Tchyně nerespektuje naše přání
Ahoj děvčata, ženy, dámy a hlavně maminky. Máme problém, který nám narušuje náš manželský život. Tchyně si chce půjčovat s tchánem našeho 2 ročního syna na výlety ( bez nás ). Nespočetně krát jsme jí říkali, že je ještě malý a že maximálně jim ho půjčíme na hřiště,nebo do města, kde bydlíme, dál zkrátka ne. Jenže ona si pořád mele svojí a jako by to neslyšela. Nejenom že se nezeptá, ona to oznámí typu ,, příští týden si vezmu kluka do zoo´´.Když řeknu manželovi, že ho s nimi nikam nepustím, tak se pohádáme, že jsem zbytečně přecitlivělá atd, ale respektuje moje rozhodnutí,tak tchyňku odmítne, ale je to pořád dokola. Zase se ona zmíní a zase hádka. Už nevím ,jak bych to vyřešila i jí jsem to vysvětlovala. Zkrátka nedám kluka 20km někam daleko ode mě a to si troufli i na 40km, samozřejmě i bez nás, s náma nevím proč jít nechtějí. Poradíte mi? Děkuji
@somalicats ale ty očividně věříš tomu, že ti tchyně dítě nepolije horkou kávou / nevyboura se v autě atd. Já tomu nevěřím. Protože už jsem byla svědkem chování, které považuju za nebezpečné.
@somalicats Já psala o věku,ale že je pro mě důležitá kondice a můj názor je,ze v 50 to člověk zvládá lépe než v 70. A vidím to i ve svém okolí. Důležitý je,ze ty jsi spokojena a že máš jistotu,ze to babička zvládne bez problémů.Ja takovou jistotu na základě zkušenosti nemám,takže na výlety jediné společně.
@karlajasmine Myslet si o své tchýni můžu ledacos, ale aspoň to minimum inteligence jí upřít nemůžu. Co se řízení týče, mám za těch skoro 20 let, co řídím auto, najeto skoro milion km bez nehody a jednu věc jsem se za tu hromadu let na silnici naučila: můžeš jezdit sama jako pánbůh, ale pokud jsi ve špatnej čas na špatným místě, tak můžeš bejt za volantem sebelepší a stejně to dopadne špatně.
Jinak mi připadá, že Ty a Tobě podobné prostě pořád jen hledáte výmluvy. Nebezpečné situace... Někdy se divím, že naše generace vůbec žije - jezdilo se bez autosedaček (ano, provoz byl menší, jezdilo se pomaleji, ale v obcích bývala max. rychlost 60 km/h a i tahle rychlost Tě v autě dokáže spolehlivě zabít, obzvlášť tenkrát, kdy ta auta kolikrát neměla vzadu ani bezpečnostní pásy a celkově byla mnohem méně bezpečná než dnes), horké kafe, čaj, polévka se vařily i za mého dětství...
@vanilkacka Není to vždy pravidlem. Je to případ od případu, proto moc nedoporučuju paušalizovat 😉 Když to vztáhnu jen na naši rodinu, tak třeba moje extchýně je o nějakých 10 let mladší než moje máma, a rozhodně nezvládne tolik a není tak dobře pohyblivá. Není to jen o věku. A těch případů bych mohla uvést podstatně víc i z mého okolí.
@somalicats - přesně! Jak jsme to naše dětství vlastně mohli přežít? 😉😂
@somalicats Hele neznas moji tchyni osobne. Nebudu sem psat tech milion duvodu a prikladu, proc bych se bala ji sverit me dite. Nejde o to, ze bych byla uzkostlivy clovek... klidne bych poslala sve dite samotneho do Zoo se svym brachou, ve 2 letech, ale s jinymi cleny rodiny zase proste ne. Je fajn, ze sve tchyni veris.
