Maminky, nelitovaly jste, že máte děti?
Ahoj maminky,
děti zatím ještě nemám a i když je mi 34, tak mám pořád ten pocit, že mi to ještě "úplně netiká" 🙂 S přítelem si užíváme života, hodně cestujeme, máme se rádi...Děti ještě nejsou zcela na pořadu dne, i když už o nich byla samozřejmě řec. Občas hlídám děti svých kamarádek a je to celkem fajn, ale pak jsem ráda, že je zase vrátím a mám dost času na své aktivity. Žiju si víceméně život, který jsem vždy chtěla. Mám skvělého akčního chlapa, který se o sebe umí postarat a pracuje v perspektivním oboru. Máme podobné zájmy a mnoho plánů do budoucnosti. Když vidím některé unavené maminky, které kromě mimča nic jiného nezažívají, tak nevím, jestli bych chtěla měnit...Dokonce mi ta jejich role přijde jako málo radosti a hodně starostí, jestli mi rozumíte..Neberte to prosím osobně. Já vím, že děti vás i svým způsobem obohacují a přináší vám zase jiné zážitky, které mi bezdětné nemáme.
Asi budu za ukrutnici, ale i tak se zeptám: Nelitovaly jste někdy, že máte děti? Popř. že jich máte více, když by jedno bohatě stačilo? Je to otázka hlavně na akční mamky, které před dětmi měly mnoho aktivit a slušně rozjetou kariéru...
Předem děkuji za názory a všem přeju krásný víkend
Ono taky zalezi co kdo v zivote "pred detmi" dela. Nekdo ti rekne, ze ho to neomezuje, protoze nebyl treba nejak extra aktivni, nemel tolik konicku a rodinny zivot mu vyhovuje, konecne se ma kde realizovat. I kdyz urcite omezeni s miminem to je vzdycky. Dokud je male. Mne chybi moje aktivity hodne. Vzdala jsem se opravdu uplne vseho. Bohuzel muj manzel to povazuje za samozrejmost a jeste by si pral, abych mu delala 100% servis jako jeho matka. Prisla jsem uplne o svobodu. Ale to neni ditetem. To je manzelstvim. Proto pisu, ze zalezi jakeho mas chlapa.
@dokument To máš pravdu. Já třeba měla z prvního manželství dvě děti. Našla jsem si druhého partnera a ten mi 4 roky přemlouval do třetího dítěte. Nechtělo se mi, měla jsem zajímavou práci a holky už byly velké, taky jsem měla v živé paměti tu honičku. Bála jsem se, že tři děti nezvládnu. Jenže...můj druhý muž mi ohromně pomáhal, nakupoval, vařil, což dělá celý náš společný život / jsme spolu 24 let/ a vydělával peníze, že jsem mohla být 5 let doma a pak nastoupit na 4,5 hodinový úvazek. Taktéž dělám dodnes. Třetí mateřství jsem si díky tomu užila úplně nejvíc a dneska mám 20 ti letou báječnou holku.
To jste měla poslední dítě jako máma mě - měla mě v 39 letech, už se s tátou rozváděli. Litovala toho, ale nyní je jí 66 let, mě 28 let, máme si pořád co říct, a ikdyž už každá bydlíme jinde, voláme si skoro každý den. Říkala mi, že si mě užila nejvíc - už věděla co a jak, jsem její 3. dcera, měla nad životem nadhled, ségry taky mohly pomáhat (těm bylo 14 a 17 let, když jsem se narodila), a ikdyž jsem tátu nikdy nepoznala, "tátu" jsem měla 🙂 Rozhodně bych ale první dítě tak pozdě nechtěla, první dítě jsem měla v 27 letech a už to vstávání byl někdy "záhul" (hlavně u kojení co 1,5h), u dalšího dítěte už zase člověk ví co a jak, plno věcí tak moc neřeší...
@kukokuko ono se nejak neda litovat toho, ze mas deti. Je to proste uplne jina kapitola života a změna obrovska. Uz nemyslis jen sama na sebe, ale musís brát ohledy na ty male bytosti, které jsou soucasti tvého života. Ale zas na druhou stranu jim nemusíš podřizovat uplne vse. Ja mam 2 deti, studuji s nimi VŠ, pracuji, angazuji se v mistnim spolku pro deti a třetí máme na cestě. Když jsem ještě nebyla tehotna, chodila jsem si několikrát tydne zacvicit, proste si to udelat jak ti to vyhovuje pokud to jde. Samozrejme občas zlobi, ale to jsou deti, zlobily a zlobit budou. Když jsem je ale třeba včera videla při foceni, jak jsou roztomili, tak tohle všechno predci a jsem rada, ze je mame.
