Usměrňování frustrace manžela. Zkušenosti, rady?

@makovice88 To sice jo, ale kdyby třeba můj manžel začal vzteky do něčeho kopat, tak bych se dala do smíchu a zeptala se ho jestli je zdravý...☺

@makovice88 No tak takový období vzdoru a jsou děti, kterého mají fakt silné, nástup do školky/školy, což sebou nese změnu režimu, stres být někde na čas a dítě je ráno extra pomalé, nebo se ti sekne, že to dělat nebude, puberťák, co trvá na svém a vytáčení rodičů je jeho oblíbený sport, jsou také lahůdky. Ano, je to jiné, než pláč 4 měsíčního prcka, ale věř mi, že i starší děti dokáží vytočit rodiče do nepříčetnosti.

Já bych byla na pozoru, obzvlášť pokud manžel pláč při únavě hůř zvládá a má problém se vztekem, když se nasere u běžných činností, když mu něco nejde. Za mě je minimálně otravné, pokud tříská s věcmi, protože to nezvládá na jedničku. (On si musí přiznat, že má problém a řešit to.)

Nechci tím říct, že je psychopat a blázen, ale jeho reakce je z mého pohledu přestřelená a zbytečná. Nač si komplikovat život, věci se dají dělat i v klidu. (Ne vždy se to podaří, každý z nás bouchne, jsme jen lidi, ale je dobré znát svoji hranici a umět pracovat se svými emocemi. Umět fakt pracovat, ne je potlačovat.)

Ve výsledku je mi jedno, jestli si najde kouče, přednášku na internetu, bude číst knížky z psychologie, osobního, duchovního rozvoje rozvoje, zkusí psychologa, regresní terapii, meditace, cvičit jógu, Bachovy esence, kineziologii, ale ať si najde cestu jak zvládat svůj hněv a stresové situace.

Napadlo mě ještě, ať se naučí komunikovat svoje potřeby, ať řekne, že se něčím potřebujeme pomoc, jste přece manželé a ti si normálně pomáhají. Ať třeba řekne a přijde, já prckův pláč nedávám, přeber si ho. (Ale chlapi jsou trochu ješitní, tak je pro ně občas těžké si říct o pomoc.)

@levandule_k Jasne, ze jo. Me taky dite nekdy vytoci, obzvlast, kdyz se vzteka bez zjevneho duvodu. To rostu taky, ale uz vim jak na ni.
Ale pochopila jsem, ze zakladatelka i manzel jsou prvorodice a kdyz si vzpomenu na sve zacatky...proste my na to koukame z pohledu rodicu, kteri si ty zacatky uz zazili a vime. Jenomze oni jeste nevi, je to pro ne nove. Navic maji nejake osobnosti, nejake natury, do toho nova situace...musi se to teprve naucit.
Reakce se z nezavisleho pohledu zda jako prestrelena, ale clovek v te konkretni situaci neni a co jsem pochopila, tak muz zakladatelky se snazi, aby to zvladl sam. A proste to nedava, tak si musi rict: Ted to nedam, tady mas dite a proste na sobe pracovat. Ale to musi on sam chtit. A zakladatelka uz ted vi a bude umet s temi situacemi pracovat a predchazet jim. Verim, ze se to zlepsi, az prcek povyroste.

Obecně se doporučuje, že když rodič cítí, že už je toho na něho moc, tak má nechat dítě někde, kde si nemůže ublížit, u vás ideálně v postýlce a jít se zavřít na chvíli někam, kde ho neslyší. Ono kolikrát stačí třeba i 2 minuty. Jen se nadechnout, uklidnit nervy v tichu a pak se zase vrátit k dítěti. Je to lepší ho nechat třeba 3,4 minuty takhle brečet a vrátit se v klidu než na dítě ječet.

