dítěte. Měl krásný a šťastný život s milujícími rodiči a ti mu najednou domů přivedli dalšího člověka. Neptali se, jestli s tím souhlasí, naopak od začátku očekávají, že z toho bude nadšený. To dítě řve, smrdí, slintá, šťouchá do něj a bere mu hračky a on se nesmí nijak bránit, nesmí ho ani šťouchnout, plácnout, odstrčit, přitom ten druhý mu to dělá pořád. Pořád ho všichni omlouvají, že je malý a musí to respektovat, ale on je přece také malý! Nechci, aby to vyznělo, že jeho chování je v pořádku, to není. Ale je to chyba v přístupu rodičů, ne jeho vina. Upřímně, spíš mi nad ním srdce usedá, protože mi to připadá, že se hodně trápí a svým chováním křičí o pomoc. Já být na tvém místě, zkusila bych si s ním při některé návštěvě popovídat. Říct mu, jaká je s malými dětmi otrava, jak se na ně někdy člověk zlobí, a přitom jim nic nesmí oplatit, jak ho všichni omlouvají a on najednou musí být děsně rozumný. Možná by se ti svěřil, co ho vlastně trápí. Ono řešit vztahy mezi sourozenci je pekelně těžké, i když se tomu člověk věnuje cíleně a naplno a obě děti se doopravdy milují.
Podle me to je o nás dospělých jen minimalne. .. spis je to o dětech, co nám "dovoli". Děti mam 2, zadna batolata, a každé úplne jine. S jedním se lze na všem velmi snadno domluvit, život lehce a prijemne plyne. Zatímco s druhym je kazda minuta velmi těžce vydrena, každý večer mam pocit, že jsem večer složila vagon uhlí, u toho mě někdo bil a efekt se blíží nule, po dítěti vse sklouzne jak voda po kachne a jede si svou 🙂 Kdo to zná, chápe. A sranda je, že takhle vlastně neznám žádný výsledky svyho působení na ne.
@lenka5731 jako u nás... Můžu se změnit jak chci, pracovat na sobě a efekt nula....druhý je úplně jiny....
@kacenka1111 jo a věk na to nemá žádný vliv... bohužel. Velmi často hlídám 4 děti, to nejstarší má cca součet let tři ostatních a přesto si vzdy vezme vic než polovinu moji pozornosti, sil, vysvětlování...
@lenka5731 Jako jo, s mým mladším synem taky vše příjemně plyne a se starším to bylo strašně těžké, pocity o nadření úplně stejné. Dnes mu bude ale osm a je stále tvrdohlavý, ALE je tu jedno velké ale. Díky tomu, že jsme mu věci neustále celkem v klidu vysvětlovali (i když tomu časo předcházelo mé tiché vyzuření vedle v pokoji do polštáře) proč to musí být jinak, proč to nebude podle něho apod.,tak teď když mladší dělá něco špatně tak mu našimi slovy vysvětluje proč se to nedělá a jaké by to jeho chování mělo důsledky 🙂, tak vidím, že to vysvětlování mělo význam a jsem ráda že jsem nekřičela a neplácala. A navíc díky tomu, že jsme mu vysvětlovali, proč jsou pro nás některé věci nepřijatelné, tak si dnes umí obhájit svůj názor před vrstevníky. Takže když si v družině s kamarádem pouštěli auto a další se jim vysmýval že je to hra pro mimina, tak mu syn v klidu řekl, že to jeho jeho názor, ale oni si chtějí takto hrát, tak ať si jich nevšímá. A podobných příkladů mám více. Věřím, že řešení problému dialogem mu zůstane i do budoucna a bude to jeho velká výhoda. Takže z mého dnešního pohledu si myslím, že se mi vyplatilo ovládnout sama sebe a neřešit věci řvaním a plácáním, ale diskusí. ALE je to hodně těžké a období kolem druhého roku jsem raději s ním trávila často venku, aby se tam unavil. Vařila jsem večer, někdy jsem si říkala, že si snad objednám nějaké jídlo, že už nemám sil ještě něco vařit pro sebe. HODNĚ těžké období, všem přeji hodně sil.
@pamal ja jsem to nepsal jako argument pro rvani a "plácání". Diky tebou pouzitemu prikladu vidim, ze nevis o cem pisu 🙂 Psala jsem jako reakci na to, že si tady spousta maminek mysli, ze děti jsou takove jake jsou díky jejich výchově. AC to zni divne, tak si ráda lidi podle me připisuje zásluhu na necem, na cem realne zásluhu nemá vůbec žádnou. Ale uznávám, že to je off topic. Reagovala jsem na někoho někde dříve v diskusi.
@lenka5731 Jsou maminky, ktere si mysli, ze se jejich deti chovaji tak jak se chovaji diky jejich pristupu a pak jsou taky maminky, ktere si mysli, ze se deti tech jinych maminek chovaji tak samy od sebe a nevidi za tim tu horu prace. Co je bez debat, ze kazde dite je jinak narocne a s nekterymi je to vyrazne obtiznejsi.
