Povedlo se vám mít všechny děti nenáročné?

Kamaradka ma dve ditka a jedno bylo jako to tvoje nenarocne, zlate, ale u druheho si to opravdu vybrala 🙂, maly je uplakany, porad na rukach, bez mamky ani ranu a tak dale, uz z toho trochu sili, ale zase rika, ze kdyby byl maly prvni, tak do druheho by asi nesla 🙂.

@brokovich Tak to mi doma roste to nejchytrejsi ditko 😀

První dítě - šílené těhotenství, ale fakt šílené, absolutně nejhorší doba v mém životě, samý problémy, prostě psycho..porod vyvolávaný, po třech dnech ukončen sekci.
Dítě zlaté, téměř neplakalo, spící celou noc od třetího měsíce, prostě za odměnu.
Touha po druhém dítěti.
Druhé tehu standardní, celkem normální prubeh, porod plánovaná sekce.
Uřvaný mimino, vyžadující neustálou mou náruč, přítomnost, mrnavej terorista, za týden ma rok a ještě nespal celou noc, když se vzbudí jen třikrát, jsem šťastná..
Každej jinej.

@robin92 to říkám taky, že kdyby byl Ondra první, tak do druhýho nejdu 😀
Takže to tak.melo být a jsem moc ráda, oba jsou miláčci a jsem ráda, že je mám.

@78marcela 😀, jo jsou to nasi milacci, at jsou jaci jsou 🙂

Nevím, jak jsem si to zasloužila, ale máme čtyři naprosto nenáročné děti 🙂. Probdělou noc si za těch 9 let vybavuji pouze jednu - když nejstarší syn dostal v 18 měsících zápal plic. Vstávat v 7 hodin ráno (pro mě tragédie 🙂 ) jsem musela začít až se začátkem školní docházky. Prostě v noci se u nás spí, vstávám jen na kojení 1x, max. 2x za noc na 10 minut. Po kojení položím do postýlky a zase spíme. Všechny děti milovaly kočárek, svoji postýlku, v prvních měsících života prospaly skoro celé dny, jsou klidné a hlavně na veřejnosti většinou budí dojem těch nejhodnějších dětí na světě. Třetí dítě v pořadí má sice trochu náročnější povahu, ale pořád je to v rámci mezí v pohodě. Bohu díky, všichni jsou zdraví, žádné nemoci, rýmičky a kašlíky neznáme, jen výjimečně. Všichni se mě ptají, jak to děláme, že máme takové děti a já už nevím, co odpovídat, protože fakt nevím. Je pravda, že oba s manželem jsme klidní a podle našich maminek jsme také byli naprosto dokonalé děti - od narození až do dospělosti. Asi to tak má být, protože já mít náročné dítě, tak si s ním asi nevím rady. S každým těhotenstvím mám obavy, že už jsem si všechnu tu pohodu vybrala a teď to dostanu nazpět i s úroky v podobě nespícího a divokého dítěte. A ono ne 🙂. Náš nejmladší, který má čtyři měsíce, je úplná třešinka na dortu - trpělivý, se vším smířený, se vším spokojený. A místo toho, abychom už ten počet dětí uzavřeli, máme touhu jít ještě do jednoho 🙂.

