Najednou mám pocit, že žiju se sobcem

Me by zajimalo, jak na ty situace reagujes ty. On po tobe hodi brambory a jak to pokracuje? Nechas si to libit a jeste to uklidis? Nebo to vezmes a hodis to po nem zpatky? Jak reagujes na to, kdyz ti nadava? Nechas si to libit nebo ne?

Nevim, takhle napsane to vypada blbe, ale treba to tak hrozne byt nemusi a ja bych jako prvni reseni urcite nevidela rozchod. To az kdyz to ostatni selze. Zkus se zamyslet nad tim, co ho vytaci a nad tim, jak v techto situacich reagujes. Zkus zmenu. A zlepsit komunikaci. Ne dlouhe promluvy, ktere on nebere, ale jasne a strucne rict co a jak a hned v tu chvili.

@soyevita Myslím, že velkou roli-spíše, než pozorování-to se dá výchovou spravit i později-hraje dědičnost.Vidím to na svých dětech, kdy většina je bohužel povahověš podobná mně a menšina klidnému muži-ten vylítne jen 1 krát za rok, já upouštím emoce průběžně. Také jsem dříve předpokkládala, že se dá cokoliv změnit výchovou. Dobrý příklad funguje-na dospělého vůbec ne, ale na děti ano. Jen ale do té míry, než ho převálcuje to, co je vrozené. 😉 Také souhlasím s těmi, kdo píší o vzorcích chování- myslím, že ty především nás ovlivňují. Např. můj otec mě vždy honil, když jsme jeli na chalupu. Už dlouho jsem vdaná a stále jsem nervozní, když jedeme teď na chalupu my.Dovedu doma udělat všem z odjezdu peklo, jak je honím. Ve finále ,potom co dojdu k autu, čekám, že mi vynadá muž- a ono nic. Snažím se v tom honění ubrat, ale to podvědomí tam je. Stále slyším maminčino ,, Táta bude nadávat"...

@kacca11 no já ho obvykle nazvu ubožákem a jdu se uklidnit s klukem ven... a pak se k tomu obvykle vrátim (mám vypozorováno, že hned to nemá smyls). Ale když po mně házel ty brambory, tak jsem dostala hysterickej záchvat a vylila jsem na něj hrnek se šťávou a hrozně jsem mu vynadala... že takhle teda ne... No a ty brambory i tu vylitou šťávu nakonec uklidil on.

Já zas taková chudinka nejsem, umím si zjednat i pořádek, ale štve mě, že se opakujou tydle situace, což se mi nelíbí nejen kvůli našemi synovi.

@anguly Já myslim, že kdyby jsi si uměla sjednat pořádek, tak by se tyhle situace neopakovali. On po tobě hází brambory, ty mu řekneš že takhle tedy ne a vzápětí na něj vyliješ štávu 😀 Tak to promin, ale to si asi nemáte co vyčítat. Naučte se komunikovat v klidu, bez toho,aby jste jeden po druhým něco házeli. Jinak to totiž ve vztahu nefunguje.

@anguly takže si v podstatě nemáte co vyčítat 😀 takovýtakový manželství po italsku

@anguly To je ale itálie... A u toho všeho byl samozřejmě i váš syn. Tak jsme zvědavá, kdy a co začně házet on po vás obou :-/.

@andreaandrejka No sjednat pořádek je opravdu moc silný tvrzení... Měla jsem na mysli, že prostě nesklopím uši na nejdu se mu ještě omlouvat...
Ale Itálii si taky představuju jinak. Tu šťávu jsem na něj vylila ze zoufalství, když nereagoval na prvotní napomenutí, ať toho nechá... A až pak jsem mu začala nadávat, že to přepísk...

Je mi jasný, že máme problém s komunikací... ale jak to mám změnit? Myslím si, že je to i o tom (jak už tu někdo psal), co dovolím, aby si ke mně dovolil (ale i naopak). Zoufale se snažím, aby naše dítě mělo hezké dětství, ale čím víc se snažím, tím víc pozoruju, že se děje to, co se mně v mém dětství nelíbilo...