Není moc věcí, co by se nedalo zvládnout s dětmi. Jde spíš o otázku vlastního pohodlí a spokojenosti.
První dítě jsem měla když mi bylo 23 a nelituju vůbec. Dříve jsem si říkala, že jsem mohla ještě pár let počkat, ale na co?
Za pár let děti povyrostou a budou samostatnější. Mě bude po třicítce a můžu s zase více věnovat sobě a svým tužbám 🙂
ja jsem teda nikdy nemela moc rada debaty typu "neumim si predstavit zivot bez svych deti" - no ano, kdyz uz je mas, tak si neumis a hlavne nechces predstavit, ze bys je nemela. Mas k nim vztah a proste jsou tady a mas je rada. To celkem nema nic spolecneho s tim jak si predstavit zivot bez deti . Kdyz uz je mas, tak bez svych deti si to neumis predstavit, bojis se o ne, aby se jim nic nestalo, reknes si, zivot bez MEHO ditete - ja to mam spojeny spis s nejakymi hororovymi predstavami, ze ho zajede auto apod. Takze to si predstavovat nechci. Kdyz uz ten vztah existuje, tak je to jaksi mimo takovou debatu. Ale zivot bez jakychkoliv deti, ktere jsi nikdy nemela, muze byt porad bohaty, krasny. Jenze dokud je nemas mozna si reknes, jake to asi je... mas pocit, ze ti neco chybi, protoze ostatni rikaji to, co jsem vyse napsala. Uprimne, hodne se to precenuje. Nabaluji se na to dalsi a dalsi vyznamy, myty, predstavy... Nejen ja, ale vic lidi to tak ma, kdyz se mi narodil syn, myslela jsem si, ze se NECO stane, prijde nejaka bomba a bude svet jinaci, kdyz o tom vsichni tak mluvi. Tak ne 😅 Svet se nemeni, trava neni zelenejsi, mysleni se ti nezmeni. Jenom budes mit dite. Je to krasny, mas ho rada. Ale svet kolem se fakt nezmeni (myslim nejak radikalne, samozrejme, ze denodenne se vsichzni a vsechno menime, tak to nemyslim) 🙂
Nečetla jsem celou diskusi, ale přidávám svůj pohled. Lituju, protože to mateřství v sobě nemám. Protože jsem si vztah k dceři budovala pomalu a složitě a určitě jsem nasekala spoustu chyb (chuděra, co asi jednou bude svýmu psychoterapeutovi vyprávět....). Samozřejmě že teď už si to bez ní představit nedovedu. Ale dost jsem uvažovala o dobrovolné bezdětnosti (nakonec mě manžel zlomil, dítě strašně moc chtěl, a jak se k tomu "tatínkování" staví teď, to by bylo taky na román...), mít děti není povinnost. Kdo je chce, ať je má, kdo je nechce, ať je nemá a kdo se nechá dotlačit okolím, bude se v tom plácat a občas si sem tam zalituje, do čeho se to vrhnul 😎
@kukokuko Lituji pokaždé, když vylejou polévku na právě vytřenou podlahu, když zkouší malovat pastelkami na zdi, když vysypou kapsičky plne pisku do postele, ...atd. atd. Na druhou stranu, když vám pak zasislaji, že vás maji rády a stýskalo se jim po vás, tak na všechny hříchy zapomenete🙂
@mon_88017 A jsi si jistá, že fakt lituješ? nejsi jen moc kritická sama k sobě? Chyby děláme jako rodiče všichni a to že si je někdo neumí přiznat neznamená, že je lepší rodič. A ty že si je umíš přiznat neznamená, že každý terapeut z jejího vyprávění spadne ze židle. Třeba ona prožije život v pocitu, že měla fajn mámu a chce to mít jednou s dcerou stejně🙂
@kukokuko Jestli víš, že děti nechceš a jsi přesvědčená, že tvůj život neobohatí, tak je naprosto v pořádku, když se takto zařídíš. Rozhodně bych nikoho s tímto názorem neodsoudila, je to opravdu každého (spíš tedy každé ženské) věc. Nicméně i když já taky nejsem rozhodně mateřský typ, podobně, jako to popsala @mon_88017 , žádné biologické hodiny nemám a nikdy mi nezačaly tikat, nastala doba, kdy mi každej den přišel stejnej a i když jsem byla se s vým životem spokojená, tak s vědomím svých zdravotních problémů a přibývajícího věku jsem prostě začla na dítěti pracovat. Nechtěla jsem se dostat do bodu, kdy najednou strašně chci a už to fakt nejde. I takto to byla pořádná fuška. 🙂 Nejsem nadšená, že musím pořád po někom uklízet, pořád někoho nesamostatnýho hlídat, pořád se o někoho bát, nebýt si jen sama pro sebe, o finanční stránce ani nemluvě atd., ale je pravda, že "litovat toho, že mám dítě" mě nikdy nenapadlo - to jsou i na mě silná slova. Štve mě, vztekám se na něj, nejednou dostal, ale nelituju toho, že ho mám.
