• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme: Beremese.czModrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Tělesné tresty. Mají být? Od kolika let?

15. listopadu 2010 
ja si skor myslim, ze ide o to, ci telesne tresty povazujeme za vhodny vychovny prostriedok, alebo nie.
spominas, Berenika, ze kym je dieta male, je pripustne ho obcas placnut, ze aj tak nerozumie nasim argumentom.
aj male dieta rozumie viac, ako si myslime. moj syn uz v 3 mesiacoch chapal suvislost medzi tienom na stene a hrackou na hrazdicke do ktorej strkal ( a ktora ten tien vrhala).....

podla mna dieta nie je spravne bit nikdy. neexistuje vhodne, alebo nevhodne obdobie na slabsiu, ci silnejsiu bitku...
to, ze sa to napriek nasej snahe stane, povazujem za nezvladnutie situacie rodicom. sme len ludia, robime chyby, nemame nervy zo zeleza. ale netvarme sa, ze tym robime dietatu dobre.

este jedno mi stale nejde do hlavy: robi to matke dobre, ked dieta udrie? aky ma z toho pocit? z tejto diskusie mam pocit, ze niektorym sa to celkom paci....lebo ja som bola nestastna, ked som syna udrela.....
27. črc 2010 v 00:02  • Odpověz  • To se mi líbí
ne, rozhodně je to nepříjemný pocit a i já to považuji za svoje selhání, v naprosté většině případů jsem tomu předešla a když už se stalo, končila akce vysvětlením co se stalo a proč. prostě konkrétně sama za sebe - v té situaci, kdy jsem petra plácla třeba přes ruku, jsem jednala zbrkle, možná bezmyšlenkovitě, docela to vystihuje to "ujely mi nervy".
občas použiju takové to rázné pevné stisknutí- které znamená "ber na vědomí, že to, co říkám, je důležité a myslím to vážně", a pak si myslím, že plácnutí po plínce má stejný význam i dopad.
(ráda bych, aby bylo jasno: nemlátím petra, mmch je zrovna takový ten mudrlant, co potřebuje všechno vysvětlit, jen píšu, že se mi to už stalo - že mi ruka ulítla a upozornila jsem ho ručně - s citem. pořád mám tady pocit, že fyzické tresty jsou něco jiného, než o čem většina píše.).
27. črc 2010 v 00:21  • Odpověz  • To se mi líbí
diskuse mě motivovala k tomu, že jsem se zeptala staršího syna, jestli si myslí, že jsem ho někdy uhodila - ve smyslu trestu. řekl že ne, nikdy. a tak to je - jako batole možná dostal přes prsty, když je strkal kam neměl, ale potom to už nebylo potřeba - byl vychovanej:slight_smile:. ani v pubertě, když jsem měla co dělat, abych se ovládla, by mě nenapadlo ho uhodit.
27. črc 2010 v 00:26  • Odpověz  • To se mi líbí
(podotýkám, že k tomu nemám takový ten primitivní přístup - vždyt oni si to nepamatují - vím, jak dokáže prožitek z dětství ovlivnit další život, oběma směry, ale mám názor takový, že jeden mírný lepanec přes ruku nebo plínku nadělá v konkrétních situacích možná víc užitku, než škody, pokud máma má rozum a nestane se to jejím jediným výchovným prostředkem i do budoucna.
27. črc 2010 v 01:04  • Odpověz  • To se mi líbí
mne sa zase obcas pri tejto diskusii vybavi, ze aj zvierata placnu obcas svoje mladata. ked pozorujete samicu s mladatami, tak im kde tu - obcas placne, aj pohryzie.... "vychovava".
mozno aj u nas je to cosi ako pozostatok zo zvieracej minulosti a tazko sa tomu branime...



