• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme:  Beremese.cz Modrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Manžel trpí depresí. Máte zkušenost?

3. června 2010 
Ahojte. Manžel asi trpí depresí. K psychiatrovi samozřejmě jít nechce, ale jsem přesvědčena, že má endogenní depresi. Všimla jsem si toho až po svatbě. V noci jsem se probudila sama v posteli, hledala jsem ho v bytě, a nakonec jsem ho našla, jak leží na koberci v pracovně a pláče. Skoro mě ani nevnímal, musela jsem ho odvléct do postele a tišit v náručí jako dítě. Pár týdnů poté jsem otěhotněla, před čtyřmi měsíci se nám narodilo miminko. Všechno by bylo nádherné, kdyby od té doby neměl manžel ataky deprese skoro pořád. Dlouho jsem byla silná a statečná, ale už se to skoro nedá vydržet. Je zlý, protivný, pořád mi všechno vyčítá, nadává, křičí bez ohledu na miminko. Vadí mu úplně všechno. Pořád mi vyčítá, že ho nemám ráda. Že se o něj nezajímám. Na každé pohlazení či polibek chce důkaz, že jsem to opravdu udělala. Přitom se k němu chovám opravdu pěkně, nenadávám mu, nehádáme se, jsem k němu něžná jako dřív, zajímám se o jeho práci, každý den trávím chvíli jen s ním, aby se necítil odstrčený miminkem. A přesto se ke mně chová s takovou nenávistí... pak deprese pomine a zase je všechno v pořádku. Jenže tento jeho depresivní záchvat trvá už skoro měsíc a mně docházejí síly. V nocí bdím s manželem kvůli jeho depresivním náladám a přes den mám mít plno energie pro péči o miminko. Už mi dochází síly na to, abych mohla rozsévat po bytě drobky optimismu. Je to hrozný. Sama bych na mateřské potřebovala aspoň kousek podpory a lásky, ale i když plno lásky vydám, vrátí se mi jen zloba a vztek. Před pár dny manžel depresi léčil alkoholem - vypil téměř vše, co jsme našemu miminkovi schovávali na oslavu křtin. Zvracel pak celou noc a celý další den a já se o něj starala a skoro celou noc nespala... ale on mi pak stejně ráno vyčetl, že se o něj nestarám a nezajímám. A přitom to opravdu není pravda. Když jsme se o jeho stížnostech bavili v době, kdy ho deprese přešla, řekl mi, že to tak nebylo, jen to špatně vnímal díky té depresi. Jenže je těžko se tím uklidňovat, když poté, co na mne dlouhé minuty před spícím miminkem křičel, usnul a já plakala napřed do polštáře a pak schoulená v kuchyni ... samou bezmocí. Máte někdo zkušenost s depresivním manželem? Vařím mu čaj z třezalky, koupila jsem bylinkový přípravek Šašlík, ale zdá se mi, že se to vůbec nelepší. Chtěla jsem te´d udělat manželovi radost a jela s ním na chalupu, ale k ničemu to nevedlo. Je stejně zlý jako před tím. A přitom když jsme včera večer seděli na zápraží a sledovali, jak usíná příroda a dnes se v lese drželi za ruce, doufala jsem, že bude líp. Jenže už na zpáteční cestě začal mluvit jiným tónem, byl zamlklý, a co jsme dorazili domů, jen na mne křičí a nadává mi. A přitom mi říká samé lži...
21. črc 2009 v 00:03  • Odpověz  •  To se mi líbí
ahoj, no těžká rada, to opravdu chce ho dostat na psychiatrii, i třeba lstí, ve finále pochopí že to pro něj bylo dobrý... Zapřemýšlej, jestli třeba známý známého tvého známého není psychiatr, že by třeba nejdřív přišel "na návštěvu" k vám, a pak už by to třeba bylo snazší.... Držím palce....
21. črc 2009 v 07:44  • Odpověz  •  To se mi líbí
Určitě pomůže jen odborník a hlavně tvůj manžel musí chtít sám.Přeci vidí,že to není v pořádku,má zřejmě nějaké trauma ,možná z dětství.Chce to opravdu psychiatra a psychologa a počítej s tím,že léčba potrvá déle,ale musí se chtít léčit,jinak bych už neměla trpělivost a radši to vzdala,nejen kvůli sobě ,ale taky kvůli dítěti.