Pokud se rozhodneš pro bezdětnost, přeju ti, aby to bylo opravdu finální rozhodnutí, které nikdy později nezměníš.
@kukokuko taky jsem neměla na děti myšlenky, ale všechno má svůj čas. Nejraději bych to odkládala, ale chtěla jsem stihnout první do 30, prostě u ženy se věk neošidí. Otěhotněla jsem a brala to tak nějak, že se to nějak udělá... Nic jsem nevěděla, v okolí žádné malé děti nikdo neměl, co jsem nenašla na netu, to jsem nevěděla. Tak nakonec stihnu do 30 dvě děti 🙂
Jsem hodně racionální, bez dětí jsem být nechtěla, a na ně jsem se ještě necítila, ale prostě nastal čas. Teď jsem spokojená, ne že bych se na mateřské vyžívala, ale jak celé dny s malým prochodím po lese a po hřišti, kdo se dostane v úterý na celý den do zoo nebo do města 😉 je to fajn, než být zavřená v kanclu. Taky mi to chybí, ale občas trochu pracuju a je to supr. A to nemáme ani babičky 😉 S dětmi je to jiné, ale zase je jiné vyžití. A je fakt, že kdeco jde dělat stejně i s dítkem. Chystáme se do Alp a v létě k moři. Neříkám s miminkem, ale pár měsíců se překulí rychle.
Taky znám lidi, co teď lítají po klinikách a šílí. Pokud by ti nevadilo případně být bez děti, tak proč se někam hnát. To já si nedovedla představit, že třeba v 60 nebudu mít rodinu a v 80 budu na světe sama.
aktivní maminy jsou aktivní i s dětmi ,neboj .Styl života vaší rodiny a její zájmy si určujete sami.Faktem je ,že všechno je jiný ...shanět víc letenek ,baby frienly destinace ....je to trochu jiné cestování ,ale zase objevíš nové věci a nové zážitky ,které byste ve dvou neměli . Neznám moc lidí ,co by litovali ,že mají děti (přece jen za 20 let ti vypadnou z domu ),ale znám hodně lidí ,kterí litovali ,že děti nemají ,zvlášt u žen ,čas uběhne jako voda a od 42 do konce života se mohou užírat a ono už to nejde a kamarádky mají rodinu a vnoučata a když partner zemře zbyde ti prázdnej dům a 5 koček .
Já to v sobě také nemám - někdy přemýšlím, čim to mohlo být? Je to mnou? Nebo tím, že při porodu jsem malého viděla až za 12h? Neproběhlo tam to prvotní pouto, napojení...nebo co... 😢 Sama nevím, mám ho moc ráda a nedala bych ho, ale občas si říkám, proč jsem tak spěchala..Malý je moc krásný chlapeček, poutá pozornost, je šikovný, velký, hbitý, má to být vysoký statný muž, ale budu mu dobrou matkou? Přítel si s ním vydrží hrát tak 15minut, jakmile začne malý békat o jídlo, nebo plínku, tak mi ho dává, že mám "pokračovat já"...Někdy přemýšlím o tom, že přítele nechám na rodičáku a já se zase zapojím do pracovního provozu, ale když jsem tohle doma nastínila, tak mě rodina totálně zazdila s tím, že jsem MATKA, tak se mám jako matka starat...