@berenika39 aj ja som sa syna vcera pytala, ci si pamata, ze som ho udrela... usmieval sa a krutil....a pytal sa, ci som zase na koniku. :grinning:
27. črc 2010 v 07:53  • Odpověz  • To se mi líbí
Když už jsme u těch vzpomínek na dětství, tak já mám taky jednu... Bylo mi asi jedenáct a byla jsem s rodiči a dalšími rodinami, ve kterých jsem měla své dětské kamarády, na týden na přehradě. Už jsme byli relativně velcí, aby nás rodiče nechávali "objevovat" okolí samotné a také nás pod dohledem nechávali jezdit na pramici v naší zátoce (všichni jsme uměli dobře plavat). Měli jsme ale hranici, za kterou už nesmíme. Jenže my ji porušili, a to opakovaně, už si to přesně nepamatuju, ale bylo to možná dvakrát, třikrát, poprvé bylo kázání a podruhé jsem poprvé v životě dostala od taťky facku jako vrata. Pocit to byl strašný, tenkrát mě to bolelo víc psychicky než fyzicky, ale hezky mi to pomohlo si uvědomit, že jsou prostě "hranice", které se nepřekračují a dnes vím, že ta facka byla skutečně oprávněná. Jak nás byla parta dětí, tak jsme prostě neznali míru... Možná nás neměli na tu pramici už po prvním incidentu pustit, nevím, ale nejspíš spoléhali na to, že jsme už rozumné děti a že nám to dostatečně vysvětlili, že mají o nás strach, prostě nám dali druhou šanci. Nebo myslíte, že nám to měli jen prostě po dalším porušení zakázat? To bych si myslím ani nezapamatovala a nikdy si neuvědomila, ani zpětně, jakou blbost jsem to udělala. A to jsem byla celkově velmi klidné a hodé dítě, bita jsem vlastně jinak nebyla.
Tím chci zkrátka říct, že občas, v nevyhnutelných případech, má podle mě takový "výchovný" prostředek své místo. Bít děti jako žito běžně za každou blbost je skutečně nesmysl a "zločin", jak tu někteří tvrdí, ale je opravdu potřeba rozlišovat mezi pravidelnými fyzickými tresty jako mnohdy jediným výchovným nástrojem (jak to třeba bylo u mého manžela, tam fungoval "odložený" trest typu: počkej, až přijde domů táta :unamused: ) a tím, když se dítě ve výjimečných případech tímto způsobem usměrní a třeba jako v mém příkladu "vrátí zpět do reality".
27. črc 2010 v 08:27  • Odpověz  • To se mi líbí
27. črc 2010 v 09:11  • Odpověz  • To se mi líbí
@luthien.k :wink: hezky napsané, ale bohužel jen pro nás kdo občas plácneme. Já osobně zase po jedné face nikdy už nechodila pozdě, dodržovala dohodu a dodnes, když spím u mámy, ví kdy přijdu a kam jdu. Je to máma a bude vždy a vždy se o mě bude bát ať je mně kolik je. Pokud bych nedodržela dohodu a nevrátila se např. ve tři ráno, v devět dopoledne nebyla ještě doma, bylo by po mě vyhlášeno pátrání. Pokud by se ukázalo, že jsem jen u někoho přespala, aniž bych dala vědět, po hubě bych od ní zasloužila i ve třiceti.
Za nás nebyly mobily a dohoda se musela dodržovat. Vzpomínám si, že jsem jako puboš občas kámoškám byla k posměchu, protože jsem byla jedna z mála kdo v tomto své rodiče respektoval a nechodil i o 4h později než bylo sjednané jako někteří. Už tenkrát jsem nechápala, že to těm rodičům nevadí a vymyslí následně max. tres nechodit ven týden. Pamatuju si, že z toho kámoši měli akorát tak srandu a steně trest nikdy neabsolvovali celý, když byli rodiče v práci, klidně si dovolili jít ven apod.

27. črc 2010 v 09:26  • Odpověz  • To se mi líbí
Já bych k tomu ještě řekla, že člověka opravdu hodně ovlivňuje, jak se k němu rodiče chovali v dětství, ale nejsem si jistá, že je to tak, jak píše Kubaka. Jako že koho rodiče bili, tak to považuje za normu a bije své děti taky. Není to spíš naopak? Že člověk nechce svým dětem dělat to, co mu jako dítěti vadilo? A ještě jedna věc, já si pamatuju z puberty (11-12 let) nekonečná kázání, co jsem udělala, proč to nemám dělat atd., hlavně od dědy, a můžu říct, že někdy bych radši držela facku. Což neznamená, že budu Tibora radši mlátit, jenom popsiuju svou zkušenost.
27. črc 2010 v 09:49  • Odpověz  • To se mi líbí
@vlastovka385 - proc je spatne pitvat mrtvou krysu? Curat ve sklepe asi neni nejlepsi, ale neprijde mi to jako vrchol hulvatstvi. Ja taky pitvala a bylo to super
27. črc 2010 v 10:43  • Odpověz  • To se mi líbí
@dana3262 No jestli pitvání mrtvé krysy považuješ za neškodnou hru.... moji oba rodiče jsou doktoři a manžel je veterinář, takže já vím, jaký všechny nemoci z té krysy dítě může dostat, myslela jsem, že je to evidentní....
