Manželova výchova syna. Má vztah šanci na zlepšení?
Ahoj holky, asi si jdu jen vypovídat. Vím, že nějak velké rady nedostanu, ale dnes do mě zae vjel vztek, tak se musím zkrátka svěřit a přečíst pohled z druhé strany. Vím, že každý jsme nějaký a máme své chyby, i já jich spoustu mám. V každém manželství je něco. U nás je to, že se nedomluvíme na výchově syna, kterému je devět let. S manželem jsem 12 let. Je až moc pracovitý, cokoliv potřebuji, zařídí. Kluka miluje, ale nějaké velké věnování to tedy není. Často mi přijde, že mu leze do zadku. Asi, aby se mu zavděčil, nebo já nevím. Se synem je potřeba se denně učit, já po něm chci, aby si plnil povinnosti, denně s ním trénuji i přes jeho odpor. Chci, aby si čistil zuby, uklízel po sobě oblečení a neseděl pořád u pc. Pokud není doma manžel, kluk je moc hodný, připravujeme spolu večeři, jde si dělat úkoly bez protestů, výlety s ním jsou také fajn. Je to hodný a kamarádský kluk. Problém je, jakmile je manžel doma. Syn je jak utržený ze řetězu. Chová se opravdu děsně. Neustále s něčím problém, nic dělat nechce, manžel musí dokonce uspávat. Spíme dokonce odděleně, protože vždy usne u uspávání. Já musím vždy zvyšovat hlas. Když jsem v práci déle, musíme se střídat s manželem u kroužků. Chodí plavat, protože doteď mu to moc nejde. Zase tam nechce chodit, tak ho tam manžel nedává, protože kluk tam nechce. Že ho prej nutit nebude. Je to tak i u učení, že manžel věčně komentuje, když se s ním učím, proč pořád se s ním musím tak učit, že je to práce učitelky atd. Vše před synem. To samé u jídla, kdy je manžel hodně vybíravý v jídle, tak syn to samé. Má v něm velký vzor. Já ale poslední dobou mám nějakou krizi. Vůbec si neumím představit tu pubertu a mrzí mě, že nemám v manžela oporu. Poslední dobou mám i pocit, že je mi dobře, když manžel není doma a přijde, až když je večer. O nějaké romantice nemůže být ani řeč. Hodně o tom s ním mluvím, ale bohužel, vydrží to jeden den a pak je to ve starých kolejích. Zajímalo by mě, zda jste některá měla něco podobného doma a jak se vám to podařilo vyřešit. Mrzí mě, že jsem často u kluka ta "zlá".
To plavání má 1x týdně. Přes zimu třeba dva měsíce nejde, jelikož jakmile je trochu nachlazený, tak stahuji. Chodí přes rok. Pokrok tam je, ale velmi malý a opravdu udělá pár temp a tím to hasne. Jde o to, že vodu má rád. Rád blbne v bazénu, na tobogánech. Jezdíme pravidelně na bazén. A je to zkrátka pro mě dovednost, kterou chci, aby se naučil pořádně. Jde o to, že jskmile má odvádět otec, tsk scény, že ho z plavání stáhne. Když ho odvádím já, tak má sice řeči, ale po plavání je v pohodě. Má tam i kamaráda. Je takovej pohodlnější a když se ho zeptám, co by ho bavilo, tak nejvíc hraní na pc. Nejraději by nechodil ani do družiny a seděl doma. Často mám o volno jeho kamarády, které hlídám. U učení strávíme max 20 minut. V první třídě jsme měli velké problémy a učitelka mi řekla, že nebude zvládat. Byl na opakování ročníku. Učím se s ním fotmou hry a pomocí doplňovaček. Chodím k soukromé speciální , která mě učí učit. Přesto je to děs a hodně to právě dělá manžel. Tomu to nevadí, že nemá žádnou povinnost a klidně, ať celý den sedí u mobilu. Já pořád přemýšlím, aby měl nějaký zájem, koníček. Nechci z něj mít inženýra. Ale ty základy bych chtěla, aby měl. Oba s manželem děláme řemeslo a kdyby se vydal tou cestou, budeme rádi. On nemá zájem ani o to. A já se spíš hodně bojím puberty.
No ja bych manzela asi hnala, jemu nevado ze kluk celé dny vysedává u pc a nic nemusí a nedela? A v puberte se bude poflakovat, ve skole propadat? Musim se te zastat, dite má mít své povinnosti, svou zodpovednost, taky svobodu ale nejde aby v devito letech prisel ze skoly a sedel u pc a pařil hry...
