Závist od mámy. Stalo se vám?
Taky se vám stalo, že vám záviděla vaše vlastní máma? Postavu, úspěchy, prostě cokoliv? Mrzí mě že nemůžu se svojí mamkou řešit spoustu věcí, protože hned všechno bere buď jako útok na sebe, nebo hned všechno pohaní, a cítím závist.
@xxx3d Moje máma je typ, jak ona to sama nazývá " psí víno", ona potřebuje někoho, ke komu bude vzhlížet, o koho se bude starat atd. Dokud se takhle "popínala" po babičce, babička byla její středobod, což fakt byla (mamka říkala, že si hodně povídaly, že byla babi docela pokokroková na tu dobu, že jí vysvětlila spoustu věcí, o kterých se v té době moc nemluvilo a tak), bylo všechno v pořádku. Jenže pak máma potkala tátu a jejím středobodem se stal někdo jiný a to babička neunesla. A tak začala mámě dávat najevo, že tohle a támhleto dělá špatně, a máma při své povaze, kdy chce každému vyhovět a hrozně se snaží, tak to těžce nesla, že jí máma nedokáže ocenit. Pak se jí narodily děti a všechno se to zhoršilo, protože babi kritizovala u její mateřské schopnosti, což bylo asi to nejhorší. A babička věděla jak rypnout do živého, jak jí ublížit a zranit, až z mámy zůstalo jen klubíčko neštěstí, které si bere všechno hrozně osobně a fatálně. Já už jsem tolikrát slyšela, že už nikdy nepřijde, protože jsem jí něco vytkla (většinou fakt úplnou blbost). Mamce se prostě nesmí nic říct, protože se okamžitě hroutí. Ona má podle mě precitlivelou povahu zkombinovanou s psychickým týráním od babičky a to je opravdu vražedná kombinace.
Já obdivuju, že jsi se z toho dokázala vymanit a srovnat si to natolik, abys neměla výčitky a naučila ses s tím žít, aniž by ti to ubližovalo👏.
@xxx3d No já se strašně těším na okamžik kdy se dostanu do situace, že už mě bude úplně ukradená... Protože to že je taková jaká je s tím jsem se smířila už dávno, ale léta jsem zápasila s tím že přeci se na ní nemůžu vykašlat, když je to moje matka, teď už jsem se rozhodla že můžu a ve většině případů to tak opravdu i jde a jsem o tom přesvědčená, ale pak stačí jen trochu blbej den a rozšvihá mě i to, že jí slyším a nemusí říkat nic mě... 😖
@codal když čtu o tvé mamce, vidím sebe. Dokázala jsem to díky manželovi, je psycholog, ale nebylo to lehký... hlavně... letos spolu budeme dvacet let a já mu o našich a sobě začala vykládat až vlastně když jsem byla těhotná, četla jsem knížku, ze které se mi udělalo až psychicky špatně, protože jsem si uvědomila, jak se naši ke mně chovali, když jsem byla malá, pak větší, přes pubertu a tak dál, celou dobu jsem si myslela, že prostě jsem nemožná, takže není potřeba o tom mluvit... no, to by bylo nadlouho a o mě, takže nechci to tady plenit.
Každopádně tu stejnou linku vidím u sebe, když jsi psala o své mamce a chápu, jak jí je, a chápu, jak příšerně obtížné to musí být pro tebe, pro vás všechny. Peklo.