21. črc 2009 v 09:57  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
Ja vim, sama jsem psycholozka a mam blizkou kamaradku trpici depresi :confused: . Jenze pokud manzel nepujde dobrovolne k lekari (a to on nepujde, protoze by prisel o zbrojak), tak to bude poradny utrpeni :frowning2:
21. črc 2009 v 11:19  • Odpověz  •  To se mi líbí
No právě-pokud nepůjde dobrovolně se léčit,tak dost ohrožuje psychicky Tebe i dítě.Takže bych mu asi dala nůž na krk,buď léčba a spokojená rodina nebo ať se v tom vyžívá,ale sám.Můj otec byl despota,taky psychicky narušený člověk a já dodnes nemůžu matce odpustit,že ho neopustila.Veru,vím,že je to těžké,ale ženská prý zvládne téměř nemožné.Držím palce.
21. črc 2009 v 11:49  • Odpověz  •  To se mi líbí
nezlob se ale mela by jsi s tim neco delat uz kvuli male, aby ji treba neublizil.. bala bych se.. tohle sama nezvladnes ani nahodou, pokud nebude mit odbornou pomoc tak muze spatne skoncit.. :pensive:
21. črc 2009 v 11:50  • Odpověz  •  To se mi líbí
zkusila bych se domluvit s psychiatrem ze si jen promluvi i u vas doma, manza nemusi noc vedet... treba ho vydavej za znameho, nevim ale nenechavala bych to.. bud se bude lecit po dobrem nebo jak pise andyva bych pohrozila, vem si az to bude mala vnimat jak by ji bylo kdyz bude zly na ni... :frowning2:
21. črc 2009 v 11:52  • Odpověz  •  To se mi líbí
Můj manžel chodí k psychologovi, má občas depresivní stavy a zvlášť za volantem agresivní výbuchy. Odhalili, že 99% problémů pochází z dětství a výchovy jeho rodičů. Rozhodl se pro návštěvu psychologa sám a dobrovolně, protože se to začínalo promítat dost do našeho vztahu. Každopádně ti tady žádný laik nepomůže, a ty sama to určitě taky nevyřešíš. Jedině najít vhodnou chvíli, kdy tento stav mít nebude a vážně si o tom promluvit. Jemu to určitě také není milé bojovat takhle sám se sebou, a to že viní tebe ze svých problémů, je jen obranný mechanismus, protože ta příčina je určitě někde jinde.. Čím dřív se do toho pustíte, tím líp. A hlavně tohle je běh na dlouhou trať a doporučuji opravdu vybrat schopného psychologa či psychiatra a i si za to zaplatit. Zdraví máme jen jedno a to duševní je snad ještě důležitější. Snad jsem vám nějak pomohla, držím palce a napiš, jestli se to nějak pohne. A jestli by nebyl ochoten jít k doktorovi, zkus jít k dr. sama a poradit se s ním, jak s těmi jeho stavy pracovat a případně ho nějak šikovně k dr. dostat.
3. srp 2009 ve 12:01  •  1 dítě  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
Manzel k psychiatrovi nechce, k psychologovi ho neposilam - sama jsem psycholozka :sweat_smile: ...ne, myslim, ze toto uz potrebuje farmakologickou lecbu, toz tak. Mam velmi dobreho kamarada psychiatra, co mohl, poradil po emailu, ale stejne je potreba manzela dovysetrit... no, drzim nam palce. Diky za povzbuzeni a radu.
