Manžel nebo milenec? Rozum nebo cit?

30. října 2014 
Ačkoli tuším, že si vysloužím spoustu kritiky a výčitek, zajímá mě názor lidí, kteří mají za sebou třeba stejnou zkušenost. S manželem jsme spolu 10 let, máme 3 letého syna. Bohužel zhruba před dvěma lety došlo k jedné věci, o které tady nechci psát, která naprosto narušila můj vztah k manželovi (byla to jeho vina). Zkoušela jsem to asi rok přejít, ale spíše se vše zhoršilo. Začalo mi nakonec vadit víc věcí, od absolutního nepomáhání v domácnosti, péče o syna, nezájem o svoji i moji rodinu (a to i ve velmi vážných věcech), atd... Bohužel jsem mu to celou dobu neřekla a čekala, že se to samo zlepší. No, nezlepšilo, samozřejmě... Asi před rokem to vyústilo k tomu, že jsme spolu přestali úplně spát. Řešit jsme to začali asi před půl rokem a manžel byl upřímně v šoku, co všechno mi vadí a v podstatě mi dal za pravdu a od té doby se snaží. Upřímně se omluvil i za to, co před dvěma lety způsobil. Bohužel ta jeho snaha nepadá na úrodnou půdu a představa vrátit se k němu do ložnice je pro mě nepřijatelná. Přestal mě úplně přitahovat a po tom, co udělal, k němu svým způsobem cítím fyzický odpor. Na druhou stranu, se synem dal vztah do pořádku a pomáhá i doma. Fakt se snaží a já ho mám ráda, vše mi s ním přijde přirozené. Až na ten sex... Který tedy mimochodem nebyl nic moc ani dřív.
A teď druhá část příběhu. Před třemi měsíci jsem si začala s někým jiným. Je pozorný, miluje mě i mého syna (znají se ještě před našim poměrem), chtěl by s námi být, sex je takový, jako jsem nikdy nezažila (něžný, ohleduplný, pozorný). Dá se říct, že mi vyhovuje ve všech směrech. Je tady ale jedno velké ALE. S manželem jsme toho hodně prožili, znám ho a dá se říct, že se napravil... Já vím, že je to takhle řečeno k smíchu. Je mi ho líto, protože se snaží a je na mě malého dost fixovaný. Mluvili jsme samozřejmě o tom, že pokud to nepůjde, tak budeme muset jít od sebe... Bojím se i toho, abych neublížila synovi, abych mu nevzala tátu, abych tátovi nevzala syna, také dalších věci Fakt mě to trápí. Vím, že jsem teď ve fázi zamilovanosti a proto mě zajímá názor někoho, kdo má podobnou zkušenost. Mám se rozejít s milencem, dát manželovi šanci, překonat nechuť s ním mít sex a zkusit to nebo je to ztracené a jen se trápím. Máme spolu být jen z rozumu, protože máme dítě nebo je lepší začít znovu?
30. pro 2010 ve 14:38  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
já osobně jsem zažila rozhodování mezi mužem a milencem.u nás to bylo jiné.manžel byl celkem hrubý,bylo to s ním těžké.je to zase něco jiného než u vás.děti jsme měli 2.odešla jsem od něj a už 8 let žiji s oním milencem který je již 3 roky mým mužem.samozdřejmě každý máme své mouchy tudíž ani on není bez chyby,stejně jako já,ale bylo to mé nejlepší rozhodnutí v životě.děti vnímá jako své,spolu máme dalšího synka.ted jsem vážně spokojená.já osobně bych šla za svým srdcem.myslím ,že i na těch intimních věcech dost záleží .a co je platné ,že se váš muž nyní snaží.už je pozdě.jestli jsem pochopila správně co se stalo,tak to bych já nikdy nedokázala přijmout a odpustit.asi máte právo na lásku víc než být s někým protože je vám ho líto.řekla bych ,že si nás ti chlapy mají víc vážit než je pozdě.tot můj názor.bude tu jistě i dost jiných.mě změna velmi prospěla.přeji at je vaše rozhodnutí to nejlepší.nebude to jednoduché.

dost dlouho mi trvalo si zvyknout na jiný vztah a jiného muže,ale čas vše spraví.člověk má stále tendence toho bývalého ospravedlňovat,ale ted si říkám ,že spoustu let jsem mohla žít jinak -lépe.pěkný den ivča
30. pro 2010 v 15:10  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
No, mně spíš mrzí, že jsi tomu chlapovi neřekla dřív, co Ti vadí - oni jsou dost natvrdlí, nemají ten náš šestý smysl... nevím no, nemají to vcítění a cítění, jsou tak trošku občas natvrdlí. Takže čekat, že mu něco dojde - to bych se načekala, nedojde, téměř nikdy a téměř nic.
