Moje děti mě psychicky ničí.

adrianka1712
28. říj 2019

Ahoj.
Pripadám si ako najhoršia matka na svete. Som už úplne na pokraji svojich síl a neviem už ako ďalej, a hlavne..neviem, čo robím zle.
Mám deti vo veku 11 a 6 let, dcerka začala chodiť do prvej triedy. Problémy mám hlavne s ňou. Chová sa úplne k nevydržaniu a svojím chovaním mi ničí nervy a dá sa povedať, že aj život ako taký. Pre každú maličkosť neznesitelne kričí a kríčí, vetšinou nonstop aj hodinu v kuse. Neplače, slzu nevytlačí ako jednu, len proste kričí a vrieska. Neviem ako to mam popísať, ale privádza ma týmto do stavu, kedy sa celá rozklepem, buší mi srdce, je mi zle a prestávam sa ovládať, takze velakrát jej musím dať aj po zadku, čoho potom lutujem. Je to proste v amoku, a niesom za to na seba pyšná. Niekto mi radil, aby som ju proste nechala tak, že ju to raz prejde a prestane sama. Lenže to vobec neprichádza do úvahy. Pretože bývame v prenajatom byte, a susedia sa sťažujú majitelovi na večný krik decka. Vobec sa im nedivím, veď ten krik je fakt strašný. Ale na mojej psychike sa to podpisuje ešte viac, pretože sa celé dni len bojím toho, že malá začne zase kričať a že sa budú susedia sťažovat majitelovi a prídem o bývanie. Kvoli jej kriku som sa už raz musela sťahovať. Som z toho všetkého úplne na nervy. Dcera somnou manipuluje a psychicky ma deptá. Keď odomňa niečo chce, musím jej vo všetkom vyhovieť, inak by spustila ten svoj rev. A to není zrovna výchovné, a viem že je to celé zle. Snažím sa nedať jej to tým, že si to vykričala. Ale niekedy to naozaj nejde a musím jej vyhovieť, inak by neprestala aj dve hodiny. Susedia velakrát bušia do radiatorov, do zdí..Bože, pripadám si ako úplne neschopná matka. Niektorí susedia sa mi ani nezdravia.
A niečo podobné robí aj syn. Tiež huláka a kričí, ale našťastie nie až tak, ako malá. Nechcú sa učiť, odmietajú robiť úkoly, proste...oni si robia čo chcú, a nedovolia mi vychovávať ich. Som na pokraji psychického zrútenia. Prosím, poraďte ako by ste sa zachovali by. Ocením každú radu. Ďakujem.

klea81
28. říj 2019

Děti zrcadlí rodiče, takže dítě podle mě nevresti jen tak. Doporučila bych ti psychoterapeuta, a až by to nepomohlo, tak pak bych teprve řešila děti. A jestli je dcera zvyklá, že si všechno vyrve, tak to je jen tvoje neduslednost, kterou však můžeš změnit z minuty na minutu.

adrianka1712
autor
28. říj 2019

@klea81 Nemyslím si, žeby tým krikom nejak odzrkadlovala mňa. Ja po nej ani po synovi nekričím a vždy sa s nimi bavím s kludným tónom. Objavila som tu téma, ktoré som písala pred 3 rokmi, takisto to bolo kvoli ukričanej dcérke. Je taká od narodenia, ale teraz sa to ešte viac stupňuje a už je to k nevydržaniu. Som na nervy len z jej kriku, inak som celkom kludná povaha. Problémy so susedmi atd máme kvoli dcérynmu kriku, nie kvoli tomu že to psychicky nedávam. :/