Vašík - těhotenství jsem si užívala (ale mimo to jsem měla hodně stres v práci a několik úmrtí blízkých, takže nevěřím že stres a pláč ubližuje... Vždycky jsem ale miminku v bříšku vysvětlila proč jsem smutná, unavená atd.). Porod nádherný. Prvních pár měsíců dovolená, která postupně přešla v zábavu s parťákem. Ale je mi blízké kontaktní rodičovství, respektující výchova, bezplenková komunikační metoda a moje dítě nezná chvíli beze mě/táty. Spí s námi, jí s námi, pracuje s námi atd. V noci už spí nonstop, ale do 1,5 roku tak třeba 3x napít a hned spát.
Barborka - těhotenství pohoda, ale nebyl moc čas si ho nějak vychutnávat s mrňousem po boku (jsou od sebe 19 měsíců). Porod nádherný. Narodila se nám spokojená, usměvavá holčička. Stačilo pár prvních týdnů na sehrání se nás všech dohromady (a zjistit, že to co platilo na první neplatí na druhé) a paráda. Budí se v noci tak dvakrát, napije max vykaká a spí dál.
Každý je jiný, každého baví něco jiného a potřebuje něco jiného a podle toho se já snažím jim vyjít vstříc. Ale ano, poslouchám jak mám super pohodové a hodné děti "nenáročné".
Ale jsem často večer utahaná jako kotě a říkám si, co bych dělala mít ta "náročná" o kterých člověk slyší...
Hodně s dětmi mluvím už od bříška, všechno jim vysvětluji, se vším se jím svěřuji (i že třeba zrovna vůbec nemám zdání, proč je nespokojené). Už v porodnici se mi smáli, že na ten malý uzlíček pořád mluvím.
Pláč beru jako jejich formu komunikace a nesnažím se ho jen utlumit, ale zjistit co tím dítě říká. Vývojové/stravovací/výchovné tabulky máme u zadku. A vychovávám si z dětí parťáky a sobě rovné. Takže podle mě je to i o přístupu, genech, stylu výchovy a atmosféře doma (a to my nejsme tichá klidná rodinka).

Jo ale jak tu někdo píše, co je pro mě nenáročné (nošení, uspávání, chování, kojení, společné spaní atd.) je pro někoho jiného náročné (chce mimčo jen položit a odejít nebo vozit jen v kočárku atd.)

@kukokuko Tak ony takové děti opravdu existují? :D Syn je pravý opak, jsem zvědavá, jaký bude druhý...

@kukokuko Nečetla jsem jiné příspěvky, reaguju jen na tvůj úvodní.
Nevím, co je náročné nebo nenáročné dítě. Já rozlišuju děti spíš na vychované a nevychované - přiměřeně věku, samozřejmě. Obě děti jsem porodila sekcí, takže podle "vědeckých" tvrzení by měly mít už od narození velký psychický hendikep, protože si neklestily cestu porodními cestami, ale měly to bez práce. Nekojila jsem, nenosila, neuspávala, ale ukládala. Nejsem matka, co se věnuje dítěti 25 hodin denně a ani ta, pro kterou je role matky naplněním života. Moje děti jsou v kolektivu vnímány jako samostatné, nekňouravé, neagresivní, společenské, pohodové, komunikativní. Tak je tedy hodnotí ostatní matky. Já na nich vidím spoustu chyb a jsem vůči nim spíš kritický typ. 🙂 Myslím, že vzájemný vztah máme hezký, máme se rádi. Takže když to shrnu - zastávám názor, že jaký si to uděláš, takový to máš. Buď jsem měla štěstí anebo teorie "láskou nerozmazlíš" nefunguje. Já ji rozhodně nepraktikuju a všechny děti v mém okolí, jejichž matky tento trend vzaly za svůj, mají v kolektivu problémy - od začlenění do něj, přes agresivní projevy chování až po základní nerespektování autorit. Tyto děti jsou pak označovány za náročné. 🙂

@soleilll Tak taky mám štěstí, protože u nás je to pravý opak a jsem ta co "láskou nerozmazluje", ale starší je v kolektivu stejný jak popisuješ ty své (u mladší se teprve uvidí, ale je víc společenská už teď než starší v jejím věku).

@soleilll určitě souhlasím s tím, co jsi napsala. Ale je otázka, co je to láska. Podle mě si velká část rodičů plete opravdovou lásku k dítěti s láskou opičí. Opravdová láska dává hranice, je přísná a kritická. Kdežto opičí láska udělá z dítěte boha a dá ho doprostřed vesmíru. To, že jsem nikdy děti nenosila, neuspávala, nespala s nimi v posteli přece neznamená, že je má láska k nim druhé kategorie a že správně milují jen ty, které nosí, chovají a uspávají.