Synovi je 15měsíců. Měla jsem slušně rozjetou karieru, cestovala jsem, a konečně potkala chlapa s kterym jsem si dokazala predstavit mit rodinu. Mrnous se narodil v mych 30ti. Jsou momenty kdy toho mam dost, nejdriv prdy, pak jsem prisla o mliko, hlad, pak super vztekani a tvrdohlavec s.r.o. (asi je po mamince 😀 ) a hlavne zuby + je silenej akčňák, věčně boule všude atd. Vsechno hodne proziva takze jsou dny kdy se nezvladnu najist , pomalu dojit na wc, karieru vymenil rodicak kdy sotva vyjdu a vis ty co? Nelituju jedineho dne. Samozrejme mam obcas splin, občas i brečim , přemýšlím i nad tim že se vratim do prace.... Ale nelituju ničeho. Stačí pak jediný úsměv, když mě obejme, dá mi pusinku, pomazlí se.... vezme mě za ruku. Těch momentů je čim dál tím víc a je to super. Ale ano... přemýšlím jestli budu chtít druhé (nervy, finance) . Každé dítko je jiné, každá maminka je jiná, dělej to co si myslíš že je pro tebe nejlepší!
@astyna Těžko říct. Já se nikdy nehrnula ke kočárkům, nikdy nešišlala na cizí mimina...ani na vlastní neteře. Porod jsem měla dost šílenej a po takový šichtě by po mně mohl chtít nehynoucí lásku na první pohled vážně jenom úplnej magor.... prostě asi špatná konstalace hvězd a chyba v matrixu či co.
Manžel taky dělá tatínka jenom když se mu to hodí (rozuměj když po něm to dítě nic nechce), takže jsem na to zůstala více méně sama. A ještě jsem na vsi za krkavčí matku, když jsem holku ve dvou letech šoupla do jeslí a šupajdila do práce. Ale co je lepší: kdyby bylo dítě doma s naprosto vyčerpanou a nas*anou matkou, která už nezvládá ani sama sebe nebo že je mezi dětma s milejma tetama, učí se nový věci a má každej den jiný podněty k rozvoji? Ano, jsem matka a mám se starat, ale vocaď pocaď 😎
@mon_88017 na okolí se neohlížejte... když jde člověk dřív do práce, tak se to okolí nelíbí a když zůstane doma, tak také ne.... člověk si musí život zařídit tak, aby vyhovoval jemu...
maminka v pohodě je hodně podstatná... denně míchám Bachovy esencem vyčerpaným maminkám a vidím jak to dopadá na děti 😉
hodně důležitá je péče o sebe, nějaké zájmy... děti potřebují nejen péči, ale v pozdějším věku také maminku jako inspiraci 🙂
@astyna může to být i tou adaptací po porodu 😔
a někdy je to prostě vyčerpání a rutina, začátky nejsou moc jednoduché....
vydržte, syn je asi ještě malý?
jinak pokud je Vám na MD opravdu mizerně, tak bych o návratu do práce uvažovala... není žádná povinnost být doma 3 roky.... v ČR trochu chybí v tomhle tolerance, jako by každý musel být doma 3 roky a mít 2 děti - a to páreček 🙂
@mon_88017 presne, nevidim na tom vubec nic spatnyho, naopak ! 🙂
@bachovy_esence_poradna ja myslim ze nejen v pozdejsim veku, porad stavime sebe na nejspodnejsi misto a ty deticky to vidi. Spokojena maminka je zaklad. Ikdyz to samozrejme neni snadny
@kukokuko jsme stejně staré 🙂 já moc dlouho po dětech moc netoužila (asi tak do 28), ale vždycky jsem věděla že jednou je chci 🙂
před mateřskou jsem měla super práci, možnosti pracovního růstu, s manželem hrozně rádi cestujeme.
