Dobrý den, nevím jestli se tomu dá říkat poporodní deprese či co to je. Necítím se dobře. Začalo to když jsem zjistila že jsem opět těhotná. Chvíly po narozeninách staršího syna jsem se dozvěděla že jsem zase těhotná. Přítel moc chtěl druhé miminko, já stále přesně nevěděla co chci. Když jsem si už uvědomila, že druhé miminko raději nechci (s partnerem nám to moc dobře neklape, plus s prvním synem to bylo moc náročné), tak jsem zjistila že jsem v očekávání. Řekla jsem partnerovi že se na to necítím a důvody. On mi slíbil že na to nebudu sama, že mi pomůže a že se bude snažit aby i mezi náma to bylo lepší. Kývla jsem, nakonec, pro staršího jsem si přála sourozence, jen ne úplně teď a s tímto partnerem. Ale zase jsem si taky uvědomila, že potrat nezvládnu psychicky. Takže jsem si malého nechala. Narodil se předčasně, potom byl i na operaci, v nemocnici jsme byli víc jak měsíc. Stýskalo se mi po starším synovi. Nakonec jsme se dostali domů, mladší je zdravý a v pořádku. Já ale doma zjistila, že jsem na kluky sama. Chlap přestal pomáhat, začal se tvářit otráveně když jsem ho požádalao pomoc, bylo mi mizerně rozhodovat se, jestli ho poprosím zase o pomoc, nebo budem žít v bordelu ale budu se klukům věnovat, nebo nebudu dobrá máma ale doma budu mít uklizeno. Ve všech příkladech jsem se už nedokázala starat sama o sebe. Bývala jsem pěkná ženská, a teď jsem tuctová sešlá matka dvou mrňat, která nemá na sebe čas. Bylo toho na mě moc a začala jsem to chlapovi vyčítat. Potom i mrňouskovi. Vím že on za nic nemůže, je to zlatíčko. Ale když pláče tak dlouho, že už nevím jak ho utěšit, začnu myslet na to, že kdybych ho neměla bylo by mi líp. Se starším už se všechno zklidňuje, a teprve teď bych si s ním mohla začít užívat mateřství, jezdit po výletech, a pod. Ale nemůžu, mám miminko. Zase jsem upoutaná okovy mateřství, zodpovědnosti a vět ve stylu “přežít a vydržet to či ono období”. Koukám na něj a lituju toho že jsem na ten potrat nešla, uvědomuju si, že přišel moc brzy po prvním synovi, jsem z toho na nervy. Někdy když pláče, tak ho prostě nechám když už nevím co s ním. Jsou mu tři měsíce, a já si stále nejsem jista co to k němu cítím. Staršímu jsem jako miminku říkávala, žr je moje splněné přání. Mladšímu jen v duchu říkám “měl jsi štěstí že jsi vzniknul dřív, než jsem se rozhodla že další děti už nechci”. Jednou jsem mámě řekla, že 2x houkal monitor a on nedýchal, ona že se ho bojí hlídat kvůli tomu, a já jí řekla ať je v klidu, že probrat ho nic neni, a kdyby se nepovedlo, mám už jedno dítě, staršího... Vylekalo to nás obě, nevím kde se to ve mě vzalo. Koukám se na něj a je mi líto svých myšlenek. Ale neni mi lhostejný, jen je mi ho líto že bych byla radši kdyby nevznikl 😥🙈. Nevim co s tim a bojim se to někomu říct, u nás se s pochopením nesetkám u nikoho. Naprosto u nikoho. Jen slyším “chtěla jsi ho? Máš ho, tak funguj”. Nebo že ženská musí zvládat uklizet, vařit, starst se o děti a vypadat dobře, a pokud ne, stijí zaprd. A pod. Už to začíná být problém a já netušim jak s tim dál zacházet. Chci se z toho dostat, cítím se podvedená od chlapa, a cítím se jak sobec.
@kaja2016 jen jeste k tomu vztahu - ja to taky tak mela, ze to nebyla laska na prvni pohled. Nebyla jsem ani klasicka tehule, ktera si furt hladi brisko a k miminu mluvi... Proste to tak mam, ted cekam druhe a myslim, ze to bude podobne a nestydim se za to, ale nekdy kdyz vidim ty rozneznele zeny, riksm si zda nejsem divna 😂 Proste ja si ten vztah buduju az live za chodu 😂 ale je tam ta prirozena materska ochrana, nebo jak to nazvat, proste si stale myslim, ze jedna vec je rict Hele to dite tu je, nic moc k nemu zatim necitim, ale jsem za neho rada. A druha vec je premyslet pri tom nad podobnymi vecmi, ktere tady ona popisuje. Jako samozrejme nejsem odbornik, ale proste tam intuitivne citim tu hranici... Neni to samozrejme nic, za co by se mela stydet, ale je super vedet, ze se v tom nezustane placat sama a nekdo ji poda pomocnou ruku. Tak hlavne, ze se odhodlala, zbytek je nepodstatny.
Ahoj, slíbila jsem že napíšu jak jsem dopadla. Dnes jsem byla navštívit centrum intermediální péče v Bohnicích. Verdikt psycholožky: úzkostná deprese. Dostala jsem antidepresiva, neurol a nabídku na týdenní hospitalizaci kvůli řádnému odpočinku kterého se mi nedostává. To jsem odmítla. Ale léky jsem přijala. Dostala jsem seznam psychiatrů aby mi psaly léčiva, a psychologů abych docházela na terapie. A také máme s partnerem docházet na párovou terapii.
@spathyphilia1 drzim palce at je Ti brzy lépe ❤️ a užíváš si obou deticek...Dobře, ze jsi vyhledala pomoc a doufám, ze v ni budeš pokračovat..
@spathyphilia1 udělala jsi moc dobře. Držím palce, určitě ti bude i za pomoci doktorů brzo líp.
Moc děkuji ❤️🍀
@spathyphilia1 💪👍 jsi skvela! Mas muj obdiv, ze ses odhodlala a dotahla to do konce! Ted preji hodne sil a at uz je jen lip!😍
@spathyphilia1 hodne stesti, taky jsme to tenkrat resili pres krizovou linku, pac jak rikas, lhuty u doktoru jsou silene 🤔 hlavne at pomuzou a je brzo lip! Jsi dobra!!