Holčička už rok upřednostňuje otce, nevím proč

Mám problém, kterým se už velmi trápím. Mám dvouletou holčičku, která zhruba ve věku jednoho roku začala preferovat otce. Znám ty případy, kdy se děti přivítají radostně s tatínkem, víc se s ním smějí atd. a když dojde na bolístku nebo strach, běží za maminkou - to ale není náš případ. Malá tatínka naprosto zbožňuje, uctívá, celkově se k němu chová, jak to obvykle vídám u dětí ve vztahu k matce. Ještě jsem nikdy u nikoho neviděla takový vztah dítěte k otci a zároven odmítání matky (bez zjevného důvodu)
Když ji něco bolí, volá tatínka. Přes den se na něj hodně ptá, každé ráno tropí obrovské scény, když odchází. Když někdy odcházím já, stává se že mě téměř "posílá pryč". Každé její pomazlení je pro mě událostí, odměnou...s tatínkem se mazlí pořád. Večer když nemůže spinkat, trvá na tom, že chce k tatínkovi, vynucuje si to i pláčem. Pokud k ní přijdu já a chci ji pochovat, křičí ještě víc, odstrkuje mě a volá tátu. Jsem samozřejmě moc ráda, že má vztah k tatínkovi, zvlášt když vím, že to vůbec není samozřejmost, je to asi i tím, že manžel je opravdu milovník dětí, umí to s nimi, malou také zbožňuje. Je ale strašně těžké, když mne v jeho přítomnosti odstrkuje, vyloženě nechce, s lehkým srdcem mává když odcházím(ne že bych chtěla, aby na mě byla závislá, ale občas se mi zdá, že je skoro ráda, že má tatínka pro sebe), ucukává když jí pohladím(ne vždy, ale docela často) apod. Podotýkám že dle svého nejlepšího svědomí se o malou starám, miluju jí nade vše a jsem přesvědčená o tom, že to není tím, že bych ji nějak zanedbávala, byla na ni zlá, přísná či cokoli jiného...Je nám to s manželem záhadou...Ještě nikdy jsem ve svém okolí a dokonce ani na internetu neslyšela o případu, který by byl podobný, tedy v takové míře. Když jsem přes den s malou sama, je to lepší, projevuje i náklonost, ale jen pokud tam není otec. Někdy mi připadá, jakobych byla cizí, po celém dni, kdy jsem s ní a starám se o ní, to prostě zabolí - zvlášt když si připadám jako nejhorší matka na světě a nemůžu přijít na to, proč to tak je...Jsem samozřejmě ráda za to, že miluje otce, ale je strašně těžké čelit tomu neustálému odmítání, které se táhne už rok a občas mi připadá, že se stupňuje...Navíc všude vidím a slyším, jak jsou pro děti osobou číslo jedna matky, což je dle mého názoru tak trochu i to, co matce dává energii zpět za celodenní a 24 hodinovou starostlivou péči...u nás to tak není, první osobou je ve všech směrech tatínek. Ovšem ta celodenní péče je pořád mojí doménou...