27. črc 2010 v 10:47  • Odpověz  • To se mi líbí
@vlastovka385 každopádně pro manžela to musela být super průprava k jeho povolání, ne? :wink:
27. črc 2010 v 11:04  • Odpověz  • To se mi líbí
@aleachim no a kdo myslíš, že tu hru vymyslel? :grinning: :grinning:
27. črc 2010 v 11:06  • Odpověz  • To se mi líbí
27. črc 2010 v 11:10  • Odpověz  • To se mi líbí
mě to teda příjde jako pěkně nechuné, ale budoucímu veterináři bych to z zlé neměla :grinning: . Jen mě napadá, jak by se k tomuhle postavil tvůj můž, kdyby si takhle hrál váš synek?
27. črc 2010 v 11:11  • Odpověz  • To se mi líbí
27. črc 2010 v 11:11  • Odpověz  • To se mi líbí
@aleachim Já myslím, že by Tibora rozhodně nenechal bavit se tímto způsobem. Asi by mu vysvětlil, pročto nesmí dělat, ale jestli by dítě poslechlo, to je otázka.
Já jsem teda tu výchovnou knihu nečetla, třeba bych tam našla odpověď. Ale bavíme se tady o láskyplném stanovení hranic. No jo, ale co si budeme povídat, děti vědí, kde je ta hranice, ale vědomě ji překračují a sledují, co rodič na to. To dělá už můj Tibor, ví, že nesmí lézt do koše na smetí, ale pro něho je to hra, jamile se otočím, tak tam hned strčí ručičku, směje se a čeká, co já na to. Ve svým věku nemá kapacitu na to, aby pochopil, že se ve smetí nehrabe, protože je to fuj.On neví, co to znamená. A to není jenom o nebezpečných věcech, ale i o tom, že on je schopnej třeba zničit věc, která má hodnotu, třeba to kolečko u pračky, on nepochopí, že oprava stojí peníze, ho baví to zkoušet, jestli mě nachytá. Jasně, že ho za to nemlátím, ale na druhou stranu ho nechci nechat, aby si dělal, co chce.
27. črc 2010 v 11:21  • Odpověz  • To se mi líbí
@vlastovka385 u nás je to úplně stejné. Lucka moc dobře ví, kam lézt nesmí a když jí třeba něco nedám, tak schválně jde rovnou k tomu zakázanému šuplíku a začne tam krámovat. Nevěřila bys s jakým nadšením to jde udělat. Vypadá to jako, když mi nedáš sušenku, tak ti to tu vyhážu. V takovém případě ji přes ty prstíky plesknu. Myslím, že jí to nemůže bolet, protože ona je děsná citlivka a hned by brečela a tohle ani nezafňuká, spíš z toho má legraci, že dosáhla svého - rozlobila maminku :grinning:
27. črc 2010 v 11:43  • Odpověz  • To se mi líbí
Mno...
vek, ve kterem se obvykle zacina s pitvanim krys :wink: je zaroven vek, kdy uz misto zmydleni (placnuti) zabere spis to vysvetleni, ne?

Zkratka jestli uz mel manzel rozum na pitvani, tak mel jiste rozum i na pochopeni toho, ze je krysa mozna nakazliva...
27. črc 2010 ve 13:01  • Odpověz  • To se mi líbí
@majdula Majdul, ale tady nejde o to, že by to nevěděl, že se to nesmí dělat, tady jde o to, že věděl moc dobře a přesto to dělal :grinning: .
27. črc 2010 ve 13:20  • Odpověz  • To se mi líbí
No ono je taky dokázané, že psychicky deptat je často horší jak fyzicky trestat. Viz. co psala vlastovka, že občas raději po hubě než hodinové vysvětlování. Dost pubošů raději facku než brečící maminky bědující nad jejich blbostí. Ale tak zase je to o matkách a dětech. Každej asi pozná komu dát po hubě a komu něco vysvětlovat. Netři bych aasi v pubertě po hubě nedala a vysvětlovala vždy. Synovi či synovci, to se teprve uvidí s čím přijdou. Ale pokud bude po tatínkovi a zapálí jednou stoh, myslím, že ho facka čeká taky...
