Nevyvážený vztah a vyčerpání: Jak pokračovat?
Zdravím, chci se vypovídat a znát názor zvenku, já už objektivní být neumím. Volím anonymní cestu, je to pro mě náročné a nechci, aby měl někdo z okolí takovéhle informace…
Máme velkou krizi. Já zvažuji odchod, muž to odmítá. Já jsem velmi vyčerpaná, muž mi téměř s ničím nepomáhá, dětem se nevěnuje, když jsem chtěla čas pro sebe, říkal, že at si dělám co chci, ale on mi je hlídat nebude. Celkově pro nás všechny měl doma jen slova kritiky, já mu celých X let ustupovala, aby byl klid, vím, chyba… Když jsem neustoupila, nemluvil se mnou, dokud jsem nepřilezla. A já vždy, aby nebylo dusno, přilezla. Řekli jsme si teď, co nás trápí – mně hlavně to vyčerpání, nula, absolutní nula času pro sebe, že bych chtěla, aby je někdy vzal třeba na výlet a já mohla vypnout. V životě (nejstaršímu je skoro 15) nevzal děti nikam sám, ani jednou nevozil kočár, jediný výlet… A tedy dohodli jsme se, že to zkusíme opravit. Já se navíc objednala k psycholožce, koncem dubna mám termín.
Ovšem mám pocit, že je to stále horší, manžel konec vztahu odmítá, ale zároveň se chová příšerně (podle mě). A já asi taky… Já jsem se po létech odmítání z jeho strany (myslím odmítání povídat si, moje řeči ho viditelně obtěžovaly) uzavřela a stále nemám takovou potřebu mluvit. On potřebuje vše rozebírat. Dokola analyzuje každou kravinu, všecko mi vždy naprosto racionálně vysvětlí, každý svůj krok si dokonale obhájí. Zatímco já teda jednám v emocích, už jsem úplně na dně, často vyjedu...což mi s chutí předhazuje, že jsem hysterka, blázen, zatímco on je vyrovnaný. Bohužel s mým volným časem se nic nezměnilo, pořád ho nemám, ani nemám sílu si říct, protože když si urvu jednu procházku za týden, je kolem toho řečí...že jasněě, chceš být sama, nechceš být s námi. Ani nemám chuť to vysvětlovat. Vede dlouhé monology plné dramatických pauz, odboček, přirovnání...občas na konci ani nevím, co řekl. Potom mi píše dlouhé zprávy, opět plné analýz a teorií. Vím, že to myslí dobře, asi mu to pomáhá, ale já už jsem úplně zničená. Na vše totiž čeká vyjádření a mně se ještě nepovedlo to udělat dobře. Vždy se vyjádřím pozdě, málo, ne na vše, jinak než očekával. A tady je můj problém, já bych se popravdě nejraději nevyjadřovala vůbec, svým chováním mě úplně odhání. Stejně vím, že neudělám nic, jak čeká. Taky stále potřebuje objímat, doposud se mě mimo postel nedotýkal… Sex – já s ním nedokážu spát, nejde to. Velký problém, vím.
No, mně najednou došlo, že mě odměňuje za „dobré chování“ celkem milým přístupem. Když nejsem „hodná“, je zle. Já už vůbec nedělám věci, jak bych chtěla, plno toho zase dělám, aby byl klid. Včera to vyvrcholilo – večer se napil a byl zlý a jízlivý, držela jsem se, ale pak jsem se rozbrečela, řekl, že se nebude dívat na můj ksicht, jak se šklebím. Já odvětila, že když nechce, at se na můj hnusný ksicht nedívá, co taky ode mě může čekat. Načež řekl, že čeká, až mu můj hnusej ksicht vykouří péro (pardon). Završil to tím, že jsem bezcitná, citově plochá a nemám ráda naše děti. Zařvala jsem, že je hajzl a že to přehnal. Za hajzla jsem se vzápětí omluvila. Od rána je mega hnusný, samozřejmě mi racionálně vysvětlil, proč co řekl, bez jakékoli omluvy. A mně vytkl, že jsem se sice omluvila, že jsem ho nazvala hajzlem, ale ne za to, že to tak cítím. A tak je to se vším – já řeknu „cítím něco…“ - on „ty nemáš city“. „Myslím si…“ - „Blbost!“ Taky říká, jak mě musíme opravit, že jsem pokažená, že mám geny po svých rodičích (nemají harmonický vztah) a že s tím musíme něco udělat. Že chci raději problémy řešit s cizím člověkem (psycholožkou) a ne s ním. Jenže téměř kdykoli řeknu, co opravdu cítím, co mě trápí, dotkne se ho to a nastane peklo. Už i řekl dětem, jak se strašně snaží, vše dělá dobře a maminka mu nedá ani kousek dobrého. Bohužel už musím sobě přiznat, že po tomhle všem už mu ani nic dobrého dát nechci. A vlastně ani nevím, co dobrého dělá on pro mě. Asi myslí to, že malé děti bere dle svých slov pořád na hřiště a mně tam nikdy neviděl (ano já na hřiště chodím málo, ale s dětmi si hraju jen já, on tam byl za měsíc dvakrát).
