Psycholog - online "poradenství"

@kitabu Pokud jde o to přizpůsobení se, změnit sebe a pohled na věc, je to často to jediné, co se dá udělat.
S mým ex to byl vztah, kdy se ode mne přímo vyžadovalo, že se vždy přizpůsobím, že všechno vydržím, jako bych neměla právo na chybu nebo emoce.
Pak už mi to logicky přišlo kontraproduktivní. Narušovalo mi to základní hodnotový systém a celkově integritu moji osobností. S neblahým dopadem na naše dítě.
Nebyla jsem taková, jak si přáli, jako ,,vetřelec" jsem ohrožovala jejich zaběhnutých systém...pro mne patologického vztahu...matka a syn. Agrese na sebe nedala dlouho čekat.
Ve chvíli, kdy po vás a po ditěti ,které svirate v náručí, vlastní rodina začne střílet zezadu ostrými, nelze zachovat jiný pohled než ten surově reálný. A to takový, že je potřeba zachovat aspoň holý život.
Tak nějak jsem to vnimala...jako otázku života a smrti. Nedokázala jsem si představit, že bychom tak zůstaly a žíly ve věčné přetvářce, povrchnosti a strachu z narůstající agrese.

Přemýšlím nad tím přizpůsobením se. Je to naše volba? Pokud si vše promyslíme, uvědomíme si, co chceme, můžeme se rozhodnout, že se sami trochu stáhneme a přizpůsobíme se druhému. Je to součástí všech vztahů, ať už partnerského nebo rodičovského. Ale je dobré uvědomit si, že je to otázkou naší volby. Hledání kompromisů je o hledání rovnováhy mezi mými potřebami a přáními a přáními a potřebami druhého, které mohou být i opačné.

@bonavoxa Vztah s psychicky nemocným člověkem je často otázkou vlastního života. Ve Vašem případě dokonce doslova boj o holý život, kde setrvání v takovém vztahu je otázkou života a smrti.
Často se setkáváme s klienty, kteří v soužití s psychicky nemocným člověkem ztráceli svůj vlastní život. Jejich partner/ka svým chováním a životním stylem potřebovali ve vztazích více prostoru sami pro sebe a okolí se hodně přizpůsobovalo aniž by to bylo jejich volbou. Tito klienti občas mluvili o pocitu "ztráty vlastního života". Když se pak otevřela otázka, co chtějí sami a jaká je jejich volba - někteří si uvědomovali, že chtějí s tímto člověkem být, "i když je to těžké". Toto uvědomění může někomu přinést zdroj vnitřní síly. Nebo naopak našli sílu k ukončení. Ale to rozhodnutí, ta volba byla na nich samotných, co chtějí.

@atinkaa Moc děkuji za kritiku a možnosti, jak najít tady na MK svůj prostor a přínos. Osobně ale prozatím chci zůstat v této diskuzi, vidím v ní smysl, klidně i pro pár maminek, co tu píší nebo pro ty, kteří mi píší soukromé zprávy.

@kitabu Exstuje v zivote jen pár situaci, kde nemáme možnost volby. Například to, že jsme se narodili, je volba rodičů.
Vztahy jsou určité o kompromisech. Celý život se rozhodujeme. Určité ale nejde o to, být naprosto flexibilní, všem vyhovující.
Osobně jsem ráda za tu pomyslnou hranici sebeúcty, která řekla ,,stop", to už není zdravý vztah dvou dospělých jedinců, ale snaha o porobení o náhražku určité nedokončené vývojové fáze.
Kromě vztahu k okolí, je tu i vztah člověka sám k sobe, který je asi stejně důležitý. Celý život si vybirame, jak potahneme, jako v šachové partii. A můžeme si zvolit i tu pomyslnou barvu, černou nebo bílou, stranu barikády, směr a smysl našeho života. Někdy jsme pritlačeni vývojem k riskantním tahu, kdy můžeme hodně získat nebo hodně ztratit. Volba ne mezi dobrém a zlem, ale mezi zlem a menším zlem".

@kitabu Vztah s psychicky nemocným člověkem je určité těžký. Tezke jsou ostatne vsechny jeho vztahy. Jen si nějak v reálu nedokážu predstavit, že by v takové koexistenci bylo všechno jen o otázce nazoru, dohody, všechno správně. Hlavně, když jsou v takovém svazku děti, které jsou členy určité společnosti, která zatím stále má nějaké morální a etické kodexy, zákony,...

