Mám strach z řízení auta
Ahojte chtěla jsem se zeptat jestli má někdo taky stejný problém či strach z řízení. Řidičský průkaz jsem si udělala v r. 2004 na první pokus, bavilo mě to, uměla jsem parkovat a byla jsem si jistá. Jenže bohužel mi můj partner nechtěl půjčovat auto a tenhle stav trvá do teď. Auto používá pro svou práci a bojí se abych s ním něco neudělala. Což mě dost mrzí. Asi 5 let zpět jsem si pořídila malé auto se kterým jsem chtěla začít jezdit jenže vše jsem zapomněla musela jsem se vše učit od znova,ale jistotu jsem nezískala. Pak jsem otěhotněla a musela jsem na rizikové a to už jsem s autíčkem přestala úplně jezdit a přenechala jsem ho jinému majiteli i z finančních důvodů. Teď rok po porodu jsem chtěla pomalu začít jezdit,ale s mým partnerem se nedá mluvit pokaždé když si chci alespoň vyzkoušet řízení tak auto je rozbité nebo tam něco nefunguje. Jsme z vesnice a bez auta se nedá být. Vždy musím otravovat buď kamarádky nebo partner musí k doktorovi i na nákup s námi. ☹ No je to prostě na nic. Závidím všem co jsou pojízdní a umí řídit. Já se dost bojím. Ale napadlo mě zaplatit si takové ty kondiční jízdy v autoškole. Ale nevím jestli je to k něčemu. Pomohlo to někomu překonat strach z řízení?? Budu ráda za každou radu a zkušenost.
Zkušenost mám jenom takovou, že sama mám řidičák asi 6 let, ale od zkoušek jsem nikdy neřídila. Nejprv jsme neměli auto a když jsme si ho za půl roku pořídili, tak jsem byla zrovna těhotná. A mám panickou hrůzu z toho, aby sedla za volant - ještě k tomu se třema dětma.
Nemám strach ze sebe, já si poradím, ale z ostatních řidičů. Vím, že jednou budu muset začít řídit, ale mám děsnej strach.
Nečetla jsem předešlé příspěvky, ale napíšu ti, jak to mám já 🙂
Řidičák jsem dělala v r.2000. Občas jsem řídila auto bývalého přítele. Řízení mě bavilo a šlo mi. Pak jsem se rozešli a když jsem potřebovala, řidiče jsem si vždy našla. Znovu jsem začala řídit až když jsem byla těhotná - tj. 2013.
1) Začala jsem tím, že jsem si šla vyměnit řidičák za platný 🙂
2) Pak jsem si koupila nové Pravidla silničního provozu a týden jsem se učila pravidla.
3) Pak další týden s manželem na parkovišti trénovat rozjezdy a kde co v autě vlastně je. Začínala jsem úplně od nuly.
4) Zaplatila jsem si 3 x 1,5 hodiny kondiční jízdy v autoškole. (Manžel byl proti, že se to naučím s ním).
5) Pak jsem asi půl roku řídila, ale jen tehdy, když seděl manžel vedle mě 🙂
6) Poprvé jsem sama vyrazila s 3 měsíčním miminkem (asi 60 km k rodičům).
7) Dnes jezdím 2x každý týden těch 60 km (kvůli práci). Po Brně se ještě trochu bojím, ale jde to 🙂
Strach mám dodnes, ale spíš z toho, že ještě nemám tolik zkušeností a že třeba nestihnu zareagovat. Bez auta by to u mě ale prostě vůbec nešlo. Bez obrovské podpory manžela bych neřídila ještě dnes.
Takže já jsem určitě PRO kondiční jízdy, a pak někde pořídit ten tvůj auťák, aybs mohla hned začít 🙂
Pokud nemáš žádné auto k dispozici, tak si těch kondičních jízd zaplať kolik chceš, ale když pak zase nebudeš řídit, budeš to samé řešit třeba za rok.
Ještě teď chlapovi děkuju, že přežil ty hrozné zvuky, když mě učil rozjíždět do kopce, dkyž mi strkal klíče a že prostě řídím já ať se mi to líbí nebo ne.
