Zůstat v manželství kvůli dětem nebo odejít?
Zajímá mě váš názor, zůstali by jste v manželství jen kvůli dětem? Asi nemá cenu tu vypisovat celý příběh ale důležité je že manžela nemiluje a vadí mě fyzicky kontakt. Zůstali by jste i přes to že nejste šťastný jenom kvůli zachování rodiny nebo odešli ?
Je tu někdo kdo přestal milovat manžela/partnera a znovu si k němu našel cestu když vztah neměl silné základy ?
Vztah máme dobrý jako přátelé ale ne partneři.
@marimanta já myslím, že tohle ostatním nevysvětlíš, pokud se rozhodly, že úplná rodina je svatý grál. Ani to, že děti nejsou pitomé a chápou mnohem víc než myslíme. Já rodičům vyčítám, že se nerozešli. Oba by byli mnohem šťastnější a já taky. Ale třeba můj brácha je s jejich absolutně patologickým vztahem naprosto v pohodě. Já se setkání s nima oběma dohromady snažím vyhýbat, je mi s nima nepříjemně. Jednu dobu jsem sloužila striktně čtvrtky, abych mohla sama s tátou v pátek na oběd, když byla máma v práci.
Ale naděje je v tom, že já to odmala vnímala jako problém a dokázala jsem si vytvořit úplně jiný vztah. A vůbec se nestydím, že dcera někdy vidí i hádku, protože pak taky vidí, jak to vyřešíme, jak se usmíříme. Taky ale vidí, že když odjede k babičce, že jí pošleme společný selfíčko z kopce nebo z jeskyně nebo ze oběda. Že kdykoliv okolo sebe projdeme, tak se pohladíme, že nás najde přitulený na gauči a může se vecpat mezi nás. A nakonec i brácha má velmi podobný, emoční a romantický vztah, takže úplně ztracené to není.
@drep Třeba jste prostě ten pár, který dá dětem ideální základ a to je super. A určitě se nesnažím říkat, že by žena měla zůstat v každém vztahu jen kvůli rodině. Ale taky mi nejde popsat, kde přesně je tak hranice, že v takovém vztahu ano a v jiném už ne. To musí posoudit každý sám. A každý víme, že vztahy se v čase mění, jsme s manželem spolu 24 let a zažili jsme různá období.
Když čtu vaše zkušenosti jako děti z těch nenaplněných vztahů rodičů, tak mě uklidňuje to, že naše děti mají nejradši, když jsme všichni pohromadě, což mi značí, že mezi mnou a manželem není nějaká atmosféra, která by jim byla nepříjemná.
A opravdu bych nechtěla, aby to vyznělo, že rodina je svatá a za žádných okolností se nesmí rozbít. Jen jsem chtěla ukázat, že jsou důvody, proč má smysl za to bojovat a zkusit na vztahu pracovat. Možná to tu zaznělo, ale ještě mě napadlo, že já si třeba chci manželství udržet už proto, že nechci řešit, že se o mé děti stará cizí člověk - nová partnerka od manžela - zažila jsem to u kamarádky, která řešila nevěrného manžela a měla tendenci hned odejít. jenže ji samotnou zarazila otázka, jestli chce, aby se ta ženská starala o její děti. A to rozhodlo, že se s manželem snaží dát vztah dohromady.
@drep Třeba jste prostě ten pár, který dá dětem ideální základ a to je super. A určitě se nesnažím říkat, že by žena měla zůstat v každém vztahu jen kvůli rodině. Ale taky mi nejde popsat, kde přesně je tak hranice, že v takovém vztahu ano a v jiném už ne. To musí posoudit každý sám. A každý víme, že vztahy se v čase mění, jsme s manželem spolu 24 let a zažili jsme různá období.
Když čtu vaše zkušenosti jako děti z těch nenaplněných vztahů rodičů, tak mě uklidňuje to, že naše děti mají nejradši, když jsme všichni pohromadě, což mi značí, že mezi mnou a manželem není nějaká atmosféra, která by jim byla nepříjemná.
A opravdu bych nechtěla, aby to vyznělo, že rodina je svatá a za žádných okolností se nesmí rozbít. Jen jsem chtěla ukázat, že jsou důvody, proč má smysl za to bojovat a zkusit na vztahu pracovat. Možná to tu zaznělo, ale ještě mě napadlo, že já si třeba chci manželství udržet už proto, že nechci řešit, že se o mé děti stará cizí člověk - nová partnerka od manžela - zažila jsem to u kamarádky, která řešila nevěrného manžela a měla tendenci hned odejít. jenže ji samotnou zarazila otázka, jestli chce, aby se ta ženská starala o její děti. A to rozhodlo, že se s manželem snaží dát vztah dohromady.