@cherie24 V tomhle období je fajn jít na tu chvilinku na balkon atd, člověka ten mrazivý vzduch hned zchladí a zklidní ☺

Možná, že manžela na tom nejvíc vytáčí to, že neví, jak ho utěšit, jak se o to vůbec pokoušet. To hodně znervoznovalo i mě, prostě najednou už člověk neví, co zkusit. Pak jsem se někdy víc bála toho, že už nebudu mít žádný nápad než samotného pláče. Možná by si mohl zkusit sestavit nějaký postup, co popořadě zkoušet. Třeba nejdřív nosit v náručí, pak trochu houpat, pak položit na sebe na bříško, do lehátka, pak třeba ten dudlík, pak do kočárku a jezdit v předsíni, atd... Všechno pár minut a manžel se bude soustředit na ten postup, manipulaci s ním. Pravděpodobně většinou neco zabere a když ne, tak poslední krok bude třeba to, že si ho vezmeš ty. Mě by ty jeho nervy taky zneklidnovaly, jde o malé bezbranné miminko, ale jako člověk zase musí ocenit, že se snaží pomoct, no. Je to těžké...

Já ho naprosto chápu, já když dcera řvala a řvala, tak jsem cítila přesně takový stres, jako občas v práci, kdy se mi pokoušel umřít pacient, takovej ten stres do morku kostí. Jsem člověk, který v takové situaci skvěle udrží nervy na uzdě a pak ho ten stres sžírá a somatizuju si ho a je pro mě strašně těžký se přes to dostat. Takže za mě člověk, který ve vzteku kopne do bedny, dělá vlastně dobře, protože o tom stresu za pět minut neví a neničí ho dlouhodobě. Křiknout na dítě je jistě nepříjemné, ale vyvozovat z toho, že bude dítě mlátit, to je teda dost mimo. Žádné další období (a že má moje temperamentní dcera permanentní období vydatného vzdoru proti všemu od 12 měsíců a trvá už druhý rok) nebylo tak strašné, jako to bezmocný a nekomunikující mimino, u kterého člověk netušil, proč řve a hlavně se občas nedalo utišit.
Myslím, že obecně je problém v mezilidské komunikaci a říkání si o pomoc. Když přijde člověk unavený a vystresovaný z práce a doma na něj čeká unavená a vystresovaná manželka, protože dítě je od rána malý satan, tak je na konflikt zaděláno. Moje kamarádka, zkušená máma tři kluků, dvojčat a jednoho o rok a půl mladšího, vždycky manželovi řekla, až si dojde ma záchod, ať si dá kafe a svačinu, ať si odfrkne a pak že si vezme děti a ona půjde pryč, protože jinak má strach, že už by jim mohla ublížit. On si odfrkl, ona se odešla vyvětrat a uklidnit a dneska zvažujů, že by to ještě chtělo to čtvrté.

Oni to chlapi nemaj jednoduché. Přijdou domů, tam mimino, netráví s ním tolik času, tak ho nemají “tak v ruce” a jsou rádi, že ho vůbec zvedli, nikde ho nezmáčkli, nezapomněli podepřít hlavičku a do toho je sleduje ostříží zrak manželky, která to jednak všechno zvládá levou zadní a jednak je u ní mimčo vždycky klidnější, protože prostě máma.
Chce to chválit, sdílet fígle a vysvětlit, že mimča mají těžší chvíle i přes den, že to není tátou. Oni se to naučí, když dostanou šanci.

A občas je dobré poslat taťku na pivo, ať si odfrkne 😜

Ja bych jeste k uvedenym radam dodala - zkusit to delat tak, aby se chlap necitil neschopne. Ono totiz i to mu muze brat chut to zvladat, ze je frustrovany, ze ty ho treba utusis a on to jako chlap nedokaze,a ze ti chce pomoct a nejde mu to...takze je pak vlastne nastvany i na sebe a vybouchne. Takze kdyz to jde, tak mu nebrat rvouci dite, kdy muze mit pocit "sem neschopnej". Atreba ho i vic chvalut za to, co s malym dela, at se citi uzitecny...

Proč mu to nereknes na rovinu ?

@pginka říkala jsem mu to několikrát, bavili jsme se o tom několikrát, ale dojde k tomu, že se stáhne a už s nim pak není řeč vůbec. Utvrzuje ho to v tom, že to nezvládá a má ještě větší propad, i když se snaží, nezvládne třeba uklidnit dítě dostatečně rychle, jak by si asi představoval a pak vyjede.

