Spaní miminka u rodičů. Jak to máte nastavené vy?
Výzkumy zaměřené na raný vývoj ukazují, že fyzická blízkost v prvních letech života hraje zásadní roli v tom, jak se dítě učí zvládat stres a vytvářet pocit bezpečí. Děti, které tráví více času v těsném kontaktu s pečující osobou, získávají během prvních tří let tisíce hodin doteku navíc... a právě tento kontakt ovlivňuje procesy v mozku i tělesné reakce dítěte.
Blízkost podporuje zklidnění, stabilnější reakce organismu a postupné učení se návratu do rovnováhy. Nejde o vytváření závislosti nebo „špatných návyků“, ale o přirozený způsob, jak se nervová soustava malého dítěte učí reagovat na svět kolem sebe.
Vy jste pro své dítě prvním vzorem klidu. Prvním modelem toho, jak zvládat emoce. To, co někdy působí jako „přilnavost“, je často jen přirozená snaha dítěte zůstat u člověka, u kterého se cítí nejbezpečněji.
A tím člověkem jste vy.
Tohle téma dnes mezi rodiči vyvolává různé pohledy a zkušenosti.
Jak to máte nastavené vy?
Co vám fungovalo a co naopak ne?
Pro me bylo spolecne spaní s dětmi přirozené. Muj mateřský instinkt my velel, ze to tak ma byt a tim jsem se řídila. Obě dcery s námi spaly dlouho.
Některé ženy nebo všeobecně rodiče až zpětně hodnotí, co mohlo být jinak. Přáli by si, aby se o společném spaní, uklidňování, utěšování, mazlení, objímání atd. mluvilo mnohem víc a aby se méně nutil drsný spánkový trénink. Když se dívají zpět na první roky v roli matky, otce, přejí si, aby se více podporovalo to, co už tehdy považovali za správné pro děti a svou rodinu...
Já to u obou dětí dělala tak, jak mi říkala intuice, čili byly stále se mnou nebo manželem. Pamatuji si jakoby to bylo včera, když mi někteří říkali, že si je rozmazlím a budu je mít u prsu nebo zadku do dospělosti... nuž, není to tak. Nikdy jsem je nenechala jako miminka nebo už i větší děti vyplakat a protože jsou oba, stejně jako i já, velmi kontaktní typy, na společné spaní, tulení a mazlení jsme si přišli hned od porodu 🙂 Na druhou stranu znám děti, kterým kontakt doslova vadil - neusly ve společné posteli s rodiči, byly úplně nerzvózní, když je někdo uspával v náručí a hušal s nimi - prostě chtěly klid, samotu a v postýlce usnout bez někoho druhého.
@jennyska Jojo, presne takove nekontaktni mimnko jsem jedno dite mela, jako spat v me blizkosti jo, ale s vlastním prostorem, tedy postylka bez bocnice prisunuta k posteli, ale primo v posteli to spal spatne. Zato druhé bylo lepidylko.
Mám 4 děti. Starší 3 vždy spali se mnou až dokud sami neřekli, že chtějí do své postýlky. Bylo to u všech mezi 3.-4. rokem. Nejmladší má 4 měsíce a spí samozřejmě také s námi a také bude, dokud sama bude chtít. Starší usínali u kojení. Nejmladší usne málokdy u kojení, ta chce večer do náruče a houpat a nosit. Děláme to tak, jak chce.
Dvou a půl letá dcera spí s námi v posteli a šestiletý syn v ložnici s tím, že si k němu alespoň na část noci chodíme lehnout (sám si řekne, že chce objímat 🙂).
Taky spí syn pořád s námi a bude, dokud to bude potřeba. A i kdyby byl starší a pořád chtěl spát s námi, tak mu to prostě dovolím. Vůbec na tom nevidím nic špatného. 🙂
Já to u obou dětí dělala tak, jak mi říkala intuice, čili byly stále se mnou nebo manželem. Pamatuji si jakoby to bylo včera, když mi někteří říkali, že si je rozmazlím a budu je mít u prsu nebo zadku do dospělosti... nuž, není to tak. Nikdy jsem je nenechala jako miminka nebo už i větší děti vyplakat a protože jsou oba, stejně jako i já, velmi kontaktní typy, na společné spaní, tulení a mazlení jsme si přišli hned od porodu 🙂 Na druhou stranu znám děti, kterým kontakt doslova vadil - neusly ve společné posteli s rodiči, byly úplně nerzvózní, když je někdo uspával v náručí a hušal s nimi - prostě chtěly klid, samotu a v postýlce usnout bez někoho druhého.