@xxx3d moje máma to řekla tátovi až před padesátkou, když pomalu došla k tomu, že to vzdává a už nechce s babičkou dál takhle komunikovat. Táta spoustu věcí viděl, tušil, snažil se jí pomáhat, ale že je to až tak zlý nevěděl. Já jsem to začala pozorovat, až když jsem byla plnoletá, spousta věcí mi pak sepla. Ale k nám jako k vnoučatům se babička chovala úplně jinak, já na ni z dětstvím mám vzpomínky hezké, ale máma si asi opravdu užila peklo. Problém je, že ona se stydí jít k psychologovi, protože se stydí za to, že neměla normalni vztah s mámou, nedokázala by to nikomu cizímu říct. Nám to řekla, až když jsme byly dospělé, až když se rozhodla od babičky distancovat. A vlastně to nikdy nedokázala úplně. Volala jí, když něco potřebovala, tak požádala nás, abychom tam zašly nebo tam zašly s ní. Ale nedokázala jí dát třeba pusu, obejmout ji a na každé návštěvě byla hrozně nesvá. Byl to pak už takový formální vztah. Babička byla naštěstí do konce života v podstatě soběstačná, takže krom nákupu a větších úklidů žádnou velkou péči nepotřebovala. Ale se ségrou jsme tam chodily pravidelně, aby nezůstala úplně sama a jak říkám, k nám se chovala jinak.
@malenka3 já vím že to je buď a nebo a snažím se to dotáhnout do zdárného konce. Před čtyřmi lety jsem to dotáhla tak daleko že se u mě rozjela panicka porucha, začala jsem navštěvovat psychiatra, psychologa, terapeuta a zobat antidepresiva. Nevím proč se to tak zlomilo a strašně mě to žere, ale taky vím že se z toho musím, nebo spíš chci dostat i vím jak, ale nějak to nejde tak rychle jak bych chtěla a paradoxně tím ničím sama sebe (dost stupidní postup 🤦 ). Na druhou stranu posledních pár měsíců jsem aspoň získala zpět určitý optimismus a vím že to bude zase dobrý. Jen si asi musím dopustit své selhání, že jsem se nechala stáhnout až do tohohle stavu. Až se to povede, tak věřím tomu že už nademnou nikdo a nic nebude mít tu "moc" . Ale jak pravil terapeut, když se člověk léta nechával ničit, nemůže čekat že se to samo opraví ze dne na den.
Každopádně kdybych měla někomu řadit, tak by to bylo "odejdi, dokud to jde a nenech se dostat do pasti" 😉
@codal Na jednu stranu tvou mámu chápu, z druhé strany vím že bych to bez odborné pomoci nedala a přesto že má první návštěva psychiatra byla proto že jsem si vyčítala myšlenku toho, že kdyby umřela, bude nám všem lépe, tak se právě bojím toho, že kdyby to tak bylo dřív, než se smířit sama se sebou, tak mě tím paradoxně zničí ještě víc... Přeji ji hodně štěstí a toho psychologa vřele doporučuji, on nezaujatý pohled dost pomůže pochopit...
@gramar já to tak vyhroceně nemám, právě proto, že jsem se "rozhodla" pro to neodstřihnutí, takže se to snažím hodně filtrovat a když to někdy nejde, protože někdy to fakt nejde : -) tak si o tom promluvím s manželem, nebo někým obeznámeným se situací, a těch lidí je na prstech jedné ruky málo : -) a je to. Jedu dál.
@gramar mně k tomu psycholog nepomohl, největší pomocí mi byl muž a nakonec já sama. Já sice píšu, že mi to trvalo k tomu dospět 10 let, ale to vlastně není tak úplně pravda, 10 let to trvalo doma, ty první roky byly spíš o tom, že jsem nechápala, jak je to možné. K tomu odstřižení jsem se odhodlávala řekneme třeba tři roky. Ale u nás to bylo ještě vyeskalované vztahem mezi našima, který léta nefungoval. K tomu vědomí toho, že ona mého tátu zničila a tak nějak mi to přijetí té situace jde lépe. Snad se k tomu brzy dobereš taky, určitě jsi na správné cestě 👍
@gramar máš terapeuta, psychologa, psychiatra (toho předpokládám kvůli medikaci) takže od nich máš nastavený něco. Znají tě, pracuješ s nimi, tak použij něco z jejich rad, nebo doporučení.
