Manželství v krizi. Jak řešit pocit osamělosti?
S manželem jsme spolu 10 let... Nebudu psát jaký je a není. Každý jsme nějaký, každý máme své mouchy.
Bohužel ale si začínám uvědomovat tu propast. Zjistila jsem, že je raději sám se svými koníčky(kolo, kámoši...)než s námi (svojí rodinou).
Ano vezme nás na výlet o víkendu ale jen co se vrátíme běží za kamosema na pivo. A když je to pak každý den 😶... srdce zabolí. Vadí mi asi to, že semnou se nebaví nijak moc. Z hospody přijde plný plánu, cílů kam pojedeme. Ty plány jsou o nás o rodině ale mrzí mě, že spolu si nesedne a neplánuje mě spolu. Často na mě začíná být výbušný, všechno rychle, rychle, raději na mě moc nemluví atd...
Dostala jsem se do bodu, že mě rozčiluje úplně vše. A já jsem taková, že přestanu mluvit. Jsem ticho, nevyhledávám ho... Začala jsem si sundávat prstýnek, začalo mi vadit, že mi říká lásko (říká mi tak furt i když jsem naštvaná)
.. ztratilo to pro mě význam. Chybí mi láska, pocit že o mě někdo stojí, pocit že máme něco před sebou, něco společného co je naše, z naší hlavy...
Chtěla bych mu toho tolik říct ale mám pocit že už nemůžu... Často přemýšlím o tom co dělat? Jaký by to bylo kdybych odešla s dětmi? Jestli bych to utáhla? Atd atd .. jsem na něm závislá.
Na účtu nemám ani korunu. Před dětmi jsme si vzali hypotéku na byt a já dala veškeré své peníze na vybavení. Žiju z rodičáku 8tis který je pro mě stěžejní každý měsíc. Když mi peníze dojdou, dá mi samozřejmě na nákupy atd...ale nejsem v pozici, že bych ušetřila.
Nemůžu odejít. Nemůžu to ukončit protože z 8tis mě to neutáhnu. Jak zaplatím kauci na byt? Jak to zvládnout ..
Malý má dva roky, neumí na nočník takže do školky ho nevezmou. Což znamená že práce pro mě je tabu. 😶. Babičky nefungují....
Připadám si hrozně 😞.
Vím že to bude znít divně ale když mě někdy naštve, třeba tím jak na mě mluví. Říkám si že odejdu. Pak si uvědomím svojí situaci a říkám si, že si tak maximálně mužu dovolit mu nechat děti a jít si to tak akorát hodit 😶😶😶. Jako otec je fajn. Postaral by se o ně. Ale já o něm nechci přijít 😞... Nechci takhle skončit....
Ve mně to evokuje že bys měla spíš zdravě bouchnout, pěkně ho probrat, říct lásko, sem uplně v prdeli a zplna hrdla ve vší počestnosti mu vyklopit že tě prostě celej sere. Jsi jeho manželka, máš mít stejně pohodový život jako on. Doufám že si taky zajdeš s kámoškama na víno?! Máš taky koníčky? Soustřeď se na sebe, na co nemáš prachy, tak si o ně jdi bez výčitek říct. Neexistuje aby si jeden užíval na pivu a druhej doma čekal a fňukal. Nefňukej, nezalejzej, nedělej ze sebe oběť že něco nejde, stavíš si nesmyslný bariéry.. Dej ten vztah jakoby nad sebe, zahodit ho můžeš kdykoliv, ale nejdřív se podívej na sebe a před sebe. Respektuj muže ve společné domáctnosti, měj ho tak trochu na háku, ale hlídej si svoje pohodlí. To mi nějak z tvýho textu přijde důležitý, být spokojená sama se sebou. Udělat maximum, vědět že vše bylo řečeno, že už jsi v pohodě i s tím že by to mělo celý krachnout. A pak, až bude dítě chodit na ten nočník, prostě vysmahnout. A třeba už to nebude vůbec nutný.. Myslim že my ženský utíkáme často z důvodu aby se ten chlap opravdu probral, a tak trochu čekáme že přijde s prosíkem, se slibem že se vše změní, a to bereme jako opravdový důkaz lásky. Nenechat nás příliš dlouho čekat samotné ve věži. A jestli nechá, no tak čekáme že se nás ujme nějaký jiný, mnohem lepší seladon, který nám dá vše co potřebujeme. A jestli ne, tak to přece chlapácky všechno zvládneme samy.. Chci říct, hodně štěstí🍀🙂
@anonym_autor Mám to podobně, ve spoustě bodech se tam vidím. V rámci nějakého pudu sebezáchovy jsem se emočně odpoutala. Pomáhají mi ty klasické věci...jako zanadávat si, kolikrát anonymně na internetu, protože okolí nic. Cvičení, procházky, zdravá strava, nabíjí mě děti, občas někam vyjdu...za strašné kontroly... studuju, čtu, mám zájmy...chodím zpívat a mezi maminky. S manželem je to čím dál horší...je to narcis a manipulátor, zlenivěl, zhrubnul, začal lenivět a možná má i krizi středního věku. Chybu v sobě nevidí. Ale odmítám se o něj starat jako o dítě, ačkoliv to také je boj, má rád svoje pohodlí. Minule ne jakž takž vysvobodila práce. Partner to v žádném případě není, spíš koule u nohy.