@drzticka81 trápí mne ten křik, těším se až bude chodit a stát u toho WC sám,takhle trůním s hemeroidy deset minut a než se vrátím mimco poškrábany do krve jako bych si jej celý den nevšímala, ano,přijde mi to dost narocny, těším se až to budu vidět jinak,nicméně ta sociální izolace mi náladu nezveda

Podle me to neni ani o detech, ale jak se k tomu postavime. Prvni byla orvane, nespokojene ditko do doby nez se narodila mladsi sestricka. Jakmile jsem kolem ni prestala skakat na povel, tak se uklidnila. S druhou jsem dosla na to, ze neni nic spatneho na tom, kdyz miminko place, je to jeho zpusob komunikace a misto toho abych ho hned zacala zbesile chovat a uklidnovat jsem se snazila dojit na to co ho vlastne trapi a tim, ze jsem hodila sebe do pohody byla druha dcerka od zacatku klidna....

nepovedlo. už první stálo zato🙂))) ale jako žádnej nežitelnej extrém to nebyl. ale i tak doufáme, že to příště bude lepší:D občas to fakt nasere, když slyšíš/čteš, jak to má někdo jinak a ještě víc nasere, když má někdo pocit, že to jen děláš blbě. ale jako to je jejich problém🙂)

a není to tolik ani o genech, ani o tom, "jak si to uděláš"... někdo prostě takovej je. je to věc temperamentu, kterej se prostě projevuje hned.

@kukokuko starsi holcicka mi spala od tri mesicu celou noc, vubec se nebudila a to ji drzi az do ted, kdy jsou ji dva roky. O tom, ze ji rostou zoubky, jsme vubec nevedeli, najednou v sedmi mesicich mela ctyri. Od konce sestinedeli jsem zase mohla zacit pracovat, nechala me v klidu sedet u picitace i nekolik hodin. Odstavila jsem ji v sedmi mesicich, rano jsem naposledy nakojila pak uz mela jen UM a vubec s tim nebyl zadny problem. Od roka je ale hodne aktivni, ted uz je sidlo neposedne a nezbedne (viz moje diskuze o tom, co vsechno dokaze zlikvidovat behem jednoho dne). Druhe dceri je sest tydnu a je to pravy opak, kojim po dvou hodinach kdyz nechovam, tak place. Koliku nema nijak vyraznou, ale je hodne kontaktni a chce mou spolecnost prakticky porad (chova se vlastne jako standardni mimi) 🙂 Potrebovala bych zase od podzima delat, mam nasmlouvane zakazky, ale obavam se, ze si to moc maluju, ze to nepujde. Kazde dite je fakt uplne jine. A mimochodem, kdyz jsem cekala starsi, vubec jsem nevedela, ze jsem tehotna, jen mi pomalu rostlo brisko. Zadne potize, zadne nevolnosti... Nic. S druhou holcickou jsem ctyri mesice nevyndala hlavu ze zachoda, trpela jsem silnymi, celodennimi nevolnostmi, smrdel mi cely svet, zhorsila se mi plet a narovnaly kudrnate vlasy. Proste uplne rozdilna tehotenstvi a uplne rozdilna ditka... 🙂

Já teda ano, 4 děcka, 4 super těhotenství bez žádných nevolností či problémů, 4 dobré porody (jen ten poslední byl zatím nejbolestivější ze všech), 4 milionové děcka, spavá, neuplakaná, všechny od cca 6-7 měsíců spí celou noc, první 2 synové jsou teda větší spáči, ti další dva už jsou spíše skřivani, ale i tak pohoda...mateřskou si užívám, mám čas na sebe, na domácnost, zahradu i práci doma, chodím s nimi nakupovat, posedět na kávu nebo i do práce, jsou to zlaťouši 🙂...je fakt, že holka je víc ukňouraná než kluci, nebo že už ti starší držkujou, ale to tak prostě asi je už dáno 🙂 proto jsme ještě šli do pátého, které přijde v říjnu, opět těhotenství pohodové 🙂