@kitabu Dobrý den, skvělý nápad. Velmi oceňuji, že jste se rozhodla takovou diskuzi založit. Pokud budete ochotna mi odpovědět očima odborníka, budu moc ráda 🙂. Mám doma už 1 chlapečka a za pár týdnů se mi má narodit 2. syn. Já si celý život přála mít 2 děti - holky. Když jsem se dozvěděla, že 1. bude kluk, několik dní jsem probrečela. Pak jsem se s tím (docela snadno) smířila a nakonec i byla ráda, že budu mít syna. Ale věděla jsem, že chci určitě další holčičku. Kromě oblečků, hraček a holčičích zájmů mě na klucích nejvíc děsí to, že si s nimi ženská moc nepopovídá a že v dospělosti většinou (i když kluci své mámy milují) není kontakt matka-syn tak intenzivní jako matka-dcera (vím, je to individuální, ale většinou je to tak) a synové se tolik nesvěřují a často i více inklinují k rodině své manželky... Stále se s 2. klukem nemohu smířit, 3. dítě už nechceme, takže vím, že dcera už prostě nebude. Já se na to malé těším, říkám si, že už těch negativních emocí stačilo, chvílemi se zdá, že už to je dobré, ale pak si zase vzpomenu na tu nesplněnou holčičku a mám slzy na krajíčku. Trvá to už moc dlouho, vím, že se mi nic hrozného neděje, že mám v podstatě štěstí, ale i když se snažím ten fakt, že to budou 2 kluci, přijmout, nedaří se. Mohu tomu nějak pomoci? Budu moc ráda za Váš pohled na věc. Moc děkuji za případnou odpověď (ale samozřejmě chápu, že toho máte moc a že tento "problém" je oproti jiným dotazům malicherný).

@katijka Dobrý večer, v prvé řadě Vaše téma není určitě malicherný. Možná Vám k porozumění, proč to tak silné emoce vyvolává, pomůže podívat se, co všechno se za tím vlastně skrývá. Napadlo mne, že se "nesmiřujete" pouze s pohlavím, ale také se ztrátou Vašeho přání nebo snu. Také jsem ve Vašem příběhu četla o strachu? Jak by to vypadalo, že vztah matka-syn není tak intenzívní? Co si pod tím přestavujete? eho konkrétně se bojíte? o za pocity máte, když si představíte, že máte jen syny? Pokud budete chtít, můžete mi napsat tady na diskuzi a nebo do zpráv (podle toho, co Vám bude příjemnější).

@katijka ahoj, nechci tady fušovat do řemesla, jen tě podpořit, ať to zvládneš. Taky jsem si neuměla představit mít kluka, ani jsem pro něj neměla vymyšlené žádné jméno, nepočítala jsem s tím. A přišel. Zvykla jsem si rychle. Ale u druhého jsem si přála holčičku, opět žádné klučičí jméno, od začátku jsem cítila že to bude holka, oslovovala..a buch, 22tt a je to druhý kluk, nabeton. Obrečela jsem to, byla jsem v šoku a zklamaná. Třetí už nebude. A teda musím říct, že u toho druhého kluka jsem si zvykla ještě rychleji než u prvního, touha po holčičce mě přešla, už jsem zapadla do toho klučičího světa, že bych ani nevěděla co s holčičkou dělat 😅 Mladší prcek je maminčino zlato, modrooké blonďaté roztomilé. Oba jsou mazlíci. To, že by se synové méně drželi matek se u nás v rodině, ani u otce dětí nepotvrzuje, nejsou tam rozdíly.Tak doufám, že ani u nás nebudou, a když..ani když je to holka, není nic jisté v tomto ohledu.
Moc moc přeju, abys to zvládla, těch negativních pocitů je škoda, vybrat pohlaví si nemůžeme, je to loterie co padne.
Popravdě ani okolí člověka kolikrát moc nepodpoří, většina oslavuje "páreček", a když vidí, že máme dva kluky, ptají se, jestli půjdeme do třetího, že by konečně ta holčička. Je to škoda, nemělo by to tak být ty preference.

@andelka Žádné fušován! Naopak! Někdy podobná zkušenost někoho jiného je cennější než cokoliv jiného. Takže za mě - děkuji, že jsi se zapojila do příběhu @katijka

@kitabu Děkuju za odpověď, až budu mít chviličku, napíšu Vám do soukromé zprávy.