S kým jít dál... toť těžká otázka, ale řekla bych, že když Tě zajímá názor jiných, tak si asi nejsi úplně 100% jistá. A bez 100% jistoty - ať už v jakékoliv sféře života - to není ono, musíš si být pevně jistá, pak si pujdeš pevně za svým a nezlomí Tě případné překážky.
To, že Ti asi byl někdy nevěrný (?.. nebo jsem to pochopila blbě..? ) - a co děláš teď Ty? Ospravědlňuješ si to tím, že váš vztah právě troskotá, že stejně chceš od něj,. V té době, kdy ten osudný kiks udělal on - kdo ví co měl tehdy v hlavě on, co ho napadalo, zraňovalo - chápej, muži jsou prostě úplně jiní než my a co vadí nám, je ani nenapadne, že nás to obtěžuje.. a naopak. Já vím, že se budeš třeba obhajovat že ale Ty jsi v jiné situaci a Ty se obětuješ a Ty... atd. Pokud jsi mu nedokázala odpustit případné prohřešky, pak tam tedy asi nebyla láska - ale jak dlouho už tam nebyla..? Možná byl ten vztah od začátku trošku horší, ale počáteční zamilovanost umí obrousit případné hrany a zkresluje náš pohled na druhého.
Mám tucho, že manžela máš už delší dobu spíš jen jako "rodičovského partnera", pokud to tak bude i dál, stejně bys jednou odešla. Není Ti 60, aby Ti večer stačilo jen mačkat ruku pod dekou při detektívce.
Pravá láska odpouští, zapomíná, raduje se když dává kus ze sebe druhému - a pokud to tak není, není to láska jak má být - a buď se musí něco stát, nebo zhasne úplně.
Přeju Ti moc moc síly!
PS: Ten, kdo by nikdy neodpustil nějaký prohřešek druhého a hledá kvůli tomu někoho jiného - taky se může stát, že budete utíkat celý život, už jsem tu nedávno psala o mém nevěrném, SEDMDESÁTILETÉM strýčkovi... Po celý život krotký jak beránek..... To ale není Tvůj případ, to jen vsuvka. Kdo odpustí druhému, uzdraví své vlastní srdce.
30. pro 2010 v 18:38  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
Ivetinko, diky moc, strasne mi Tvoje radky pomohly. Nejvic se asi bojim toho, co pises v poslednim odstavci. Jak si zvyknu po takove dobe na zivot s nekym jinym...

Delapa, vim ze jsem mu to mela rict hned, ale proste jsem to neudelala. Myslela jsem, ze to ustojim, ale neustala. Bohuzel to uz nejde napravit a mozna prave proto mam vuci nemu ty vycitky. Nevera to bohuzel nebyla, tu byl skousla asi bez problemu. Tohle je hodne osobni vec... A mas pravdu, 100%ˇjista si nejsem, nejde jen o me, ale take o syna.
30. pro 2010 ve 23:04  • Odpověz  •  To se mi líbí
@nevimnevim ono každé rozhodnutí tě bude bolet. Mám podobné rozhodnutí za sebou. Vdávala jsem se brzo a myslela jsem si, že je to ta pravá láska. Narodil se syn a já postupně zjištovala, že máme s manželem odlišné hodnoty, zájmy, potřeby sexu. Našla jsem si milence. Hrozně dlouho jsem váhala zda odejít. Ničilo mě to. Nešlo fungovat ani doma ani odejit za milencem. Rodina na mě utočila, že synovi beru otce apd. Nakonec jsem odešla a své rozhodnutí nelituji. Ted jsem s tím milencem 10 let a jsem spokojená. S ex manželem vycházíme v pohodě , řekla bych, že líp jak manželé.
Osobně být tebou zkusila bych dát manželovi šanci a pokud to opravdu nepůjde, tak odejít můžeš vždy. Ale šance se nedávají s milencem v zádech Každý milenecký vztah na začátku je užasný, ale časem tam musí být i něco víc. Takové to souznění duší, tolerance, podobné názory. Sex je krásné koření života, ale jen s ním nevydržíš a bez něj taky ne.
