Nepřející rodiče
Předem říkám, že nejsem z těch, co by chtěli rodiče škubat. Ale když tak slyším od lidí okolo, jak jim rádi rodiče finančně vypomůžou, že jejich rodiče například zdědili dům po babičce, a tak ho přenechají svým dětem, tak si říkám, zda jsou takový všichni, nebo ne.
Moji oba rodiče zdědili po svých rodičích dost. Nějaký ten milion to bylo. Moc jsem jim to přála,mohli si splnit svůj celoživotní sen. Na to nakonec nedošlo, ale je to jejich věc. Mě jen mrzí jedna věc. Zdědili i garáž. Oni jí nevyužívali, a tak se rozhodli, že je jim k ničemu a prodají ji. My jsme je prosili, ať si ji nechají, že bysme ji chtěli na své auto, a budeme jim platit nájem. To rázně odmítli, a garáž prodali, navíc hluboko pod cenou. Utekl čas, a před nedávnem jim došel dopis, že se přišlo na nějaké pozemky, které by měli dědit po dávno zemřelém příbuzném,společně ještě asi s dalšími 5 dědici. No a naši řekli, že to nemá cenu řešit, a svůj podíl přenechali ostatním. A mě to docela mrzí, mohli ten svůj podíl přenechat raději svým dětem, nám by každá koruna bodla. Nějak to nechápu, sama mám dítě, a jednou mu budu chtít dát co budu moct. Taky máte takové rodiče, co dají radši cizím než vlastním?
Tyjo, to je dost smutný všechno. A úplně tě chápu, u nás je to fakt podobně. Je to smutné, ale přijde mi, že s takovými lidmi je lepší "moc nepocitat". My máme vztahy na zdvořilostní úrovni, mrzí mě, ale jinak to nejde, je to taková sebeobrana už. Tak moc držím pěsti.
Ty jo, to je celkem drsné. Na jednu stranu jsem zastáncem toho, že vaši se svým majetkem mohou nakládat, jak uznají za vhodné, ale na druhou stranu jejich přístup vůbec nechápu a mrzí mě, že tohle musíš prožívat. Podle mě by bylo nejlepší si nastavit jasné hranice, měla by ses naučit říkat NE a trvat na něm, pokud se ti pro ně něco nebude chtít dělat. Protože takhle, jak to popisuješ, to vypadá, že tě vlastně dost využívají. Není to férový vztah. No a kdyby ani tohle nezafungovalo, tak jedině přerušit kontakt. A nic od nich neočekávat. To je asi jediné řešení.
Já i ségra jsme byly vychovane k tomu, abychom byly maximálně samostatne a sobestatcne, od rodičů jsem nikdy nic nečekala, v jednadvaceti jsme jakekoliv finanční vazby odstrihli a od té doby jedu za své. Ale to co popisujes, je uz krapet extrém. Nasi před tremi lety prodavali dům, dost věcí se potrebovali zbavit a to nam se segrou proste rozdali ( věci typu sekačka, segre nějaký nabytek)... manzelova rodina je přesný opak, tam by všechno davali dětem, ale taky to pak radi vytahuji ( přispěla jsem ti na auto, tak koukej jezdit casteji) a o to teda fakt nestojíme, třeba manželova babička má takhle celou rodinu omotanou kolem prstu a určuje všechno, tchýně s tchanem jsou vlastne její otroci a poslusni psi, jejich mladší děti taky stále jen čekají s natazenou rukou.... naštěstí manzel takový není, diky bohu. Sami jsme si postavili, sami se o všechno postarali a jedeme si život po své ose.
Skáčeš, jak oni pískají, protože se jim stále snažíš zavděčit a vlichotit se jim, aby tě měli konečně rádi a chovali se k tobě tak láskyplně, jak si zasloužíš. To bohužel nikdy nenastane. A čím víc se jim budeš podbízet, tím víc po tobě budou šlapat.
Muze Te to mrzet, ale je to jejich volba. Nic s tim clovek nenadela.
Anonym: jo ty máš něco jako já nebo můj muž. Syndrom černé ovce tomu říkám. Nejodstrkovanejsi a nejméně oblíbené dítě od rodičů dostává pomyspne přes hubu a za odměnu má ještě snahu rodičům pomáhat. Já nevím jak to nazvat takovou hlouposti, nebo poslušnosti. Že to opovrhovane dítě má tendenci projevovat dobrou vůli. Obcas si říkám, že by si za to měl dát člověk do držky, aby, se probral.