@andelka Díky za podporu i Tobě 🙂 . Já tady na tohle téma zakládala diskuzi a jak vidím, podobné pocity má hodně maminek. Moc Ti přeju, že ses s druhým chlapečkem tak snadno smířila, kéž by to u mě bylo taky tak! A s těmi dotazy mě to taky štve, už i sestřička na gyndě se mě ptala, jestli do třetice holčička... I když to by bylo asi to nejmenší. Kdybych byla s těma klukama ztotožněná, bylo by mi to jedno.

@katijka ono jak člověk s těma klukama je tak si zvykne,já teď už vůbec po holčičce netoužím,až se sama divim. Už jsem tak zapadla do toho kluciciho světa 🙂 jasně že někdy zavidim jiným,nebo přemýšlím jaké by to bylo,mít obě pohlaví,ale je to tak jak to je,tak proč si tím kazit současnost a radost že dvou zdravých dětí.
Ty kecy ostatních mě nejdřív mrzely,bolelo to,holku jsem moc chtěla,teď už mě to spíš štve, mít dvě děti stejného pohlaví není nic zlého. Vidím i hodně pozitiv.

@andelka tak to máš fajn, že sis na ten klučičí svět zvykla 😉 . Mě právě ty klučičí zájmy vůbec nebaví, autíčka, vláčky, výlety pod stan a podobné věci mě spíš děsí. Já jsem právě taková daleko víc holčičí. No u toho se snažím utěšovat, že aspoň manžel bude zaměstnanej i přes víkend a já budu mít volno, když oni půjdou okukovat letadla 😀. Na druhou stranu mě ale i zamrzí, že on bude mít hned dva pomocníky, když třeba bude něco opravovat, kdežto já ani jednoho, když budu péct třeba cukroví...
Ale jinak pro kluky to je super, když jsou dva a vyhrajou si. Za ně jsem samozřejmě ráda 🙂

@katijka no, že jsem si zvykla neznamená, že mě to baví 😉 😀 aut máme snad 200, vláčkodráhu přes celý obývák..pod stan by mě nikdo nedostal.A samo že na hodně akcí chodí s tatínkem, i když do železničního muzea a do depa na historické jízdy tramvají chodím ráda. A cukroví kluci pečou s emnou, báječně vykrajují perníčky. Když si to dopředu budeš ošklivit a říkat si že to nebudou dělat, a takoví nebudou, a tohle nebude, tak si to akorát vsugeruješ. 😉

@andelka jo, snad máš pravdu 😉. Jen si na tu myšlenku dvou kluků stále ne a ne zvyknout... U prvního to bylo jednodušší. Ta naděje holčičky tam stále byla. Teď už vím, že je to konečná. Snad to už brzy definitivně přejde 🙂 .

@katijka právě,že je to konečná. Osud rozdal karty,tak se snaž nekazit si život tím,že s nimi budeš hrát špatně. 😉 Moc moc je to o vnitřním nastavení,netrapit se tím,co nemůžeš změnit.
Ono si to časem sedne. Můj mladší byl tak tulive,sladké miminko,a do dvou let vypadal jak holčička. Teď je to lumpik,ale pořád mazel.

@katijka Určitě během zítřejšího dne odpovím na zprávu.

@katijka je to tak jak píšeš.Manžel se zabaví 🙂 .Ten můj je s klukama pořád někde.Když chci jít s nima jdu,když ne mám čas na sebe,na kamarádky.Teď přijeli z hor,kde byli od středy.Chodí na vláčky,na výstavy hraček.O cukroví se neboj,to kluci dělají rádi.Jasně,do určitého věku,ale to holky asi taky.I pokecat se s těma staršíma dá.To je zase o důvěře a jejich povaze.Chápu tě,ale uvidíš že to bude fajn.Červíka z hlavy o holčičce asi nevyženeš,ale kdo ti zaručí,že by tvůj vztah s ní byl ok.Pracuj na tom s klukama.Vyplatí se to 🙂 .

dobry den, rada bych se zeptala, zda by jste mne nekdo nedoporucil nejakeho psychologa v Praze. Mame s partnerem jiz dlouhodobou krizi vztahu. Momentalne jsem odhodlana se odstehovat, jen mne opravdu moc trapi pocit, ze znicim synovi zivot, jak mne i neustale partner predhazuje :( Partner to se treti stranou vubec resit nechce, porad se snazi o restart vztahu ale bohuzel, zadna zmena k lepsimu. Rada bych to konzultovala s nekym, dekuji moc za pripadne doporuceni.