No jo no ,každý chlap je jiný . Ja bych taky nemohla slyšet jak po dítěti někdo řve když to malé s toho nemá rozum. Když se mu něco nelíbí , nebo ho něco bolí tak musí pochopit ze mu to jinak najevo asi neda než pláčem .By mě zajímalo co by dělal kdybys mu malé nechala na cely den

Z vlastní zkušenosti - tohle chování má z dětství, někdo na nej jako na mimino a možná i později byl podobně hnusný. To, že říká jeho vlastní matka nebo on, že na něj matka byla hodná a nikdy mu nic neudělala….může to být pravda a nemusí, já zjistila pravdu o své matce ve svých téměř 40 letech, do té doby se ona tvářila jako nejdokonalejší člověk na planetě. Takže může to být hluboko v něm, z dětství, pravděpodobně na němu bylo taky řváno, ať neřve, byl zavíraný v postýlce v pokoji dokud uřvaný neusnul,…. Doporučuji psychologa a místo výčitek ho obejmi, to potřebuje rozhodně víc, než vyčítaní a domlouvání, vím, o čem mluvím, mám za sebou dlouhou cestu a každé dítě mne v tomto směru posunulo….

@pginka on ale neřve, on vyjede, ale nezvýší hlas. Celý den nevím, občas si ho bere na nějakou dobu třeba ven apod.

@bbn spíš tam jel nátlak v podobě přehnanýho ochranitelství a manžel neměl moc možnost “upustit uzdu” protože hnedka v dobrý víře zakročila maminka, což pro něj nebylo lehký. Je ale pravda, že i ta občas vyjela, co jsme se bavili, ale nikdy ho třeba neuhodila. Sám ale říkal, že to pro něj bylo kolikrát horší, než kdyby mu třeba plácla. Snažím se nevyčítat a mluvim o tom věcně, ale logicky se ho to dotýká, takže to jako výčitky bere, protože ví, že je to něco, co se mi nelíbí. Když mu nabídnu, že třeba malyho vezmu a zkusím ho utišit, nechce mi ho kolikrát dát, protože to chce zvládnout sám (což je třeba to, co by mohlo být z dětství) proto se snažím mu poradit co a jak. Ale jak si na to nepřichází sám, nejspíš se kvůli tomu cítí víc v háji.

Myslim, zes na to kapla. Jestli to bude chtit zpracovat, tak vubec neni mimo uvazovat o nejake terapii, ktera to vetsinou urychli a pomuze. Ale to musi chtit on sam, jinak to nema smysl. Ja jsem si sve detsvi zpracovala take az nedavno, kdyz jsem chodila na psychoterapie z jineho ( zastupneho) duvodu, ktery ovsem nastal take kvuli davnym zkusenostem...

a je to tu. Mama na nej vyjizdela (nikdy neprizna v jake mire, a nebo dite bylo natolik citlive, ze stacilo parkrat hodne vyjet a ma to v sobe). Tyhle veci z detstvi jsou silne. Nejlepsi by byla opravdu terapie.
Nechci strasit, ale pokud by dite melo casem narocne obdobi vzdoru, tak.... je tezke vse zvladat v klidu. I kdyz ja mela take velmi narocne miminko, a rikam, ze to bylo nejhorsi obdobi zatim. Uvidime dal. Nyni v plne parade obdobi vzdoru a je to narez. Ale i tak bych nevratila miminkovske obdobi, kdy syn temer porad plakal. Uf. Musim bezet. Krasny den.

Nečetla jsem všechny komentáře. Sama vím, že mám někdy z dětí dost. Uvědomuju si, že je to špatně, ale taky na ně zařvu a ujede i hrubší slovo (nejsou to teda už mimina). Každý má jiné limity. Snažila bych se tedy těmhle situacím předejít. Co nějak zlepšit to uklidňování? Co třeba kolíbka - tu jsme my na našich uřvancích hodně využili. Nebo pevně zavinout. Bílý šum ... U nás skvěle fungoval zapnutý elektrický kartáček. Dítě okamžitě vytuhlo. Nebo nošení v nosítku .... Taky dost pomáhá.