Když je ve vztahu problém, snažit se měnit druhého je blbost a ztráta energie. Naopak zaměřit energii na sebe, to je řešení!! Ptej se sama sebe " Co mohu já sama za sebe udělat, aby mě bylo líp....abych měla kvalitnější život...abych se cítila spokojená"?
Nečekej, že ti štěstí dodá někdo druhý, tu prázdnou nádobu si musí zaplnit každý sám za sebe ( když je plná, můžeme ji pak ve vztahu sdílet). Stačí maličkosti: pěstovat vděčnost, všímat si maličkostí, zklidnit mysl v přírodě/ jógou/ meditací... nebo naopak se nakopnout sportem/ tancem....chce to pěstovat své koníčky...stýkat se s blízkými osobami mimo vztah...Prostě nečekat na to " až si nás všimne a zařídí, aby nám bylo líp".
Ve vztahu jsou různé fáze, vy jste zrovna ve fázi vzdálení se...štvete se oba navzájem, oba chcete věci asi jinak a neumíte si o tom ani promluvit...ani se vyslechnout...přijdete si už ztracený a vzdálený. A víš co? Mě to příjde ok, je to nutné vzdálení se od sebe, které je třeba k tomu, abyste zase našli sami sebe a naučili se zazdrojovat sami sebe. Teprve pak se můžete znovu sblížit.
Místo toho tlačíš na sblížení se v době, kdy k tomu nejsou podmínky...Máš pocit, že se musíte sblížit, aby se váš vztah uzdravil. Jenže jak se mají sblížit dva lidé, co se " nemůžou vystát a štvou se"?? S takovým člověkem chceš jet na výlet? S takovým člověkem by on měl chtít trávit čas? Nejdřív v sobě musíte najít smír, asi trošku chvilku prdět na vztah a zaměřit se na své vlastní štěstí...každý trošku zamakat na sobě..až pak budete chtít se zase sblížit...
A nebo taky ne. Oba zjistíte, že už spolu jen přežíváte z nutnosti..nebo že už jste jinde a není cesty zpět.
Chce to zpracovat si svoje traumátka z dětství...Proč zmlkneš v situacích, kdy je třeba komunikovat? Víš vůbec, jak komunikovat nekonfliktně? Víš vůbec, jak komunikovat srozumitelně? Umíš si jasně a slušně určit hranice a postavit se za sebe? Umíš naslouchat druhému, manželovi? Nebo už jsi přehlcena svými frustracemi natolik, že druhého nejsi schopná vyslechnout ?
Zkusila bych si promluvit. Asi bych stručně shrnula, že mi připadá, že jsme se vzdálili. Netrávíme spolu čas, nepovídáme si.. .Řekla bych o svých pocitech samoty, že ti chybí on i jeho blízkost...že jsi vyčerpaná, podrážděná, ztracená, že je ti to líto....Řekla bych že vím, že ho nemůžu nutit se mnou chtít být nebo se snažit mít zase hezký bližší vztah, že je na něm, jestli chce zabojovat, nebo už ne. Řekla bych že ho mám pořád ráda a celé mě to moc mrzí a že bych s tím ráda něco dělala/ a nebo že už cítím, že je konec. Zeptala bych se, jak se cítí on a vyslechla jej..
Prostě chce to se otevřít. Párkrát tomu dát šanci. Ukázat své pocity bez osočování či tlaku na to, že on za to může, on to musí změnit atp..Promluvte si nejdřív jen tak bez tlaku na řešení. Jde o to se znovu otevřít. Časem třeba řešení najdete a budete schopnější komunikace.
@anonym_autor cítím jistě vyčerpání, stereotyp, že se nemáš nač těšit.
Zavzpominej, cos ráda dělala před dětmi, co tě bavilo, naplňovalo.
Když může manžel za kamarády, můžeš ty za svým koníčkem. Prostě jednou týdně na hodinu, dvě mám cvičení, keramiku, angličtinu... prostě co si vzpomeneš.
Manžel ať hlídá, ty vypadnes, přijdeš mezi dospělé lidí, dost možná se zmírní i averze vůči manželovi.
Promluvila bych si o tom s manželem, natvrdo, narovinu. Jak se cítíš, co potřebuješ, aby se změnilo atd. Ale taky bych vzala v potaz, jak moc jsi ovlivněná tím, že jsi teď s dítětem doma. Pro mě tenkrát bylo to, co nefungovalo ve vztahu stašně koncentrované. Když jsem se vrátila do práce, tak vztah a jak fungujeme, začala být mnohem menší část mého života a češila jsem mnohem víc jiných věcí. Dala bych tomu čas - jednak je velká šance, že s nástupem do práce se to samo zklidní, za druhé tvoje možnosti, pokud by to i tak dospělo k rozchodu, budou taky jiné než teď. Ale každopádně, vždycky je lepší pracovat na stávajícím vztahu (pokud tam není násilí apod.), než být s dětmi sama, nebo hledat/budovat vztah nový.
@anonym_autor A co manželská poradna? Nebo si spolu prostě sedněte a mluvte, vyříkejte si to. V klidu, bez výčitek. Ale že ty budeš naštvaná, nebudeš mluvit, tím nic nevylepšíš. Nemysli si, všechny co tady na koníku jsme, si určitě prošly manželskou krizí. To je normální, obzvlášť po tolika letech. Třeba je snadnější spálit mosty, dětem rozbít rodinu a jít dál. Ale podle mě je lepší zabojovat, a rodinu zachránit 😉