Za sebe bych poradila nějaký filtr, mně třeba pomohlo to poslouchat jako informace, nebo si to odfiltrovat jakože se mluví o někom jiném, když už to musím poslouchat, nebo když už to poslouchám, slyším, říct si jo, to se mě netýká. Tečka.
@gramar já si myslím, že by jí to hrozně pomohlo, ale ona na psychology nevěří a k nikomu nepůjde. Už jsme o tom mluvily tolikrát, já jsem jí i vysvětlovala, že tím ničí náš vztah, protože tím, jak je přecitlivělá a neustále vyžaduje opakované pochvaly, nesnese sebemenší kritiku a neustále se snaží zavděčit a tím pádem se do všeho hrozně cpe, radí atd., tak samozřejmě vznikají mezi náma konflikty. Já sice rozumově vím, že to všechno myslí dobře, vím, že je miliónová, pomáhá mi, je to úžasná babička, ale je hrozně náročný ustát její přecitlivělost. Já jsem navíc prudká, takže když už se mě po šesté ptá, jestli se mi líbí např. ta pletená čepice, co udělala, tak už ji prostě řeknu, že už stačí, že už jsem ji to pětkrát pochválila a nebudu to opakovat a ona se urazí. Stejně tak, když jí řeknu, aby něco třeba nedělala nebo udělala jinak, tak hned má lítostivou, že dělá všechno špatně a že ji jen kritizuju. Ona svůj vztah s matkou převedla do našeho vztahu a hrozně nám to náš vztah narušuje. Ona si to pak vždycky uvědomí, je zas litostivá, chvíli je třeba klid a pak to zase příjde, kdy ona z naprosté blbiny udělá třetí světovou, oznámí nám, že už nikdy nepřijde, že dělá co může a my to neoceníme a je to pořád dokola. Ona se prostě z každé maličkosti hned hroutí, všechno bere hrozně osobně a fatálně, kdy pro ni jakákoliv kritika znamená nelásku. A já prostě vím, že je to (ve spojení s povahou) způsobené tím vztahem s babičkou a ona to ví taky a jen mi na to řekne, že ona už se nezmění, už je stará a že k žádnému psychologovi nepůjde.
@xxx3d Jo to je fajn, dokud, či pokud..., to funguj tak je to nejlepší. Jenže bohužel já jsem si to hodně podělala sama v tomto směru. Když jsem byla malá byla jsem vždy "nejneschopnější" dítě které porodila, pak jsem energii věnovala tomu že jsem se snažila zachraňovat ostatní (hlavně sourozence), nakonec jsem odešla z domu a vystavěla jsem si svůj "mód". A léta to bylo dobrý a najednou se něco změnilo, já podlehla falešné iluzi a celé se to postupně sesypalo. Paradoxně si myslím že můj největší problém je to, že jsem naštvaná sama na sebe a že prvně nemám nad sebou kontrolu nad sebou... Je to takový "začarovaný kruh".
Ano nemít muže co mám a vlastní odhodlání, tak ani armáda odborníků by nepomohla. Bohužel jsem to nechala zajít tak daleko, že už jsem sama nevěděla ani jak dýchat...
@xxx3d Tak jejich rady a tabletky jsou to, co mě svého času nenechalo padnout úplně a díky tomu jsem i schopná to nějak uchopit. Už jsem zase schopná komunikovat s některými lidmi, postupem času jsou i lidi co pochopili jaká je a zužuje se okruh lidí co jsou přesvědčeni že jsem opravdu největší mor na světě, tak je to taky snazší, že se nemusím "obhajovat"...