Moc děkuju za Vaše pohledy na věc... Potřebuju zase sebeosvobozující terapii 🙂

Já jsem asi ta poslední co by ti tady měla radit. Můžu ti jenom nastínit jak je to u nás. Můj partner se ke mě choval jako mílius dokud jsem neotěhotněla. Malý by neplánovaný, měla jsem problém s hormony a partner se prostě neuhlídal když věděl že momentálně mám prášky zakázaný a on je na latex alergickej. Byli jsme spolu rok, hodně jsem to zvažovala už jen proto že jsem byla ve zkušební lhůtě ale vzhledem k tomu jak se těšil když jsme to zjistili a jak se ke mě choval před tím jsem se rozhodla že si malýho necháme. A to asi byla pro náš vztah osudová chyba. Pár měsíců na to mu nebylo blbý dojít ve tři v noci totálně na mol a sprostě mě vynadat. Začal se chovat jako kdyby si musel na poslední chvíli všechno užít a mě už měl jistou tak co by se snažil. Rozhodla jsem se po poradě s jeho rodinou počkat do porodu a pokud by se nic nezměnilo byla jsem rozhodnutá jít pryč. Kam to jsem nevěděla a nevím do teď protože k našim se do společnýho pokoje se setrou která nesnáší děti vrátit nemůžu a jinak nemám kam jít. Po porodu jsem si myslela že ho někdo vyměnil, najednou byl pozornej, milej, o malýho se staral, nechával mě odpočinout. Vydrželo mu to 3 týdny pak se opět ožral a chytil mě pod krkem. Na štěstí nejsem ta co by si to nechala líbit tak jsem mu taky pár ubalila a asi to pomohlo protože se sebral a šel pryč. Po tomto už jsem měla zbalený věci a byla rozhodnutá odejít. Ale kam? Když se vrátil omluvil se, na nějakou dobu jsem ho brala jenom jako spolubydlícího co se společně se mnou stará o dítě. A hledala si něco co bych utáhla z mateřský. Samozřejmě že dodnes jsem nic nenašla, na štěstí si nedovolil už nikdy na mě šáhnout ale za to jsem mu před 14ti dny přišla na nevěru, na to že si s ní hledal byt a uháněl jí jak ji strašně miluje. Dostal poslední šanci ale mám pocit že tohle už neslepí ani kdyby se snažil milionkrát víc než se snaží. O malýho se pořád stará, zbožňuje ho, malej jeho taky ale já to nedokážu skousnout. Na konec jsem se rozhodla podat žádost na město o městský byt ale kdo ví jak dlouho byude trvat než se něco uvolní. Jsem pitomá že jsem to neudělala už před rokem kdy mě poprví sprostě vynadal už jsem mohla mít klid. Takže teď je to u nás následovně. Má čas do ty doby než něco najdu nebo se uvolní městskej byt přesvědčit mě že má smysl s ním zůstávat. Nechceš se "ponižovat" nedělej to, ale já jdu v tom případě pryč a ty si dělej co chceš. Teď koukám už do budoucnosti a líp se mě dýchá když vím že s ním nebudu věčně. Já nejsem typ co se nechá mlátit a zametat sebou. Nevážil si mě a teď už je pozdě něco zachraňovat. Možná mě časem přesvědčí zkusit to znovu ještě jednou ale vím že byt tentokrát bude na mě takže ho prostě vypakuju když se zas začne chovat takto. Ale rozhodně to nebude hned. A tobě doporučuju udělat to samý. Jdi od něj je to to nejlepší co můžeš pro malýho udělat. Lituju toho že jsem se neodhodlala dřív.

Já ti mám z jeho chování pocit, že má obavu, aby ses nezměnila jako tvoje máma. To, jak prudce reaguje na vaše telefonáty, jak zareagoval, když jsi omylem drcla do synka a on upadl - prostě si myslím, že má z tohoto strach. Sama říkáš, cos měla za peklo s mámou, a jistě jsi s ním o tom mluvila. Tak co mu to zkusit vysvětlit, že se ted máma snaží a že jí v tom pomáháš i těmi telefonáty? nemyslím si, že je sobec, doma pomáhá, s malým si hraje , přijde mi to jako zádrhel, který se občas objeví. Snaž se mu tohle vysvětlit, i třeba říci, že chápeš, že má strach. Ale že nikdy nedopustíš, aby se u vás přihodilo to, co u tebe v dětství. Nevím, mám ten dojem.