Holky, tohle téma mě zaujalo natolik, že jsem o něm přemýšlela i v noci. Vzpomněla jsem si, že když jsem měla já malou dceru, ještě jí nebyly dva roky, měla ekzém a náš známý kožní lékař řekl, že by pomohlo moře, ale musela by tam být dlouho. Já neměla prostředky finanční na to, abych to uskutečnila, ale naši ano. Vybrali si dovolenou a neplacené volno a vyrazili autem do tehdejší Jugoslávie na 6 neděl. Strašně se mi stýskalo, ale věděla jsem, že je to pro dobro věci. Ani mě nenapadlo se bát, že si naši neporadí, bydlela jsem s nimi v té době a malou znali perfektně a byli ještě velmi schopní. Tohle jsme zopakovali pak ještě 2 x a po ekzému nebylo ani památky.
Holky, ačkoliv rodiče mého manžela zemřeli dřív, než se náš malý narodil, a tudíž se mě tento problém vlastně netýká, po přečtení diskuze mi to nedá se nevyjádřit k několika věcem tady (a berte to třeba tak, že na rozdíl od většiny nejsem ovlivněná tím, jak skvělé/příšerné/něco mezi tchánovce mám):
1) Jsou situace, kdy pokud jeden rodič s něčím nesouhlasí, ten druhý by to měl akceptovat. Ne vždy jsou totiž možné kompromisy. A ne vždy je to tak, že rozhodne matka a otec "drží hubu a krok", někdy je to přesně naopak. Pro ilustraci: po narození malého jsem chtěla povinné očkování, manžel nechtěl ideálně vůbec, kvůli školce co nejpozději. Kompromis nemožný (naočkovat 1,5 dávky hexy a 0,5 dávky priorixu???). Mohla jsem malého naočkovat bez jeho vědomí ("super" rada jedné známé), denodenně se s ním hádat nebo prozatím akceptovat jeho postoj a vyjednat u doktorky odklad. Udělala jsem to poslední, mezitím prostudovala kde co všechno, abych měla argumenty, jak jeho postoj změnit - no a mezitím se změnil ten můj a jsme v tom zajedno. Prosím jen příklad, toto není diskuze o očkování/neočkování.
2) Jestliže vám vadí, že rozhodnutí rodičů znamená, že "drží hubu a krok" tchánovci, pak ale pokud tlačíte na to, že to má být tak, jak chtějí tchánovci, výsledkem bude, že "držet hubu a krok" bude matka.
3) Ať se vám to líbí nebo ne, zodpovědnost za výchovu dítěte nesou jeho zákonní zástupci - tj. rodiče. Rodiče (oba!) by tudíž vždy měli mít poslední slovo. Pokud se mi nebo manželovi nelíbí, jak někdo přistupuje k našemu dítěti v podstatných věcech (a pro každého může přitom být podstatné něco jiného!), máme plné právo říct "takto tedy ne". Naši známí např. chtěli našemu malému dát zmrzlinu - tou dobou 6 měsíční plně kojené dítě, pár lžiček zeleninových příkrmů denně. Však už je prý velký... No tak s manželem jsme za jedno, že i kdyby třeba na chvilku pohlídali rádi, malý tam bez nás nepůjde (tj. "budou nás mít za zadkem"), aby se nám nevrátil nacpaný něčím, co fakt nechceme.
4) @nanysek123 opravdu kontaktu prarodičů s dítětem nebrání. Několikrát tu napsala, že s nimi tráví dost času, že ho klidně na tu zmrzku či hřiště vzít můžou, tj. není jim pořád "za zadkem". Vadí jí jen výlety. Tak stejně by mohli moji rodiče namítat, že malého vidí, jen když jsem jim já "za zadkem" - bydlí přes půl republiky, vídáme se cca jednou za šest týdnů a logicky tedy buď oni u nás nebo my u nich. Takže se dost dobře nedá zařídit, abychom my jako rodiče nebo já jako matka u toho nebyli. A světe div se - ono jim to nevadí! S malým mají moc hezký vztah, vždy je nadšený, když je vidí, a to trávíme společný čas všichni dohromady, akorát ho naši občas vezmou sami na procházku. Občas si jen postesknou, že je škoda, že bydlíme tak daleko a nemůžou ho vidět častěji, zároveň ale ví, že to vlastně až tak daleko není, protože jejich známí mají vnoučata skutečně daleko (USA, Kanada).
