Jak podpořit introvertní a nesebevědomé dítě?

Se situaci neporadím, jen přidám zkušenost z rodiny. Neteř (15 let) chodí k psychologovi, už rok a půl. S doktorkou také nechce mluvit, všechno ji píše. Má deník, který píše i doma, nebo teď v léčebně a doktorka si ho čte.

Mám to doma trochu podobné, u syna. To psaní by opravdu mohlo být fajn. Já k Vánocům pořídila takový deníček, kde se může vypsat, co se stalo během dne, jak se cítil, že byl třeba naštvaný na mně ale trochu i na sebe. Já tedy oslovila školní psycholožku, vypadalo to nadějně, jenže vůbec nemá čas. Teď así budu hledat nějakou terapii. Jinak podpořit, chválit, povídat si...

Ještě nepíše tak dobře, aby si mohl psát deník. Myslím, že by ty pocity ani neuměl pojmenovat. Koukala jsem na nějaké psychology, ale většinou mají plnou kapacitu.
@skororozvedena podporovat se ho snažím, chválím. Když se mu něco nepovede, nenadávám, neshazuju. Ale snažím se mu vysvětlit, jak na to příště jinak. Ale to moc nebere. Nenechá si jen tak poradit. To platí třeba u psaní nových písmen. Jedno psal špatně, tak jsem mu chtěla ukázat jak na to. Ale utekl s brekem, že to neumí. A řekl něco ve smyslu, že je k ničemu. Přitom to nikdy mu nikdo nic takového neřekl. Nevím, kde to vzal. (Televize??) Říkám mu na to, že to není pravda, že je moc šikovný. Vyjmenuji,co se mu třeba povedlo. Nevím,kde se to v něm bere 😔

Je v první třídě? Pokud ano, možná by se vám líbila knížka “Léčivé pohádky,” já s ní teď pracuju s pětiletým velmi citlivým dítětem a přijde mi to na takovou domácí první pomoc a práci se sebou fajn.

@pipi_puncocha No, je v první třídě. Na knížku kouknu. Děkuju!

Ahoj, byla jsem to samé. Jakmile jsem byla mimo komfortní zónu ( cizí lidé, nové prostředí, návštěva mi narušila prostor v pokojíčku), zasekla jsem se. Prý jsem třeba hodinu seděla, čučela do země a ani jsem se nehnula. Nebo jsem stála hodinu schovaná za závěsem atp.
Pamatuju si na ty momenty. Byla jsem jakoby paralyzovaná a hrozně jsem chtěla vylézt a hrát si s návštěvou atp, ale vadila mi pozornost, kterou jsem tím stáním za závěsem na sebe upoutala...prostě paráda 😂 Schováš se ať si tě nevšímají, ale o to víc si tě všímají😂 Pomohlo vždy když si mě přestali všímat ( aspoň to předstírali). Postupně jsem se otrkala a než návštěva odcházela, dělala jsem kašpařiny a blbosti, že se všichni chlámali ( prděla jsem na povel🤦‍♀️, předváděla svaly, tancovala) 😂😂

Každopádně zpět k dotazu, vadila mi ta přehnaná pozornost. V tom byl ten zádrhel. Byla jsem i u psycholožky a ta řekla že z toho vyrostu. A měla pravdu🙂 To bylo ovšem před 30ti lety, dnes by se to možná řešilo jinak.
Jinak jsem druhorozená, často jsem si jako malá nepřišla dost dobrá, nebo tak dobrá jako starší sestra. Byla jsem taky hodně fixování na mamku a starší sestru, jakmile jsem měla dělat něco samostatně sama za sebe, byla jsem nejistá a tolik si nevěřila. Rodiče se taky často hádali, což mi nedělalo vůbec dobře. Na mě byli ale hodní a byli milující rodiče. Ale stres z domácího prostředí, kde má být bezpečí, mě taky ovlivnil. Můj taťka byl a je celkem cholerik a co si pamatuju tak byl trochu autoritativní. Oba rodiče hodně tlačili na výkon a dobré známky ve škole. To vše uvádím jen proto, že to zřejmě mohlo mít vliv na mé sebevědomí a sebelásku.