30. pro 2010 ve 23:18  • Odpověz  •  To se mi líbí
@nevimnevim Já jsem podobnou situaci nezažila, ale myslím, že právě proto, že jsi ve fázi zamilovanosti, bych teď nedělala žádné nevratné rozhodnutí. Pokud bys odešla, tak je to velký krok, který změní život spoustě lidem kolem tebe i tobě, a ten by se měl dělat s čistou hlavou. Já si vzpomínám, že po 3 měsících vztahu byl můj nynější manžel skoro bůh, skvělý, fantastický, bez chybičky. Taky tvůj milenec s vámi nežije, takhle má syna rád, ale chtělo by to strávit delší dobu pohromadě, abys s ním a se synem zažila více různých situací a viděla, jak reaguje. Určitě bych ti doporučila poradit se s psychologem se specializací na partnerské vztahy, nastíní ti různé úhly pohledu, které by tě třeba nenapadly, a pomůže ti v rozhodování. Hodně štěstí.
30. pro 2010 ve 23:33  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj, Bohu díky nemám stejnou zkušenost, ale znám příběhy svých známých a trošku (spíš trošku víc) se zajímám o psychologii partnerských vztahů. 3 měsíce jsou moc krátká doba, abys věděla, že druhý partner bude lepší bež ten první. Souhlasím s tím, že chlapi jsou v některých věcech natvrdlí a je třeba jim všechno narovinu říkat. Takže určitě není pozdě, že se mažel začal snažit až teď. Pokuď se s ním teď rozejdeš, cesta zpět skoro neexistuje. Když s ním ještě nějakou dobu zůstaneš, budete se oba snažit váš vztah dát dohromady a Ty přesto zjistíš, že to nepůjde, odejít od něj můžeš vždycky.
A pokud ve vašem vztahu teď není láska, spíš přátelství, tak to neznamená, že už tam ta láska nikdy nebude. Podle mého názoru je tady nejdůležitější čas - na to, abys zjistila, jak to manžel s tou proměnou myslí vážně; na to, aby sis ujasnila, co vašeho vztahu očekáváš...
30. pro 2010 ve 23:34  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
Mezitim, nez jsem si zacala s "milencem", tak jsem se opravdu uprimne snazila dat manzelstvi sanci, ale porad je tam ten blok... Konzultovala jsem to i s psychologem a ten mi rekl, ze neni prognoza dobra. Strasne se v tom placam a po pravde, i kdyby to s milencem nevyslo (jsem realista), neumim si predstavit po boku manzela stravit dalsich rekneme 30 let. My jsme velmi kompatibilni co se traveni volneho casu tyce, nazoru, pohledu na zivot, ale neumim v sobe zlomit ten "odpor". Mam problem i s pusou na rozloucenou. On to vi, mluvime o tom celkem casto (jeste pred pocatkem pomeru). Take ho to moc trapi a kdyby tu vec, kterou udelal, mohl vratit, udelal by to, ale nejde to... Prijde mi lito, ze kvuli tomu, ze s nim nedokazu znovu navazat "intimno" ma skoncit vztah, kde jinak vse funguje....
Milenec ma take sve chyby, kazdy je mame, ale nejsou nijak kriticke. Znam ho delsi dobu, ale pomer vznikl az ted... On touzi po vlastnim diteti uz nekolik let, v tom problem nevidim... Vim, jak se chova k detem v okoli bez ohledu na to, aby chtel zapusobit na me. A syn na nej reaguje take moc dobre. Vlastne ani nestavim rovnitko mezi odchod od manzela = prichod k milenci. Spis resim ten rozchod jako takovy. Meli jsme spoustu planu, ktere proste skonci... A bojim se toho, jak to ponese syn, atd... Nevim, jestli neexistuje jeste cesta, jak to zachranit a je mi jasne, ze by to znamenalo konec pomeru. Ale kdyz se nepodarilo behem 6ti mesicu intenzivni snahy, je sance na zachranu??? Kdyz tam je fyzicky "odpor"?
30. pro 2010 ve 23:51  • Odpověz  •  To se mi líbí
@nevimnevim Možná by bylo úplně nejlepší být nějakou dobu sama, bez manžela i bez přítele, abys viděla, po čem se ti stýská, co ti nejvíc chybí, ale nevím, jestli je to realizovatelné. Chápu, že je to moc těžké. Jinak k tomu psychologovi, asi bych šla raději k ženské, a a taky se nedá očekávat nějaký výsledek během 1 sezení (nevím, kolikrát jsi tam byla). Dej si čas, je to fakt vážné rozhodnutí.
30. pro 2010 ve 23:57  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
To jsem zkusila 2 tydny... Manzela jsem poslala po dohode na dovolenou a s milencem jsem v te dobe byla rozesla (potebovala jsem si to srovnat v hlave). Po manzelovi se mi vubec nestyskalo, jen mi ho bylo lito, protoze jsme mu strasne chybeli... S milencem jsme si chybeli navzajem a v podstate jsme nedokazali prerusit kontakt...