Shrnuto, dost z vás tu přímo či nepřímo obvinilo zakladatelku z hysterie. Mně se ale zdá, že mnohem víc jsou tady hysterické některé z vás...
@karlajasmine Jenže to je právě to, o čem píšu. Tchýni evidentně nemáš ráda, a tak místo toho, abys nejen sama sobě přiznala, že to je ten pravý důvod, proč bys jí dítě na hlídání nedala, tak radši hledáš důvody, které bys u jiných nebrala tak tragicky. Těch skutečně nezodpovědných lidí zas tolik není, ostatně tchýně žije, Tvůj drahoušek se díky ní dožil dospělosti, takže zas až tak tragická evidentně nebude 😉 😀.
Mimochodem, já svojí tchýni nemůžu věřit, minimálně ne v tom smyslu, že se nebude navenek tvářit nějak a ve skutečnosti jinak. Mně do očí nikdy nic špatného neřekla, zato mému muži toho o mně napovídala už fakt hromadu. Ale: vnučky má ráda a jaksi dost těžko by jim ublížila, neočekávám, že by je schválně polejvala horkým kafem nebo by je nechala vběhnout pod auto. A to je sakra rozdíl. Ale je fakt, že když má hlídat, zeptá se, co a jak, maximálně mi sdělí, že ona to dělala jinak - a co, to neřeším, nekomentuju, já si dělám věci po svém. A když je ona ochotná hlídat, neřeším, jestli si na mytí dětí vezme takovou či makovou žínku, jestli jim dá oběd v půl dvanácté nebo ve dvanáct, jestli s nima půjde na procházku nebo budou na zahradě - pro mě to znamená to, že si ji vnoučata užijou a ona si užije je a já mám volno pro sebe (a že toho volna se třema dětma fakt není moc, to se s jedním dítětem prostě srovnat nedá, s jedním dítkem jsem měla i na sebe času habaděj). A když hlavně prostřední dcerka potom nadšeně žvatlá o tom, jak se byly s babi podívat na autobusy (babi bydlí kousek od nádraží) a že tam jel červenej a modrej autobus, tak jí v tom fakt bránit nebudu.
@somalicats Myslim, ze to proste nechapes... nema smysl o tom s tebou dal diskutovat :D Svoji tchyni rada mam, je uplne jina nez a, to ano, ale o to nejde, ze by detem dala k obedu neco jineho, nez bych jim dala ja... ale o to, ze by treba 2 mesicnimu diteti dala prikrm, vis.
@karlajasmine A Ty si fakt myslíš, že jí dvouměsíční dítě zbaští příkrm, notabene když na příkrmy pochopitelně není zvyklé? A jak víš, že by mu ten příkrm fakt dala? Z toho, že řekne, že za jejího mládí se do dětí cpalo kdeco? 😀
Počkej, až začneš sama zavádět příkrmy, až to po Tobě bude robátko flusat, protože to je pochopitelně něco úplně jiného, než na co bylo dosud zvyklé. Pak uvidíš, že dostat příkrm i do půlročního či staršího dítěte je kolikrát fakt nadlidskej úkon 😀
Tohle mě fakt pobavilo a utvrdilo v tom, že jen hledáš malichernosti.