3. srp 2009 v 15:10  • Odpověz  •  To se mi líbí
no jediný řešení je a to ty sama víš...dostat ho k psychiatrovi, jestliže mu nestačíš ty jako psycholog, tak pořebuje léky...ale to ty víš...jen je otázka, jak ho tam dostat...nenapadá mě nic, než lstí... :pensive:
3. srp 2009 v 18:09  • Odpověz  •  To se mi líbí
veru: držím ti palec - tady je totiž každá rada drahá
dokopat ho k léčbě ultimátem nebo dokonce lstí je na houby - tohle zkrátka nemůže fungovat
já s manžou řešila trošku jiný problém - navlíkla jsem to přes psychologa pro párovou terapii - šli jsme tam původně kvůli mě, že jsem ho neuměla vydýchat - v tom mě podpořil, jelikož jsem mu přišla opravdu jako příšera :slight_smile: a pak jsme se oklikou dostali k němu ... oba jsme ve finálebyli spokojení
ale to jsme opravdu řešili trošku nižší level
3. srp 2009 ve 20:56  • Odpověz  •  To se mi líbí
Veru určitě to s ním prober jakmile bude mít lepší chvilku - sám musí uznat, že to tak nejde.. Chápu sice, že se bojí o zbroják, ale v dané situaci by to, že mu ho třeba vezmou nebo pozastaví bylo asi to nejlepší. Pokud má takové stavy, tak by neměl mít zbraň. Nikdy nevíš, co ho v takovém stavu napadne.. Nejen ve vztahu k tobě a dítěti, ale mohl by ublížit sobě.. Můj strýc to před nedávnem udělal a pak už bylo na pomoc pozdě. Zkombinovaly se deprese s alkoholem a pak stačil jeden špatný okamžik ,kdy už to nezvládal a provaz.. :pensive:
4. srp 2009 v 09:40  • Odpověz  •  To se mi líbí
veruska: to co čtu moc dobře znám
bohužel dneska je ještě zažitý, že ten kdo chodí k pssychiatrovi je blázen, možná proto se mu tam nechce
důležitý je taky si uvědomit, že má problém se kterým by tam měl jít, pokud si on sám toto neřekne, tak z jeho pohledu je to asi zbytečný
4. srp 2009 v 11:35  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
Holky, moc diky. Je to tezky. Manzela uz to nejhorsi preslo, tak ted ma pocit, ze se nic nedeje. Poctie bere aspon bylinkove kapky proti depresi, ktere jsem mu sehnala, ale moc to nepomaha. Jen se bojim, kdy to zase zacne. Doufam, ze manzela k lekari dostanu, kdyz neco provede (on je nekdy v zachvatu deprese strasne vztekly) nebo az bude mit takovou depku, ze se necha presvedcit. Nejhorsi je, kdyz se od nas odtahuje, je zly, podrazdeny, nic mu neni vhod... za par dni to nevydrzim a zacnu se taky odtahovat. Jeho pak deprese prejde a ja jsem vycerpanim skoro na dne taky :frowning2: . Nez se mu pak odvazim priblizit, chvili to trva a mam z toho vycitky sama. Nastesti manzel prekousl aspon to, ze jsem schovala veskery domaci alkohol. Mela jsem trochu strach, co udela, az to zjisti...
5. srp 2009 v 07:07  • Odpověz  •  To se mi líbí
Veruš a když je zrovna období, že je v pořádku, tak když mu řekneš jak to cítíš a že máš občas strach a že tě to strašně ubíjí, tak tehdy by nesouhlasil s léčbou? Kvůli vám..?
5. srp 2009 v 08:27  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
Ne, diskutuju s ním o tom každou chvíli (asi mu tím už budu protivná), ale nechce. Je ochoten přiznat, že se občas cítí smutný, je schopen pochopit, že nás od sebe odhání, že to malý Honzík těžko snáší, ale s léčbou nesouhlasí. Psychologa má doma :grinning: (samozřejmě, léčení vlastní rodiny je úplně na houby, nemůžu pro něj udělat víc než "normální manželka", žádné terapie vůbec nepřipadají v úvahu). Ale k psychiatrovi nepůjde, maximálně je schopen vypít nějaký bylinkový čaj či bylinné kapky... Je to škoda, Honzíka miluje, Honzík zbožňuje manžela, ale když má depresi, odhání ho od sebe a Honzík je z toho celý špatný... Já dřív tedy mívala depky taky, ale co jsem otěhotněla, nějak se mi zbláznily hormony a jsem úplně v pohodě a šťastná jako nikdy dřív :dizzy_face: .