Eřikám ze moje deti nenecham hrát, hrajou na tabletu, ale má to své hranice a řád. Nejprve úkoly, pak hraní (to kdyz prijdem domu v pet, tak ukol zabere cca 10 min cisteho casu (jo nekdy ho dela dcera hodinu protoze napise prikla, udela 10 drepu, napise priklad, obehne byt... atd. 😀 ale to je jeji problem), pak muzou do vecere hrát, vecere je mezi sestou a sedmou. Pak uz se jsou koupat, pak si s nimi zahraju karty, pak pohádka a spát. ALE ty hrací částo se práve odvíjeji od toho jak jim trvají ty povinnosti, kdyz trvaji dloiho tak uz na zabavu nezbyde cas. Trefil by me slak kdyby mi deti pařily na kompu a nemely hotovy ukoly 😅
Jaké hry hraje? Nenašel by se u vás kroužek na nějaké blízké téma těch her? Jsou kroužky šermu pro děti, Nerf, nedávno na mě vyskočilo nějaký larp pro děti, kde si ty kostýmy za pomoci vedoucího tvoří a pak mají i víkendové bojovky/ letní tábor. Pořád čučet do počítače nemůže, s tím souhlasím. Tvůj první příspěvek pro mě vyzněl trochu jako máma, co si kompenzuje sebe v dítěti. Proto takové reakce.
Já bych tedy z plavání v devíti letech taky neslevila. To není o "koníčku", ale o potenciálně život zachraňující dovednosti. Spíš bych zkusila s mužem, pokud je přístupný, probrat, kdo tedy bude řešit následky, pokud se poleví. Kdo bude se synem dohánět, pokud se ve škole zhorší? Nebo ho necháme s tím, že neumí/nerozumí? Je to pro nás ok? Když nechce jídlo, které připravím, kdo mu bude připravovat "jeho"variantu"? Nebo ho necháme ať si dá co chce? Je pro nás ok, když bude jíst nevhodně? Nebo vůbec? Atd. atd. Otec má taky zodpovědnost, tak ať se k tomu nějak postaví...
Ja ve tvych pozadavcich nic spatneho nevidim. Mam to doma obdobne, ale s tim, ze manzel je pri me. Je nepsane pravidlo, ze o vyuku deti a organizaci vsech veci se staram ja. Tudiz deti prijdou ze skoly a jdeme na to - ukoly, uceni, ti dva starsi hraji kazdy den na klavir - budou hrat do 9. tridy a to povinne. Pak maji krouzky ve skole, ktere si vybrali sami. PLavani jako krouzek podporuji (za 1. jsem sama zavodne plavala, jsem z plavecke rodiny, muz trenuje, deti do vody chodi, kazde leto, za 2. je to velmi vhodna dovednost, ktera by se dle me mela umet). S nejmladsi -1. trida jedeme cteni, psani, logopedii -kazdy den (i o vsech prazdninach). Moje deti jsou i zvykle, ze se kazdy den povinne cte. Prostredni ma problem s anglictinou, takze kazdy den se ucime, opakujeme - ona vidi vysledky, ze ji to pak jde lip. Nejstarsi by taky nejradsi sedel jen u PC, strasne me to stve, takze par malych povinnosti proste ma, uceni mu jde dobre. Proste jsou zvykle makat na sobe. Nevidim v tom nic spatneho.
@drzticka81 co když ti řeknou, že už hrát nechtějí?
@drzticka81 Dám ti osobní vlastní příklad - hrála jsem na klavír od 4L do 20...byla jsem myslím dost nadaná, končila jsem 2.cyklus s Revoluční od Chopina, pak ještě dost dalších věcí při studiu VŠ jako "kurz pracujících" ... Hrála jsem, protože to tak bylo, vládne mě ani nenapadlo, že bych třeba mohla skončit, ta varianta prostě vůbec nebylana stole, nepřipouštěla se, jednodušší se hrálo. Teď, když se mě někdo zeptá, proč jsem na ten klavír hrála, neumím odpovědět...neumím...protože to nevím. Nevím, zda mě to bavilo, nebo nebavilo, pocit opravdu žádný, nevím. Moje holky hrály obě, obě podědily talent (máme ho v rodině obrovské množství v hudbě), ale věděla jsem, že budou hrát jen tehdy, když budou umět říct, že je to baví... Najednou toho pak bylo moc, nechtěly se honit, vybraly si sport, hudba pro neznamenala tolik. Jejich volba, já to respektovala, tím spíš, že já tu volbu neměla. Nevyčítám to našim, vůbec, jen prsten nevím, proč jsem hrála tak dlouho.
@sarihy Ja taky hrala na klavir, nebyla jsem sice virtuoz, ale proste do konce osmicky jsme s brachou museli hrat. Nesnasela jsem to. V prvaku jsem uz nehrala. Ale behem let jsem si za klavir sedla sama od sebe a zahrala si. Pak jsem sla na ucitelstvi 1. stupne a zpetne jsem byla rodicum vdecna, ze umim hrat na klavir, ze me davali do ZUsky na vytvarku, ze jsem zavodne plavala - studium pro me bylo v tomto smeru jednodussi, nez pro dalsi spoluzacky. I ted vse v praci vyuzivam. Je hrozny pohled na nektere kolegyne, ktere ty vychovy neovladaji a uci pro me strasnym stylem. Ale budiz.