Teď už vím, že v tuto chvíli je největší problém v tom, že se musím smířit se sebou, s vlastní hlavou a tím co se v ní honí a nastavit si nový směr. A pak už to půjde "samo" 🙂
@codal Jo to znám, prošla jsem si obdobím kdy jsem v podstatě brečela i nad tím co jsem si myslela (že jsem k ničemu, neschopná... a celé to vzniklo například proto že jsem zapomněla koupit vajíčka, nebo nějaká jiná naprostá hovadina). A změnit se to určitě dá, jen člověk musí chtít a nehodit si to zase do opačného extrému. Já mám v terapeutovi "brzdu", taky jsem si našla skupinu lidí kteří jsou na tom podobně a když je třeba tak komunikuji s nimi (protože jsou situace kdy nejsem schopná objektivně posoudit a názor cizích je nezkreslený). Začala jsem se obklopovat lidmi, kteří tu pravdu prostě střelí přímo a když to nezvládnu pobrat, nechají čas na zpracování, neurazí se, nevyčítají a když pak zavolám, přijdu tak už se to neřeší (když je to takto napsaný, zní to dost sobecky...). Ale je pravdou že jsem se spoustou lidí třeba přestala bavit, protože jsem měla pocit že mě vysávají... Je to fakt na prd, hlavně najít nějaký konec a začít rozmotávat vlastní život není moc příjemné...
@gramar je to těžký, já ji mám hrozně ráda, ale být s ní je hrozně vyčerpávající. U ní stačí se jí dvě hodiny neozvat na zprávu a ona si z toho vyvodí, že jsem buď mrtvá nebo naštvaná a volá celá vyděšená a mě to vždycky hrozně vytočí. Do toho umřel táta, takže zůstala sama, kamarádky moc nemá, koníčky nula (její jediný koníček je její rodina), takže jsem ji měla doma pořád (jsem na mateřské), protože neumí být sama a hroutila se a jediné, kdo ji rozveselil byly vnučky (babička je úžasná). Teď už se nevidame tak často nebo si bere holky k sobě a hrozně nám to prospělo. Už se na ni zase i těším, když za ní jedu, máme si o čem povídat, když jsem ji viděla třikrát týdně, tak už nebylo o čem a ona pak pořád mluví o tom samém a mě to nebaví a jsem protivná, upozorním ji, že už mi to říkala a konflikt je na světě. Takže teď je to v některých směrech lepší, jsou věci, které vím, že nezměním, snažím se těm konfliktům předcházet, ale na druhou stranu se každou hádkou vždycky zase pročistí vzduch a je zase chvíli klid.
@malenka3 blázínku... jsem měla chuť napsat, když jsem si to přečetla.
No, nicméně k věci, máti mě pomlouvá všude, naneštěstí je dost lidí, kteří jí to věří, vím, že tomu "nahrává" i skutečnost, že já prostě celkově o sobě nerada mluvím, protože mám zafixovaný z dřívějška to, že jsem hrozná. Nespolehlivá, neschopná, všechna ne která jsou negativní, tak jak mi to naši za těch x roků vtloukali do hlavy, jsem to přijala a vzala jako skutečnost a proč bych se v tom ještě ujišťovala u cizích, aneb z toho plyne to, že o sobě nemluvím. I když dneska už vím, že nejsem taková, jak mě oni vidí, trvá to, že o sobě nebo o tom, co mi dělají moc nemluvím.
Proti pomluvě neexistuje účinný prostředek.
Kadeřnici, kterou znám skoro dvacet let už nemám, přišla jsem o ni proto, že uvěřila mojí máti, jezdily jsme za ní spolu, posledních deset let spolu a stejně jí uvěřila, že se o malého nestarám a kdyby neměl (můj syn) je (babi a děda) vezme nám (mně a manželovi) ho sociálka, tak je to strašný. A tohle mi ta kadeřnice napálila mezi oči. Tak jsem si to vyposlechla a ukončila s ní kontakt. Nemá to cenu. Chce tomu věřit, ok.
To je takovej výňatek.
@xxx3d No toto asi vystihuje jediné TVL a já myslela že mám jediného takhle exotického člověka v rodině já...
Pravdou je že já mám výborného tátu a nebýt něj tak jsem se asi už v dětství pověsila. Ale popis tvé "neschopnosti" se postarat o vlastní dítě je důvěrně znám, zjistila jsem že jsem vlastně naprosto asociální. O to komičtější je to z úst člověka který na své děti vždy kašlal a měl je jen jako peněženku...