Byla jsem se poradit jednou, kdy jsem rekla, co se mezi nami stalo, co to ve mne zanechalo a zajimala me jeho zkusenost. Psycholog byl uplne v pohode (mam vic duveru v muze), akorat rikal, ze ve chvili, kdy dojde k tomu, ze k nekomu citime fyzicky odpor, tezko se to vraci zpet. S manzelem mame paradoxne vztah mnohem lepsi nez driv po vsech ostatnich strankach. Ale priblizit se ke mne nemuze... Proste mi to neni prijemne... Prestoze jsem mu odpustila...
31. pro 2010 v 00:13  • Odpověz  •  To se mi líbí
@nevimnevim Hele na idnes je psychologická poradna, ta psycholožka je hodně sympatická. Zkus se tam mrknout, třeba tam najdeš podobný příběh a co jim poradila. Jinak k té pauze, podle toho, co jsem tam četla, tak podle ní pauza má smysl, pokud trvá minimálně 4 měsíce a ti lidi nejsou vůbec v kontaktu, nebo jenom provozně kvůli financím a dětem.
31. pro 2010 v 11:47  • Odpověz  •  To se mi líbí
Já ti nevím, ale on ten fyzický odpor cítím možná i čím dál tím víc, že na druhou stranu sis našla jiného chlapa, který tě přitahuje... ale s ním to taky může být za čas podobné a to ty taky víš... tak mne snad napadá jen dát tomu víc času, protože mám pocit, že toho, co tě spojuje s manželem je hodně a je škoda to zahazovat...
31. pro 2010 ve 12:00  • Odpověz  •  To se mi líbí
asi mě tu hodně lidí udupe, ale nedá mi to, abych svůj názor prostě nenapsala :oD

V životě je opravdu potřeba, aby člověk byl sobeckej. Ne pořád a ve všem, ale v zásadních věcech, který ovlivněj celej tvůj život je potřeba koukat primárně na sebe, pak na děti a až pak na všechny ostatní. Poznala jsem několik lidí, který se obětovali svejm dětem - ať už jde o to, že byli s partnerem jenom kvůli dětem, přesto že je k sobě nic jiného nepoutalo (to platí třeba i o mých rodičích) nebo o jinou formu sebeobětování ve prospěch dětí. Nikomu to nakonec nepřineslo nic dobrého - vystresovaný rodič, který se sice snaží pro svoje dítě udělat to nejlepší, ale je pod tlakem, má z toho nervy a nakonec se ta tíseň přenáší i na potomka, je podle mně mnohem horší, než někdo, kdo se nakonec rozhodne si to udělat tak, aby byl šťastný - byť lehce na úkor dítěte - a díky tomu je v psychické pohodě, kterou pak může šířit dál. Já to viděla z první ruky přesně a musim říct, že než neustálé hádky a stres, které toma byli, bych odloučení rodičů (které nakonec stejně nastalo) snesla mnohem líp. Pokud spolu budete s manželem i nadále vycházet v rámci možností dobře, nebudete dítě používat jako zbraň, ale budete se o něj společně starat a dopřávat mu vše, co potřebuje - včetně dostatečného kontaktu s oběma rodiči - tak není důvod, proč spolu zůstávat, pokud ten vztah opravdu nefunguje.

Co se týká manžela, tak bych se vrátila k začátku - být sobecká. Proč máš trpět ty a ne on?
31. pro 2010 ve 12:11  • Odpověz  •  To se mi líbí (2)
autor
Fiallianko, to se stat nemuze, pokud se v dane situaci nezachovat novy partner (jedno jaky), jako muj manzel. Ja jsem v podstate velmi tolerantni clovek, nic moc toho po lidech nechci, ale jedna vec mi vadi - bezohlednost. A s tou souvisi problem muj a manzela. On proste udelal neco, co bylo hodne mirne receno "bezohledne" a co se nema mezi partnery nikdy stat... Stalo se, navic v tu nejhorsi moznou dobu. Opakuji, nejde o neveru, tu bych jednorazovou rozdychala... Z toho plyne ten fyzicky odpor. A ty dalsi veci, ktere mi zacali vadit, prisuzuji prave tomuto. Za normalnich okolnosti bych to vse "utahla" sama, ale ten vnitrni problem potreboval ventilovat, mluvit jsem o tom nedokazala a tak jsem si hledala "zaminky"...
No, vyresit si to musim sama, to je jasne. Kazdy nazor me tady ale zajima, protoze jsou ruzni lide, ruzne pohledy...