PS: Kdyz potrebuju relax, zahraju si sem tam i ted. Hrajes jeste nekdy na klavir? Nebo vubec?
Hudbu mam strasne rada. Jsem spis kulturni clovek. Takze ja tech let hry na klavir nelituju, a ac jsem to nesnasela, jsem vdecna. Navic si myslim, ze to u deti rozviji mozkove procesy.
@veroniquecz To mi rika syn porad. Stejne jako ze nechce chodit do skoly, a ze nechce cist. Na otazku, co by nejradeji delal, rika: vytvarel a hral na PC. A prej ze ho mam zivit, haha. Asi upad.
@drzticka81 Hraju jen koledy na Vánoce. Máme pianino doma (to moje) , ale nic mi to neříká. Prostě ve mně není ten pocit... Nelituju taky, respektive nevím, jestli lituju, nebo ne, černo, nic. Hudbu ráda nemám. Jinak souhlasím s tím, že hudba je fajn pro mozek, ale mám v sobě, že dítě musí chtít samo. Hlavně nenutit. To byl můj rodičovský záměr. A další byl naučit děti dobře jíst... Oboje se podařilo myslím.
@sarihy Tak kazdy ma rad neco jineho. Ja treba nemam rada sport. Vlastne to same mam s plavanim. V detstvi me to bavilo, nerikam, ze ne. Ale ve vode (nemyslim tim vanu a sprchu) jsem nebyla uz dlouho. CHodim jen kvuli detem. Neplavu. Ted v lete jsem nevlezla s detmi do vody ani na jednom koupalisti. Proste uz neplavu.
@drzticka81 já myslelal prakticky. Capnes ho a dotahnes ke klavíru? Co nějaký respekt? Škola je něco jiného, to je povinnost jako práce, ale proč ho na sílu nutit do něčeho co nechce?
@veroniquecz Normalne mu reknu, ze ma jit hrat na klavir. Nebo ze ma cist. To jsou jeho povinnosti. Do skoly se neuci a ja chci, aby aspon neco delal. Co je na tom? Jinak by furt sedel a hral na PC. Ma volbu: bud si splni svoji povinnost, nebo se vypne wifi a muze koukat do zdi, haha. A ja v tom problem nevidim. Ty jo. Kazdy ma jiny nahled. Ty si to delej doma po svem a ja po svem 🙂))
@drzticka81 reknes mu ze má jít hrát, chápu. Ale co když řekne ze nechce?
Podle toho prvního příspěvku jsi vypadala jako matka generál, co organizuje své dítě od rána do večera a má požadavky na výkon. Dle toho druhého se mi to zdá jako fajn, přístup, chceš, aby se syn rozvíjel. Někdo je od přírody pohodlnější a potřebuje popostrčit. Někdo musí trochu víc makat v učení, někomu je shůry dáno, souhlasím, že každý nemusí mít titul, ale měl by rozumět psanému textu atd., zkrátka, aby se orientoval v životě. Myslím, že to děláš dobře.
Když syn hledá útočiště u táty, tak nepodporuje ho v tom táta možná nevědomky, např. jestli nemá špatné vzpomínky na školu, tak když syn nechce, tak ho přece nebude nutit...
Puberty se neboj, to budeš muset nějak přežít asi jako každý rodič. Synek se může kousnout a prosedět ji celou u pc a nehneš s ním, nebo se z něj může stát vymetač klubů, ale většina lidí se nějak časem srovnala a dospěli.
@veroniquecz Vsak reknu: nemusis, ale vypne se wifi a muzes cely den koukat do zdi 🙂)) No a protoze klavir trva 5 minut a v knize ma precist kapitolu, tak se hne a jde.
@sarihy Hele, moje desetiletá si vybrala karate. Chodí už třetím rokem, má už za sebou nějaké zkoušky, a přesto má občas období, kdy se jí nechce. Nenutím to na sílu, ona si tu motivaci pak vždycky zase najde. Moje nejstarší je ADHD, teď už dospělá, ale sportovní kroužky s ní byla katastrofa, byla schopná se rozmyslet v půlce pololetí, že už chodit nebude. A taky jsme se s tím museli popasovat. Autorka dotazu píše ohledně toho plavání, že tam chodí, protože ona chce, aby to uměl. Jsou lidi, co se plavat nikdy nenaučili, a dožili se zdárně dospělosti. Já považuju plavání za důležité, s dětmi chodím, ale nenutím je - a obzvlášť čtvrtá dcera je vodníček, ta už v necelých 4 letech začíná ovládat tempa. Desetiletá plave jakž takž, sedmiletá se bojí a ani plavecký výcvik ve škole u ní není extra úspěšný. Přesto se mnou chodí plavat ráda. Řekla bych, že hlavně proto, že děti nenutím do drilu a nenaplňuju si jejich prostřednictvím svoje ambice.