Dobrý den. Potřebovala bych radu. V životě jsem si prošla u partnerů ledačím, At už alkoholizmem, bitím,nevěrou. Mám 3 děti a stoho,2 z manželství . Mám přítele který je ze Slovenska. Ze začátku to byla pohádka,ale postupem času se začal vztah hroutit. Začalo to servirkou,před kterou mě absolutně odsunul ,měl oči jen pro ni a já v tu chvíli byla jen kamarádkou. Když tu nastoupil do práce slyšela jsem o další,o které mi vyprávěl každý den,co a jak kdy byla v práci,kdy šla kolem něj,že jeji manžel sedí ,kolik má dětí atd. Utla jsem to,vybuchla Jsem žárlivá,to ano,ale dal mi pocit meněcennosti ,že jsem nic. Vždy jsem přišla já za ním,a odprosila jej i za jeho chyby Řekla jsem si že začneme od znovu,to co bylo smažeme.No nevím jak dál,když chci něco řešit odejde a nebaví se semnou. dělá jako by byla ve všem chyba jen ve mě,on je bez chyby.Cokoliv navrhnu,nebo chci tak říká jen ne,je občas sobec. Jako by měl svoji bublinu a v ní jen on,jeho syn a práce.Včera jsem s ním o tom mluvila,o všem ,i svých pocitech.Jestli si neuvědomí odejdu,i když mě to bude bolet .Ale nic,zase odešel a šel spát. Nechci tenhle vztah vzdát,ale nevím jak dál. Poradíte? Děkuji

@martina1033 @terrazz Omlouvám se, teď jsem tu pár dnů nebyla.

@terrazz Už jsem Vám v soukromé zprávě psala ohledně konkrétního psychologa. Pokud partner nechce do terapie nebo poradny s Vámi, tak ho tam násilím nedoženete. Přijděte sama a proberte co potřebujete, jak byste si to představovala... A ohledně "zničených životů dětí" - pro dítě rozchod rodičů znamená rozpad rodiny, to je fakt. Ale dá se dobře pracovat s tím, aby to bylo co nejklidnější a nakonec třeba i přínosný. I rozchod může proběhnout "dobře". Dokonce se i často stává, že prací psychologa je "doprovázet při rozchodu".
@martina1033 Z Vašeho příběhu mám dojem, že ve vztahu často nejste v roli partnerky, ale spíše kamarádky. Je tam s Vámi někdo třetí, ať už je to servírka nebo kolegyně. Nevím, zda o nich pouze mluví nebo řešíte paralelní vztah. Důležité je, jak se doma, ve vztahu cítíte Vy. Co byste chtěla? Potřebovala? Obávám se, že Vám nemohu jednoduše poradit, kam dál; co dělat. Ale myslím si, že toto téma by si zasloužilo Vaši pozornost na sezeních. Pokud je to va Vašich možnostech, navštivte někoho, u koho se budete moci zastavit a zaměřit se pouze na sebe. Možná Vám psycholog pomůže najít odpověď, kam dál. Věřím, že si ji najdete za jeho pomoci sama. Jen si dopřejte ten čas. Klidně mi ještě napište zprávu.

Milé maminky,
vidím, že poslední měsíc se neobjevily žádné nové příspěvky v diskuzi, tak usuzuji, že tato forma mé pomoci není ta pravá. Díky inspiracím od jiných uživatelek jsem se rozhodla, že budu vkládat příspěvky a články na svůj blok (doporučení zajímavých videí a knih, úvahy atd.), třeba to někomu bude užitečné. Nadále mi můžete psát soukromé zprávy (případně i sem do diskuze, pokud budete chtít). Soňa

Děkuji moc za radu. Přítel nikam jít nechce. Snažím se jak jen mohu. Do toho všeho se přidalo jeho pár věcí. nevidím v tom budouctnost. Ač je mi to líto, nejde to už dál. Děkuji moc všem za podporu. ☹