Vlastovko, u nas je to o dost komplikovanejsi udelat nejakou pauzu. Jednak, manzel bude chtit syna videt kazdy den (o tom jsme spolu mluvili), dokonce se bude v lednu stehovat, protoze si to preji, ale podnikame spolu A neni v tom problem, vychazime spolu opravdu velmi velmi dobre...
31. pro 2010 ve 13:45  • Odpověz  •  To se mi líbí
@nevimnevim Jasně, jako třeba by pro vaši situaci pauza nebyla vůbec dobrý řešení, nejsem psycholog, neumím posoudit.
@anetka1701 Na Tvým názoru určitě něco je. Já myslím, že problém byl v komunikačním bloku hned poté, co se to nevimnevim stalo. Moje máti takhle odešla od otce po 10 letech, protože on i přesto, že se narodily 2 děti, jí s ničím nepomáhal a furt si žil jak to ptactvo nebeské, prachy jí dal, pak si je zase vzal, a máti neuměla říct, co jí vadí, tak v ní narůstal blbej pocit a jeden den zjistila, že už k tatovi vůbec nic necítí a nechápe, proč by s ním měla být dál. Tak se rozvedla a podle mého dobře udělala. Ale ona to měl v sobě vyřšené, kromě fyzického odporu už si taty ani nevážila, ani ji nezajímal jako člověk, prostě totální výmaz. Navíc otec stál i jako tata za prd, takže v tomhle směru jí to nemuselo být líto. Kdežto u nevimnevim většina věcí funguje, ten sex tam ale není a já si myslím, že nakonec bude lepší odejít. Nemůžeš s někým žít dlouhodobě jako bratr a sestra, to je na palici. I kdyby milenec nebyl.
31. pro 2010 v 15:32  • Odpověz  •  To se mi líbí
Záleží na tom,co ti manžel provedl...vynucený sex(nebo ještě horší věci),nevěra a podobné chování zavírá dveře celkem spolehlivě...tam je dost těžké to překonat se a zase věřit....pak bych šla...jestli to vyjde s milencem je zatím ve hvězdách...na tom bych nestavěla.Rozmysli se,jestli chceš být s manželem...nic víc...a dál se uvidí
3. led 2011 v 17:05  • Odpověz  •  To se mi líbí
asi opravdu hodně zálleží na tom, co se mezi váma stalo, jestli fyzický odpor souvisí s tím, že to byla opravdu nějaká fyzická záležitost nebo ne.....já jsem třeba po určitou dobu měla problém s tím, když na mě chtěl muž šáhnout, ale po čase jsem si uvědomila, že mám vlastně problém sama se sebou, se sebepřijetím svého těla a že on za to nemůže, už je to lepší a neřekla bych, že fyzický odpor je nepřekonatelný....ale kdyby mě muž znásilnil nebo zbil, tak by přesto nejel vlak, to bych prostě nepřekonala....takže je to fakt asi nejvíc o tom, co se mezi vámi stalo, protože jinak mi připadá, že to, že máte společné plány, souzníte v mnoha směrech a on se snaží, taky není k zahození a nehledá se snadno....stálo by mi to asi za nějaké sebezapření....
3. led 2011 v 17:28  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
Tak po delsi dobe jsem si rekla, ze napisu, jak se to u nas vyviji. Dala jsem vale milenci a rozhodla se, ze to s manzelem zkusim. Nasla jsem v sobe silu na nejake to zblizeni (sex nebyl), ale nakonec to dopadlo tak, ze to proste fakt nejde. Jeho dotyky mi nic nerikaji, nestojim o ne a vyhybam se jim. Treba to nekdy nekomu pomuze. Jsou bohuzel veci, pres ktere se neprenesu a tak nezbyva nez se smirit s realitou... Kazdopadne vsem diky za nazory a rady.
21. led 2011 ve 23:50  • Odpověz  •  To se mi líbí
@nevimnevim -tak pokud ti jsou jen doteky tolik nepříjemné tak nechápu proč s ním setrváváš.Věř,že kvůli dítěti je to hloupost protože až bude větší vytuší ,že se něco děje.Je přece přirozené ,že tatínek dá mamince pusinku a spinkají spolu v postýlce.
A na druhou stranu sex k životu potřebuješ a po nějaké době ho budeš hledat...
