Přítelkyně se mi odcizila ve čtvrtém měsíci těhotenství
Ahoj!
Předchozí čtyřletý vztah, kdy jsme vychovávali společně sedmiletou dcerku přítelkyně, skončil bohužel z důvodu mého "josefovského syndromu", toužím po vlastních dětech a bývalé přítelkyni lékaři nedoporučili těhotenství kvůli nemocné páteři, zvažovali jsme i náhradní matku, adopci jsme zavrhli, no nechtěla mě obírat o štěstí. Dodnes jsme dobří přátelé. V lednu 2015 jsem se seznámil se slečnou z Prahy, sám žiju od konce VŠ deset let v Brně. Začátek byl vášnivý a báječný a také ona mi připadala krásná, milá, chytrá, ve svém oboru úspěšná, nohama na zemi, uměli jsme si představit, že rozpor "zahrada nad Brnem vs. hlavní město" dokážeme překonat, vše zkombinovat, láska přece hory přenáší. Je nám oběma 34 let, takže biologické hodiny tikaly již nahlas. Když jsem asi po měsíci (!) navrhnul, jestli si uděláme miminko, souhlasila, i když neví do čeho jde. Napodruhé se zadařilo. Společně jsme se těšili a domluvili se, že se usadíme u Brna, kde mám práci s mírně nadprůměrným výdělkem, pronajatý pěkný 2+1, splácím pozemek, kde plánuju příští rok postavit domek. Její kariéra v umělecké sféře je vázaná na Prahu, takže to obrečela, ale zdálo se, že důležité priority máme společné. Pak přišla ve čtvrtém měsíci změna jejího chování. Poté, co jsem měl opar na rtu, jsme spolu přestali spát, což chápu, nicméně trvá to dosud, protože už se cítí být jinde. Při přivítání po týdnu nevyndala ruce z kapes. Stranila se mojí společnosti na návštěvě v rodině mé sestry. Na moji následnou reakci, kdy jsem se uzavřel a dusil v sobě šok z jejího podivného chování reagovala přemrštěně, úvahami o potratu. A od té doby se to stupňuje. Následovaly hysterické výstupy, kdy jsem přijel později kvůli jiným povinnostem a pocit, že rozhoduji za ni. To se dá vysvětlit i hormonálním tlakem, přecitlivělostí. Rozumím tomu, že je vyděšená z toho, co se bude dít. Nemá v Praze vlastní zázemí, i když s rodiči vychází dobře, na trvalé spolubydlení s nimi to nevypadá. V práci bude muset na čas přestat, i když teoreticky může pracovat i doma, ale realisticky je pravděpodobnější, že toho první rok moc neudělá. Je ke mně chladná, nedívá se na mě, nepohladí mě, poslední dobou mě nenechá u sebe ani přespat (!), poprosila mě, abych ji po jejích narozeninách nechal odjet na chalupu za jejími rodiči samotnou. Moc mě to trápí, je to jako zlý sen. Zatím jsme o tom mluvili tváří v tvář jen několikrát, říká, že můj svět je pro ni jen fajn doplněk, že ji naplňuje práce a Praha, v Brně tedy žít nechce/nemůže. Nabídnul jsem, že se přestěhuju do Prahy a svůj dosavadní život zanechám já. Rozbrečela se, že si "posrala život", že měla ještě počkat, myšleno asi až pozná, že se mnou nechce být (?)