@anguly sbalit a kopnout do řiti i s vánočním stromkem a bramborem! Včera bylo pozdě... A dřív než padne argument, že nechceš "vzít dítěti tátu", nebo nějaký podobně nesmyslný výkřik, si uvědom, že neseš plnou odpovědnost za psychický vývoj svého syna. Takže výmluvy sázej jedině v případě, že chceš, aby z něj vyrostl podobný duševní mrzák a nevyrovnaný jedinec jako z tvého partnera!
Promiň za tvrdost a otevřenost, moc se to tady nenosí... Ale já nemám ve zvyku mazat med kolem huby jen proto, abych se někomu líbila. Tohle vaše soužití je prostě strašné, to jak s tebou zametá, jak s tebou jedná, jak má problém starat se o vlastní dítě (!!!)...si pro něj onuce, nic víc. Pár hezkých chvil to nevykoupí. Promiň.

@zuzineckah Souhlasila bych spíše s autorčiným tvrzením o chybě v komunikaci mezi partnery.Med nemažu, ale ani nenavádím k ničemu radikálnímu, není-li to nezbytně nutné-podle mne aspoň. 🤐

@kika_21 samozřejmě se na tohle názory budou vždy lišit. Z mého pohledu se komunikací dá problém vyřešit v počátku vztahu, ne když něco 8 let graduje... Otázka je, kam až to pak musí zajít, aby člověk to radikální řešení vnímal jako nutné. Podle mě je tady víc než nutné, ty to vidíš jinak, zakladatelka to může vidět zase jinak. O tom to je, že když se ji seběhnou různé názory, může o tom přemýšlet z různých úhlů pohledu, a to je to pozitivum diskuze.

Možné je cokoliv, ovšem podle úvodu tady nic 8 let negraduje. Zakladatelka píše - ted máme synka a já mám pocit - no a synkovi je rok. Proto mne právě napadlo to, že se kluk bojí. A i to, jak nesnáší ty telefonáty s matkou. Nu, možné je cokoliv, tyhle reakce mi nějak tím zavání. Ale záleží jen na zakladatelce, to je pravda. I když si myslím, že bohužel vzhledem k tomu, že některé přispívající radí k odchodu, a k tomu, jak s nimi zakladatelka souhlasí, to taky už něčemu nasvědčuje. Přitom ten popis situace známe zase jenom z jedné strany, bohužel. A já se proto pokaždé snažím se na věc podívat z druhé.

už když jste spolu chodili a ty chtěla dodělat školu, což kvituji a nechala jsi se matčiným partnerem ničit a jeho reakce byla- je to tvůj problém, když nechceš jít makat je pro mne nepřípustné. Tu už začíná vidět, co je zač. Základní chyba je to, že USTUPUJEŠ. Pak to narůstá do dupání po noze a házením obědem, nebude to konečná...Tohle by nikdy nemohl být partner pro mne. Rozhodnutí je o tom, o co stojíš. Jestli odejít, pak mu nic neříkej a jednej, podej žádost o městský byt a podobně. Pokud chceš zůstat, nastav pevné hranice, kam nesmí zajít a buď nekompromisní.

Na nohu jí nedupnul schválně a to jídlo - myslím si nemají co vyčítat. On po ní brambory, ona na něj štávu. Možná než tady radit k nějakým radikálním postupům by bylo lepší jim domluvit, at si proboha sednou a mluví spolu jako dospělí rodiče malého dítěte. Nejsou na světě samy. A taky by se jako dospělí mohli chovat. Kolikrát jste některá z vás třeba omylem, ale ve vzteku drcli do partnera? A ještě jste ho sjely? Ani jednou? Klobouk dolů, pak nevíte, co je vztek. Chovají se oba jako rozhádaná malá děcka.