Ve škole to bylo peklo. Byla jsem šprtka, ale motivací mi byl strach, že mě jinak rodiče nebudou mít rádi. Když jsem měla horší známky, byl to jen důkaz toho, že si jejich lásku nezaslouží. V pubertě jsem se párkrát řezala. Ne že bych se neměla ráda. Ale vše zlé co se mi dělo nebo co ve skutečnosti byla vada ostatních ( podvedl mě můj lrvní kluk např.), jsem hodila na sebe- že to je mnou, má chyba atp. Kdybych měla sebelásku, tohle by se nedělo. Poslala bych ho do háje.
Prošla jsem si i násilným vztahem. A ano, kdybych měla větší sebelásku a sebevědomí, utekla bych dřív ( byť tohle je možná sporné, protože psychičtí násilníci velmi dobře manipulují a zpracují si snad každého).
V dospělosti jsem měla panické ataky a úzkosti, při kterých jsem se občas zraňovala ( bušila jsem se rukama do hlavy). Opět, blbé chování druhých jsem vztáhla na sebe, na svoji hodnotu atp. Bylo tam hodně vlivu toho násilného vztahu, ale paradoxně na terapii jsme se zaměřili na mé dětství a vnitřní dítě. Čili zdrojem všeho toho trápení byl nedostatek sebelásky, sebehodnocení, sebevědomí a s tím související určování si svých hranic.

Až ve 31letech jsem po roce terapie došla klidu. Základ je umět se na sebe napojit, na své tělo i pocity a naučit se to vyjádřit slovy ( k tomu je potřeba bezpečné neodsuzující prostředí). Nacítit se na to co zrovna chci, nebo nechci. Co chci víc ( čokoládu nebo zmrzlinu), co mám raději, co mi dělá libé pocity, kde je mi dobře, s čím je mi dobře...a obráceně. Co ne, co nechci, co mě háže do stresu.
Možná byste mohli doma zkoušet formou hry právě tohle. Na jednoduchých věcech. Výběr kalhot ( jedny mu jsou moc úzké, ať to řekne, že je nechce a proč...nebo má rád ty druhé a proč, jak mu v nich je??), výběr jídla, hračky atp...Ať zjistí že je ok něco preferovat, že je ok to říct nahlas, že je ok říct nahlas nesouhlas a kritiku a nic zlého se nestane!! Rodiče ho za to nesprdnou, neurazí se, budou se snažit o diskuzi ( dle věku dítěte).

Tohle vše píšu ne, abych tě vyděsila 😂😂. Ale proto, že je super, že si toho všímáš a chceš to řešit. Chce to se samozřejmě zamyslet nad domácím rodinným prostředím, jestli není nějakým způsobem toxické ( hádky, tichá domácnost, tlak na výkon atp..). Ale jinak bych zkusila prostě psychologa, případně bych pozjišťovala, jaká je nálada ve třídě ( co šikana? Co učitelka, chová se adekvátně? Atp.). Protože nejvíc na něj teď má vliv školní prostředí.

Taky vše může souviset s tím že chodí do první třídy. Najednou jsou tu velké nároky na jeho výkonnost a výkony!! To je velká změna v životě, obzvlášť pro méně sebevědomé dítě. Může tam hrát roli srovnávání s ostatními dětmi ( nejsem tak dobrý jako ony), strach jestli ho rodiče mají rádi, I když nemá dobré známky, něco mu nejde, nebo mu to nejde hned ( naučit se psát) atp..
Napadlo mě, co aby začal sportovat? Pokud se v něčem najde a bude v tom dobrý, už to samo o sobě mu může pomoci mít lepší sebevědomí 🙂

Pardon že jsem se tak rozepsala, ale hodně to ve mě rezonuje.