... Říká, že mě má ráda. Ale řeč jejího těla mluví dost jinak. Vyhledala prý psycholožku, aby jí pomohla s pocity, které ji samotnou překvapují. Navrhla, že bychom měli zajít do rodinné poradny, což jsem chtěl navrhnout i já, takže jsem souhlasil a brzy by to mělo proběhnout. Snažím se být milý a podpořit ji ve všem. Proti tomu chladu je to hodně těžký. Kdo z vás někoho miloval a zažil to, asi ví, o čem mluvím. Jako na houpačce se bolest střídá s haldou domněnek (např. že stále pracuje a dobře vychází se svým bývalým, se kterým byla 13 let, že byla za svůj život několikrát nevěrná, já nikdy). Na přímou otázku mi ale řekla, že v tom nikdo třetí není, že se jen vrátila sama k sobě. Samozřejmě už to není jen příběh dvou unáhlených milenců ze vzdálených měst. Je v tom naše zatím nenarozené dítě. Uznává, že jsem a budu jeho tatínek, i když teprve přijímá, že se dítě opravdu v prosinci narodí. Nevím jestli se těší, prý se jí při pohledu na malé děti chce zvracet. Ale doufá, že se to po porodu změní. Mám obavu v čem bude malé vyrůstat, nehádáme se, nenadáváme si, spíš ona někdy zvyšuje hlas, je cholerička a navíc těhotná, já jsem kliďas a rozhodně ne hrubián. Kdo máte zkušenosti s podobnými problémy, budu rád, když se o ně se mnou podělíte. Ale stejně to budeme muset vybojovat sami k co největší možné spokojenosti všech zúčastněných. Teď často píše o tom, že život je dar, život je nádherný a měli bychom ho užívat a nekazit si ho chmurami. To je zajímavé v naší chmurné situaci, možná jde o destruktivní racionalizaci obhajující její rozhodnutí vztah ukončit, i když to zatím nevyslovila...anebo jsou to slova té psycholožky? Chci to s ní řešit, zároveň ji ale nechci víc stresovat, aby byla v klidu. Tož tak. Pěkný den všem a děkuju předem.
to jsou hormony, možná se jí těžko přijímá rychlé rozhodnutí, hned těhotná, život bude jiný at v Brně, či Praze a jí zmítají obavy, které ji dělají odtažitou..eh sex v těhotenství? U určitého procenta naprosto nepříjemná věc..poradnu, psychology, dobře děláte.
Bohužel si nedokážu chování vaší přítelkyně vysvětlit. Já naopak v těhotenství jediné co potřebovala, bylo obejmout a mít pocit, že mě můj muž miluje.. Asi si hodně zakládá na kariéře a na mateřský život se netěší. Snad ji to přejde. Obrázek o dětech, materstvi, který vytvářejí media, není vůbec lichotivy, ale nemusí být pravdivý. Třeba se jen boji a po porodu zjistí, že to taková hrůza byt nemusí a začne ji rodinný život bavit. Držím vám pěsti.
Děkuju. Mě spíš teď napadá, jestli přece jenom nejsem málo odolný sobec, který si dovolil řešit i svoje city v období tak náročném pro ni. Uvidíme, kam se to posune. Musím pracovat i na sobě. Pěkný víkend! 🙂
Já ve druhém trimestru pár nocí proplakala. S tím, že jsem si už na dosmrti uvázala na krk tu prdící a krkající nestvůru, co spí vedle mě. Že nic nedělá, jen se válí na gauči, občas mi z pohledu na něj bylo vysloveně na zvracení. Ale my jsme spolu už 11let a bylo jasné, že jsou to jen hormony. Taky to přešlo a zase ho miluji. 😀
Pořídit si sním dítě po tak krátké známosti, tak bych si tak jistá, že mě to zhnusení přejde nebyla... Ale jestli o tom chce nějak mluvit obzvlášť s profesionálem, tak je to na dobré cestě snad!!
Asi se to v ní pěkně mele, smířit se s tím, že něco bude muset opustit a něco nového přijde, ji může trvat nějaký čas, asi je teď i zlá sama na sebe, že souhlasila s miminkem a najednou se ji to rozleželo a děsí ji představa úplně jiného života. Jiný s miminkem asi bude, ale neznamená to, že celý svůj dosavadní život musí opustit. Chce to čas, aby se zklidnila a přijala novou situaci, snad se ji to srovná a trpělivosti asi máte dost 🙂 Držím palce, ať to dobře dopadne!
