Po smrti tatínka mám hrůzu ze tmy
Asi to bude trosku usmevne a reknete si,ze jsem detinska. Holky deje se mi takova zvlastni vec, pred tremi dny mi zemrel milovany tatinek. Byla jsem s nim az do konce, meli jsme se velice radi...jenze ted mam kazdy vecer,kdyz je tma, strasne neprijemny pocit, mam panickou hruzu ze tmy, nevim vubec jak to popsat. Cela rodina uz si klepe na celo,ze mi preskocilo...pritom pres den jsem ok, chybi mi moc,ale je to rekla bych normalni smutek...ale vecer se me jima hruza.Myslite,ze mam jit k psychiatrovi?
@misule55 predevsim uprimnou soustrast.
To,cim si prochazis urcite souvisi s neprijemnou situaci,ktera te postihla.
A bojis se tmy jenom doma nebo i treba kdybys mela jit po ulici ve tme?
Jinak si myslim,ze tyhle veci potrebuji svuj cas a pokud by to po nejake dobe nepreslo a nebo se nezlepsilo,tak klidne zajdi k psychiatrovi.Pomuze ti strach prekonat,resp.pomuze prekonat ztratu blizke osoby.
Jinak si nech sviti malou lampicku,tak jako u malych deti,kdyz se boji tmy. Hodne sil tobe i tve rodine!
Prave, ze mam u sebe syna, pritele, je tady se mnou maminka, ale vecer tj proste hrozne...je to takovy panicky strach, uzkost,ale nevim z ceho, jakoby se mnou v pokoji nekdo byl...na duchy neverim, zacalo to pred par, kdyz uz tata lezel,nevnimal a my se u neho stridali. ale asi jsem jenom pretazena, unavena a uz mi hrabe
@makky1310 ja nevim, pracovala jsem v dd, mrtvych a umirajich jsem videla dost,ale tohle mi nejak nejde zpracovat.. Pritom jsme si vsechno rekli,rozloucili se...je fakt, ze asi pred 14 dny,kdyz jsem u nasich spala, jsem tatku potkala v noci pri ceste na wc a bylo to,jak potkat smrt...pritom je to muj tatinek, ceho se bojim, nechapu to
@misule55 no to muze byt taky tim, ze jsi ho potkala. Utkvelo Ti to v pameti. Ja Ti reknu co se stalo mne. Kdyz umrel deda tak jsem mela taky par dni divnej pocit (nijak zvlast na duchy neverim ani se tim nijak nezabyvam). Ale po par dnech z niceho nic neuveritelne silnej pocit klidu. Proste nepopsatelnej. A od ty doby jsem byla v pohode. A to samy mi rekl i starsi bracha ze zazil, a do toho bych vubec nic takovyho nerekla ze mi povi. No oba jsme vedeli...🌷 je to proste pro Tebe ztrata, asi kazdy zaziva takovy tlak po ztrate pribuzneho. Obklop se rodinou a pokud to neprejde zkusila bych spis psychologa.
Jestli mas pocit, ze v pokoji je jeste nekdo, neboj se toho. Tatinek se s tebou prisel rozloucit a zrejme se nedokaze smirit se svou smrti, ze vas vsechny zanechal. Doporucuji, aby jsi v pokoji byla sama, mela zapalenou svicku, promlouvala k nemu, popros ho aby uz sel odpocivat a to po dobu jednoho tydne. Kdyz mi byli 3 roky, ke me kazdou noc ve stejnou sobu navstevovala mrtva prababicka a pradeda. Vzdy jsem z deckeho pokoje vyletela s placem. Babicka zasla za fararem a ten ji poradil co ma delat. Viz. Co jsem ti poradila.
Upřímnou soustrast! Můj tatínek odešel před 6 lety a něco podobného jsem zažívala i já , prostě nás chodil táta "hlídat", pomohlo mi s ním mluvit, no a pokud to vadí moc ( před dvěma lety k nám takhle "chodil" manželovo dědeček), tak v dobrém, prosbou, ale "vyhnat (nám vyloženě pár dní strašil malé děti - už to dovedly celkem dobře popsat), takže ano, jistě jste unavená, ale nehrabe vám, je to moc těžké, ale chce to klid a čas. Držím palce.