Ahoj, mám introvertní dceru. Je ji 17 let a projevovala se dost podobně. Když jsem z ní chtela něco dostat, tak to chtělo hodně trpělivosti a třeba i společného mlčení, nez začala mluvit. Jestli Te to potěší, tak čím je starší, tím je to lepsi. Taky jsem ji v te introverzi podporovala jen z casti. Treba mi prebirala za Covidu baliky... to byl pro ni obrovsky posun... mluvit s cizim clovekem... anebo jsem kdyz uz ted chodi sama k lékařům. Vzdycky teda potrebuje do detailu popsat, co ji čeká a o jaky typ vysetreni jde, ale uz to zvlada sama.
Hodně mi pomohla kniha o introvertech. Já jsem z 62% extrovert, tak jsem chápala jen něco. Teď studuje obor, který ji baví a podporuje v sebevyjadreni, dělala taky karate, což jí pomáhalo, zbavit se vnitřního napětí. Bohužel, kvůli rozvrhu na stredni toho musela nechat a říkala, že ji to chybí. Jsem pro ni nejbližší člověk, kterému se svěřuje ale není to vždy. Vždycky si nejdřív potřebuje přemýšlet po svem tempu. Oba s partnerem ji podporujeme v tom, ať nám říká, když se jí něco nelíbí, ale pracuje na tom, zatim je to pro ni těžké. Myslím, že do budoucna taky vyhledá terapeuta, ale ani tak kvůli introverzi primárně jako kvůli traumatu, které má kvůli otci. Něco mi řekla, ale leccos má ještě v sobě. Je to ale na ní. Nikam ji určitě tahat nebudu, nemělo by to efekt. Btw před Vánoci jsem narazila na moc hezkou knížku, koupila jsem ji neteři, jsou tam tipy i pro rodice... treba by byla i pro Tveho syna, mrkni: https://www.databazeknih.cz/knihy/protoze-jsi-v...

Sama jsme introver, starší syn je oficiálně autista... To, že dítě nechce mluvit, nechce rozebírat, jak mu je a co cítí, mi přijde úplně v pořádku. Zvládám to až teď ve skoro čtyřiceti a to jen s jednou kamarádkou (ketrá je mimochodem autiska) a to to máme moderované přes RPG hru a většinou si to píšeme, velmi málo kdy mluvíme přímo.
Co mi přijde děsivé, je to "nemám se rád", ale v první třídě může za mě tohle prohlášení pramenit i z přílišného tlaku na nějaké svěřování a sebeanalýzu. Je snazší říct "nemám se rád, nechtě mě všichni bejt", než přemýšlet, proč jsme zrovna teď v diskomfortu ... Zvlášť pokud je ten diskomfora právě z toho, že se někdo vyptává, co mi je. Ono to "co ti je?" je obvykle velmi nátlaková otázka, která pocit "jsem špatně" jen prohlubuje, i když to tak ten druhý třeba nemyslí (ale ptá s eproto, že vidí, že mi není dobře, že? Z toho je mentální skoso k "jsem špatný" strašně snadný). Možná nechce mluvit (v tomhel věku skoro jistě stejně neumí "analizovat" své pocity). Možná potřebuje jen to, aby se k vám mohl přitulit na gauči a společně mlčet. A prostě čerpat tu jistotu beze slov...
Každopádně psychologa bych klidně kontaktovala, ale ne na to, aby si povídal s dítětem, ale aby mě zkusil vysvětlit, jak to to dítě může mít a co asi může cítit a jak mu můžu pomoct já. Ne, že doktor přímo pomůže dítěti.

@cilkat krásně jsi popsala to, co jsem se snažila říct svým románem a zkušeností s introvertním potomkem 😄

podle mě přetrvávající moroův reflex. Vyhledejte si přetravávající primární reflexy

řešila jsem hodně podobnou situaci, už trošku vážnější s klukem a celý problém byl u mě a v mém chování .. potřeboval prostě úplně jiný přístup, pomohla až alternativní terapie pro nás oba, psycholožka nepomohla ani fň, akorát jsem dostala 12stránkový elaborát, který ale nenasměroval vůbec nikam