adrianka1712
autor
28. říj 2019
janule1940
28. říj 2019

Dobrý den, máte doma tatínka dětí? Protože pokud nedokážete nastavit dětem hranice sama, měl by s hranicemi přijít otec (dopředu se domluvte na tom, jakým způsobem budete hranice nastavovat tak, aby to pak Váš muž špatně nepochopil, nedal jim na zadek páskem a vy jste mu nedržela ruku a neplakala, že to nesmí, to by pak absolutně zničilo nejen další výchovu, kterou už tak máte poničenou dost, ale i Váš vztah s mužem, navíc fyzické tresty situaci jen zhoršují). Pokud muže nemáte, MUSÍTE nastavit hranice a VYDRŽET, i kdyby Vás to mělo stát bydlení. Protože o to bydlení jinak tak jako tak přijdete, ale navíc přijdete i o všechna další, protože tyranství Vašich dětí se bude stupňovat. Vždy je něco, čím dětem můžete nastavit hranice, ale počítejte s tím, že ve stavu, ve kterém Vaše výchova je, to může trvat i půl roku, než děti pochopí, že je konec totální anarchie a že je tady MÁMA. Dám příklad - Vaše dcerka má ráda pohádky, nebo sladkosti, nebo tablet, prostě cokoliv. Jakmile řeknete, že něco nedostane nebo něco nemůže, spustí ten strašný řev. Řeknete jí: " Já jsem řekla NE, chápu, že se zlobíš, ale tím se nic nemění. Můžeš plakat, to je v pořádku, ale pokud budeš takhle hlasitě křičet, budeme se muset z tohohle bytu brzy odstěhovat a to já nechci. Takže nastavuji na budíku 2 minuty, pokud do té doby nepřestaneš hlasitě křičet, budeš 3 dny bez pohádek, sladkostí, tabletu atd. A MUSÍTE to dodržet i za cenu dalšího řevu. U dalšího řevu, že jste zakázala pohádky, sladkosti, tablet atd., řeknete: "Já jsem ti včera říkala, že pokud nepřestaneš do 2 minut, budeš bez pohádek, sladkostí, tabletu. Teď zase hlasitě křičíš. Můžeš se zlobit, můžeš plakat, ale nesmíš hlasitě křičet, nastavuji znovu 2 minuty na budíku. Pokud nepřestaneš hlasitě křičet, budeš navíc i bez ...(další věc, co má ráda)". Je to tvrdé, je to prostě už metoda cukr a bič, kterou u svého dítěte nepoužívám a nebo extrémně výjimečně. Ale já držím pevné hranice od malička. Než něco řeknu, dvakrát si to rozmyslím, ale pak už to platí, i kdyby se celý dům na hlavu postavil. VY jste RODIČ, ony jsou děti, ony musí respektovat Vaši autoritu. Kontaktní výchova, prvky nevýchovy, to je super, pokud to umíte používat a dokážete i v tomto duchu dětem vytvářet láskyplné mantinely, v kterých se všichni cítíte bezpečně a dobře. To u Vás ale očividně selhává. Čeho se bojíte nebo jste se bála, že toto dovolíte? Že Vás nebudou mít rády? Naopak, budou se cítit bezpečněji, když budou mít pevný domov a láskyplnou náruč. Já mám nejraději výchovu přímými důsledky - když se dítě nejak chová, řeknu mu, kam to může vést a případně to tam pak vede a ono vidí důsledky svých činů. Tady už jste ale v tom podle mě tak zamotaní, že to chce teď pevně popadnout otěže do ruky a začít domácnost řídit z pozice RODIČE. Až Vám to po nějaké době začne fungovat a pevně se to zakotví, můžete začít zase pomalu povolovat a vidět, kde je ta hranice, kde se všichni cítíte komfortně. Je to na strašně dlouho a myslím, že i vy musíte mít nějaký nevyřešený problém, že se k dětem takto chováte a dovolíte jim, aby se takto chovaly k Vám. Zkuste nějakou psychoterapii, ať si pořešíte i sebe. A doufám, že fyzické násilí k Vám od dětí se nekoná...kdyby ano, tam je to třeba také pevně utnout.

guinea
28. říj 2019

@adrianka1712 Poslala jsem ti soukromou zprávu. Přečti si jí 🙂

adrianka1712
autor
28. říj 2019

@janule1940 odpoviem na otázku čoho sa bojím.. Bojím sa toho, že prídeme o domov. Sme bez tatínka, nemám žiadnu rodinu, žiadnych príbuzných a navyše som sama v ČR a moj život skor pripomína boj o prežitie. Chodím do práce, z výplaty len tak tak vyžijeme, o všetko sa starám sama a robím všetko pre to, aby moje deti mali čo potrebujú. Ale stačí dcérin krik, a je po všetkom o čo tak strašne bojujem. Nemožem si dovoliť prísť o byt. Po práci aa venujem deťom najviac ako to len ide, ale mám pocit, že som len ich loutka s ktorou si manipulujú podla svojej nálady. Vedia, že možeme prísť o byt, hovorím im to často. Ale neberú to ani dovod prečo prestať s krikom. Práve naopak. Berú to ako niečo, čím ma môžu vydierať a deptať.

guinea
28. říj 2019

@janule1940 Je vidět, že nemáš osobní zkušenost s tímto konkrétním chováním. To co popisuješ platí na normální děti, které nemají žádnou diagnozu. Podle zakladatelky diskuze bych si ale z vlastních zkušeností tipla, že se už jedná o nějaký problém, který vyžaduje odbornou pomoc. Kdo nezažil, nepochopí.

