Ignorace dítěte. Jak jej přimět, aby poslouchalo?

@prejeta_zaba to je ale úplně v pořádku, že když to tebe nenapadá a je nebere, tak to neděláte 🙂. Mně žádný opičky taky nebaví a tohle mi nevyhovuje. My třeba ty zuby čistíme večer při pohádce, stejně jim to čistíme my dospělí. Ráno si je čistí samy celkem ochotně, protože jim chutná pasta, ale na kvalitu toho čištění teda vůbec nevěřím, takže mi nevadí, když to vynechají. Každý si fakt musí najít způsob, který je v souladu s ním a jeho dětmi, není to univerzální návod.

@lobella no, jasne, ze jsou deti, ktery ti bez vahani na lehce manipulativni otazku, jestli chteji cervene tricko nebo modre, reknou, ze proste chteji zustat v pyzamu upatlanem od marmelady. A ty jim nechces vysvetlovat do detailu jake vsechny dalekosahle dusledky muze mit to, ze si lidi budou na zaklade takovych opakovanych zvlastnosti myslet, ze se o dite nestaras... Deti, ktere zcela primerene tomu, ze jsou to deti, nechapou nezvratnost zubniho kazu, stejne jako treba jeste nechapou nezvratnost smrti atd. Deti, ktere maji i jine touhy nez delat druhym vetsinu dne radost. Nejses rozbita ani ty, ani tvoje dite.
Je to stejny jako treba s miminama, co se casto budi, jasne ze je mozne delat objektivni chyby, jako jim treba celou noc nechat svitit, ale jsou miliony mimin, co se budi x-krat za noc, i kdyz delas vsechno primerene spravne. A pak ti nekdo, komu spi dite sest hodin v kuse a dvakrat dve hodiny pres den bude davat rady... jako jo, muzes si ty rady vyslechnout, ale kdyz shledas, ze je uplatnujes a vysledky mas jine, tak to neni proto, ze by ty ses chovala spatne, tvoje dite bylo rozbite, ne, proste jste jen jine nez tamti...
Chapu, ze nechces detem z cisteni zubu udelat trauma, ja taky ne, a uz jsem vyzkousela milion veci, chvili neco funguje, pak se nase potreby zmneni a nastava dlooohe obdobi hledani (a revu). Nepohlo by u vas vymnenit pohadky za audiopohadky, ty se daji poslouchat i u cisteni zubu. Nebo pisnicky? U nas to jeden cas fungovalo.

@lobella noo, přiznám pravdu, mně jsou kazy taky celkem jedno, resp. i pro mě je to nějaký abstraktní pojem, ne přímý důsledek (jednoho) nevyčištění zubů. Asi mě to nepřiměje přerušit oblíbenou činnost a jít si je teď vyčistit. Mě třeba naši jako malou motivovali tím, ať nemám tak žluté zuby jako oni. Úplně si pamatuju, jak mi to bylo úplně fuk, přišlo mi to jako něco, co se MOŽNÁ stane za milion let. Já si třeba čistím zuby, protože nesnáším ten hnusnej pocit "chlupatých" zubů.