@jajulin
Čtyři děti, klobouk dolů..To si prostě neumím představit, i kdyby byly sebehodnější. Já mám první děcko až ve 35 letech, takže prostě mám ráda už i tu svoji pohodu a jistotu. Ale je fakt, že ten počet dětí možná ještě nemám definitivně uzavřený. Jsem z prcka tak nadšená a v euforii, že o tom druhém ještě uvažuju. Ale je to zatím tak půl napůl. Mám to podobně jako ty, v noci se u nás spí. Kojení je tišše odbaveno do 10 min., partnera to vůbec nebudí. Kočárek pohoda, s postýlkou není problém...Opak si fakt neumím představit. Zrovna dnes jsme se vrátili z delší procházky ve 22.30, není problém🙂

@dc2015
Existují..Já jsem si už minutu po porodu říkala, že nechápu co s tím všichni tak nadělají, když je to taková pohoda🙂 A ten stav trvá i teď, když mu za pár dní bude už rok...Co my ale víme, třeba si to fakt vybere v pubertě a o to víc🙂

@ojo
Tak to je pěkné. Ty bláho, 5 dětí...To se dnes hned tak nevidí.

Znam par holek, co maji obe deti nenarocne, par, co maji obe deti narocne, par, co jedno tak a jedno tak, pak vetsinu, ktera ma deti proste tak nejak normalni a pravidlo tam zadne neni. Vzdycky me docela pobavi, kdyz se matky nenarocneho ditete placaji po rameni, jak je to jejich zasluha, protoze jsou super cool v klidu a delaji to strasne dobre, protoze jsou veci, ktere clovek proste neovlivni nicim a nijak. Treba starsi syn je pohodar a klidas, povahove tatinkova kopie, ale jako miminko ho trapily silene koliky, ktere pak plynule presly v zuby, s cimz samozrejme souvisel horsi spanek, nevrlost, uplakanost. Verim, ze nebyt techto vnejsich vlivu, byl by mnohem pohodovejsi i jako miminko, ale zpusobit aby ho nebolel rust zubu proste neovlivnim ani kdybych byla ten nejvic zenovy buddhisticky mnich, co stravil cele tehotenstvi na pokraji nirvany a rodil z ruzoveho oblacku, zatimco mu dva jednorozci delali manikuru🤷‍♀️
Mit nenarocne dite je podle me hlavne dilem stesti, ze se miminku vyhnou zdravotni potize, nahoda a pak povaha, proste temperamentnejsi miminko bude vetsi divocak.
Clovek proste nevi, jake to dite bude, dokud se nenarodi, neda se to vubec predvidat. Nedavno jsem se na hristi bavila s pani, matkou peti deti, ctyri kluci a pak na zaver holcicka “za odmenu” — a rikala, ze je naprosto silena, ze si myslela, ze jakozto ctyrnasobnou matku ji nic neprekvapi, ale ze ta holcicka vyda za ctyri kluky a fakt masakr.

@dora13 ja si myslim, ze to ovlivnit jde a hodne, obe holky jsou narocnatka, ale tim, ze jsem pozitivnejsi se to proste lepe snasi. Nema cenu jim vycitat neco za co nemuzou, tak se proste cely den a program prizpuspusobuje jim. Starsi do dnes nespi celou noc ani nahodou, mladsi uz obcas jo, vytrpeli jsme si se zubami, koliky, ted u starsi zachvaty vzteku, ale tim, ze jsem vklidu ja, mi prijde, ze to lepe zvladaji i devcata. Byt hromadka nervu bude to 100x horsi...

@kukokuko Ono je všechno v životě něco za něco, tím se utěšuju 🙂)) Obecně (ale jen obecně) třeba platí, že více neklidné bývají děti, co moc přibírají (koliky, prdy). Jsou ale o něco víc zase napřed...