@westie Ano, přesně to je i důvodem proč i já zůstávám ve vztahu, který mnohým může přijít nenaplněný. Četla jsem tu zprávu jedné maminky, kterou opustil muž a ona začala mít pocit že děti ztrácí respektive že ztrácí kontrolu nad vývojem a výchovou dětí, protože do doby než byla s manželem, se o děti starala víceméně ona. Jakmile si je ale začal brát jiné partnerce, děti začaly mít jiný režim, jiné stravování a podobně a ona začala mít pocit že už nemá nic pod kontrolou. Tohle je můj strašák, který mě vlastně tak trochu nutí pracovat na dlouhodobém vztahu, abych předešla tomu, že se o děti bude starat někdo, jehož životní styl mi nevyhovuje.
@drep Třeba jste prostě ten pár, který dá dětem ideální základ a to je super. A určitě se nesnažím říkat, že by žena měla zůstat v každém vztahu jen kvůli rodině. Ale taky mi nejde popsat, kde přesně je tak hranice, že v takovém vztahu ano a v jiném už ne. To musí posoudit každý sám. A každý víme, že vztahy se v čase mění, jsme s manželem spolu 24 let a zažili jsme různá období.
Když čtu vaše zkušenosti jako děti z těch nenaplněných vztahů rodičů, tak mě uklidňuje to, že naše děti mají nejradši, když jsme všichni pohromadě, což mi značí, že mezi mnou a manželem není nějaká atmosféra, která by jim byla nepříjemná.
A opravdu bych nechtěla, aby to vyznělo, že rodina je svatá a za žádných okolností se nesmí rozbít. Jen jsem chtěla ukázat, že jsou důvody, proč má smysl za to bojovat a zkusit na vztahu pracovat. Možná to tu zaznělo, ale ještě mě napadlo, že já si třeba chci manželství udržet už proto, že nechci řešit, že se o mé děti stará cizí člověk - nová partnerka od manžela - zažila jsem to u kamarádky, která řešila nevěrného manžela a měla tendenci hned odejít. jenže ji samotnou zarazila otázka, jestli chce, aby se ta ženská starala o její děti. A to rozhodlo, že se s manželem snaží dát vztah dohromady.
@westie a já se taky rozhodně nechtěla říct, že jak odezní motýlci v břiše a přijde první přeháňka, že se mají zvednout kotvy, to ani smykem. I vztah je nějaký projekt, úkol a jako každá taková věc se musí rozvíjet a musí se na ní pracovat, jinak začne stagnovat nebo dokonce upadat. Já se jenom možná nemotorně snažím říct, že část těch žen, co zůstávají ve špatných vztazích ( a tím neříkám, že jsi to ty a ten tvůj, protože to samozřejmě ze tří zpráv neposoudím) a dělají to kvůli dětem, že těm dětem paradoxně možná neprospívají a můžou zahodit nějaké právo na své štěstí kvůli chiméře, protože jim to ty děti někdy vyčtou. Já jsem jako malá hrozně vnímala, jak ráda chodím ke kamarádce Terce, protože její rodiče byli boží každý sám, ale i společně, nebo k Monice, která žila sama s totálně vyzenovanou rozvedenou mámou. A asi ještě neobratněji tím chci říct, že nikdo nevíme, co se v budoucnosti ukáže jako to správné pro naše děti, takže bych na vlastní spokojenost nerezignovala, toť vše.
Na druhou stranu mi tu před pár lety někdo v dost podobné diskuzi říkal, jestli to, co máme my, není nadstavba, něco navíc, co není reálně dosažitelné pro většinu párů a jestli není dostatečně dobrý vztah takový, ve kterém se ti dva “jenom” navzájem neserou a umí se domluvit. Na což odpovědět neumim
Ono nakonec ať se rozhodneme tak nebo, stejně to vždycky děláme více nebo méně sobecky a maskujeme to za zájem dětí...
Protože nikdo nikdy nevíme, jestli je lepší zrovna pro tyhle děti zůstat, nebo jít dál. Rozhodujeme se podle toho, co si myslíme a chceme MY.