P.S. U dvouměsíčního dítěte chápu, že zvlášť je-loi kojené, ho těžko dáš komukoli na celej den. Tady se ale řeší dvouleťák, kterej už snad normálně jí 😉
Já ráda dávám rodičům malou, od té doby co nekojím cca 8 měsíc si jí berou na noc na výlety... já mám čas sama na sebe a na starší děti... Je to věc názou... ale je to 1. dítě, tak se nedivím, až bude 4. budeš šťstná, že si ho na chvíli vezmou 😉 a budeš moct být se staršími nebo s manželem
Ale prostě je to věc názoru a věc cítění... zkus udělat kompromis !půjčit" malýho třeba na výlet 10 km daleko a uvidíš, jak bude v pohodě... Ale zkus se třeba zamyslet, proč ho nechceš půjčovat, proč? bojíš se o něho, nevěříš tchýni, netušíš co by si bez něho dělala a že by se ti moc stýskalo (tak jsem to měla já, před prvním výletem)...
@lajla
Tady je to jako u blbých. Každý jeden případ, kdy je dítě na něco alergické nebo tchyně alkoholička se musí jednotlivě projednat, i když se bavíme v situaci, kdy nic takového neplatí. A ano, prarodiče mají respektovat rodiče, ale to platí i naopak. A já mám právě pocit, že respekt matek vůči babičkám tady citelně chybí.
A ještě jednu připomínku - ono je někdy dobré, když je dítě víc navyklé na cizí, a matka taky na to že je dítě mimo. Protože co byste dělaly v případě delší nemoci? A stát se může cokoliv. A ted si představte - manžel celý den v práci, matka v nemocnici anebo prostě neschopná péče o dítě a domácnost, a co s dítětem? jedině prarodiče. A děcko není zvyklé být bez mámy. Takže raději trošku navykat, i když to třeba není potom potřebné. Ale jak říkám, nikdy člověk neví, co se může stát, a tato situace může nastat klidně ze dne na den. A opravdu si myslím, že pokud není tchyně nějak psychicky narušená, alkoholička apod., nikdy svému vnoučeti neublíží, nikdy. Je to její krev, fakt to tak je, věřte mi, mám čtyři.
A myslím si, že někdy s tou odlukou mají spíš problém mámy než děti.
Ad makrobiotika - to asi nebylo rozhodnutí dítěte, že? A kdyby je měla babička, nebyla by schopná toto dodržet? jsi si naprosto jistá?
@anelamates To s tím špitálem podepisuju. 2x jsem skončila náhle v nemocnici, jednou na 3 dny, jednou na týden. Vše se v pohodě obešlo bez řevu. Muž si dovolenou pochopitelně vzít nemohl.
@karlajasmine Nedala, to mi věř. A i kdyby se pokusila, nic by z toho nebylo. A stejně, tak malé děcko nikdo na delší dobu nedává, ne? Určitě je kojené. Takže tohle je dle mého výmluva. Co už jsem tu taky četla - tchyně hlídala tříměsíční dítě a dala mu svíčkovou se šesti a on to snědl! Už nikdy jí ho nedám - dlouho jsem se tak nesmála. Vždyt je to nesmysl. Holky, přiznejte nám aspon nějaké ty mozkové bunky.
Prostě a jasně neznám babičku, která by schválně dítěti ublížila. Spíš jsou ted až přehnaně opatrné, pořád skáčou kolem děcek, protože ta hrůza, kdyby se něco stalo! A navíc, ani doma, pod dohledem rodičů, se nemůžete vyvarovat nějakého úrazu, prostě uhlídat děti, mít děti, je těžké.
@anelamates Ono to s tím jídlem ale může být pravda - synek od známých jedl v půl roce VŠE mimo kysané zelí! Tj. guláš, svíčkovou, vše... Lidi mají na tohle různé názory a přístupy...
@anelamates To máš teda pravdu. Mě dcera řekla, že jí bolí záda a za 6 týdnů zemřela. A šestileté dítě, co právě nastupovalo do první třídy. Stát se může opravdu cokoliv.