@miluky86 pokud máš možnost, tak by bylo nejlepší pořídit si vlastní auto, anebo aspoň přesvědčit partnera, aby tě co nejčastěji pouštěl za volant (očividně nemáš blok jenom ty ale i on), divím se, že pro něj není otravné tě pořád někam vozit, až bude dítě větší, bude taky potřebovat vozit sem a tam a zase to bude muset dělat on
jakmile budeš mít možnost jezdit, tak jezdi, jezdi a jezdi bez ohledu na strach, pak už si to ani jinak nebudeš umět představit
Já jsem se bála řízení nejvíc při dělání autoškoly, předtím mě to párkrát učil otec na parkovišti, abych uměla ten úplný základ a docela mě to bavilo, v autoškole ale učil nějaký kretén, který byl většinu jízd protivný a neustále řval, úšpěšně znechutil řízení velké části žáků včetně mně a docela jsem obdivovala lidi, kteří s úsměvem sedají za volant
až po dodělání autoškoly, kdy vedle mě zase seděl jenom klidný otec (díky bohu za něj), jsem řízení pomalu zase začala přicházet na chuť, po roce si koupil nové auto, tak mi věnoval svoje staré na doježdění a to mě donutilo začít jezdit pořádně a dostat řízení do krve
@miluky86 Jsem na tom podobně. Osum let jsem neřídila (bojim se a dost mi to nejde, takže se začnu vztekat a pak mi to jde eště míň) a pak bylo nutný dojet s dítětem do vedlejší vsi k doktorovi. Sedla jsem za volant.... a rozflákala auto v jedný míň přehledný zatáčce 😀 Naštěstí všichni přežili a škody na majetku nebyly vysoké, ale já se normálně tak šíleně bát přestala, druhej den jsem jela znova (s náhradním autem ze servisu). Takže mně k překonání strachu pomohla drobná dopravní nehoda, ale taky to asi není univerzální rada 😀
@dzungala Jen že prostě na to někdo nemá buňky, ať dělá co dělá 😀 Já s tím naštěstí nikdy problém neměl, v autoškole už jsem druhou hodinu jezdila v centru Prahy, třetí hodinu na dálnici 🙂 Ale já jsem prý přirozený talent 😀
@aneriska To jo, bohužel někteří chlapi jsou takoví. Já se taky snažím řídit dle předpisů. Ale tam, kde to znám a vím, co tam můžu čekat (samozřejmě od "silnice" a ne od ostatních řidičů), tak si to užívám. Řízení máme oba jako koníček, takže se kolikrát jedeme projet i jen tak.
Tak to já prý řídím dobře 😎 Dle slov mého manžela. Sama nejezdím a vlastně za volentam jsem tak rok neseděla. Ono mě řízení bavilo, ale jak jsem všem říkala: nesmím parkovat a couvat a nedejbože zastavit se v kopci a muset se rozjet 😀
Hodně mě stresovalo okolí...auto, co mi z boční ulice nedalo přednost a smeklo to přede mě, frajírci co předjíždí i v nepřehledných místech...tohle všechno mě vyklepalo natolik, že jsem se klepala po zbytek cesty a řeči kašli na to, byl to blbec, jedeš dobře a podle pravidel byli k ničemu.
Je možné, kdybych byla duševně zdravá, že jezdím jak Fík 😀 Jo, možná jo, ale bohužel mi nebylo dáno a já se pořád ještě bojím reakce okolí - a to nejen za volantem, ale v běžném životě vůbec. Ačkoli na sobě pracuju už dva roky, některé věci se nvymažou ☹
@jika10 Mě můj táta nadával, že tenkrát to byly za můj ŘP vyhozené peníze,když neřídím.... zajímavé je, že on má ŘP 40let,ale letos poprvé z donucení jel přes Brno, nikdy do něj nechtěl jetkvůli provozu atd. A mě bude vyčítat, když nechci po Brně/Praze jezdit 😅
Kžadopádně ŘP mám, ale "zadarmo".... na vesnici, kde je nejbližší semafor cca 40km, neexistují víc pruhů na křižovatkách atd.... nedejbože naučit se jezdit mezi tramvajema.... to je 60min.svižnou jízdou dobrého řidiče , takže to jsme taky nikdy neměli 😅 Jediné plus bylo, že to bylo v zimě na neudržovaných silnicích 3.tříd....takže furt náledí a často jízdy po škole ve tmě 😀
@blanka.k No to můj táta řídí hodně a myslím si že i dobře. Ale tím, že mi kecal do řízení a já si připadala jako úplný debil jsem přestala a fakt se bojím. A mám pocit, že jsem úplně všechno zapomněla.