A jak tu někdo píše o ztrátě kontroly, tak třeba mně paradoxně ztráta kontroly hodně pomohla se dívat na vztahy úplně jinak. V dosti věcech mi nastavila zajímavé zrcadlo. A jak jsem předtím měla vztah na hovno, sebe jsem dávala na poslední kolej, naučilo mě to, že i když kontrolu pustím, vůbec nic se nestane. A že se díky tomu můžu věnovat sobě. Velkou odměnou mi pak v tomhle směru je, když Dvojka řekne - jdi se projet na kole, my tu uklidíme.
A i kdybych žádný další vztah neměla mít, je pro mě důležité, že děti vědí, že ze špatného vztahu lze odejít.
@westie Ano, přesně to je i důvodem proč i já zůstávám ve vztahu, který mnohým může přijít nenaplněný. Četla jsem tu zprávu jedné maminky, kterou opustil muž a ona začala mít pocit že děti ztrácí respektive že ztrácí kontrolu nad vývojem a výchovou dětí, protože do doby než byla s manželem, se o děti starala víceméně ona. Jakmile si je ale začal brát jiné partnerce, děti začaly mít jiný režim, jiné stravování a podobně a ona začala mít pocit že už nemá nic pod kontrolou. Tohle je můj strašák, který mě vlastně tak trochu nutí pracovat na dlouhodobém vztahu, abych předešla tomu, že se o děti bude starat někdo, jehož životní styl mi nevyhovuje.
@smajlinka tak já zas nabídnu trochu jiný úhel pohledu. Takhle, já jsem odejít musela, i kvůli sobě i kvůli dětem, tam ani jina moznost nebyla. Mám takovou životní strategii, že se z každé situace snažím "vytřískat" Maximum. Jasně, mrzí me , že jsem nedokázala dětem poskytnout tu ideální rodinu, zachovat vztah s jejich otcem. Můžu mít partnera, ale táta je jen jeden. Na druhou stranu, já svýho tátu měla až do 18 let denně doma a přesto jsme byli jak naprostí cizinci. Chápu touhu být se, svými dětmi co nejvíc, trávit s nimi čas, i kvůli tomu ledacos překousnout. Na druhou stranu, není ta potřeba kontroly až přehnaná a ke škodě, někdy? Já si zas rikám, že děti to mají pestré, mají srovnání a budou si moci vybrat, kdo je inspiruje kromě svých vlastních rodičů. Jinak to má máma, jinak babička, jinak táta s partnerkou. Samozřejmě, jsou tam rizika, ale taky možnosti. A vidím ve svém okolí kolikrát velmi silné vztahy mezi lidmi kteří nejsou pokrevne spjatí. Všichni jsme lidí. Mimo jiné pro me byla velká životní lekce hledat si cestu k nevlastnímu synovi, a dnes jsem v podobné situaci a cítím jak moc jsem se změnila. Samozřejmě všem fandím ať žijí v úplné spokojene rodině, nicméně rozvod není konec, pro me to byla úleva a nový začátek. A to i s rizikem, že už partnera nenajdu (našla! 😉
@marimanta Chápu a často si říkám, že by děti měly vidět ten romantický vztah, aby neměly pokřivenou představu.
Jenže pak si uvědomím, že to nezajistím rozvodem. Protože co když si ani já, ani manžel takového nenajdeme a ten romantický vztah nevytvoříme? Pak mi zbydou děti poznamenané rozvodem.
To si tak akorát můžu říct, že jsem si špatně vybrala otce pro své děti. Ale to si nejsem jistá, že bych kdy chtěla vyslovit. Protože otec je to super, děti vidí, že se spolu smějeme, dotýkáme se, dáme si pusu, umíme společně plánovat apod. Děti nevidí, že si spolu po jejich usnutí neuděláme hezký večer, že když jsou na škole v přírodě, tak máme každý svůj program apod.
A pak vidím okolo sebe ty romantické vztahy, kde jedni zažili nevěru a děti tím jsou obrovský poznamenané; jiní mají právě ten romantický vztah po rozvodu a děti jsou tím poznamenané; jiní si projevují lásku před dětmi, ale taky se před dětmi hádají; jinde má žena romantický vztah s chlapem, který je příšerný otec.
@westie Fuu, před dětmi se hádáme a těžce, občas je to u nás slušná Itálie. Paradoxně naše starší párkrát vypustila z pusy, že jsme jak nějací rodiče z filmu, jak to máme v sobě srovnané.
Rodiči nás nedělá náš vztah, ale vztah mezi námi a dětmi.
A i když se s mužem hádáme, s čistým svědomím říkám, že máme velmi hezký partnerský vztah.
Dokážeme si ve vztahu říct o to své, jen je to občas prostě možné hlasitěji.