@konidana je pravda, že o dětství (a o pubertě, dokud bydlel s matkou)mluví v tom smyslu, že je chránila ode všeho, byl z toho frustrovanej, že třeba když šel poprvy do hospody, vykládala mu takový scénáře, že se reálně bál, že ho hnedka někdo někde přepadne a pobodá a je právě háklivej na to, aby se všichni mohli projevit a zkusit si věci osobně a bez zásahů někoho dalšího. Přitom nic proti psychoterapiím třeba nemá, chodila jsem na ně já kvůli dětství, řešili jsme to spolu, byl rád, že docházím, ale asi u sebe nemá pocit, že je to “tak hrozný” a spíš to svoje vyjíždění bere jako součást svojí povahy, než nějakej velkej problém.

I když jsem mu kolikrát řekla, že se v takových situacích až bojím, protože jsem zvyklá, že je normálně fakt klidnej, nevyjede a mně se pak právě vrací to z domu, doufala jsem, že ho to trkne. Hlídá se víc, ale pořád občas ujede.

“třeba když šel poprvy do hospody, vykládala mu takový scénáře, že se reálně bál, že ho hnedka někdo někde přepadne a pobodá” tak tohle je takový hezký příklad narcistního chování matky. Ty si s nimi v dětství nežila, nevíš, co tam opravdu bylo, nevíš, jak se skutečně chovala, možná si to nepamatuje ani on….já bych se vsadila, že tyhle stavy má z dětství, moje matka je taky nejsvatější na světě, mluví jako když medu ukrajuje, vnoučata miluje, že by za ně život dala … a to co mi v dětství dělala, jak na mě ječela, jak se chová k vnoučatům, když ji pozoruju…. Chce to opravdu psychologickou pomoc

@drep To je super, že udržíš nervy na uzdě, když máš pacienta, kterého od smrti dělí pár vteřin, to bys tu práci jinak nemohla dělat, ale nezlikviduj přitom sama sebe. Byla by tě škoda.

Koukám, že jsou tady 2 tábory, jeden je to na terapii a druhý je ok, že takhle ventiluje emoce.

To chování jeho matky mi přijde hrozně manipulativní, snaha ho ovládat (přes slabost, vinu, strachu), potřeba ho vlastnit. To vše zakryté větami, já to dělám pro tebe, jsi moje všechno, hrozně tě miluji, to je pro tvoji ochranu atp.

Když si někdo ulevuje slovně ku***, do pr**** atd., tak někdo to říká s obrovskou dávkou hněvu a vzteku, že člověk má fakt strach, když to slyší a někdo to má jako takovou slovní vycpávku a ty slova mají takový emoční náboj asi jako kdyby četl nákupní seznam.

Ty výbuchy vzteku a hněvu, kdy kope do věcí, budou podle mě špička ledovce. Někde tam budou šrámy na duši, co si nechce připustit a díky nim pak občas bouchne kvůli úplný kravině. Za mě, když si ty svoje kostlivce zpracuje, uleví se mu. Sice možná bude dál používat tyhle slova, ale nebudou znít tak drsně. (Taky si občas doma slovně ulevím).

@bbn usuzuju z toho co mi říkal. Matka přehnaně ochranitelská, “vysvobodil” se až když jsem přišla já a začal konečně být sám sebou. Nechtěla ho pustit, v podstatě on byl náhrada partnera a šíleně se to ale tlouklo s rolí syna. Ted se směřuje tchyně na vnuka, ale tam vždycky zasáhnu já. Nemyslí to zle, ale je šíleně úzkostlivá a jak to přenesla na syny, nechci aby to bylo i u vnuka. Pak v dětství měla tchyně partnera (otec mladšího sourozence od manžela) a to byl ďas a řval na tchýni a manžel to všechno viděl. Nebyli spolu dlouho, ale bylo to tam. A tohle, plus to jak ho přehnaně “chránila” v něm hodně zůstalo, kolikrát jsme o tom mluvili. A je to škoda, protože třeba u mě po psychoterapiích viděl zlepšení a ani ho nenapadlo to zkusit taky. Přitom jsem říkala, že moje hlavní motivace je, abych se nikdy nechovala jako moje matka a že vím, že mám z dětství vzorce, který nejsou ideální, ale chci je udržet na uzdě.

