Nový život v novém nebo rozvod?
Děvčata,ráda bych vaši radu..zvlášť těch,co něco z toho mají za sebou. Už 20 let jsem vdaná,2 větší děti.Manžel je velmi starostlivý otec a manžel,zabezpečí rodinu,uklízí,dokonce začal vařit,pere,dělá svačiny téměř dospělým dětem,uklízí jim pokoje,protože to prý stejně neudělají tak dobře,.......ale v zápětí dokáže vše vyčíst, synovi,mě,otočit to celé proti nám,že musí vše dělat sám,pak klidně urazí, pak se diví co mi vadí a že jiná by za tohle všechno co pro mě dělá dala vše.Nejsem žádný bordelář,ale jeho tempo je neúnosné.Neustále by chtěl chválit.Zvládala jsem to,zkoušela chválit - to se snese na mou hlavu- to jsi skvěle udělal...On: No vidíš a ty to neděláš. Takže se bráním. Náš syn (20)- často je vše co dělá zpochybňováno (brigáda,práce..drobky v pokoji,kapka vody na stole-drama) a nebýt mě,asi by s námi už nebydlel.Nemá ale kam jít.Mladšímu synovi(13)se věnuje,mají společný zájem,je pořádný. Delší dobu mám z toho stavy úzkosti,kdy zas začne s něčím rýpat.Dala jsem mu už konečně na výběr.Buď něco změní,nebo konec.Hodně ho to vzalo,jít do poradny odkýval,ale pak nechtěl(chci prý vyhrát). Fakt je,že se teď dost drží-hlídá-aby neřekl něco,co nemá. Už 3 měsíce je to lepší,i syn to vidí,ale říká,ať se rozvedu,že se nezmění.Jenže děti odejdou (syn má přiťelkyni a já jsem ráda) a já ...sama a co dál? Musíme se stěhovat a muž vymyslel stavět dům firmou na klíč, což je rychlejší, dál od města..mezitím už zařizuje bydlení pro všechny v pronajatém bytě na rok.Žene vše kupředu kvůli cenám,které rostou,náš stávající byt se prodává,ale já nechci už udělat chybný krok.Je mi už skoro 50..přijdu tímto krokem i o práci (která nás tedy stejně plnohodnotně neuživí..)mám strach,že se jeho chování třeba zhorší a v domě jednou budu čelit kdoví čemu.Zase vím,že je starostlivý a dříč,hlavně je to můj muž a teď se snaží..odsouvala jsem rozhodnutí zda stavět či odejít(nemám kam,rozvodem bych získala půl našeho majetku a pak bych se skromně zařídila). Sice jsme se usmířili, řekla jsem stavění ano,ale múj vnitřní pocit je,že se to může opakovat a v novém domě budu za blázna,až budu chtít rozvod...a já prostě NEVÍM! Co mám dělat.Psycholožka mi neporadila,prý máme zkusit poradnu.🙈
@zuzakkkkk Zkuste poradnu. Po tolika letech někdy komunikace vázne, lidi si začnou vztahovat všechno na sebe jako útok. V poradně by vám dali náhled že to tak není, naučit se spolu znova komunikovat. My s manželem byli těsně před rozvodem, a poradna nám pomohla, byl tam právě hodně problém že on všechno bral jako útok, a bránil se i když k tomu neměl žádný důvod.
Zkus jinou psycholožku, ať si zpracuješ, proč v tom vztahu jsi, rodinne vzorce. Jestli na to jsi, doplň to alternativou typu kineziologie, rodinné konstelace.
A co bys dělala za práci v novém bydlišti (domě)?
Hmm on se sebou nic neudělá, na terapii nepújde =>nezpracuje si svoje problémy, teď chvíli sekà latinu, přetvařuje se. Stavba domu ho zaměstná. Pak se tam nastěhujete a co pak? Tipuji, že začne peklo, protože jsi málo vděčná a on se chudák snaží, obětuje.
Ty jsi vůbec neřekla, že se ti představa novostavby líbí, že se tam těšíš.
Starší syn má pravdu, nezmění se.
PS Tvůj manžel je magor. Dobrovolně uklízí pokoj 20 letému synovi a pak to vyčítá. A) syn si má pokoj uklízet sám. Jeho pokoj, jeho soukromí, jeho bordel, jeho problém. B) Uklízí to ze své vlastní vůle, tak ať to nedělá, nikdo ho nenutí to uklízet, nebo ať to uklidí, ale bez výčitek.
Pokus je manžel svolný k jakékoliv formě psychologické a párové péče, tak bych rozhodně dala terapii šanci. Pokud ne, odešla bych. Píšeš že “máš úzkosti z toho, kvůli čemu bude rýpat”. Z toho je mi úplně úzko, doma je přece místo, kde si naopak můžeme svoje těžkosti odložit, ne si je ta zhoršovat. Vím, že tu čteme jenom vyjádření jedné strany, ale pro mě by někdo jako Tvůj mu byl absolutně neakceptovatelný. Teď se snaží, protože dostal strach, ale hlídat se nikdo nedokáže věčně. To, co dělá, je prostě manipulace a dlouhodobě to bez i jeho snahy nebude snesitelné. Znám páry, které spolu jsou, protože mají obavu, že to každý sám nezvládnou, ať už jakkoliv a přesně člověk vidí, jak se v bytě/baráku snaží každý zašít do jiné místnosti a když s nima člověka musí být s oběma, tak je to k nevydržení. To bych sama sobě neudělala.