22. led 2011 v 15:56  • Odpověz  •  To se mi líbí
Mně teda stačila ta věta, že si nedovedeš představit, že s manželem strávíš dalších 30 let. To by pro mě bylo rozhodující. V tom případě by tedy šlo už jen o dobu, kdy se spolu rozvedete. Neříkám, že sex je všechno, ale pokud k němu cítíš opravdu takový odpor, že ti problém dělá i pusa, tak bych vztah ukončila. Pokud si jinak ve všem rozumíte, tak se snad dohodnete i na rozvodu tak, aby to co nejméně postihlo syna. A čas spolu můžete trávit i nadále, jen ty budeš mít nový vztah a budeš mnohem spokojenější a tvůj manžel si také časem někoho najde. Vždyť on se musí také trápit tím, že s ním jeho žena nespí a má k němu odpor. Pokud jsi už zkusila vše, co se dalo (psycholog atd.), tak bych asi vztah ukončila. Nemluvě o tom, že váš syn asi touto situací také trpí...
23. led 2011 v 18:40  • Odpověz  •  To se mi líbí
@nevimnevim nevím, jestli sem ještě koukneš, osobně a ze zkušenosti vím, že se má člověk řídit instinktem a tím, co cítí, protože to je základ - dál si všechno jen racionalizuje a- komplikuje. POkud manžela fyzicky nesneseš, tak je to konec vztahu a nejde ho udržet žádnými rozumnými důvody, protože toto už není manželství. Kvůli dětem je chyba udržovat nefunkční vztah. Raději skvělého rodiče na víkend než celé dětství vyrůstat se vzorem dvou odcizených lidí, předstírajících manželství. Mimoto můžete udělat tak volný a neomezený styk otce s dítětem, že na tom nikdo nemusí tratit. Pořád můžete být skvělými rodiči.
(když jsem tak přemýšlela, jak bych se co nejšetrněji měla rozejít. koupila bych si byt na sídlišti ve stejné ulici a kluci by mohli denně bez omezení mezi námi pendlovat, zůstávat na jídlo atd. Kontakt by pokračoval denně dál.)
A když jsi našla tak skvělého chlapa - už to je zázrak v dnešní době

26. led 2011 ve 20:17  • Odpověz  •  To se mi líbí
@nevimnevim Můžete (pokud jste nezkusili) zajít do poradny, ale někde jsem četla názor psychologa, kde říkal, že vše v manželství se dá spravit, nebo s tím alespoň zkusit pracovat. Ale v momentě, kdy mezi partnery (resp. u jednoho z nich) nastal tzv. dotykový odpor, tak z jeho zkušenosti už je vztah v nenapravitelné fázi. Za téhle situace se musíš hrozně trápit, určitě bych to ukončila. Mám stejný názor jako kubaka, jako rodiče můžete pro dítě fungovat dokonce lépe, než když se budeš trápit v manželství.
27. led 2011 v 15:07  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahojky, tak i já přidávám svůj příběh.
jen ve zkratce, bylo by to na knížku Jsme s manželem 10 let, máme dvě děti, 2,5 roku a rok. manžel už si několik let vypisuje s ženskýma na netu, ještě před dětmi jsem zjistila že , že si dokonce podal inzerát, že hladá starší ženskou na sex, ale uhdila jsem na něj a on se přiznal, že mu jde jen o dopisování, o ten pocit, že někoho umí "ulovit"ale že by se s žádnou nesešel, (tomu bch i věřila, páč můj manžel trpí od puberty docela nízým sebevědomím, takže chápu jeho "machrování"po netu, když se s žádnou nevidí-maximálně si pošlou fotku)každopádně jsem mu to nchtěla trpět a manžel vžd slíbil, že s dopisováním zkoncuje, ale nikdy se tak nestalo, ani když byli potom děti. nešlo o obyč.dopisování, když jsem zjistila jaké fotky mu oné dámy posílají(nahaté, v prádle, nohy od sebe apod.)tak mi bylo jasné, že si o počasí asi nepovídají
Já jsem také hodně toleratní člověk a vždy mi šlo jen o to, mít štastnou rodinu. Ale pak se manžel začal měnit(vlivem nadměrnému hulení trávy)o děti nejevil moc zájem, s ničí mi nepomáhal, klasika.
Ale pak , když měl blbý den, jsem to odnesla já. Dostala jsem vynadáno, že třena není uvařený přesně na čas oběd, že je doma neuklizeno apod.protože jsem si to ale nenchala líbit, hádali jsme se jako koně. manžel už pak býval na mě i sprostý a to už jsem si řekla dost!
Hnusil se mi, nemohla jsem snést jeho přítomnost, jeho pohlazení. prostě se zbytky lásky úplně vytratili.
Za náš vztah jsem mu několikrát řekla, že pokud se s ním budu trápit-pokud mě on bude trápit, odejdu od něj.
několikrát dostal výhružku, vždy sliboval, chtěl další a další šanci.
