Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři

Štve mě moje máma. Jak byste to řešily?

diva_ziva
6. led 2020

S rodicmi som mala fajn vztahbaz do doby, ked sa mi narodili vlastne deti. Zacala som sa rozpamatavat na to, ze vlastne s nami rodicia vobec netravili cas, hlavne bolo aby sme so sestrou boli poslusne, dobre ziacky a neotravovali. Samozrejmost bolo minimalne kojeni, vlastna postielka, malo az ziadny fyzicky kontakt, mazlenie, tulenie, ziadne vecerne ritualy ci citanie pohadok, nulova emocna podpora. Mali sme vyprane a navarene, kupili nam, co bolo treba. Ja mam v zivote problemy s doverou, intimitou, sebauctou. Netvrdim, ze to s tym suvisi, ale moze. A co ma stve? Ze sa o tom neda doma vobec diskutovat. Hned ma nasi a hlavne mamka obvinia, ze som nevdacna, a ze mi dali vsetko. Ked si zrovnam, co davam ja a co som dostala (a je sakra tazke davat, ked nedostanes), tak ma z toho ide porazit. Hnev na mamu a jej citovy chlad a nezaujem ma vnutorne zoziera. Chcem jej to bud vsetko vykricat alebo utnut kontakt a nehrat uz viac hru na skvele vztahy. A preco to neurobim? Asi sa bojim, som vychovana ako hodna holcicka. Nechcem o nich prist. Ako stebriesili takuto aituaciu vy?

diva_ziva
autor
6. led 2020

Samozrejme chapem, ze hnev a bolest, ktoru citim, su moje emocie a ja sa a nimi musim nejak popasovat. A to, ze to na mamu "vyblijem" nevyriesi nic. Ani napriek roznym technikam zpracovávání emoci sa neposuvam. Preto zvazujem odstrihnutie sa.

suzanne_capulet
6. led 2020

chápem, že je to strašný pocit necitit lásku od rodicu a práve proto bych se snažila dat svym detem té lásky co nejvic. minulost už nezmenis, ani tým, že ji to vyctes. musíš se akorat s tim vyporadat a neresit minulost, protoze te to bude zozirat a to není dobre. lehko se rika, tezko dela no ja se taky snazim neresit veci, ktere nezmením, protoze by jsem se zbláznila. miluj sve deti, oni budou tebe a budeš stastna😉 držím palce!

pipi_puncocha
6. led 2020

A teď v současné době máš s mámou nějaké neshody? Nebo tě trápí zpětně to dětství? Jako upřímně, ono to stejně už nezměníš, vychovala tě jak nejlépe uměla, tohle se přenáší, třeba se jí dostalo taky takové výchovy, možná i horší, nesoudila bych... Teď jsi sama maminka a můžeš si své děti vychovat podle nejlepších úmyslů, ale nikdo ti nezaručí, že jim to taky jednou nebude připadat "málo."

lv
6. led 2020

Je to minulost, bud se v ní, pocitech z ní budeš rypat, zabyvat se jimi, trapit se, uzirat se - nebo ne. Chovani rodicu v minulosti nezmenis, konfrontaci taky nic nezmenis. Zajdi si ma terapie, psycholog, at se citis lepe.

diva_ziva
autor
6. led 2020

@pipi_puncocha Ziadne velke nezhody nemame. Teda pod podmienkou, ze ja sa k mame chovam tak ako sa očakava. S respektom, s vazenim kazdeho slova, nesmiem sa jej dotknut, musim byt ta dobra dcera. Inak sa urazi, nastve, ohovori ma za chrbatom. Preto uz je pre mna kontakt s nou neznesitelny.

diva_ziva
autor
6. led 2020

@suzanne_capulet Dobre si to sformulovala.... Lasku od rodicov som citila akoby v racionalnej rovine, nepochybujem, ze ma miluju svojim sposobom tak ako to vedia (obaja moji rodicia nemali vrelu a srdecnu vychovu). Ale chybal ten prezitok lasky, podpora, moznost sa spolahnut, ze za mnou stoja. Je to akoby som mala velku dieru namiesto srdca. Moja mama tuto dieru zacala plnit pitim priblizne v mojom veku. Touto cestou nechcem ist 🙂 hodit to za hlavu a ist dalej zivotom? Fuuuha.

diva_ziva
autor
6. led 2020

@lv Asi by som mohla zmenit jedno. Prestat byt ta hodna dcera (vid moju odpoved pipi pancuske). A minulost je minulost, to uz sa nezmeni ani keby sa mi mama 100krat omluvila.

tipata
6. led 2020

Vyrůstala jsem v dost podobném zázemí, s matkou nemám vlastně asi žádný vztah, jen zabezpečila materiálně, ale nemluvila se mnou, jako vrbu a osobu blízkou jsem měla babičku a bratra. Ale když jsem se zpětně podívala na to, jak to fungovalo v její rodině, tak byla vychovaná stejně, bez projevů lásky, zabezpečená materiálně. Dřív se to moc nenosilo. Dlouho jsem se užírala, že mě matka nemá ráda, že s bráchou a sestrama mluvila asi víc. Na vysoké jsem se dobrala k rodinné historii a pochopila, proč je jaká je. Když jsem jí oznámila, že čekám starší dceru, tak mi odpověděla "ale já ještě nechcu být babička". Ale já se už ve 20ti vzepřela té poslušné holčičce, takže jsem jí jen odpálila zpět, že to není můj problém. Svoje pocity jsem jí "vyblila" jako těhotná mailem. Ten vztah se trochu usadil, ale veškerá ta práce s vlastníma emocema byla na mě. Sebedůvěra a intimita byla u mě taky dost špatná, ale právě tím, že jsem se dostala k pochopení celého toho rodinného problému jsem se s tím naučila žít a nějak jsem se srovnala. Svým dětem poskytuju lásku, mazlíme se, důvěřují mi, i když jim občas musím říct, že toho těsného kontaktu už na mě bylo moc a dnes to objímání stačí. Ale hlavně, jsem vystoupila ze stínu hodné holčičky, když se mi něco nelíbí, tak to řeknu. Ale dávkovala jsem to pomalu a postupně. Teď jsem ve stavu, kdy mám pochopení pro matku, nejsem na ni naštvaná, ale neodpustím jí, že ona to nezměnila, to rodinné chování. Vím sama na sobě, že změna je možná, je to těžké a je to každodenní boj, ale kvůli svým dětem jsem to udělala a jsem za to vděčná. A popravdě, moje matka není ta oblíbená babička, děcka ji moc nevyhledávají, spíš že musí, že ona si pro ně dojde. To se nedá s tchýní srovnat, v té jsem našla ten mateřský cit, neobjímáme se, to ani u nich není moc zvykem, ale mluvíme spolu otevřeně o všem, má mou důvěru a podporuje mě. A za to jsem moc vděčná. Já jsem se rozhodla být šťastná a spokojená a na tom pracuju a minulostí se nenechám užírat.

diva_ziva
autor
6. led 2020

@tipata To je bomba. Moc ma tvoj pribeh oslovuje a aj dojima. Snad tiez dospejem do stadia, ked mi to bude jedno a budem sa sustredit na svoju rodinu. A hlavne si narovnat tu nerovnu poziciu vi vztahu matka-dcera. Presne to ma mrzi, ze na tom mamca nepracovala, aby sme to my mali inak. Ale viem, ze nieco posunula dalej a doma vtedy nefandila citlivej vychove a práce na sebe.

Sem začni psát odpověď...

Odešli