5. srp 2009 ve 12:36  • Odpověz  •  To se mi líbí
veruska: psala jsi, ze mas znameho psychiatra. Mohla by jsi zorganizovat neajkou spolecnou akci s prateli na vikend, treba kempovani, a oni by se seznamili, kamos by obhlidnul situaci a treba by manzel nakonec souhlasil. Mohlo by to mit i opacny efekt, ze by se na tebe rozlobil. Je to jen napad.
8. srp 2009 v 16:04  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
No, manzel by to prokoukl, a pak by bylo jeste hur. :rolling_eyes: . Spis cekam na pristi zachvat deprese, az mu bude hodne zle, treba se prestane branit. Ted je to zrovna fajn, chova se jako driv. Ale kdyz ma depku, je to strasny, jak nas od sebe odhani, je zly a podrazdeny... ale ted je dobre, moc si to uzivam :slight_smile:
11. srp 2009 v 08:11  • Odpověz  •  To se mi líbí
veruska: mas muj velky obdiv, ze se drzis.
15. srp 2009 v 01:59  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
Diky, moc si te podpory vazim.
16. srp 2009 ve 20:55  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
Ahojte, tak manzelovi se zase pred tydnem vratila deprese. Bylo to hrozny. Kricel na mne, vycital mi uplne vsechno, nikdy bych si ani nedokazala predstavit, jak zly dokaze byt, chtel po mne rozvod a plno jinych bolestnych veci. Po jeho nekolikahodinovem zachvatu zurivosti jsem se skoro zhroutila sama a proplakala temer celou noc. Uz je to tyden a porad me to moc boli. Manzel je ted jako vymeneny, ale stejne je mi pod psa. Do toho se pridaly trable s rodici a v dusledku toho jsem vcera prisla o mliko. Chudak Honzik, porad se snazil pit a tolik plakal... premyslim, jak dlouho to tak jeste s manzelem zvladnu a nakolik to vsechno vnima miminko. A to chceme druhy (manzel chce hned, ale ja chci jeste par tydnu pockat).
22. zář 2009 v 08:32  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj, jen jsem sledovala diskusi. Taky mám psychologické vzdělání a navíc bohužel osobní zkušenost s endogenní depresí. To, co verusko popisuješ, mi tedy nepřijde jako endogenní deprese, ale spíš maniodepresivní psychóza (resp. nově bipolární afektivní porucha)... tyhle záchvaty zuřivosti deprese obyčejně neprodukuje, spíš naopak. Moje kamarádka řešila podobnou věc s manželem, trvalo to léta, střídaly se záchvaty žárlivosti, zuřivosti, bezbřehého utrácení a podivných aktivit s fázemi zoufalství. Nakonec manžel došel za psychiatrem, ke kterému chodí dosud, je zamedikovaný a vše se výrazně zlepšilo... Bez odborníků a medikace se nehnete a může se to horšit. Druhé dítě bych si rozhodně nepořizovala, dokud se manžel nedá do pořádku, sama píšeš, že jsi v důsledku stresu přišla o mlíčko, vůbec nevíš, jak to s manželem zvládneš, jak to vnímá miminko... Dlouhodobě je to stejně neudržitelné, buď bude muset začít se sebou něco dělat nebo se Vám život rozpadne... a to by byla škoda, když jsou možnosti, jak to zachránit... Možná, že by stálo za to jít na to tou cestou, že máš problém ty, se kterým chceš něco dělat a že on ti s tím může pomoct, pokud spolu za někým z odborníků zajdete, jak píše hupcza. Držím palce, aby se Vám to podařilo co nejlépe zvládnout...
22. zář 2009 v 09:00  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
Jo, nad bipolarni poruchou jsem taky zacala o vikendu premyslet, protoze byl strasne aktivni a neunavitelny... ale vsechno dotahl do konce. Manzel aspon uziva bylinky, ale k psychiatrovi nepujde. Ze ma depresi, to si nastesti uvedomuje. Druhe mimco urcite chceme, materskou mam jen na dva roky :rolling_eyes: a Honzik miluje deti... je to slozity. Kdybychom meli aspon oporu v rodicich, lip by se to snaselo...