Za mě je super, že jsi třeba na terapii osobně chodila a víš, že to má smysl. To je obrovské plus, protože, když spolu téma psychoterapie budete řešit, tak máš vlastní zkušenost a né něco načteného z netu.

Někdy člověk k určitým věcem potřebuje dozrát, co je neprůchodné teď, za půlku roku na to může přistoupit.

Já třeba s manželem některé citlivé témata probírala, když byl v klidu a na rovinu jsem mu řekla, chci se pobavit o tom a tom, i když vím, že to nerad řešíš. Chci to rozebrat věcně. Cílem tě není kontrolovat. (Fakt tam ten postranní úmysl nebyl, nechtěla jsem ho na tajňačku někam dostrkat, používala jsem věty, teď ti řeknu, co chci já, co se mi líbí, co potřebuji a jak to vnímáš ty, žádný názor není špatný, je jen jiný.)

Možná bych to na nějakou dobu odložila, pokud na terapie nechce/nevidí důvod, tak nemá cenu mu to furt připomínat. Má zkušenost s chlapem je, že když sám bude chtít, tak mu něco přepne v hlavě a začne to řešit sám od sebe, ale když ne, tak ho nedonutí nikdo a nic.

@konidana to je manžel.🙂 sekne se a je hotovo.

Já to svým způsobem chápu, že se sekne. Já taky nemám ráda, když mě někdo do něčeho tlačí. Taky potřebuji mít pocit, že to dělám ze své svobodné vůle a ne, aby mě někdo hlídal jak prvňáka.

jsem stejna. Je mozne, ze jeho maminka byla manipulativni a on to svym zpusobem nesnasi a sekne se. 🙂 Me reakce na manipulaci jsou hodne silne a bezne se seknu... Existuje treba i manipulace s dobrym umyslem, ale... Nevim jak je to casto, kdy manzel vyjede, ale treba zrovna priste vyjede tak, ze si sam uvedomi, ze uz s tim musi neco delat. Treba az se z neho zase rozbreci dite.
Drzim pesti. 🙂
Jinak ale jeste chci podporit i jine holky, ktere psaly, ze plac ditete atd je fakt vysoce stresujici, kdyz clovek nevi, jak ho utisit. Ted je to plac, v obdobi vzdoru vztek kvuli malickostem. Tipuji, ze manzel na terapii driv nebo pozdeji pojede sam od sebe. 😇

Manžela bych neobviňovala, já jsem měla stejný pocity i jako matka, když byly děcka malý, první půlrok mám v mlze, nic si nepamatuju, byla jsem jenom vyčerpaná, nasraná a pak v klidu a šťastná. A to všechno dohromady. Do toho mě trápily obrovský bolesti spodku, neměla jsem železo, trpěla jsem permanentním vyčerpáním a to jsem po 6 měsících od jejich narozeni uz šla do práce na částečný. Myslím si, že chlapi to mají dost podobně, že jsou unavení z práce, přijdou a musí se věnovat rodině a obstarat ji, ještě se snažit být s miminem, batoletem, vždycky na to nejsou nervy. Já čím jsou holky starší jsem o to menší nervak. A to mám víc práce. Nikdy jsem se netajila tím, že miminovsky věk pro mě byl vždy utrpením. Čím jsou všechny (a bylo) moje dítě starší, tím víc jsem byla v klidu a lepší rodič. A tak vlastně chápu i toho muzskyho. Je to divný, vím, ale je to tak. Vím, jaké to je milovat svoji rodinu a děti i a současně být i nekdy nesnesitelný partner. A jestli mě někdy dokázalo nasrat něco do nepricetnosti, byl to dětský řev a pláč 🤦‍♀️😂 To šla veškerá moje trpělivost stranou a měla jsem i chvíle, kdy jsem musela odejít z místnosti a jít to prodejchat. Obecně mě vždycky strašně iritoval něčí řev a nesnasim i ten dětský úplně dobře ani když jde o cizí děti 😂😂