Přijde mi to jako hodně těžké rozhodnutí. Ja jednu stranu obětavý partner, co vlastně dělá první poslední pro rodinu, co by za to jiný dal. V tom má možná pravdu. Na druhou stranu je k nežití, protože to rozhodně nedělá zadarmo. Chce za to nehynoucí vděčnost a obdiv a to se fakt asi celý život nedá. Jak píše někdo nade mnou, doma by mělo být útočiště, bezpečí, prostě domov. Nemyslím, že to tak máš. Zkusila bych si představit, jaké by to mohlo být v tom novém. Jestli je nějaká šance, že by ses tam cítila dlouhodobě dobře, ne ve střehu, kdy to zase začne. Pokud si fakt takovou alternativu ani neumíš představit, o něčem to vypovídá. Přece člověk by se měl těšit, plánovat, sdílet a ne trnout strachy, že pak nebude úniku. Plus ta práce, budeš mít něco svého, možnost seberalizace... Zkusila bych si s manželem upřímně promluvit, žádné strategie. Z čeho máš strach, jaké máš pocity. A co on, proč to dělá, co mu to dává a bere. Jeho přístup asi taky hodně napoví. Ale mám obavy, že on je skutečně hodně strategický, protože co, při jeho šílenému rodinnému nasazení, by zbylo jemu... Ale asi těžko se vydrží snažit na pořád.
Je těžké soudit, ale asi bych čekala a uvažovala podobně jako ty, že v novém dome, navíc ještě nová práce a bůh ví, jak rychle a dobré ohodnocenou najdeš, změní on své chování do běžného standardu.
Znovu bych trvala na poradně a pravidelných terapiích, pokud by odmítl, asi bych odešla.
Rozumím ti. Na druhou stranu mi to nepřijde úplně bezvýchodné. Zkusila bych manžela přesvědčit na poradnu, ne abys vyhrála, ale abyste zjistili, kde jsou vaše slabá místa ve vztahu a jak na nich zapracovat - oba. Uznat mu, že určitě neděláš taky vše dobře, ale že to neděláš vědomě, tudíž vlastně nemáš na sebe dostatečný náhled a člověk v poradně by vám mohl pomoct ten náhled udělat. Naučit nějaké techniky komunikace, které budou pro vás oba funkční.
Když to dáš na misku vah - manžela znáš, víš, co od něj očekávat. Je to s ním náročné (s kým není?), ale umí se postarat. Určitě víš, že mít nějakého povaleče, který přijde domů z práce, gecne na sedačku, ideálně ještě s mobilem v ruce, je druhý extrém, o který asi taky nestojíš. Nepíšeš nic o tom, že bys ho neměla ráda, jen že se bojíš, jestli to v tomto vydržíš. Láska tam tedy je. Pravděpodobně i z jeho strany. Napadá mě, jestli je možnost mít v novém domě víc vlastního prostoru? Že bys měla něco, co bude jen tvoje, kam ti nebude zasahovat (záhonky s kytkama, vlastní pracovna, netuším, jaký je váš životní styl, co tě baví, co ráda děláš), nebo naopak on? Dílnu, pracovnu, zahradu... Abyste měli možnost se realizovat, abyste měli prostor, do kterého ten druhý nebude kecat a vy se v něm cítili dobře a bezpečně.
Jak píšeš, starší syn za čas odejde a nebude žít ani tvůj život ani ti moc pomáhat. Musíš se zařídit jen podle sebe, ne podle řeči dítěte, které to vidí jinou optikou. Začínat v 50 jednoduché není, jsem sice o pár let mladší, odešla jsem (z jiných důvodů a nelituju), ale dávat se s kýmkoliv dohromady v tomto věku je extrémně náročné. Oba už svoje zvyky, oba za sebou své rodiny...
Když píšeš jeho výčitku na tvou pochvalu: "No vidíš a ty to neděláš. Takže se bráním." Možná je ta obrana je úplně zbytečná. Nejde to přejít, obrátit v legraci, odpovědět mu, však právě proto tě mám? Nebo "co bych si bez tebe počala?" Zkrátka nejít do obrany, do útoku, ale klidně to uznat, že to tak třeba je? Nevím, na tomto by s tebou mohla zapracovat tvoje psycholožka. Možností je určitě víc. Stejně tak by se určitě dalo vysvětlit mu, že ti jeho slova ubližují, aby vyjádřil svoje pocity jinak. To by se dalo udělat v té manželské poradně. Já bych flintu do žita neházela... Ale určitě nejde nechat váš vztah a styl komunikace v rovině, v jaké je to teď.
@zuzkasim Moc děkuju že jsis dala tu práci s odpovědí,popřemýšlím..