Až už jsem to nevdržela a taky si začala dopisovat. Našla jsem si skvělého kamaráda, který se postupěm času stal něco jako mýmmilence,ale těžko se to popisuje, protože jsme si ze začátku jen psali meily a měli pocit, že se známe už spoustu let.jeho vzheld mě ale nezaujal, jako osobnost byl jiný, něžný, naslouchavý, komunikativní, hodný, romantcký.
S manželem se to vyhrotilo až v momentě, když jem cítila jsitotu u svého "milence".dostala jsem najednou sílu k tomu, konečně odejít.
Ale manžel mě přemluvil, zkusili jsme poradnu, kde nám nepomohli. Já chtěla od manžela odejít, takže mi ta paní poradkyně řekla, že musí chtít oba dva to zachránit, jinak to nemá cenu.
Tak jsme to zkusili. Začali jsme s polu i spát, ale ne jako milování,ale jako sex.Uspokojení fyzických potřeb.
S "milencem jsem byla v kontaktu stále,ale v období, kdy jsme to s manželem dávali dokupy, jsme si jen psali nebo se navštěvovali pouze na kafe.
Vše nakonec dopadlo tak, že manžel hrozně žárlil, po dvou měsících snažení se, mu ruply nervy, hodil skledničkou přes celý obývám, nazval mě kurvou a to vše jen proto, že jsem mu řekla, že si píšu s "ním"( na tom, že si s ním budu moci psát jsme se dohodli, nebo-li s tím souhlasil už předtím-že jsme jako kamarádi, tak proč ne)
No a já už toho měla dost.
Sbalila jsem děti, všechny moje a dětí věci a v noci se odstěhovala ke kamarádce, "milenec "mi pomáhal se stěhováním. Ráno, když se manžel vrátil z noční, čekal, na něj jen dopis na rozloučenou s vysvětlením.
Musela jsem to uděla takto, jinak by mě nenechal odejít.
Nstěhovala jsem se ke kamarádce.
Pak ale to ráno nastalo PEKLO.MAanžel vyhrožoval sebevraždou, když jsem se odmítla vrátit, odjel někam do lesa a psal mi smsky na rozloučenou, jeho rodina hodila vinu an mě a odmítala to řešit.
Zalarmovala jsem policic, aby mu tu sebevraždu překazili. Nakonec se nám ho podařilo přilákat, policie ho zaddžela, pak ho vyslech psychiatr a poslali ho domů, já byla u výslechu,ale v podstatě žádný závěr.
Po týdnu bydelní u kamarádky, která dostala hnisavou angínu jsem se přestěhovala k milencovi.
bydleli jsme spolu týden.
Manžel celou tu dobu na mě naléhal, prosil, vydíral, vyhrožoval, psychicky se hroutil...
nakonec jsem se přeci jen MUSELA VRÁTIT, KVŮLI FINANČNÍ stránce, uvalili na nás exekuci a tak mě tím přinutil se vrátit, aby jsme s čeho měli platit hypoteku a nepřišli o barák( žijeme převážně z mé mateřské-jeho výplaat je na poplatky a hypo)
3těstím brečel, když jsem se vrátila, každý den dělal snídaně, myl nádobí, uklízl, staral se o děti, mě pomalu nosil na rukou, říkal, že už nikdy neudělá n, čím by náš vztah ohrozil.
Dohodli jsme se že splu budeme než doplatíme tu exekuci,aby manžel mohl normálně fungovat i sám. Zažádala jsem při odstěhování se od něj o svěření dětí do péče a oznámila mu to.
ted je to 3 měsíce, co jsem zpátky a zase polevuje, bere od psychiatra nějkaé prášky, aby byl "klidnější"ale je znát , když nějkaý občas zapomene, cítím z jěho chování strach , přetvářku.
je to týden, kdy jsem zase objevila že mu zase nějký ženský posílají nahé fotky a bylo rázem po naději, kterou jsem se do toho snažila zase vložit.
A co milenec?
Bydlela jsem s ním jen týden, ale stailo mi to k tomu že jsem poznala že je hrzný puntičkář, morous, rejpálek, že musí být všechno naplánované a tak udělané, a já jsem pravý opak jeho, takže mi došlo, že by to asi neklapalo, navíc je hrozný šetřil a škudlil.
I když co mě poznal, se odstěhoval, koupil kvůli mě-nám byt, který jsem mu pomáhala zařizovat, tak cítím, že to není ono. Nemiluji ho, a v tom je ten problém.I když on mě nadevše i moje děti má rád, hned by mě bral, tak já prostě cítím, že bych ho jen využívala a to já nechci, nevím zda by láska z mé strany mohla přijít, po tom všem...
