Výchova cholerického dítěte

Cholerické děti
(z řečtiny cholé=žluč) jsou velmi prudké a vznětlivé. V jejich chování se často objevuje zuřivost, z očí jim „šlehají blesky“ a jejich záchvaty vzteku můžeme přirovnat k výbuchu sopky. Umí si prosadit svou a jsou velmi cílevědomé. Bývají kruté, jen aby prosadily svoji vůli, a teprve pak lépe spolupracují a jsou mírné. Cholerické dítě je energické, dynamické a aktivní, ale jen pokud mu to vyhovuje. Vše závisí jen na jeho vůli, kvůli které se ale umí i ovládat. V hlavě má vlastní „plán“ a ten považuje za jediný správný. Malý cholerik má rád dramatické příběhy a hluboce je prožívá. Potřebu dobrodružství naplňuje odvážnými kousky, ačkoli ví, že se to nesmí. Nepotřebuje většinou dlouho spát a v jídle není vybíravý. Chce vždy jednat samostatně, podle sebe, není radno mu pomáhat, pokud si o to sám neřekne. Předností cholerického temperamentu je rozhodnost, akceschopnost, dynamika a silná vůle. Nebezpečí je však v rychlém rozhodování, které nemusí být vždy dobře promyšlené. Zarputilost, se kterou dítě sytí svoje potřeby, mu nemusí být pokaždé ku prospěchu.
Při výchově cholerického dítěte potřebujeme obrovskou dávku trpělivosti a sebeovládání. Je třeba mu ukázat, že jsme i v době jeho nejzuřivějšího projevu naprosto klidní a mírní. Neměli bychom se na ně v tu chvíli zlobit. S odstupem času (24 hodin) je dobré se k incidentu vrátit a společně ho rozebrat. Ve chvíli, kdy už je dítě klidné, je totiž přístupné domluvám a teprve nyní má smysl o problému hovořit. Dítě potřebuje od dospělého klidné a inteligentní vedení, protože jemu samotnému se nedaří udržet svoje projevy na uzdě.
Tak jako sangvinické dítě potřebuje rytmus a melancholické dítě pochopení, cholerické dítě musíme zaměstnat, aby mohlo uplatnit svoji obrovskou sílu a vůli. Nechme ho fyzicky vyžít a využívejme to, co se právě hodí. Nechme ho přenášet dřevo či kameny, zatloukat hřebíky, kopat motykou, sportovat… Takové dítě potřebuje prostor, kde se může vyběhat, válet po zemi, tedy maximálně se vyřádit. V uzavřené místnosti to s ním bývá k nevydržení. Je dobré, když zjistí, že na něco nestačí a přizná si, že by se k něčemu neodvážilo nebo by něco nedokázalo. Ale dítě na to musí přijít samo! Lásku ke svému okolí často vyjadřuje fyzickými projevy, jako je bouchnutí či plácnutí. Vlastním příkladem musíme tyto projevy usměrňovat. Pozor na ironii a výsměch! Cholerické dítě (a ostatně každé dítě) je na ně velmi citlivé. Když mu poskytneme dostatek láskyplného vedení a opory, odmění se nám oddaností a láskou.

Každé dítě je jiné
U každého dítěte se v chování postupně začínají projevovat jeho rysy temperamentu. Ale u dítěte žádný z těchto typů není stoprocentně „čistý“, různě se prolínají či mísí, jednotlivé vlastnosti se kombinují.
Pro každého vychovatele je dobré vědět, jak dítě reaguje na podněty, jak se staví k učení, jak komunikuje. Pouhým pozorováním snadno zjistíme, zda je dítě zvídavé nebo pasivní, zda aktivně vyhledává společnost či si „vystačí samo“. Některé dítě dává výrazně najevo svoje nálady, jiné je uzavřené, plačtivé a úzkostné či nebojácné. Za dobu své praxe jsem poznala různé typy dětí, ať už ty odhodlané jít si za svým ať to stojí, co to stojí, děti veselé, upovídané a neposedné, tvrdohlavé a vzteklé, když není po jejich, ale také typ „mouchy snězte si mě“. Máme-li dítě úspěšně vychovávat, musíme ho doopravdy dobře znát.