22. zář 2009 v 10:40  • Odpověz  •  To se mi líbí
veru, dokud se neleci, tak bych s nim druhe dite nechtela v zadnem pripade :pensive:
22. zář 2009 ve 12:47  • Odpověz  •  To se mi líbí
Taky mě ještě něco napadlo, ale mohu se mýlit. Pracovala jsem leta s drogově závislými, takže možná je to profesionální deformace... Takové příznaky mohou vyvolat i stimulační drogy... (pervitin, kokain). Nevím, nakolik je taková varianta reálná... Deprese se fakt neprojevuje takovými zlobnými emocemi, které popisuješ. Za tím je fakt něco jiného, buď ta bipolární porucha nebo výše uvedené... Nevím, jak to má manžel s prací, spolehlivostí, trávením volného času, penězi... pokud tam jsou nějaké nesnáze, tak by to sedělo do obrázku těch drog. Ty se třeba i v manažerské sféře objevují celkem často, mezi lidmi z vyšších vrstev, kteří je začnou brát aby zvládli práci... Doufám, že jsem tě neurazila, ale ty příznaky prostě na depresi nesedí ani náhodou.

S dalším dítětem bych byla taky nanejvýš opatrná. Tím se to určitě nezlepší, pokud se manžel nechová jak by měl ani když máte jen jedno dítě. A taky musíš myslet na sebe, vypadá to, že tě manžel víc trápí než abys byla spokojená a to je samo o sobě důvod, aby se s tím něco dělalo. V tomhle se přece dlouhodobě nedá žít, jen se vyčerpáš a ničemu to nepomůže. Držím palce. B
22. zář 2009 ve 13:41  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
Ahoj, na zavislosti bych to nevidela. Manzel ani nikdy nekouril, penez zase nevydelava tolik, aby si to mohl dovolit a mame spolecny ucet, takze v penezich mam prehled. Volneho casu moc nemame, dopoledne je manzel v praci a odpoledne bud neco zarizujeme nebo drndame, s prateli chodi ven vyjimecne.

Ty priznaky (teda, podle meho usudku, coz uznavam, v tomto pripade zkreslenem), vypadaly na depresi. Zpocatku jsem ho jen sem tam v noci nasla v pokojicku, kde sedel nebo lezel na koberci a brecel, ze je mu vsechno lito... pro nic za nic. Vztekly zacal byt az v posledni dobe.

Ze ho druhy dite nevyleci, to vim taky, ale kdyz bychom nemeli druhe mimco, situace by se zkomplikovala jeste vic (nemame hlidaci babicky, materskou mam na dva roky, musela bych zpet do prace a co s Honzikem?). S manzelem se rozejit nechci a ani nemuzu. Ja porad tajne doufam, ze casem toho psychiatra navstivi...
23. zář 2009 v 08:38  • Odpověz  •  To se mi líbí
veru, nezlob se, ale kdyz ted nevis jak to jednou budes delat jen s honzikem, tak jak chces potom zvladnout deti dve? :sweat_smile: . do ty prace jit stejne budes muset a deti nekdo vyzvedavat a hlidat
23. zář 2009 v 10:46  • Odpověz  •  To se mi líbí
veruska007............zkus manžela přesvědčit na toho doktora a už právě proto, že chcete druhý dítě........z vlastní zkušenosti vím, že se vám pak strašně uleví
24. zář 2009 v 10:12  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
Jj, presvedcuju porad prubezne... a v zaloze mam kamarada psychiatra na telefonu. Ted je to zase v pohode... akorat se bojim, kdy to zase skonci nejakym fiaskem :confused:
24. zář 2009 ve 13:16  • Odpověz  •  To se mi líbí
Tak co, jak to vypadá? Nějaké změny?
28. zář 2009 v 18:12  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
No, ted je podezrele v pohode, je to mezi nama jako driv. Sem tam nahodim tema, jak je to ted super a jak je mi s nim dobre, a jaky je to rozdil, kdyz ma depku a jestli s tim nechce neco delat. Ale nechce. Jen bere bylinky a veri, ze mu pomuzou. Kez by!
29. zář 2009 v 07:12  • Odpověz  •  To se mi líbí
Tvůj příspěvek