Když to shrnu – už jsem unavená vše pořád probírat, nemám potřebu fyzického kontaktu, nejraději bych byla sama. On – přesný opak. A já se pozoruju, jak zase raději ustupuju, trápím se, nedělám věci vůbec podle toho, jak chci a cítím, protože nechci poslouchat ty řeči...ubližuješ člověku, který tě miluje. Ale nemám ani ty koule do toho říznout a odejít. I kvůli dětem, které ho mají samozřejmě rády. Neumím si představit být ta, co rozbije rodinu...
Drz se, jsi skvela zes odesla. S detmi to proste bude drsne, ale ver sama sobe, sve vychove, tomu, ze vsichni druv nebo pozdeji prozrou, ze je to hajzl. I deti. Nebude to hned, neumim si to ani predstavit, ale nepolevuj, neustup. Vyckej a spolupracuj s ospodem. Znas Aperio? Je to pravni sluzba pro rodice, delaji i pro bono, nezaskodi mit na sve strane pravnika. Zavolej, napis. A uzivej si novou lasku. Az se to dozvi, bude zle. Ale vis co? Zvladnes to. Kdyz mi bylo spatne a radila jsem se s psycholozkou po telefonu, jak zvladnu kdyz v profesionalnim kontextu potkam byvaleho manzela, ze se sesypu, ze nemuzu spat, jak ten den zvladnu... Rekla - rano vstanete, pujdete se vycurat, umyt se, dat si kafe - proste uplne normalni rano normalniho dne, ve kterem se odehraje neco sloziteho, ale v konecnem dusledku to nic neznamena. Cas plyne, uplyne i ta neprijemna chvile, prezit ji preziju a pujde se dal. A vis co? Mela pravdu. Bylo to hrozne, ale vedomi, ze to prejde, me pres to dostalo.
A ono to prejde vzdy. Drz se. Bude jen lip.

Tak si jdu jen tak ulevit a napsat, jak mi je. Skoro měsíc žiju sama...s některými dětmi. A děti jsou kámen úrazu. Ex se mstí přes ně. Je to šílené, s ospodem se odmítá bavit, prý jsem si je omotala kolem prstu a on nebude skákat, jak oni pískají. Zvažuju soud, ospod mě trochu zrazuje, ať počkám kvůli dítěti, které se se mnou odmítá úplně bavit, že když to řekne u soudu, můžu to mít v rozsudku a nezměním to. Ale naopak že časem se postoj dítěte třeba změní...navíc po novém roce přijde novela a malým dětem se prý nebude dávat střídavka. Ano, je to hnus, vždy jsem byla zastáncem toho, že dítě má právo na oba rodiče...ale ex si z dětí dělá rukojmí - ve jménu dobra a vše je jen moje vina. I to, že dceři musel říct, že jsem svině. Je mi smutno, umí tak úžasně používat slova, že někdy opravdu věřím, že je vše moje vina a za všechno (si) můžu sama. Do toho všeho se někdo objevil, je to moc hezké, mám pocit, že takhle hezké chvíle, i když jich je málo, jsem nezažila asi nikdy. Nijak se na to neupínám, ale je to fajn. Ovšem jednak se bojím, co nastane, až to zjistí ex, a druhak...pokaždé, když zažiju na jedné frontě něco hezkého, na druhé se vynoří zase nějaký hnus.