@anelamates ne do manžela jsem nedrcla a vzteklá jsme dost, ale řeší problémy jinak, ono je to o úrovni, kdyby po mě někdo začal házet mnou uvařené jídlo, tak odejdu pryč a má tichou domácnost, zase úroveň v manželství je potřebná a neponižovat toho, koho milujeme

@anelamates Ne, nikdy jsem po partnerovi nic nehodila, ani do něj nedrcám...To, že jsme se seštěkali jak psi...jasně, který vztah je bez mráčku...ale i tak se to obešlo bez nějakých vulgarit a nadávek... (Jsme spolu skoro dekádu). Kdyby mě partner uhodil (a do toho počítám i házení předmětů s cílem mi ublížit), byl by to pro mě závažný signál, že něco není v pořádku...Nebo to, že se snaží omezovat kontakt s matkou...Já nevím, ale zrovna vy jste se v jiné diskusi horlivě brala za práva tchyní a babiček, ale když není tím "nenávistníkem" snacha, ale zeť, je to patrně podle vás v cajku, on se chudák jenom bojí...škoda, že jste tolik pochopení nenalézala i pro ty snachy, které to třeba vůči tchyni cítily obdobně...pak bych možná uvěřila, že se jen snažíte být objektivní. Možná na to nahlížíte stále jako matka SYNA, nevím. Jistěže je nejlepší snažit se rodinu zachovat, vést rozumný dialog, společně problémy řešit, než se sbalit, spálit za sebou mosty a jít...ale jsou prostě hranice, které by se nikdy překročit neměly, jako na příklad fyzické ubližování partnerovi, protože už je téměř nemožné najít cestu zpět. Toť můj názor.

Pozor, tady já píšu, že je MOŽNÉ, že má manžel strach. zakladatelka uvádí, že s matkou prožila dost peklo v dětství, týrání apod. A že vlastně až ted se dává dohromady. Takže je docela možné, že právě proto má strach. Prostě mne to napadlo, nakonec ne nadarmo se říká, že chlapi ve vztahu kopírují svého otce ( jeho chování k manželce) a stejně tak ženy kopírují své matky ( jak v chování k partnerovi, tak ve výchově). A kdoví, může mít manžel strach, ne?
Samozřejmě beru, že v každém vztahu jsou dny, kde to skřípe. A klidně přiznám, že jsem do manžela drcla ixkrát - třeba když jsem se ohýbala u sporáku a nevšimla si, že za mnou zrovna přechází apod. Takhle jsem to myslela, a takhle dupl dotyčný zakladatelce na nohu - což mi manžel taky udělal. Dokonce jsem od něj jednou dostala takovou holí - když se nám začali rvát psi na krev a on je chtěl rozehnat, no a já neštastně couvla. A už to bylo.
Jo a nikde jsem nepsala, že by neměla zakladatelka se svou mámou mluvit, psala jsem jen, že by měla partnera uklidnit, co se toho týče - např. mu říci že máma bojuje a ona jí s tím pomáhá, třeba. Takže si nemyslím, že bych byla nějak neobjektivní. Jo a co se toho týče, tak mám snachu i zetě. Takže jsem na tom tak i tak. A nemyslím si, že vbych s některým z nich nevycházela.
Prostě a znova - mají si sednout a probrat to spolu. Já bych se třeba zeptala, proč mu ty telefony tak vadí. Vysvětlovala bych a mluvila bych, dokud by to šlo a dokud bychom se nedomluvili. Jistěže není v pořádku, když si nadávají a hážou po sobě jídlem , ale tady si myslím jsou oba stejní - jak jsem psala on brambory, ona štávu. Takže asi takto - možná by bylo potřeba číst pečlivěji. Já nikde neuvádím v těchto případech - je to tak a tak ( on se chudáček jenom bojí) - píšu vždycky možná je to tak a tak, mám z toho dojem. A to je něco diametrálně odlišného.

@anelamates kdyby měl strach, nenechá jí v tom žít, když měl možnost něco pro ní udělat, mylný předpoklad

@anelamates Když oni muži někdy mluvit nechtějí a vysvětlovat je někdy zbytečné-třeba tchyni nemá rád za manželčino dětství a hotovo. Mají nechat cizí stromečky jinde a domluvit se na vlastním-opravdu i obrazně. 😒

@kika_21 To ano, problémy svých rodičů mají nechat jim, at si je vyřeší, a oni mají řešit ty svoje. Tam je ta potíž, že moc nechtějí.