@la_amanita To dělá internet, každá mladá máma ted nahledá miliony informací na netu - a pak má dojem, že snad to mateřství nikdy nebylo tak komplikované. Já tomu říkám - my jsme to mateřství stvořily. Ba ne, nestvořily, jenom jste si to příšerně zkomplikovaly, že se z toho hodně vytrácí ta radost a štěstí sdílené s rodinou. Jenom ta hrozná zodpovědnost zůstala a ani o tu se nechcete rozdělit - to je to já jsem matka, já rozhoduji, já mám zodpovědnost. Proč? není snazší si říci poradím se? odpočinu si, babi vezmi si chvilku malou na zahradu, já musím dospat? Pak je ženská uštvaná jako pes, taky se podle toho chová, štěká po okolí, nervy jí tečou a kde je pohoda, radost a láska? nakonec má dojem, že má jenom trápení a už hledá původce - většinou manžela. Který prakticky vůbec nechápe, co se děje, proč je ona taková, když se na děcko oba těšili. Jo je unavená, ale tak proč nedá dítě k babičce, když se nabízejí? A pak se hádají a hádají a hádají a ve výsledku je z toho děcka, pro které se máma obětovala tolik jenom další dítě vyrůstající v neúplné rodině a nikdo nechápe, kde se stala chyba.
Samozřejmě je třeba respektovat rodiče dítěte, ale přiznejme si, že někdy má babička mnohem víc zkušeností než matka. Moje dcera to sama říká, ona má totiž první dítě a ještě toho hromadu neumí, kdežto já to dělám po páté a jde mi to všechno mnohem snáz. 😀
@pajula123 - jj,nekdo to tak má, jídlo prostě neřeší a dává dítěti vše. Lékaři a nutriční a vyzivovi poradci by se hroutili,ale důležité je,ze všechny tyhle děti jsou mezi námi a zdravé! Neříkám,ze je to v pohodě,taky bych to dítěti nikdy nedala a babičce bych vysvětlila,ze si to nepřeji, ale pro jednou to dítko přežije.....Pokud by ale babička delala takové šeky zcela záměrně a naschvál,je to už o její povaze......ale to v příspěvku zakladatelky myslím zmíněno nebylo.....
@anelamates Krásně napsáno.
@anelamates Ono to začíná už v prenatální péči. Já jsem babička čerstvá, podruhé a když jsem to viděla a sdílela s dcerou, samá vyšetření až nesmyslná, samé strašáky - cukrovka, genetické testování, dokonce jsme měli údajně riziko Downova syndromu, celá rodina na nervy a děcko máme zdravé jako řípa, samý stres.... přitom je to normální fyziologický proces. Bylo mi z toho úzko. Ale to jsme jinde, tak se omlouvám.
@pajula123 No já když vařím tak taky vařím pro všechny stejně - uvařím, oddělám pro děti a dosolím a okořením. Protože nevím, co je špatného třeba na guláši - dušené maso a cibule? totéž svíčková - kousek čistého masa a zeleniny? nevím, polévky to stejné. a navíc, jak často to ty děti jedí? jednou za měsíc? Za týden? zabije je to? hádám půlroční děcko řízek a bramborový salát a majonézu nedostane. Takžýe ono takhle to vypadá šíleně, ale myslím si, že není tak časté, aby půlleťák, který začíná s příkrmy, jedl všechno. Tomu nevěřím. Protože navíc už naše děti byly dost tvrdě omezované, propána zeptejte se svých matek. Tobyla nejdřív mrkvová štáva a nevypratelné skvrny, pak mrkvička strouhaná na skleněném struhadle, taky bylo přesně řečeno kdy a co děcko může a nesmí. Nemyslelte si, vždyt jsme nežily v 17. století.
@anelamates U mých dětí se začalo s ovocnou a zeleninovou šťávou, nejčastěji jablečnou a s mrkvovou už v 6. týdnech věku dítěte.
@babanci Panebože, to je strašné. Je mi to velmi líto, žes tohle musela zažít.