@zuzakkkkk Zkuste poradnu. Po tolika letech někdy komunikace vázne, lidi si začnou vztahovat všechno na sebe jako útok. V poradně by vám dali náhled že to tak není, naučit se spolu znova komunikovat. My s manželem byli těsně před rozvodem, a poradna nám pomohla, byl tam právě hodně problém že on všechno bral jako útok, a bránil se i když k tomu neměl žádný důvod.
@anonym_fabc9c díky, do poradny nepůjde..pohrdá jimi,je to pod jeho úroveň
Přijde mi to jako hodně těžké rozhodnutí. Ja jednu stranu obětavý partner, co vlastně dělá první poslední pro rodinu, co by za to jiný dal. V tom má možná pravdu. Na druhou stranu je k nežití, protože to rozhodně nedělá zadarmo. Chce za to nehynoucí vděčnost a obdiv a to se fakt asi celý život nedá. Jak píše někdo nade mnou, doma by mělo být útočiště, bezpečí, prostě domov. Nemyslím, že to tak máš. Zkusila bych si představit, jaké by to mohlo být v tom novém. Jestli je nějaká šance, že by ses tam cítila dlouhodobě dobře, ne ve střehu, kdy to zase začne. Pokud si fakt takovou alternativu ani neumíš představit, o něčem to vypovídá. Přece člověk by se měl těšit, plánovat, sdílet a ne trnout strachy, že pak nebude úniku. Plus ta práce, budeš mít něco svého, možnost seberalizace... Zkusila bych si s manželem upřímně promluvit, žádné strategie. Z čeho máš strach, jaké máš pocity. A co on, proč to dělá, co mu to dává a bere. Jeho přístup asi taky hodně napoví. Ale mám obavy, že on je skutečně hodně strategický, protože co, při jeho šílenému rodinnému nasazení, by zbylo jemu... Ale asi těžko se vydrží snažit na pořád.
@biciklissie díky...Co mu to dává a bere..z čeho má strach, jaké má pocity - když se zeptám,bude dělat,že to já mám nějaké divné představy, on je přece normální,co se mu snažím namluvit a co mi zase vadí,že už nemůže nic říct a udělat a že nechce a nikdy nebude ako můj otec. (TAaťka je moc hodný)
Rozumím ti. Na druhou stranu mi to nepřijde úplně bezvýchodné. Zkusila bych manžela přesvědčit na poradnu, ne abys vyhrála, ale abyste zjistili, kde jsou vaše slabá místa ve vztahu a jak na nich zapracovat - oba. Uznat mu, že určitě neděláš taky vše dobře, ale že to neděláš vědomě, tudíž vlastně nemáš na sebe dostatečný náhled a člověk v poradně by vám mohl pomoct ten náhled udělat. Naučit nějaké techniky komunikace, které budou pro vás oba funkční.
Když to dáš na misku vah - manžela znáš, víš, co od něj očekávat. Je to s ním náročné (s kým není?), ale umí se postarat. Určitě víš, že mít nějakého povaleče, který přijde domů z práce, gecne na sedačku, ideálně ještě s mobilem v ruce, je druhý extrém, o který asi taky nestojíš. Nepíšeš nic o tom, že bys ho neměla ráda, jen že se bojíš, jestli to v tomto vydržíš. Láska tam tedy je. Pravděpodobně i z jeho strany. Napadá mě, jestli je možnost mít v novém domě víc vlastního prostoru? Že bys měla něco, co bude jen tvoje, kam ti nebude zasahovat (záhonky s kytkama, vlastní pracovna, netuším, jaký je váš životní styl, co tě baví, co ráda děláš), nebo naopak on? Dílnu, pracovnu, zahradu... Abyste měli možnost se realizovat, abyste měli prostor, do kterého ten druhý nebude kecat a vy se v něm cítili dobře a bezpečně.
Jak píšeš, starší syn za čas odejde a nebude žít ani tvůj život ani ti moc pomáhat. Musíš se zařídit jen podle sebe, ne podle řeči dítěte, které to vidí jinou optikou. Začínat v 50 jednoduché není, jsem sice o pár let mladší, odešla jsem (z jiných důvodů a nelituju), ale dávat se s kýmkoliv dohromady v tomto věku je extrémně náročné. Oba už svoje zvyky, oba za sebou své rodiny...
Když píšeš jeho výčitku na tvou pochvalu: "No vidíš a ty to neděláš. Takže se bráním." Možná je ta obrana je úplně zbytečná. Nejde to přejít, obrátit v legraci, odpovědět mu, však právě proto tě mám? Nebo "co bych si bez tebe počala?" Zkrátka nejít do obrany, do útoku, ale klidně to uznat, že to tak třeba je? Nevím, na tomto by s tebou mohla zapracovat tvoje psycholožka. Možností je určitě víc. Stejně tak by se určitě dalo vysvětlit mu, že ti jeho slova ubližují, aby vyjádřil svoje pocity jinak. To by se dalo udělat v té manželské poradně. Já bych flintu do žita neházela... Ale určitě nejde nechat váš vztah a styl komunikace v rovině, v jaké je to teď.