@lobella “ony stejne nechteji” chtit nemusi, zuby se cisti i tak. To je prave ta hranice, vis. Ja se jich neptam, jestli chteji, kdyz jde o neco, co je potreba. Vysvetlim jim to, protoze potrebujou vedet smysl. Uznam jejich emoce, nesouhlasit muzou, vyjadrim pochopeni, ale to neznamena, ze si cistit zuby nepujdou.
@prejeta_zaba “dite zarve ne a nebude to delat” nenechavam deti o tomhle rozhodovat. Muzeme se pobavit, domluvit jak to probehne, ale zuby se proste vycisitit pujdou. Ja taky nevymyslim zadny srandy jako manipulaci, ani proto ze me to bavi, ale jde o to ze ja mam deti jeste male a neni tezke to pro ne udelat zajimavejsi, zabavnejsi timhle zpusobem a pak ochotneji spolupracuji. Jasne ze treba sedmiletak uz se ti na nejake skakani vykasle, ale pokud zkusis zapojit neco co ho zajima nebo na to jit hravou formou, muze to jit lepe. Obzvlast pri vecerni rutine s unavenymi detmi je nekdy potreba slevit z ocekavani, ze dite bude automaticky delat to co ma (i kdyz to chape, i kdyz to dela kazdy den) a trochu mu to tou hravou formou usnadnit… to jsem ale odbocila, tohle neni hlavni pointa.
“Z principu jsou v opozici, domlouvat se na nicem nechteji” a ty se domlouvat chces? Jako opravdu domlouvat, poslechnout si jejich pohled a najit reseni prijatelne pro obe strany? Protoze pokud se chces domlouvat stylem, ze jenom hledas jak dosahnout svyho nebo je k tomu dotlacit/vmanipulovat, tak je jasny ze o to nestoji. Ty se snazis prosadit svou, tak oni se taky snazi prosadit svou a proto jdou automaticky do opozice. Nezapomen, ze deti se uci napodobou, co chces aby umely jim musis modelovat, ukazovat svym chovanim (bohuzel delaji to co vidi u tebe a ne to co jim rikas aby delaly 😅). Zadny dite ale neodmitne uprimny nehrany zajem o jeho pohled na vec. Pochopeni. To neznamena ze bude po jeho, “jen” ze se bude citit vyslysene, pochopene.

@mysh_me 🙈 ale ja se jich neptam, jestli chteji nechteji, mne zajima co udelas s ditetem, kteremu reknes co je treba a proc a ono rekne ne, nebudu, nebudu vstavat do skolky, nebudu se koupat, atd dokud ho necapnes a fyzicky nepremistis, delat to nebude

Ono je to hodně i o osobnosti dítěte. Všimla jsem si, že partner v podstatě respektující výchovu praktikuje, aniž by o ní teoreticky něco věděl. Přijde mi to úžasné, opravdu ho napadnou formulace, které mě ne a funguje to. Má nadání na jednání s lidmi, s dětmi i dospělými. Ale! Na jedno dítě to nefunguje ani jemu. Býval z toho nešťastný, pořád přemýšlel, co dělat jinak, ale jednoduše asi nic. Tohle dítě je natolik svéhlavé s potřebou jít vlastní cestou a dělat chyby samo a být v opozici, že nefunguje nic. Totální ignorace. Naštěstí je to teď už dospělý člověk, našel si polovičku, která ho bere takového, jaký je, má ho ráda a umí to s ním asi zase trochu jinak (hlavně je v jiné pozici). Ale třeba ohledně školy a práce, je to vidět i tam, opět velmi svéhlavý a schopen dělat jednu hloupost za druhou...

@prejeta_zaba Děti zvyklé na respektující rodičovství nejsou jiné, jen ten jiný způsob komunikace jim dodává sebejistotu nejít do vzdoru, ale snažit se domlouvat. Protože k tomu patří i věty jako "Slyším, že to nechceš dělat, a bude to tak, jak říkám já. Co ti pomůže to zvládnout, jak to vyřešíš, co navrhuješ?" Dítě pak nemůže pořád dokola opakovat ne, nechci, protože zodpovědnost a rozhodnutí je na něm - ne o tom, co udělá, ale za jakých podmínek. Třeba ta televize... V tom jsou děti fakt celkem nevinně, ty programy tvoří zkušení profesionálové tak, aby se od nich nešlo odtrhnout, sama to znám, jsem unavená, chci jít spát, ale musím to dokoukat... My o tom s dětma mluvili tak dlouho, až se rozhodly, že jim za to dohadování ty pohádky nestojí a výměnou za neomezenou televizi o víkendu navrhly, že se ve všední dny nebudou koukat vůbec. A reálně nám to změnilo život, ubyla půlka sporů 😂
Moje děti už jsou velké na to, abych jim vymýšlela zábavu ke všemu, co je potřeba udělat. Ale o to víc zase dokážou pochopit, že některé věci je potřeba udělat, i když se jim nechce, a že já se je nesnažím prudit, ale pomoct jim nastavit to tak, aby to byla pruda co nejmenší.
Syn se třeba tuhle vztekal, že musel jít na dvakrát s odpadkama, i když ho po zápase hrozně bolely nohy. Ale když jsem spokla naštvání a jen uznala, že s bolavýma nohama je to fakt otrava, tak sám provedl celý ten argumentační řetězec, co jsem měla na jazyku - že holky chystaly s tátou večeři, že mně akorát doprala pračka, že doma by nám to smrdělo... Všechno to věděl, uznával, že bylo logické, aby šel on, jen si potřeboval postěžovat, že ho strašně bolí nohy - přesně tak, jak to občas potřebuju večer vypovídat manželovi já, když jsem měla těžkej den...
Ono vůbec pomáhá uvědomit si, že je to s dětma podobný jako s dospělýma, taky se na manžela nevztekám, že nechává ponožky vedle gauče, nedělá mi to naschvál, prostě zapomene, nestojí mi to za to se kvůli tomu hádat. Ono totiž "Ty vždycky děláš to a to a nikdy neuděláš tamto" nevyvolá snahu se domluvit nejen u těch dětí, ale u dospělých už vůbec, pokaždé je z toho hádka. Přitom když mluvím o sobě, o tom, co potřebuju a co je mi naopak nepříjemné, tak se může rozkrájet, aby vymyslel, jak to vyřešit.