@nebloud Je to skvělé, když se chlap snaží ženu pochopit. Nejsem doktor, ale u mě byly pocity z nenadálého otěhotnění velkým šokem, i když mi už bylo 29 let, a po rodině jsem toužila. Zadařilo se nám při prvním milování cca po měsíci chození 😉 Začaly obavy z budoucnosti, jestli mě třeba chlap neopustí, straaaašná změna v mém životě. Taky mi začly děsné nevolnosti. No, u mě se jednalo o depresi, a tyto stavy jsou takový zabiják té ťuťu ňuňu zamilovanosti, nikoliv lásky. Možná se cítí na dně, ale to není prostě její ani tvoje vinna. Určo si zajděte někam, u té příležitosti snad i zjistíte, jestli nejde o deprese. Já všechny ty stavy připisovala těhotenství jako takovému, na deprese jsem se začala léčit až cca po 6 letech. Škoda.
Mě to prijde celkem logické. Pořídili jste si miminko dost brzy vzhledem k jejímu 13letemu vztahu i když už skončil, málo jste se poznali, navíc nikdy spolu nezili. Upřímně řečeno se domnívám, že ona se nerozhodla úplně pro tebe jako otce jako životního partnera. Unahlila se, nedomyslela jak vše bude náročné ani to že se prakticky moc neznáte ani to co vše bude muset obětovat. Myslimn, že jste to uspechali a ona je teď nešťastná. Neví jak dal, není přesvědčena o tobě jako o životním partnerovi. Nic ve zlem,ale takhle si myslím,že to má. Navic na mě chlap vybalit po tak krátké známosti že chce dítě tak utikam co mi nohy stačí. Přišla bych si jak dárkyně na dítě, že se mnou není kvůli mě.....nebyla bych si jistá jeho láskou.....
A co s tím...no těžko radit. Určité netlacit, nemlet pořad o dítěti, pořad neco neresit..... Když se moc řeší poleze ji to na nervy. Drz se a ať to dobře dopadne.
My jsme se s manželem o miminko snažili hodně dlouho a přišlo vlastně ve chvíli, kdy už jsme to ani nečekali. Přesto musím říct, že jsem si v prvním trimestru prošla asi dvoutýdenní fakt krizí. Bylo to totiž hodně narychlo: jeden týden jsem zjistila, že jsem těhotná, další týden jsem už byla na nemocenské kvůli hematomu a o týden později byl hematom tak velký, že snad ani doktorka nevěřila, že by to malý mohl zvládnout. Během prakticky pár dní jsem zůstala ze dne na den doma na nemocenské, nemohla nikam chodit, musela se srovnat s tím, na co v těhotenství obvykle je čas devět měsíců, ale u mě to přišlo hned zkraje: že život je od teď už úplně jiný, že do práce, kterou mám velmi ráda, se vrátím až po mateřské atd. A to bylo chtěné miminko v dlouhodobém vztahu. Takže se nedivím, že jste-li spolu tak krátko, dává to přítelkyni zabrat. Po pravdě jsem si nedokázala ani představit, jak velký hormonální koktejl těhotenství je, jak změny v těle dávají člověku zabrat...natož potom, když k tomu jsou (výrazné) změny v životě - stěhování, atd., navíc s novým partnerem, u kterého si třeba zatím není jistá, jak reaguje na krizové situace a tak. Moc držím palce, ať to zvládnete!
@nebloud Ja to tedy takto nemela, ale moje kamaradka sveho manzela nemohla v prvnim trimestru ani videt, ani obejmout, ani mu dat pusu... pritom vedela ze ho miluje ale delaly to hormony. Myslim, ze poridit si po mesici dite je veliky napor na vztah a ze to bylo trosku neunahlene rozhodnuti vas obou, ale ze kazdopadne neni divu, ze ty hormony + ta velka vztahova zmena takhle na zacatku je fakt napor na psychiku, takze to s ni asi dost lomcuje.
Asi bych ti poradila proste nasledujici, rict ji, at si zaridi zivot tak, jak ona potrebuje, ze ty chces byt pro vase dite tatinkem a taky budes, ale ze ji samotnou nechces v zadnem pripade nutit do kroku, ktere ji jsou neprijemne. Ze at se proste neboji a da vsemu cas .. proste zkus (i kdyz to musi byt hodne tezke) byt trpelivy, nijak na ni netlacit, nic od ni necekat a poskytovat ji prostor ale zaroven podporu a jistotu.