klea81
28. říj 2019

@adrianka1712 tak teď sis odpověděla, jsi pořád ve stresu, nervozita a stres z tebe čiší. Děti to vnímají a necítí se dobře, proto vzniká jejich problematické chování... Jak říkám, musíš začít od sebe. Najít si nějakou pomoc či podporu. Proč ses vlastně odstěhovala sama tak daleko od rodiny?

adrianka1712
autor
28. říj 2019

@klea81 neodsťahovala som sa od rodiny. Moja mamka bola češka. Žili sme na Slovensku od mojho narodenia, ale ked sa moji rodičia rozviedli, odsťahovala som sa s mamkou pred 12 rokmi zpatky do ČR. Mamka bola jedina, koho som mala. Maminku už nemám, umrela pred 7rokmi. Odvtedy som sama..

malenka3
28. říj 2019

Velmi stručně, děti se naučily s tebou pěkně cvičit, podle mě je za tím velká nedůslednost a slabost (protože radši ustoupíš, jak sama píšeš). V tvé situaci si myslím, že nemáš hledat radu zde, protože jsi psychicky na dně a z toho se těžko hrabe nahoru, abys zvládla ještě děti v (před)pubertě.
Takže moje rada zní, najdi si terapeuta pro sebe a zároveň psychologa pro děti, začněte na tom pracovat od začátku a rychle. Podle mě už tam je tolik výchovných nedostatků (soudím jen z tvého psaní), že pokud nemáš k ruce nikoho dalšího (otce, tvé rodiče), v tomhle stavu se z toho nevyhrabeš, abys tu za dva roky nepsala znova ještě horší zprávy.

mandala
28. říj 2019

Podle mne je to o tom, že chybí mužská autorita, teď se to ostatnim asi nebude líbit, ale ono není na škodu, když občas chlap zařve nebo dá jeden výchovný. Děti vycítily tvoje slabiny, myslím, že na ně nestačíš, což není tvoje chyba, jak píšu, na výchovu jsou potřeba dva... A jinak nesouhlasím, že děti se chovají tak jak chovaji, protože z tebe cítí stres a nervozitu, podle mne je to přesně naopak, z jejich chování jsi začala trpět úzkostí, čemuž se ani nedivím... Já bych asi vyhledala odbornou pomoc, ale nejen pro sebe, ale především pro děti a proto, aby ses naučila s nimi pracovat...

iulia
28. říj 2019

@adrianka1712
Jsi na děti sama, to musí být naročné - zapojuje se otec ve výchově? Nebo je šance, že se otec dětí zapojí? Navíc nemáš rodinnou podporu - a co tvůj tatínek, dědeček dětí, jsi s ním v kontaktu?
Tvoje dcera je velmi náročné dítě - do jaké míry je to její danost a do jaké míry její chování pramení z nedůsledné výchovy - to nemůžu posoudit. Já bych se pokusila dát dceři jasně najevo, že její nevhodné chování odmítáš a jsi připravena ji omezit její výhody. Nemá cenu dceru fyzicky trestat, to nemyslím. Zeptala bych se ji, proč to dělá, proč se tak chová, co ji to přináší. A pokud jsi dceru zatím nezvládla, možná stojí za úvahu odborná pomoc - pro tebe i pro děti.

janule1940
28. říj 2019

@guinea to určitě,kdyby zakladatelka nepsala,ze ji to dělají obě deti.to,ze by obě měly diagnózu,je samozrejme možné.

somalicats
28. říj 2019

Podle toho popisu se obavam, ze u dcerky muze byt primarne jiny problem - porucha autistickeho spektra. Rozhodne tohle je na odbornou pomoc, to tady nevyresis.

olsett
28. říj 2019

Je mi líto, že toto zažíváš a určitě bys měla vyhledat pomoc dětského psychologa. Lidi tu píšou, že si za to můžeš sama, jsi nedůsledná a děti z tebe cítí nervozitu, ale kdo nezažil nepochopí. Držím palce, ať najdete pomoc

guinea
28. říj 2019

@janule1940 Bohužel děje se to. Mám kamarádku co její obě děti mají vývojovou dysfázii, i stejné obtíže (nejedná se o dvojčata). V jejím případě jsou obtíže i fyzického rázu, takže tam to přehlédnout nešlo a obě děti jsou od cca 3 let sledované a léčené u odborníků.