@fiiii Dobré ráno. Mám dojem, že mít v dnešní době psychické problémy (ve smyslu psychiatrické nemoci nebo poruchy) je pořád velice obtížné. Pro velkou část lidí je to pořád tabu nebo stigma. Je zvláštní, jak moc se liší vidění nemocí psychických od těch fyzických. Když má někdo problémy se srdcem, tak pravidelně navštěvuje kardiologa, dodržuje režim a okolím je vnímán jako ten, kdo potřebuje péči. Bohužel, trpí-li někdo napřílad schizofrenií, okolí na něj často pohlíží nedůvěřivě, drží si odstup a někdy ho považují za "blázna". Mám dojem, že lidé moc nepřiznávají svému okolí, že navštěvují psychiatra (nebo psychologa). Vidím ale, že se situace lepší a snad jednou bude psychiatrická diagnóza pro společnost přijatelná.
Jsem proto moc ráda, že Vy se se svou poruchou osobnosti učíte žít a hlavně, že pravidelně navštěvujete psychiatra a jste v terapii. Z Vašeho příběhu mám dojem, že na svou situaci začínáte mít náhled, hodně věcí ve svém životě máte pojmenovaných. Držím Vám moc palce, aby Vám terapie i psychiatr pomohly a Vy našla ve svém životním příběhu i v životě samém smysl. Přeji hodně sil.

Ahoj holky. Moc děkuji všem. Nakonec to dopadlo tak že jsem sama. Přítel ze dne na den se rozhodl odejít. Možná to bylo i dobře. Než aby jsme se trápili . Jen tu důvěru k mužům už asi mit nebudu. .

@kitabu Děkuji za povzbudivá slova. Tato porucha mi vzala nejcennější osobo v životě,pokud existuje karma tak doufám,že se shledáme oba na lepší cestě životem.

Ahoj, doufám, že není pozdě, že není diskuse uzavřena. Chtěla jsem se zeptat, jak to chodi u psychologa. Mam poporodní depresi, nebo prostě jen deprimující až devastující myšlenky a mam pocit, že bez pomoci už to dlouho nedám. Tak chci zajít za nějakým psychologem. Tak by me zajímalo, jestli se peče psychologa dá dát na pojistovnu? Psychiatr lze, jenže ten mi nabídl jen antidepresiva, ale kojím.... mam pocit, že potřebuji probrat více problémů a naučit se na ně reagovat a ne se hned složit. ... narvat se prášky není reseni. Děkuji za radu.

@sofinkaaisabelka Dobré ráno, z psychologa nemusíte mít obavy. Zkuste zapátrat ve svém okolí po někom dobrém. Doporučila bych Vám zajít za svým obvodním lékařem a říci mu o podezření na poporodní depresi - doktor Vám rovnou může doporučit nějakého psychologa na pojišťovnu. Jsem ráda, že se snažíte svou situaci řešit a říci si o pomoc.
Psycholog na pojišťovnu lze - jedná se o klinické psychology, kteří budou mít smlouvu s Vaší pojišťovnou. Pokud půjdete za svým obvodním lékařem, nenechte se odbýt anxiolytiky (léky proti úzkosti, které může předepsat i obvoďák) - není to dobré řešení, vzniká na nich závislost a většinou jsou předepisovány "plošně na vše" (pokud nemáte dobrého lékaře). U psychologa si budete povídat o svých potížích, bude se Vás ptát, ale měl by to být příjemný rozhovor (pokud by Vám to nevyhovovalo, můžete hledat jiného).
Psycholog Vám navrhne možnosti další práce a léčby - možná doporučí psychiatra a antidepresiva. Narvat se prášky není řešením a měla by pak následovat i psychoterapie. Deprese se často projevuje úbytkem energie, klienti mají problém a chuť vstát z postele, něco dělat. A to jednoduše proto, že nemají sílu a energii. Pokud je deprese hluboká, nemá klient k řešení svých problémů a potíží v rámci psychoterapie jednoduše energii. Takže je dobré začít i s medikací (antidepresiva také nezabírají hned) a připojit k tomu psychoterapii. Díky lékům si Vaše mysl a tělo může odpočinout. Zjednodušeně by se dalo říci, že léky Vám pomohou trochu dobýt energii, abyste měla kapacitu pro psychoterapii.
Ale opakuji, domluvíte se s psychologem, co vidíte jako vhodné způsoby. Vztah psycholog - klient je jiný než lékař - pacient. Psycholog Vás bere jako rovnocenného partnera k léčbě, neboť Vy jediná jste odborníkem na svůj vlastní život (psycholog je odborníkem na proces terapie)! Takže budete moci (a budete muset) být aktivní - takže se nebojte ptát, mluvit o všem, nesouhlasit!
Přeji hodně sil a ať se cítíte lépe, S.K.