Před několika měsíci bylo na toto téma skvěla diskuse na rodině.
@pamal psala jsem o dítěti 9 let, ne o batoleti. U školáka už věci nevyresis tim, že jdeš ven. Např. U nás aktualni Každodenní ranni odchod do institucí, odjezd rodičů na vlak a do prace. Dítě má na vse času dost a zdržuje celou rodinu. Casto cela rodina na vlak bezi, včetně sourozence, infarktove situace, několikrát vlak ujel, opakovaném bylo dite ponecháno vlastnímu osudu, ať se do školy tedy dopravi, jak uzná za vhodne (takže pozdní příchod do skoly). Dřívější a dřívější vstávání je k ničemu, dite má času dost. Atd. Vse vysvětleno nesčetněkrát včetně nesení následků svého jednání. Efekt 0. Ano, v takove situaci rvu. Stále je to mnohem lepší než dite zmlátit 🙂
holky, ale krik matky nebo otce je prece taky emoce. Emoce jsou pravdive, ja mam radsi lidi, kteri jsou emotivni navenek vic, protoze jsou pravdivi. I treba kdyz to nejsou zadni intelektualove, jsou mi daleko sympatictejsi. Stejne clovek reaguje napred emotivne, uplne na vsechno v podstate. Nejake racionalni chovani, naucene, prichazi az po te emoci udajne. Obecne u vetsiny lidi. A to dite se ma ucit, ze maminku zlobi a ona dela, ze nic a jde se vedle do pokoje tajne vyvztekat, aby chudackovi neublizila? Jednak mi to prijde neprirozene a jednak asi ani ne moc zadouci. Nechci, aby moje dite v sobe tutlalo svoje pocity, potlacovalo je, v norme je a bude, jsem taky normalni, ale norma je hodne siroka. Takze zakladni pravidla pro spolecensky zivot bude mit osvojena. Ale proc ma dusit v sobe emoce. Aby dostal treba rakovinu?
Schvalne to s tou rakovinou prehanim. Proste nejakou psychosomatickou nemoc treba.
@lenka5731 O tom zadna, ale to co jedno dite dela samo od sebe muze byt u jineho vydrene, proto nemam rada ani to posuzovani z druhe strany, kdy si nekteri mysli, ze je vsechno samosebou. Ja treba si nemohu stezovat, s detmi sice hodne pracuji, ale musim rict, ze mame doma tvarny material. Kdyz vidim jak se nekteri znami /kteri nam zavidi chovani nasich deti/ chovaji ke svym detem, tak se tem jejich detem vubec nedivim ze se tak chovaji, protoze kdyby ke mne nekdo prisupoval takhle, tak bych se taky nesnazila vychazet vstric. A pak jsou tu znami, s jejichz detmi je tezke porizeni a je videt, ze rodice se velmi snazi a i to jak se ty deti chovaji, byt ne uplne idealne, je tezce vydrene /kupodivu tyto rodice jsou uplne v pohode a nic nezavidi/. Pro me je zajimavejsi sledovat pristup rodicu k detem nez chovani deti.
@kacenka1111 nebo další situace. Potřebuje cerne kalhoty. Říkam, že jsou v konkrétním šuplíku. Nemůže je najít. Lita po celem byte, prohrabava a vytahuje věci. To jsem ještě v klidu. Dela větší a větší bordel. Beha po byte jak kulový blesk, vzteka se, ať je najdu. Praská dveřmi. Jsem v klidu. Beha kolem me, strká do mě, nutí mě jít je hledat. Rev, rev, rev. 10x odkazují na šuplík. Stále se snažím byt navenek v klidu, kousu si jazyk. Řev, litani po byte, bouchání dvěma. Situace trvá pul hodiny. Jdu k šuplíku a vyndám ty kalhoty. Rvu 😀
A byly 2.zvrchu
Do toho pochopitelne neco delam a něco resim se sourozencem
I mě občas ujedou nervy a na dceru zařvu, že to musí jít zavřeným oknem slyšet až ven. Vím takovou tu omáčku, teorii kolem, že bych to měla zpracovat jinak, že je to mým nastavením, že za to to dítě nemůže atd., jsem si toho vědoma. Ale jsem jenom člověk, na dceru jsem převážnou většinu času sama (kromě dne, kdy si ji vezme její tatínek) a když se jí po dobrém po zlém snažím přemluvit, aby se oblékala nebo aspoň spolupracovala, a ono to každý den trvá třeba i 10 minut, a já přitom třeba spěchám, protože musíme být někde na čas....🙂 Vždycky si to pak ale s dcerou vysvětlíme a je zase dobře. A ano, také jsem si myslela, když byla dcera menší, že na ni nikdy řvát nebudu...