@prejeta_zaba jak píšu, já na to taky nemám náturu - a tak to nedělám. V mém případě respektuji, že děti něco dělat nechtějí, protože i já sama se do spousty věcí musím nutit a beru to tak, že do toho, aby člověk dělal sám od sebe věci, co nechce, musí prostě dozrát. U nás se někdy vzteká a křičí - ale já dětem neberu právo se vztekat a beru to tak, že i já mám právo někdy vybouchnout. Prostě nikdo nejsme dokonalý. Když je to za hranou, tak se omlouváme.
Tu plně respektující výchovu vnímám pozitivně a obdivuji ty, co to zvládají, ale pro mě to prostě není. A nevěřím, že je jeden správný způsob, jak děti vychovávat. Pokud bych měla pocit, že věci nezvládám, vymykají se mi z rukou, tak se kousnu a zkusím to jinak, ale ten pocit nemám.

@suzanna123 Myslím si, že plně respektující výchovu zvládá málokdo, protože většina z nás tak prostě vychovaná nebyla, takže si musíme cesty a způsoby hledat sami - a když přijde krizovka a spojí se s únavou, naskakují z dětství hluboce zakořeněné vzorce chování, které sice nepřinesou žádný výsledný efekt, ale člověku se uleví... Takže většina spíš hledá cesty a cestičky hlubokým lesem a zná akorát směr, kterým se chce ubírat.
Každopádně, taky si nemyslím, že je to jediný správný způsob výchovy. Svůj stín nepřekročíš. Ale myslím si, že když se člověk oprostí od mýtů a předsudků a zjistí si o RaBR víc, tak tam spousta těch praktických a funkčních a rychle a snadno aplikovatelných rad je. A když do toho člověk zapluje a některé věci si osvojí, tak na srovnání s okolím mi fakt připadá, že je ta komunikace s dětmi pak klidnější, příjemnější, efektivnější a smysluplnější. Takže proč si to neusnadnit, když ono to opravdu hodně funguje a spoustu věcí usnadňuje. Do míry podle potřeb a hranic každé rodiny.

Jinak tedy zkušenost - já jsem právě byla ve výchově (jako i ve všem jsem) minimalistická. Ani náhodou jsem kolem syna netančila, ani jsem nevymýšlela květnaté rituály kolem toho, co se má dít a neděje. Nechtěla jsem, aby to znělo uměle.
Z toho RABR je fajn si vybrat to, co vyhovuje vám, absolutně to není bible, najít si, co mi sedí, přizpůsobit si to třeba...
Můj největší hack, který funguje dodnes bylo oslovení. Žádné kázání, mudrování, přemlouvání, jakmile začal rozum brát, když byl problém, jen jsem řekla: Petře. A to mělo xxx variantt, méně nebo více vytočených.... on se vždycky zarazil, musel se zamyslet, přijít na to, co má udělat a ještě to udělat. Fičíme tak i teď🙂)))