Zdravím. Měla jsem toto první noc, kdy mi zemřela babička, jsem duch. založená, tak jsem se za babičku modlila, posílala jsem ji do Světla...po babiččině smrti to totiž vypadalo, že nebude mít ani pohřeb (rodina blbla) a myslím, že to její duše dost vnímala. Také jsem tehdy první noc skoro nespala, velmi nepříjemné pocity, jakoby tam byla. A myslím, že opravdu byla. Ráno se rodina nečekaně rozmyslela, přistoupili na pohřeb, vše se zklidnilo.
Velmi doporučuji nechat sloužit zádušní mši, to může kdokoliv, i když není věřící a nechodí do kostela. Stačí jen požádat v blízkém kostele v místě bydliště nebo v rodišti, v místě, kde to měl tatínek rád atp. Zapaluj mu svíčky atp. Duše zemřelého vždy nějaký čas po odchodu z těla je v okolí a u lidí, které má/měla ráda. Je to přirozené, ale změní se to. Rozmlouvej s tatínkem v nitru.
A určitě to není na psychiatra, je moc brzy, vše je moc silné a čerstvé, přejde to...
Soucítím s tebou. Jsi úžasná, že jsi s tatínkem byla do posledních chvil.
Upřímnou soustrast. Po jedné zkušenosti myslím, že je jedno, jestli v duchy věříš nebo nevěříš.
Před lety mojí dobré kamarádce umřel otec. Setkala jsem se s ním jednou krátce, vůbec jsem ho neznala. Ale v noci o několik dní později jsem při usínání měla kratičký syn, kdy jsem mu říkala a on mi řekl něco o svém odchodu. Přišlo mi to hloupé, protože na duchy nevěřím, ale kamarádce jsem to řekla, protože to byla věc, která by jí mohla pomoci. S dodatkem, že na tyhle věci nevěřím. Ona mi na to řekla, že to nevadí, že ona věří. A že ví, že to bylo poselství, proto táta jí prý několikrát řekl, že jsem mu při tom setkání byla moc sympatická. Prý o mě dokonce mluvil několikrát. Ještě teď mě z toho mrazí.
Je mi to moc líto, čím procházíš. Mně nedávno umřela moje milovaná babička, která mi byla vlastně druhou maminkou. Bydlela jsem u ní několik let, vychovala mě. A musím říct, že "divný pocit" jsem po její smrti měla taky. Nebyla to úzkost ze tmy, ale prostě ten divný pocit mě doprovázel neustále. Krom toho smutku a bolesti. Pak mi jedna známá říkala, že jsem jí asi nepustila, nenechala odejít. Že jí musím nechat být. To bylo hodně zvláštní tvrzení. A je fakt, že jsem do té doby odmítala její smrt přijmout. Stále jsem si "myslela", že jí někde potkám, že je to jen blbej sen. A po tomhle uvědomění jsem jí "nechala odejít" a divný pocit zmizel. Nevím, jestli Ti toto pomůže, ale já to tak měla. Pak i přišla úleva.
Ztráta někoho tak blízkého je hrozná věc, každý s tím bojujeme jinak. Držím Ti moc palečky.
@misule55 Můj táta taky neměl rád kostely a církev, ani má blízká rodina, já kostely fakt špatně snáším, ale tohle nemá s církví pranic společného, tohle se prostě děje, ono i ta modlitba je vlastně forma promluvy s tím dotyčným, jinak já vlastně "věřící" jsem, ale zcela mimo církev a náboženství, prostě jsou "věci", které nechápeme, protože zatím nemůžeme 🙂.....tak klidnou dobrou noc.
@misule55 Myslím, že na psychiatra to nebude, řekla bych že tě popadla úzkost a že ti tatínek chybí. Nebála jsem se sice tmy, ale taky mi bylo úzko. Máš u sebe někoho blízkého? Zkus si s ním promluvit a třeba vzpomínat, já když jsem byla sama, tak jsem si povídala tam nahoru a bylo mi lépe. Potřebovala jsem se s tím nějak vyrovnat, bylo to náhlé. Dej tomu ještě čas 🙂 a upřímnou soustrast.
Asi to zni take divne, ale kdyz pred lety zemrel znenadani muj prvni sef, tak me take prepadaly hrozne uzkosti. Doslo to az tak daleko, ze jsem nedokazala dojet tramvaji do prace. Nakonec jsem u psychologa skoncila, protoze se to prohlubovalo. Ja bych se nebala pomoc vyhledat. Naucil me nejake uvolnovaci techniky, ktere pouzivam doted.