u prvního dítěte se mi podařilo pracovat z domu, pak už ne (u nás v práci musí být důvod pro práci doma, třeba že v práci nestíhají dokumenty, dělám v laborce), s dětmi cestujeme i tak, pravda většinou za rodinou, ale vždycky najdem i něco pro nás, když je manžel v Praze na služebce jedeme občas za ním a já obejdu kamarádky ze studií (samozřejmě s dětmi) a třeba i nějakou kulturu, teď jsme byli v ZOO a muzeum vláčků (tam bych šla i bez dětí, jsem blázen), loni jsme letěli (děti rok a 1/4 a 2,5) za kamarádkou do Milána, když je tady na návštěvě švagr se synem pravidelně vyrážíme na výlety, přizpůsobené dětem
za chvíli jdu do práce, nakonec přesně na místo, které jsem chtěla, vracím se po dvou dětech a necelých 4 letech, nemáme babičky, všechno táhnem sami (hlavně já, manžel mívá mnohdy celotýdenní služebky), pravda občas je to hrůza (třeba manžel na služebce, já střevní chřipku a nespící dítě), ale zatím jsem nikdy nelitovala že jsme se pro děti rozhodli a máme je
Dítě jsem chtěla i přez finanční situaci do které by mnozí dítě nepřivedli. Ale podnájem byl suchý, voda teplá, vařit bylo na čem a občas i něco do hrnce. Dokonce se našli peníze i na postýlku, kočárek a jiné drobnosti pro dítě.... Po vysilujícím porodu (na který ale ráda vzpomínám) jsem ten šedo-modrý uzlík taky hned nechápala, ale hned v noci po prvním pochování v náruči jsem si ho zamilovala.... Asi do 8mi měsíců mě láska neopouštěla a já dělala vše podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, pak přišlo pekelné období, kdy dítě projevilo svou paličatou, umíněnou povahu (zcela určitě po tatínkovi) a my dlouho bojovali, udělala sem několik chyb kterých budu ještě dlouho litovat, párkrát si zašla k psychologovi a k synovi zase našla tu správnou cestu a né jen povinnost. Teď jsou mu dva roky a já odmítla možnost "prodat" ho do školky, protože si chcu období kdy se s ním dá domluvit užít a né ho šikovného a hovného předat nějaké jiné ženské která si jeho zlaté období bude užívat. Ostatní maminy z vesnice na mě možná budou hledět jako blázna ale co už....
I přez to jaké to občas může být náročné, jsem nikdy nelitovala a litovat nebudu. A všem okolo sebe doporučuju nenechat si do volby jestli a kdy mít děti kecat. Oni je za vás nebudou mít denně za zadkem 😉 A ani váš partner není ten kdo by to měl rozhodnout, pokud se nechystá jít na mateřskou 😉
Určitě, o tom chlapovi je to hodně, to bez debat...Já vím už dávno, že dítě jedině s chlapem, který se o sebe umí postarat, tj. zapnout pračku, občas něco uvařit atd...Prostě mamánka nebrat...Až budeme mít děti, tam mi přijde normální, že se se mnou v péči o prcka podělí, i když více to bude logicky na mně, když budu na mateřské...
Je mi 29 a mám 3 děti cca po 18 měsících (nejstáršímu jsou 3 roky a kousek), prvních dvou jsem nelitovala, litovala jsem třetího a nechtěného těhotenství. Protože už se dvěma dětmi jsem toho měla nad hlavu, ale čím dál víc se ukazuje, že jsem vlastně neměla litovat čeho. Mám doma teď dvě děti v období vzdoru a často jediný, kdo se na mě za celý den usměje je 5 měsíční miminko 🙂 Musím říct, že děti mě v aktivitě nijak moc neomezují, samozřejmě je nutné se jim v určitých věcech přizpůsobit a většinu aktivit dělám se dvěma a asistenty a jedním přihlížejícím. Už bych to za nic nevyměnila, na druhou stranu mi občas chybí ten život "bez dětí", kdy jsem mohla vyspávat o víkendu, jak jsem chtěla a jít do kina večer a ne odpoledne, protože večer prostě neseženu hlídání.
Život bez dětí se dá určitě prožít hezky a naplno, na druhou stranu by toho člověk mohl později litovat, protože např. cestovat a užívat si života může člověk s trochou štěstí i v pozdějším věku, ale ty děti už pak nejdou ...
Viz předchozí komentáře, po 5 letech manželství, se ukazuje, že to manžel nezvládá a děti mu vlastně nikdy neseděly (hlavně ta celková péče o ně). Vypadá to na rozchod a já nejspíš zůstanu s dětmi sama. Jinými slovy měli jsme děti v tom správném "biologickém" věku, ale přesto to bylo nejspíš moc brzy.