janule1940
28. říj 2019

@guinea ještě rozvedu, už jsem na pc, tak můžu obšírněji. Sama mám dceru po šíleném porodu, 20 minut bez kyslíku, kříšená, dlouho jsme uvažovali o diagnóze. Byla od narození hypertonická, dráždivá, spala po 20 minutových intervalech, pořád plakala, stavěla se do luku, ručičky v pěst. S postupem věku měla záchvaty vzteku, při kterých se počůrala, pozvracela, trvaly i hodinu, pak záchvaty agrese, útočila na mě i na otce, do 4 let v podstatě nebyla noc, kdy bychom spali víc než 3 hodiny v kuse. Nosila jsem, kojila na požádání, spala s ní v posteli, nedávala hlídat, protože nesnesla separaci, 24 hodin s ní.O diagnóze jsme uvažovali s každým šíleným obdobím, které přišlo. K tomu se totiž pojil i velice rychlý psychický vývoj, ve 4 četla a psala, ale nesložila např. puzzle atd. No, a nakonec každé z těch období "vzdoru" jsme přežili s láskyplným, ale PEVNÝM držením hranic. Nyní má 5 let a už nepochybuji, že to prostě je jen povaha. Vše přešlo, zklidnilo se, dozrála i do školky, je ve všech oblastech šikovná, během jednoho roku se začala skvěle socializovat i mezi vrstevníky (sama od sebe ne násilím, že bych ji nacpala do školky a zvykej si). Takže vím, že mezi diagnózou a extrémně výbušnou povahou někdy může být tenká hranice. Mám v blízké rodině paní, která s dětmi s diagnozou pracuje a sama si nebyla jistá, zda je to povaha nebo diagnóza. Nechtěla jsem dcerku nálepkovat, tak jsem se rozhodla počkat do školního věku. A jsem šťastná, že o diagnózu určitě nejde, tím už jsme si jistí. Takže opravdu vím, co je vychovávat náročné dítě, a kdyby paní nenapsala, že jí to podobné dělá syn, určitě bych jí v první řadě doporučila vyloučit diagnózu.

janule1940
28. říj 2019

@guinea nechce se mi věřit, že právě na dysfázii by dodnes nikdo u syna paní nepřišel. Pokud tedy nevzdělává doma, tam se při maximální péči a věnování rodiče může dysfázie dobře skrýt. Ale v klasické škole se velice rychle odhalí, je to velmi typicky se projevující porucha a s takovou by ho dle mého názoru poslali do PPP nejpozději ve 3 třídě. I když i extrémně neschopní pedagogové se asi najdou, kteří i takovou porucho přehlédnou.

janule1940
28. říj 2019

@adrianka1712 Je mi velice líto Vaší situace, ale Vaše děti Vás v ní oslabují, místo toho, aby pro Vás byly motivací. Nezajímají je Vaše pocity nebo potřeby, jsou zvyklé mít plněny jen ty své. To je ta tenká hranice, kdy jako matky nerozpoznáme chvíli, kdy před námi neleží "potřeba" dítěte, ale jen jeho "chtění" a to je velký rozdíl. Zvládnete se ještě na půl roku zvednout z posledních sil a zkusit aspoň před dětmi "vztyčit hlavu"? Moc bych jim z Vašeho života nevysvětlovala, když pak máte pocit, že toho využívají. Prostě "tobě je možná jedno, že přijdeme o byt, ale mi ne, takže to bude tak, jak jsem JÁ řekla." Spíše mi šlo o to, abyste popřemýšlela, proč to došlo tak daleko, i když je Vaše situace těžká. Proč Vám vztah matka - dítě, přerostl ve vztah partner-dítě, který nemusí být apriori zlý, ale ten Váš je extrémně nevyrovnaný. Dám příklad - mám mámu učitelku, velmi přísnou učitelku. Nikdy nás nebila, ale stačil pohled a bála jsem se cokoliv udělat. V mém vztahu s dcerkou se dlouho odrážel strach, abych nebyla příliš autoritativní. Pořád jsem se chtěla s dcerkou domlouvat, bála jsem se, že mě nebude mít ráda a bude mi v dospělosti věci vyčítat, jako já své mámě. Že se nebude umět prosadit před autoritou a bude extrémně zodpovědná, že si nakonec život ani nebude užívat. Teprve, když jsem si toto zpracovala a pochopila, že nejsem svá matka a že to dělám dobře a jsem ze vztahu já-ona poučená, mohla jsem se stát plnohodnotným rodičem, který dělá rozhodnutí, nese za ně odpovědnost a nezatěžuje rodičovskými rozhodnutími své dítě. A všem se nám začalo žít lépe. Snad píši pochopitelně..