Dneska u nás bylo rošambo, protože přišel papír od soudu, aby se manžel dostavil kvůli svěření dětí do péče, tak byl naštvaný , hnusný,asi si myslel, že to stáhnu,ale já cítím, že tohle musím dotáhnout do konce.
A pak se uvidí.
nemiluji an jednoho, ani manžela, ani milence.
takže až nastane ten správný čas odejdu, nebo se třeba zamiluji do někoho a pak pro mě bude snažší odejít.
je pravda, že se manžel taky změnil,ale cítím z jěho chování zoufalství. přetvářku, to že to dělá jen prto, že musí-aby o nás nepřišel, není to prostě přirozené, a to mě štvě. Nechci být ve vztahu s někým, kdo se bude bát dát najevo sebe samu, protože jeho pravé já není moc príma, je sice tlumené práškama, ale to taky asi nebude zabírat pořád..
tak asi takhle...
7. bře 2011 ve 22:17  • Odpověz  •  To se mi líbí
nejhorší na tom taky je to, že já už nemám rodiče, a tak jsem na všechno sama. manžel má rodinu, která stojí při něm,mě samozřejmě nenávidí, i když mě několikrát jeho matak říkala, at od něj odejdu, že jśe chová jako hovado a že si nás nezaslouží,ale jak víte, krev je víc než d´voda, tak jsem já ta nejhorší i když tchýně ví moc dobře, co jsem si musela s ním všechno zažít
nemám kam jít, ke komu jít, nemám peníze do začátku, nemám absolutně nic .jen svoje děti, keré nadevše miluji, a k tomu vyšinutého manžela s šílenou rodinou, která mě k smrti nenávidí

Omlovám se za chyby i za tak dlouhý text...
7. bře 2011 ve 22:24  • Odpověz  •  To se mi líbí
@kalanoche Chování tchyně je asi klasika, je to její chlapeček. Já když měla v prvním manželství problémy a svěřovala jsem se tchyni, tak mě plně podporovala, na syna nadávala a snažila se mi pomoct. I pak, když jsem se od manžela odstěhovala mi docela dost pomohla. Ale to vše jen do okamžiku, kdy se dozvěděla, že jsem podala žádost o rozvod. Ona si celou tu dobu myslela, že jako jejího syna vystrašíme , že by mohl přijít o rodinu a já že se pak s dítětem vrátím. Jenže já už když od něj odcházela jsem byla rozhodnutá, že je to napořád. Trvalo mi dlouho, než jsem se k tomu odhodlala, zato už jsem věděla, že se za žádnou cenu nevrátím. A pak začlo peklo. Ta ženská dokázala být tak zlá . Volala mi, aby mi vynadala, když jsem jí chtěla něco vysvětlit, tak mi práskla s telefonem, abych se prostě vůbec nedostala ke slovu atd. Takže od tý doby si iluze nedělám. S tchyní být kamarádka ano, ale jen pokud je vše v pořádku. Jinak se vždycky nakonec postaví za svoje dítě, což se asi dá pochopit, ale může se za něj postavit slušně.
9. bře 2011 v 08:56  • Odpověz  •  To se mi líbí
@nevimnevim jsem ve skoro stejné situaci, proto bych se tě moc ráda zeptatla, jak jsi se rozhodla a jak to nakonec dopadlo, jestli jsi šťastná. Moc děkuju za odpověď.
15. bře 2013 v 17:43  • Odpověz  •  To se mi líbí
@jednave ja sem taky v takove situaci.. a uz mi z toho jde hlava kolem.. je mi zle.. nevim co mam proste delat
16. dub 2013 v 15:28  • Odpověz  •  To se mi líbí
@nevimnevim ja sem v uplne stejne situaci jako ty... a fakt nevim co mam delat.. co dal.. ja proste potrebuju pomoct
16. dub 2013 v 15:29  • Odpověz  •  To se mi líbí
@luciebx
tak to jsme na tom stejně, už mně z té mojí situace hrabe a poslední rok nežiju, ale jen přežívám a přemýšlím...
27. dub 2013 v 15:42  • Odpověz  •  To se mi líbí
@jednave a jak to u vas pokracuje.. deje se neco?
27. dub 2013 v 19:13  • Odpověz  •  To se mi líbí
Napodobně ,neni ten zivot vubec jednoduchej .
30. říj 2014 ve 23:24  • Odpověz  •  To se mi líbí
Tvůj příspěvek