Já se zase naučila nestěžovat si a ano nemluvit o sobě, protože už jako dítě jsem věděla že zde bezpečně funguje "cokoliv řekneš bude použito proti tobě" a to i s letitým zpožděním a v okamžik který bude jak kdyby člověk dostal ránu mezi žebra 😈
Deset let na to nemám, jedu pátý rok a jsem pevně rozhodnutá že je to ten závěrečný, protože mě hrozně rozčiluje že nejsem schopná se odosobnit a okrádám se tak o dny života, kvůli člověku který za to vůbec nestojí 😎
@gramar ano, uvědomění si toho, že "cokoliv řeknu, bude použito proti mě" a tím pádem silné omezení sdílení mého prostoru byl začátek odstřižení. Ten vyústil v to, že nevěděla, že jsem odstátnicovala, že mám přítele, že se vdávám, že jsem těhotná, o dítěti se dozvěděla až měsíc po porodu. A půl roku po porodu jsem jí řekla, že to, že jsem jí o dítěti řekla, na mém vztahu k ní nic nemění. Teď je mi fakt ukradená.
@xxx3d Já si to taky uvědomila až když jsem otěhotněla 🤔
Máma mi taky záviděla svatbu. Řešit to nechtěla a furt mi opakovala, že to máme udělat jen za správní poplatek na radnici v civilním oblečení, jako to měla ona. A co stojej ty svatební šaty- a zvedala oči v sloup. A co stojí ten obřad na zámku, zas oči v sloup a klepání na čelo. A že jsme to měli mít jen za ten správní poplatek a že ona to taky měla! Přitom jsme si svatbu platili zcela sami, po ní nikdo nechtěl ani korunu.
Děti mi na jednu stranu závidí a furt se hádá, že jsou i její a i mimi co čekám, že je stejně její, jako moje a furt takové keci. Ale skoro rok je neviděla (neudělala si čas přijet a já jsem na rizikovém). Nezajímá se o ně, co prožívají, ani o mě. Zeptá se pro formu, ale je hrozně cítit z jejího hlasu v telefonu, že ji to nezajímá a že ani nevnímá, co říkám. Když jí při dalším telefonátu říkám, jak to dopadlo, třeba, že dětu už jsou zdravé, tak ani neví, že byly nemocné , protože prostě nevnímá, co jí říkám. Vnímá jen, když mluvíme o ní.
Stále mě poučuje, fakt furt, až se to nedá vydržet. A furt mi vyčítavým tónem opakuje, že k ní mám despekt a přitom, kdyby nebyli komunisti, že by klidně měla na to vystudovat vejšku. Poučuje mě o debilitách. Například, že když dělám svíčkovou, ať tam nezapomenu dát kořenovou zeleninu ( jak pro idiota, ne ženskou s rodinou, co vaří denně). A v podobném duchu se to nese celé.
@pincola Moje máma má o moje dítě takový zvláštní zájem. Chtěla by na ní praktikovat svoje metody, ale když řeknu co malá měla dobrého, nebo jaký pokrok udělala, tak to snad ani nevnímá. Zrovna dnes jsem se s ní začala bavit že jsou fajn skleničkové příkrmy, že tam je výživově dané co to dítě potřebuje, atd. No a vůbec jí to nezajímalo, jen mě odbyla že mě dala svíčkovou s rozmačkaným knedlíkem a bylo.