jarla
28. říj 2019

a to,co ti radili už před 3 lety ,něco jsi z toho vyzkoušela? u psychologa byla?

iulia
28. říj 2019

V diskusi před 3 lety jsi psala, že jsi byla s dcerou objednána k psychologovi. Jaký byl výsledek? V té předešle diskuzi jsi rovněž psala, že tě dcera tehdy bila apod. To např. bývá velmi často u ADHD nebo u poruch autistického spektra. Neboj, nesnažím se určit diagnózu na dálku, to ani nejde.

ilonne
28. říj 2019

@adrianka1712 Já si tedy též myslím, že jsi dětem prostě posunula a posouvás hranice dále a necháš je, aby s tebou manipulovaly. Zamysli se jestli s nimi moc nediskutujes, což se zřejmě dělo. Prostě já jsem matka, já jsem řekla a tak to bude. Bohužel se obávam, že to došlo do fáze, kdy se opravdu bez další pomoci neobejdes. Moje dcera je též velmi náročné dítě, stejně jako starší syn, ten mladší zatím nevím. Také se pokouší si vynutit "svoje" křikem. I když asi ne až tak šíleným jako u vás. S dcerou jsem ještě diskutovala, i když v mezích, bohužel o to tvrdší hlavu má teď v 8mi letech. Nicméně jsem prozrela a před časem změnila postoj a "držím zkrátka všechny tři", jinak bych se zbláznila. A nediskutuji. To bych nic neudělala. Prostě pro vsechny děti diskuze není. Zatím se to vyplácí. Každopádně ti držím palce.

adrianka1712
autor
28. říj 2019

@janule1940 so synom som bola uz dva krat na vyšetrení v PPP. Prvý krát v druhej triede, potom vo štvrtej. Jeho diagnoza je disfazia, ADHD.
@jarla
@iulia ano, u psycholožky som s ňou vtedy bola, ale bolo mi povedané, že sa chová primerane svojmu veku, a že sa bude dať viac spozorovať v neskoršom veku. Teraz som s ňou objednaná do PPP, ale ideme tam až za 4 mesiace.
@iulia nie, otec detí je na slovensku, a vobec sa o nás nezaujíma. Ja už nemám rodičov ani moju babičku a dedečka, takze z rodiny nemám vobec nikoho.

adrianka1712
autor
28. říj 2019

@iulia s tým bitím našťastie prestala. Teraz skor útočí slovne.

makronka222
28. říj 2019

No, ja treba kdyz jsem unavena a snazim se dite usnernit, tak mi prijde, ze zlobi a provokuje jeste vic a schvalne. Kazdopadne velka je uz dost, tak ji rekni, ze proste pujdete na ulici, az vas kvuli kriku z bytu vyhodi. Jako pokud to s ni nejde po dobrem, vklidu (i se zatnutyma zubama) tak ja bych ji serezala tak, aby mela duvod kricet. Proste bych byla hnusnejsi a tvrdsi, aby pochopila, ze ty si sef. Mozna to bude znit drasticky, ale ne na kazdyho plati nejaky ,,vysvetlovani,,

zelenaesmolda
28. říj 2019

@makronka222
bitim tady nic nevyresis

makronka222
28. říj 2019

@zelenaesmolda proc myslis? Ja svoji dceru 1x serezala, za neco co proste mela zakazany a pravidlo vedome a schvalne porusila. Od te doby je klid. Vi, ze kdyz neco reknu, tak to plati. Na kazdyho plati neco jinyho

adrianka1712
autor
28. říj 2019

Ešte dodám, že s dcerkou som mala rizikové tehotenstvo( cukrovka), porod bol vyvolavany kvoli zelenej plodovej vode. U syna bol taky porod vyvolavany, a po narodeni ho museli křísit. Dcerka kričí od narodenia, doktori už nevedeli čo jej je, posielali ma s ňou po roznych vyšetreniach, ale diagnoza bola vždy len prdíky, bruško, neskor zubky...ale nemyslim si, že to bola vždy príčina jej kriku. Kričí dodnes..

zelenaesmolda
28. říj 2019

@makronka222
protoze to nedela ze strachu z trestu ale co kdyz nebudes po ruce?navic jestli ma nejakou psychologickou poruchu tak vypraskem nic fakt nevyresis

janule1940
28. říj 2019

@adrianka1712 Tak to bylo možná třeba na začátku zmínit...protože dcerka také může mít nějakou poruchu a pak je to na spolupráci s psychologem...