@cervenka36 ono se furt rika, jak rodice na deti prenasi nalady, ale uz ne to, ze mit narocne dite ty nalady u rodicu zpusobuje..je to vzajemne

a neverim tomu, ze treba lehka nervozita se prenasi na dvoumesicni dite a presto nejvic plactive byvaji deti okolo 6-8 tydne

Mne by se třeba hodila rada,jak řešit situaci u tříměsíčního miminka,které ještě nerozumí. Je silně kontaktní,takže jsme celý den a noc na sobě jako magnety, kojim dle libosti, už vůbec nekoukám na čas, jako na začátku,kdy nepapal,jsem prostě ráda,že se chytl a je při chuti. nicméně po kouscích 3-4x pres den, fakt musím něco třeba deset minut sama. A ten tříměsíční uzlík z pláče přejde do vzteku ( opravdu poznám vztek), kdy se rve za ouška, škrábe se do krve. Když to udělá po celém dnu,kdy už často sotva stojím, tak brečím s ním. Jako fakt můžu být pozitivní, když to vidím přes sklo ze sprchace,že to dělá? Samozrejme se snažím pozitivně přiskočit, co je to tady za nezbedu, ale když třeba prevlikam bodynko na rukávu od krve,tak prostě už brecim. Spinkáme spolu, jen se pohnu už je vzhůru a krici, bolí mne celý člověk ze stejných poloh x hodin v kuse. Na miminko jsem čekala dlouho, miluji ho, ale co bych mohla optimalizovat? Opravdu jsem kolem sebe znala jen ženy po čtvrt roce na částečném úvazku a ve volných chvílích po kavárnách, Už teď je mi jasné,že do funkce v práci se nebudu moci vcas vrátit a doma jsem ráda, když udržují čistý sporák ,WC a své tělo. Přejde ten křik někdy? Je normální i ten vztek? Pracovala jsem hodně s lidmi, teď s miminkem je to na veřejnosti opravdu velký stres, otázku proč brečí úplně nesnáším,protože sama odpověď neznám. Samozřejmě,ze kontroluji vše, co by to mohlo být,dávám mu celý svuj den a není spokojený. Jsou i světlé chvilky, to pak snažím využít na maximum, v těch krátkých chvílích je moc sikovny

@garalela Optimalizovala bych leda hlídání od někoho :D Já si přijdu totiž nejlíp, když je tu máma, pohlídá, pomůže nebo prostě jen nejsem sama. A prima je to venku, malej se trochu (trochu) víc zabaví, já taky, jsme na sluníčku...

Prcek mi nikdy nebrečel, ale teď se naučil vztekat. Někdy se u toho vztekání i směje, takže bych řekla, že si prostě chce něco vynutit neb je z něčeho frustrovaný. Nejde mu ještě plazit, i když chce. Spadne mu hračka tak daleko, že na ni nedosáhne. Chce pití, ale je mu z toho kojení vedro, jak musí sát. Tak seberu prso, řve opět, protože má ale pořád žízeň :D A tak dokola :D Já teda doufám, že jak se naučí plazit a nejlíp i chodit, tak bude od vztekání aspoň trochu klid, protože mi to strašně leze na nervy.

Jo a co mi tedy pomáhá je řízené dýchání. Dám si pauzum vydýchám se, prcek se někdy taky zklidní a můžem v klidu pokračovat třeba s tím kojením.

@kukokuko Já třeba nevěřím, že je to výchovou... Podle mě hraje roli i zralost nervové soustavy, geny... Ale třeba jen omlouvám vlastní neschopnost, co já vím... Nicméně syn nikomu neubližuje, s dětma ok, ale je to čertík. Od roka a půl je to mnohem lepší, ale miminkovský věk byl náročný.

@cervenka36 jiste, ze samozrejme se vsechno se lip snasi, kdyz je clovek v pohode, to vubec nerozporuju, ale to nemeni nic na tom, ze ani tim nejpozitivnejsim pristupem neovlivnis, aby tvoje decko nemelo koliky🤷‍♀️ Muj starsi synek proste prvnich par mesicu stravil v bolestech briska, zkouseli jsme vsechno a i tak fakt trpel a jsem si dost jista, ze by ho bolelo, i kdybych byla pozitivni a dobre naladena jako Jan Zakopcanik a Dalajlama dohromady, to proste nema s osobou matky co delat🤷‍♀️