Život je fakt mrcha. A proto se musíme radovat jak to jenom jde, z každého úsměvu a kytky a sluníčka a deště! Holky, tohle si pamatujte.
@babanci My začínali mrkvovou někdy ve třech měsících? Už nevím přesně. Ale příkrmy takové ty větší až v půl roce!
@anelamates Já mám nejstarší 34 letou a má teprve první dítě! Proto je taky ze všeho vytrslá. 😀
Po přečtení všech příspěvků a zamyšlení se i sama nad sebou musím říct, že Tě chápu. Taky mám 2letého syna. U nás je situace ale úplně jiná - přítelovi rodiče jako prarodiče v podstatě nikdy nefungovali a nefungují, pokud nepočítám, že nám dají pro malýho k narozeninám a Vánocům nějakou korunu. Hlavní věc je nezájem, lenost atd., ale i kdyby toho nebylo, tak stejně už jim je přes 70 a mají potíže s pohybem, takže by takhle malé dítě ani nezvládli a sami to i přiznávají. Dřív mě jejich nezájem hodně mrzel a chtěla jsem i já dělat naschvály - že k nim taky nebudeme jezdit, když oni k nám nikdy nepřijeli atd., ale teď už to beru tak jak to je, nelámu nic přes koleno, ale snažím se, aby s nimi měl syn aspoň nějaký vztah, takže jednou za týden ho přítel vezme a jedou tam zatímco já mám hodinku pro sebe. S odstupem času musím říct, že je to všechno i o přístupu mě samotné, že když se na ně dívám vědomě negativně, tak je to pro mě horší, naopak když se snažím z toho mála vytěžit aspoň něco dobrého a dívat se na to tak, že jsou to taky jen lidi a že nejsou zlí a malýho mají rádi, tak je to lepší a jsem klidnější.
Moji rodiče jsou pravý opak mých tchánovců - prakticky od narození syna k nám několikrát týdně jezdí, my jezdíme se synem k nim, navzájem si pomáháme s nákupy apod. Svého vnoučka milují, je to hlavní náplň jejich volného času a když třeba nečekaně přijedeme (bydlíme od nich 5 km), tak neváhají všeho nechat a věnovat se mu. Je na ně zvyklý a má je moc rád, kolikrát při loučení i uroní slzičku. Svým rodičům plně důvěřuji a nemám problém nechat s nima syna, když si potřebuju odskočit nakoupit nebo k lékaři, ale přes to všechno přiznávám, že se o něho stále bojím. Moji rodiče už mají oba taky přes 65 let, nemají už takový postřeh a reakce, nemají už takovou sílu a my máme syna raráška, který se celý den nezastaví, pořád běhá, někam lozí a něco vymýšlí - člověk s ním musí být pořád ve střehu, předvídat nebezpečné situace a stále dokola mu opakovat tam nelez, pozor spadneš, bouchneš se, to se nesmí...Ještě doznívá období vzdoru, takže někdy se prostě šprajcne a nehne s ním nikdo a nic - je to namáhavé a často po třech hodinách strávených s ním u nás mi mamka říká, že je to záhul, že už by na to neměla hlídat ho celý den. Ale já jsem to po rodičích ani nikdy nechtěla - nejsem ten typ, co by potřeboval se chodit bavit apod. a dítě dával někomu hlídat, moji rodiče to taky nedělali. U svých babiček jsem sama nikdy nespala, důvod je prostý - byly už obě staré a nemocné a moje rodiče nikdy nenapadlo je tím zatěžovat. Přesto jsem měla s babičkami krásný vztah, ta z mamčiny strany k nám jezdívala na prázdniny a byla u nás třeba měsíc, chodili jsme na procházky atd., k té druhé jsme jezdívali jednou týdně posedět jako to teď má náš syn s tchánovcema a milovala jsem ji úplně stejně.