27. črc 2010 ve 13:39  • Odpověz  • To se mi líbí
@arietiska :grinning: Fakt zapálil stoh???
Samozřejmě se zde dámy na druhém názorovém břehu ohradí, že děti nedeptají ani psychicky ani fyzicky a aniž by to napsaly, tak jim to ráda věřím :slight_smile: My také doufám ne :slight_smile: Pevně věřím, že přes "drobné" názorové rozdíly se snažíme z dětí všichni vychovat slušné a zároveň zdravě sebevědomé lidi :wink:
27. črc 2010 ve 14:17  • Odpověz  • To se mi líbí
Ja nevim..asi to jeste nedokazu posoudit, dite mam jeste male, ale je to sranda s tim, ze je veterinar! :sweat_smile:
Tuhle me sestra napomenula kdyz jsme se 7-mi letym synovcem palili suche listecky a delali diry zhavymi sirkami do petlahve. Videla jsem to castecne jako rostarnu, ale zaroven to bylo bezpecne protoze jsem byla u toho a nedopustila bych, aby se spalil. Zajimalo by me, jestli si myslite, ze takovy pocin zpusobi to, ze diky teto zkusenosti o podobne veci prestane mit zajem nebo jsem ho naucila neco spatneho, co ted udela i sam nebo je schopen respektovat, ze se to smi jen za pritomnosti dospeleho?
Dalsi napomenuti jsem dostala kdyz jsme zavodili, kdo umi rychleji bouchat vareckou do hrnce. Opet pry spatna zabava.
Delala jsem v MS a je pravda, ze jsem deti casto rozdovadela a byl hluk a dusot, ale vzdy jen tehdy, kdy jsem to dovolila a castecne vyprovokovala. Deti me mely rady a velmi se bavily. A podle meho tohle potrebuji. Absolutne se vyblbnout. Treba zakricet jak nejvic to jde! Byla to legrace, ale samozrejme nasledoval koberecek. Nekterym ucitelkam to prislo fajn a jinym nepripustne.
Skutecne casto zaznamenavam, ze dospeli zakazuji detem veci, ktere jim zakazovat nemusi a bohuzel i naopak (napr.chovani deti v obchode nebo v restauraci je nekdy priserne a rodice nereaguji). Myslim, ze deti miluji lumparny, potrebuji adrenalin a zesileny prehravac jim asi tezko uskodi. Rodic by mel byt vic partner, ale je to nekdy tezke kdyz se k tomu musi zvladnout jeste cela domacnost..neni na to klid.
27. črc 2010 ve 14:20  • Odpověz  • To se mi líbí
@vlastovka385 to je právě ten boj o moc. Manžel věděl, že nemá něco dělat, a přesto to udělal. Proč? Aby ukázal rodičům - já se vás nebojím, klidně mě zmla´tte? Nebo ho to zajímalo prostě tak moc, že hrozba trestu nebyla strašákem? Nebo si tímto podvědomě vynucoval pozornost rodičů? Důvodů asi může být více.

A ke kázáním - řekla bych, že lepší než moraliyzovat, poučovat ...je chtít po dítěti návrh, jak vzniklý problém řešit. Co s tím udělá? Vyslechnou dítě a eventuelně jemně pár větami nasměrovat, vysvětlit podstatu věci, ale neříkat mu nejprve jaký je prevít, že něco provedl, vzít to přes vlastní dětství a vlastní úctu k rodičům až po obsáhlý manuál jak se má dítě chovat - to opravdu děti neberou a ani jim to nic nedá. Obecně se maj pravidla nastavovat v době klidu, a při incidentu ona pravidla připomenout. Pokud se jedná o ojedinělou záležitost jako je pitvání krysy - pak zkusit výše uvedené.
27. črc 2010 v 15:43  • Odpověz  • To se mi líbí
@latvia
@berenika39 taky je to můj hlavní problém s jednou babičkou. Nedá mu žádný prostor, pořád na něj mele udělej, nedělej, pozor, ještě jednu lžičku, když ji malý dává talíř do ruky, že už ne...Člověk má někdy pocit, že si ty babky neumí s dětmi ani jinak povídat než je neustále korigovat a vychovávat...