A se svatbou, u mě byl problém že jsme se s manželem brali poměrně mladí, a oba jsme se ještě neuměli rodičům postavit. Takže oni nám nadiktovali jak to bude, protože oni polovinu platí (jinak to přece nejde, svatbu musí platit rodiče, co by lidi řekli). Naplánovali i hosty, co přijdou, hlavně aby to byla svatba do 15 lidí 😣 no a v restauraci jen oběd, zbytek hostiny grilování na takový polorozpadlý chatě, kde nebylo ani kde tancovat. Prostě moje svatba propadák. Dokonce když jsme odcházeli z kostela, tak nás máma vyháněla ať už jdem. Tak jsem jí řekla ať oni jdou, že my s manželem půjdem poslední, oni ať venku udělají špalír. No a sjela mě ať si nevymýšlím kraviny a jdu. S manželem si říkáme jestli se nerozvedem, a neuděláme si svatbu po svém 😄
autorka S tou svatbou se to dá udělat i jinak, obnovením manželského slibu, třeba na Mauriciu 😉
@gramar Ono odpustit sama sobě své chyby a nedokonalosti je těžké. Vím to, také jsem se musela naučit si odpouštět. Ženy občas mají pocit, že se musí změnit, protože nejsou dokonalé a napřed se nějak potrestat, za to že nejsou dost dobré, ale to je taková kravina. Když se chceš změnit, tak jediný funkční přístup je mít se ráda přesně taková jako jsi teď a nevyčítat si minulost. Odpustit křivdy, až budeš připravená. (Odpuštění neznamená, že to jednání schvaluješ nebo v tom dotyčný může pokračovat, ale, že ti jeho chování přestane ubližovat.) Tohle mám z jedné knížky, která mě hodně inspirovala.
@levandule_k Jo je to tak, ne na darmo se říká že odpuštění osvobozuje 😊 Co to je za knížku??
@gramar Tak knížka se jmenuje Cesta bohyně válečnice od Heather Ash Amara, Cesta bohyně je druhý díl, který navazuje na Zrození bohyně válečnice. Mně se třeba víc líbil ten druhý díl, kde více psáno o tom odpuštění.
Z obalu knížky Zrození bohyně válečnice. "Je načase milovat, uvolnit svou sílu a vášeň - je čas pro vnitřní revoluci." Autorka čerpá ze znalostí Toltéku, budhistického učení a prastaré moudrosti přírody.
Pokud jsi hodně racionalistická, může to na tebe působit lehce ezotericky, ale já mám tento druh knížek ráda.
Jj odpouštění osvobozuje, ale ty musíš být připravená odpustit, ne to dělat násilně, protože je to dobré nebo to někdo říkal 🙂
@codal jo, tak přesně tohle je model já a moje máti.
až na to, že já jsem s tím srovnaná, i když to nevylučuje to, že je mi líto, jak se ke mě chová, vím, že to tak bude vždycky, protože to tak totiž vždycky bylo, jen jsem to neviděla, neuvědomovala si to, prostě to procitnutí u mě přišlo až s mým dítětem.
Ona, myslím máti, takový nějaký vztah měla s mojí babičkou, svou matkou, i když to nebylo teda z mého pohledu tak vyhrocený, přesto...
když jsem byla těhotná, hrozně si přála, abych měla dceru, a o to proto, aby se kruh nerozpojil. Abych si já prošla tím, čím ona. Tak mi to řekla. Když jsem jí odpověděla, že to jak se bude ona chovat ke mně, já k ní, plus k vnoučeti je přece otázka volby, aneb, nemusí se tak chovat jen proto, že k ní se tak někdo choval, klepla si na čelo, řekla mi zdrobnělinou mého jména a odpověděla, v tom smyslu, že o životě nic nevím, zatímco ona vychovala dvě děti..... a omáčka k tomu, já to poslouchám už téměř čtyři roky, tak se mi to nechce vypisovat, stejně jako to, jak, nebo spíš čím mě překvapila, jak se chovala, chová, základ je - že já dělám všechno blbě, nebo ne úplně dobře, takže - blbě a pořád se mám co učit, zatímco ona... všechno ví a co neví, to není důležitý... : - )
Moje máti totiž se mnou soupeří, asi to není od mého porodu, asi to trvá už dýl, ale já si to prostě naplno uvědomila až s příchodem malého.