Ahoj, nejsi zblazen. Mela jsem to same a podle ne je to spis normalni. Me se to stalo 2x. Poprve, kdyz mi zemrel pradeda, ktereho jsem mela hrozne moc radA ( bylo mi 8) mepa jsem pocot ze vim ze se mnou je i tu noc po pohrbu. Slysela jsem jeho kroky a mela blby pocit uzkosti, hlavne kdyz se zhaslo. Dokonce tu noc bylo 3x zaklepani na okno z venku u me v pokoji ve vysce 2 patra jakoby nehtem. Mela jsem proste stisneny pocit a vedela ze to je on. Ptala jsem se pak na to babicky a rikala, ze to se jen jeho duse prisla rozloucit. Podruhe jsem mela tento pocit, kdyz mi odesel muj deda pred 2 a 3/4 roky. A to mi bylo uz 24 let. Byla to velka rana, muj jediny deda, ktereho jsem mela strasne rada a prozila s nim cele detstvi umrel. Zase tem samy pocit stisneny, kolikrat mi bylo v noci, kdyz se zhaslo spatne od zaludku. Samozrejme sny, kde jsem hovorila s dedpu na kazdpdennim poradku. Trvalo to 3 mesice, uz jsem pomalu zacla silet ze bych mela jit k odbornikovi. Ale po 3 mesicich jako kdyz utne, stismemy pocit byl pryc. Ptala jsem se na to babicky a dala mi vysvetleni, ktere mi dalo silu a pochopeni. Kdyz zmre nekdo s kym jsme meli uzky vztah a meli jsme ho radi a on nas, duse toho zemreleho ma pak nejakou dobu tady vtom prostoru na to, aby se jeste s nami radne rozloucila a sensitivnejsi povahy, mezi ktere patrim i ja, to podvedome citi. Takze, to je moje vysvetleni a necitim to ze bych byla blazen, spise naopak. Vim ze se to deje a v me rodine nejsem sama, kdo to prozil.
Taky mě postihla obrovská ztráta, v listopadu to bude 6 let a tyhle pocity, co máš , jsem měla dlouho. Vlastně mám dodnes, ale už trochu jinak. Vždycky na podzim /nikdy jsem ho neměla ráda, ale nyní ho přímo nesnáším/, mám, zvlášť za takových těch mlžných večerů, šílený strach o mé nejbližší, bojím se, že se jim něco zlého stane. A chytá mě úplná panika a neskutečná tíseň.
Předně chci vyjádřit soustrast a ocenit, že jsi dokázala s tatínkem strávit jeho poslední chvíle, zdaleka ne všichni na to mají. Takhle brzo po jeho smrti je to podle mě normální, reakce na takovou ztrátu může vypadat různě. Kdyby to ale trvalo déle nebo se to nelepšilo, uvažovala bych o návštěvě psychologa/terapeuta (v Ostravě je spoustu možností). Držím palce!
Dekuju holky...vcera vecer to bylo opravdu hrozne, s tatinkem jsem si intenzivne povidala a dneska pocituju hroznou ulevu. Jako by me vsechen stesk presel. Kdyz se divam na fotky, pocituju takovy zvlastne hezky pocit 🙂 Jakoby se mi ulevilo, ze nezmizel,ale svym zpusobem je porad se mnou
Já jsem měla to stejné, když mi umřela babička 😔 spala jsem asi půl roku s lampičkou u postele... Byla jsem s ní taky až do konce..
A upřímnou soustrast 😔
Vydrž, hlava se s tím vyrovná... Chce to čas..
mne minuly mesiac zomrel manzel... tazko sa s tym zrovnava, hlavne ked to bol zdravy a relativne mlady chlap a nik to necakal.. tie veceri su priserne, uplne chapem stavy uzkosti. a to ze je tu s nami, nikdy som tomu neverila, ale ja som mojho muza pri sebe citila. okrem toho sa stavali naozaj nevysvetlitelne veci, hodinky isli pospiatku, ohen v krbe sam vzplál, program na telke sa sam prepol... a viem ze tu este je.. len ja z toho nemam paniku ale mi to pomaha.. vysvette to doma. dali sme sluzit omsu.. terab taketo veci poskusat
@misule55 a když je tma, máš u sebe někoho blízkého? Klidně si na začátek kup takové to noční světlo, ale chtělo by to spíš psychickou podporu od těch nejbližších. Třeba si ve tmě povídat, objímat. Pokud by tě to po nějakém čase nepřešlo a nebo by tě to hodně omezovalo, určitě bych vyhledala specialistu 😉