Přemýšlela jsem o tom, jestli a případně kdy bych byla ochotná a schopná svěřit syna svým rodičům např. na noc nebo na delší výlet. Je to těžké, každé dítě je jiné, to moje bylo na mě dost fixované a stále je, ale je fakt, že se teď hodně mění - začal mluvit, takže není problém se s ním na čemkoli domluvit, naši jsou hodně zodpovědní, takže i když by to třeba bylo s vypětím všech sil, určitě by se nestalo, že by si nějak ublížil nebo něco a syn by byl každopádně nadšený a možná by si na mě ani nakonec nevzpomněl, ale přišla jsem na to, že hlavní problém by byl ve mně - že jsem možná úzkostnější víc než bych musela být. Tohle mám bohužel po své mamince, která mě měla ve 38mi letech jako jediné dítě po 15tiletém snažení, takže pochopitelně byla dost úzkostná a já jsem to jako dítě nenáviděla - protože mě to omezovalo a mezi dětmi jsem se kvůli tomu někdy cítila hloupě, když všichni něco mohli a já jediná ne a jediné, co mi na to mamka vždy odpověděla bylo, že si to prostě nepřeje, že tohle je její přání, že má prostě strach a hotovo. Až na prahu mé dospělosti musel často zasáhnout taťka a přimluvit se za mě, potom se to jaksi zlomilo a mamka asi pochopila, že mě nemůže mít pod drobnohledem nonstop. Ale mamka sama si svou přehnanou úzkostnost asi moc neuvědomovala a nesnažila se s tím moc pracovat. Já to o sobě vím a denně pracuji na tom, aby můj syn nemusel zažívat to co kdysi já, aby měl volnost a zdravé vztahy s rodinou i vrstevníky, aby měl zážitky.
Myslím si, že každý extrém je špatný - moc velká lehkomyslnost i moc velká úzkostnost vůči dítěti. Ale pokud Tvůj syn tráví s babičkou dost času i bez Tebe např. na hřišti jak píšeš, nevidím nic špatného na tom, že na výlet ho zatím nepustíš. Jsou mu 2, to je ještě mnohdy těžké se s dítětem domluvit a takhle jsi vždycky na blízku kdyby se cokoliv dělo a tchýně si třeba nevěděla rady. Já osobně si třeba moc nedokážu představit svého syna ještě nedávno v období šíleného vzdoru, jak leží někde 40 km od domova na zemi, ječí a mlátí sebou, že chce třeba kombajn a u toho moji stárnoucí rodiče, kteří se ho snaží odtáhnout z cesty a nevědí jak ho uklidnit, potom by za ním museli 2 hodiny běhat někde po zoo, sundávat ho z plotů a naprosto vyřízení ho pak rvali do sedačky a ječícího vezli další hodinu domů. Ale to je i o tom, že moji rodiče už jsou prostě ve věku a zdr. stavu, kdy by si sami na tohle netroufli a absolutně nemá nikdo z nás problém na takové výlety jezdit všichni spolu. Ale třeba máte babičku, která je ještě vitální a troufá si na to, ale Ty to prostě tak necítíš...třeba to bude za rok úplně jinak a není nutné se tím trápit, ale bylo by dobré si o tom s tchýní promluvit - prostě jí říct, že si myslíš, že na to teď ještě není vhodný čas, aby jsi s ní pustila syna na nějaký delší výlet samotnou, že bys z toho byla doma nervózní, takže buď pojedete všichni spolu nebo se budeš doma užírat a to neprospěje nikomu. I když jak už tu někdo psal, je pravdou, že jen s prarodiči či s tetičkami se dítě chová úplně jinak než v přítomnosti matky - ale prostě na to nechceš spoléhat a vůbec máš prostě z takového výletu strach. Jsi máma a tchýně by se měla snažit Tě pochopit, třeba si o tom promluvte a buď zjistíš, že Tvé obavy jsou přehnané a zbytečné nebo že jsou oprávněné a zmizí např. až syn začne mluvit nebo až poslechne, až nebude na Tebe tolik fixovaný...