Já si taky dělala ŘP na malém městě a teď bydlím v Praze.... Takže řízení po Praze ani za zlatý prase
@miluky86 Taky jsem to neměla jednoduchý. Řidičák jsem si udělala v roce 2004, přesto že jsem věděla, že pravidelně řídit nebudu, neměli jsme auto. S ještě teplým řidičákem jsem sedla za volant asi měsíc po autoškole a vezla bandu opilých kamarádů, dodnes si vyčítám, že jsem se nechala ukecat. Dopadlo to, jak se dalo čekat, bourala jsem, pitomá chyba nevyježděnýho řidiče, naprala jsem to do sloupu. Nikomu se nic nestalo, jen já jsem si narazila čelo a ťukla obočí. Škodu na autě jsem splácela z brigád další skoro 2 roky, naši o tom vůbec nevěděli, řekla jsem jim to asi až po 6 letech.. Pak jsem za volant nesedla, měla jsem strach řídit, dělala jsem na cestě chyby, z každé cesty, do které mě tehdy ještě přítel ukecal, jsem měla nervy na pochodu. Neřídila jsem 8 let, když nepočítám ty 3 jízdy, kdy jsem byla ukecána. Zlomilo se to vloni, manžel pro mě přijel do práce, na parkovišti mi dal klíče, že řídím. Vztekala jsem se, protestovala, a vzal to tak, že pokud nebudu řídit, nocujeme na parkovišti. Tak jsem sedla a jela. Dneska řídím dnes a denně, ve špičce, ve městě a jsem mu vděčná, že mě do toho dokopal.. 🙂 manžel v tu dobu dělal řidiče z povolání, a když už měl volno, stejně si nemohl dát ani pivo, protože musel řídit, dneska to vychvaluje do nebes, protože se v řízení střídáme 🙂 přeju ať se to taky zlomí, je fajn být nezávislá na ostatních a organizovat si vše podle sebe 🙂
Jsem ráda, že v tom nejsem sama 🙂 já se třeba nebojím řídit na vesnicích a místech s nulovým provozem. Akorát žiju teď v Hradci a v poslední době mi připadá, že tady hrozně zhoustl provoz a mám hrozný strach vyjet do centra. Je to celkem problém, protože svoje auto mám a můj muž mou paniku moc nechápu. Jenže když jedu třeba sama, tak mi to ani tak nevadí, ale když vím, že mám na zadním sedadle svou malou princeznu, mám strach. Navíc už vyžaduje hodně pozornosti a jsem hrozně nerovozni, když řídím a sleduju provoz a malá po mě něco chce a třeba i kvuli tomu začne plakat. Jak řešíte tady to cestování s dítětem na zadní sedačce? Nemáte nejakou radu, tak ji ve 14m nějak v autě zabavit?
@miluky86 ahoj. ja se bala desne. ale je pravda, ze s autem jsi svobodnejsi. urcite kondicni jizdy a pak jezdit FURT. ja popojizdela i treba do prace kt jsem mela 15min. Pro ziskani jistoty. Jinak, pkd nekdo ma jezdit s tebou, tak dle popisu pratnera - rozhodne NE s nim. Ja to mela podobne. Nakonec se mnou jel parkrat kamarad, extremni klidas, za vse me chvalil, kdyz jsme udelala chybu nehystercil. PS: a s klidem se neboj delat blbiny jako ze kdyz se bojis odbocovat doleva, tak si to objed tak bys nemusela, ja se bala desne rychlostni silnice, takze jsem objizdela po okreskach. pak se to postupne zlomilo, ...jako v praze bych se ridit bala, ale nakonec i to bych asi dala. jo a kdyz se necitis nejezdi ve spicce, opet, zlomi se to.... ale jedna vec je dulezita, stale mit z toho respekt, auto je fakt nejhorsi zbran.
Nie si v tom sama 🙂. Ja som po získaní vodičáku ešte cca rok jazdila, potom tri roky nebola príležitosť a zrazu som mala strach. Mám bujnú fantáziu a v každej zatáčke sa mi zdalo že vyletím z cesty a auto sa bude točiť po poli ako v Kobre 11 😀. No a prednedávnom sme sa presťahovali, odpadla možnosť dochádzať do práce MHD a proste som musela. Kupovali sme auto a vydupala som si automat, priateľ najskor nechcel, argumentoval spotrebou, tým že ojazdené autá s automatom sú kazivé. Nakoniec som ho ukecala a aj on je nadšený, auto zatiaľ šlape ako hodinky a ja som zistila že 80% mojho strachu tvorili obavy z toho, že mi to chcípne, že zastavím v kopci a už se nerozjedu apod. Zvyšných 20% zostáva - mám príšerný orientačný zmysel. Takže ak máš možnosť, skús si niekde zajazdiť v aute s automatickou prevodovkou, či by ti to nevyhovovalo viac...
@dzungala No nevím, jestli to zvládne úplně každý 😉 Poslední dobou asi mám štěstí na sváteční řidiče (no, spíš řidičky) - nedání přednosti na kruhovém objezdu (prostě mi tam vlítla, aniž by se podívala), odbočování na červenou (rovně byla zelená, na odbočení červená, ale ona si klidně jela), pak jedna madam si z jednoho pruhu udělala dva (bohužel hned vedle mě, bylo to na milimetry) apod. Mám pocit, že to jsou vždycky ale ženský ☹ Takže já bych to zas nehrotila za každou cenu, nestojí to za to!