Vubec vas neznam, takze tezko rict, jestli je tohle prechodne obdobi nebo co se ji honi hlavou, ale zkratka moje rada je dat tomu cas, tesit se, ze budes tatinek, a verit, ze ona se s tim vsim nejak popere a srovna si to v hlave.
@nebloud tak chlapce, Tebe jsem mela potkat jako partnera 🙂
tim sklanim pochvalu nad Tvym psanim, co by psychologickym, citlivym pohledem na situaci.
ja jsem take z umeleckeho prostredi, ale od mlada jsem chtela ctyri deti. takze prvni dite a s nim spojene hormony, nevolnost, svedeni tela, nemoznost spat... bylo pro vztah kriticke. ja se trapila, chlap pochopeni nemel, tak se uzavrel a nebavil, rekl mi (take jsem cholericka, i kdyz pred detma bych to do sebe nerekla), ze dite bude nervak po me... nakonec jsem malo jedla a dcerka mela nizkou porodni vahu a musela jsem ji dost vypiplat (ale od porodu jsem byla vzorna mama na jednicku).
tak predne, ta jeji pozitivni slova budou asi vysledkem navstev u psycholozky, ale pokud to tak zacne citit, je to skvele. druha vec-jeji ztracene zazemi, jistota prace,tj. znamych, kamaradu. toto bych ji v jejim pripade nebrala, tzn. hledej si praci v praze, holt domek posunes, az bude ditko vetsi... stavet s mrnetem je nesmysl, stavba uz tak je zatez, shaneni, organizace, to je pro normalni vztah riskantni, natoz pro vztah s hormony (kojicimi). budete se szivat a jednoduche to nebude (mam to dvakrat za sebou a dvakrat v tehotenstvi (s prvni a treti dcerou, mam na ne dva tatinky, bohuzel).
moc Ti drzim palce. je-li umeleckeho smeru, bude citliva az precitlivela a pokud bys ztratil nadhled a rekl neco nepekneho, moc se ji to dotkne (jsem ted sama na skoro rocni dite a tehotenstvi, dockala jsem se necekane peprnych vyrazu od partnera a ten ted pro zmenu uplne mlci a taky me to trapi... snazim se nepripoustet, ale to samozrejme nejde). pak je taky silene, ze umelec je svym zpusobem dusevne nespoutan (precti knihu "zeny, ktere behaly s vlky", proto se mozna boji velkych zavazku. myslim, ze laska k miminku pujde sama (s prvnimi pohyby...), ale Vy dva, to bude orisek.
miluj ji. ber ji takovou, jaka je. bude-li citit jistotu a zazemi, bude se k tomu primykat. a muzete vytvorit neco krasneho. budes potrebovat moc trpelivosti. bud muz, mej nadhled a schovanou veskerou oporu. ale dej ji take svobodu. to si zapis za usi.
promin, jestli je to nejake nakazovaci, co pisu. ale to devce chapu, ac s necim problemy vubec nemam. ale chapu tu rozervanost...
drzim palce. pokud to vyjde, bude to stat za to. kdyby neco, napis, mozna Ti nejake jeji stavy vysvetlim...
Podobné diskuze
- Dohoda péče o dítě a následně střídavka. Má na to právo?8
- Nedokážu vystát svého ex ani kvůli dítěti. Co s tím?13
- Přítel mě chce odradit od našeho vztahu. Jak se k tomu postavit?30
- Sanitka k porodu - bydliště mezi Brnem a Vyškovem46
- Těhotná přítelkyně mě nesnese, mám se vůbec snažit?36
- Přítel nechce společné dítě18
ahoj .to mě velmi mrzí.řekla bych že by sis o tom měl s ní promluvit...zjistit jestli s tebou chce dále být...a hlavně jí vymluvit to že si zničila život!dětátko je přeci dar mezi námi už nejste nejmladší na prvnátko...držte se