27. črc 2010 v 15:54  • Odpověz  • To se mi líbí
@filipal já jsem našeho malého pár krát plácla a nevím, jestli plácla je to správné slovo, když pak měl otisk na zadečku. Bylo to v době, kdy se malý začal více prosazovat, byl uk'nouraný...a ačkoliv jsem byla vnitřně přesvědčena, že bít nebudu, v afektu (k němuž není daleko, když je máma unavená, vytočená a nemá své přesvědčení o nebití podložené fakty a odborným názorem) jsem ho silně plácla. Měla jsem z toho dva dny hrozný pocit, protože jsem samozřejmě svou agresi vybila při onom plácnutí a pak mi bylo hrozně. Malý byl vyděšený, přestal plakat, koukal na mě a třeba ode mě utelk a ještě více se rozplakal. A pak ke mě jít nechtěl. Jenže já tenkrát stála před otázkou jak účinně své dítě vychovávat. Věděla jsem, že nechci bít, ale bála jsem se, že pak bude výchova měkká. Naštěstí jsem si našla směr, který funguje, u kterého nemám výčitky svědomí a pocit, že jsem něco nezvládla. Ono totiž, když člověk pozná souvislosti, tak ho ani nenapadne svou výchovu umoc'novat tresty - jakýmikoliv. Navíc nám prostě doma funguje vysvětlovat, malý většinou poslechne, občas ne - je to dítě. Ale postupem času slyší i na věci, které dříve nechtěl akceptovat. A jde i bez pláče, vynucování.
27. črc 2010 v 16:06  • Odpověz  • To se mi líbí
@blandik možná ho babička učí to s čím se jako starší bude setkávat naprosto běžně ve škole ve sportu a jinde. Napíšeme si diktát. Do zítra uděláte úkol. Teď si uděláte rozvičku a jdeme skíkat na trampolínu. Nikdo se jich nebude ptát co se chtějí učit, či chtějí psát diktát apod. Možná díky babičce bude mít k těmto rozkazům naprosto normální přístup a nebude mu to připadat divné a nepříjemné. Život není jen o tom co píšeš. Netvrdím, že je to špatná výchova. Je bezva a hodně moc určitě dává, ale rozkazy a příkazy jsou i běžnou součástí života. I děti nám je dávají aniž by je to někdo naučil amy je plníme. Pítí, když neumí mluvit jak jinak než rozkazem.
27. črc 2010 v 16:09  • Odpověz  • To se mi líbí
@blandik Já souhlasím s tím, že dítě je naprogramovaný na objevování a pořád mu něco zakazovat, to nesmíš, nedělej atd. je blbý. Doma jsem už celkem byt přizpůsobila, aby se dostal jenom tam, kde se mu nemůže nic stát, blbý je to třeba u mojí máti, protože ta má byt, kterej fakt není vhodnej pro malý dítě. Ta metoda, kterou jsi popsala, je celkem fajn u větších dětí, možná to u některých dětí a v některých situacích i funguje. Ale já třeba teď řeším problém s Tiborem. Předesílám, že mu je 13 měsíců, takže nějaký domluvy jsou celkem o ničem. Kdykoliv si sednu vedle něho na zem, tak nejdřív mě obejde a pokusí se mi vyšplhat na záda, a potom vezme moje vlasy do obou ručiček a vší silou škubne. Už jsem mu mnohokrát řekla, ne, vysvětila mu, že to mamku bolí, ukázala jsem mu na hračkách, že může dělat malá malá, ale tohle ne. Bohužel bez výsledku. Tak nevím, jestli je to tím, že má ještě krátkou paměť, ale myslím, že dobře ví, že to nesmí, protože než to udělá, tak se začne pochichtávat. Nechci mu dávat po ručičkách, ale zase mu to nechci dovolit, musí vědět, že to nesmí dělat (už se to pokusil udělat jedné holčičce na hřišti a byla to dost nepříjemná situace).
27. črc 2010 v 16:13  • Odpověz  • To se mi líbí
A to nejde dítě za ty vlásky taky zatahat? Ukázat mu, že to opravdu bolí? Možná řeknete, že ne, ale já myslím, že ano, když je povoleno přikládat prst ke kamnům např. Jak jinak zjistí, že to bolí? Že dělá něco co bolí?
27. črc 2010 v 16:17  • Odpověz  • To se mi líbí
@arietiska Sem někde četla, že se to dítěti nemá oplácet.
27. črc 2010 v 16:27  • Odpověz  • To se mi líbí
Jdi na stranu:   Zruš
Tvůj příspěvek