Prolínání temperamentů
Osobnost každého člověka bývá složitější, než je pouhé rozškatulkování do čtyř typů. Ani dítě nemůžeme zařadit k jednomu ze čtyř temperamentů. Sangvinismus je typicky dětský temperament a tak se proplétá všemi ostatními temperamenty (temperament sangvinicko-flegmatický, sangvinicko-cholerický, apod.). Jak bylo výše řečeno, nežijeme ve vzduchoprázdnu a vývoj dítěte je ovlivňován nejbližším okolím, výchovou a životními zkušenostmi.
Pokusme se při výchově rysy dítěte zohlednit, jinak přistupujeme k dítěti, které je spíše pasivní a potřebuje intenzivnější podněty (abychom ho vyprovokovali k aktivitě) a jinak musíme pracovat s dítětem, které je vzrušivé a umí využívat i podněty méně intenzivní. Každý rodič by měl své dítě pozorovat, naučit se ho znát a přijmout ho se všemi jeho dobrými i méně dobrými vlastnostmi.
Často jsem byla svědkem, že se rodiče (v dobré víře!) snaží přizpůsobit potřeby dítěte potřebám svým, leckdy je i nad ty dětské nadřazují. Chtějí se předvést se před svým okolím, naplnit svá očekávání a splnit si svoje sny a dítě prožívá zbytečný stres, je přetížené. Následkem toho je nechuť dítěte ke spolupráci a deziluze rodičů.
Na druhé straně jsou rodiče, kteří svůj vliv na dítě a jeho výchovu podceňují. Neuvědomují si, že jejich podíl na výchově je zásadní a určující. Tyto „případy“ ani zdaleka nesouvisí s ekonomickou úrovní rodiny. Dobrá finanční situace rodiny totiž ještě nemusí být zárukou podnětného a emočně kvalitního zázemí dítěte. Často to bývá právě naopak. Dítě ze sociálně slabších či průměrných poměrů, které nemá veškerý materiální komfort, ale kterému se jeho rodina skutečně věnuje, může být do života lépe „lidsky“ vybaveno.
jelencek
26. dub 2010
kasli, po druhom roku obdobie vzdoru nadobuda novy rozmer. Dieta chce rozhodovat o vsetkom samo, ale to nie je take jedoduche. Na jednej strane napr. CHCE ist na piesok, ale na druhej strane sa NECHCE obliekat, obzvlast ak si mu to povedala ty. My sme si toho hlavne pri druhom synovi uzili az az, najhorsie to bolo prave okolo 2 a pol roka. To sme sa kolkokrat vonku zasekli, lebo si zabudol doma auticko, ale nechcel ist pon domov, ani byt vonku bez neho a podobne. Je to na nervy, ale treba vydrzat, to prejde. Je to dolezite obdobie, ved ma z neho vyrast samostatny clovek, zodpovedny sam za seba. Mne dost dlho trvalo, nez som si uvedomila, ze nema vyznam s nim bojovat a rozculovat sa. Lepsie je podla moznosti ho nechat, nech si robi po svojom, ak sa da, aj ked to stoji kopu casu. Treba mu skor trochu pomoct, predvidat problemy a predchadzat im. Napr. ak chce ist von na piesok, rozpravat sa s nim o prijemnych veciach, co si tam vezme, ako sa bude hrat, koho tam stretne, a len tak medzi recou mu podavat oblecenie, zaviazat snurky atd. Chce to pevne nervy, ale prejde to.
jennyska
7. lis 2013
@eppik.m @jelencek@kasli @verbalinka @aleachim @jindri @zelmirka1 @lusypink @zuza.m smajlik @dygab @sedmi
@binki

Ahoj Maminky,

mohla bych Vás poprosit, zda byste se staly součástí naší Wiki knihovničky Modrého koníka tím, že napíšete své případné zkušenosti s Obdobím vzdoru? 🙂

Stačí svou zkušenost vložit zde: http://www.modrykonik.cz/obdobi-vzdoru/ . Pomůžete tak ostatním maminkám, které si právě prochází se svými nejmenšími stejným obdobím a v knihovničce, kterou si tady společně tvoříme, hledají radu, tip, pomoc, zkušenosti.

Děkuji Vám, že pomáháte a přeji krásný den!
Janča
wwhite
11. únor 2014
Také bych potřebovala radu..mému synovy bude 5.Má lehké ADHD,Elektivní mutismus a navíc se pořád vzteká,i kvůli hloupostem...v tu chvíli křičí bouchá,brečí a nejde uklidnit..když mu něco zakážu nebo neco nedovolím nebo není po jeho..vytočí ho vyloženě maličkost..třeba,když jsem stehovala televizi,tak začal dělat sceny,ze o ten kabel zakopava a nenechal si vysvetlit,ze hned,jak to prestehuju,tam uz ten kabel nebude..je to neskutečný křik a záchvat..nedá si to vysvetlit v klidu,ani plácnutí přes zadek na něj nezabírá,metoda pevného objetí take ne a když jsem zkoušela radu,ze ho mam dat do studene vody,tak se pak jeste vztekal,ze z ni nechce...je to pořád..doma,v kráme,na navsteve..psycholožka jen řekla..pevná a láskyplná výchova a trpelivost,ale já už nevím..ve skolce je uz hodny,driv se vztekal,ze tam nechce a svlekali jsme ho s ucitelkou i hodinu,ale ted tam ma kamarady a poslouchá i paní učitelku,ale jinak..miluju ho,ale když si jdu pro nej do skolky,tak...vím,že to vtekání zase začne a bude trvat az do noci..a o víkendu ani nemluvím..nemáte nějakou radu?
fiorebianca
17. čer 2015
@pooh Dobrý den, našla jsem Váš příspěvek, sice o několik let později, ale zrovna prožívám úlně to stejné, taky s Davídkem 🙂 V bříšku mám ted i druhého chlapečka a pořídila jsem si ho právě proto, že doufám, že bude úplně jiný, než Davídek a vynahradí mi toho malého vzteklouna. (kterého samozřejmě miluju!), jen jsem si to představovala úplně jinak, když jsem byla poprvé těhotná. No, ale proč píšu, chtěla jsem se jen zeptat, jesli se to za těch 6 let, co uplynulo od Vašeho příspěvku změnilo. Třeba k lepšímu? Když už je Davídek starší? Děkuji...
pooh
17. čer 2015
@fiorebianca Dobrý den, Davídek má už 8 let a k němu přibyl dvouletý Filípek, takže můžu hodnotit. David je pořád docela složitá osobnost, má svoji hlavu, není to dítě, které by do ničeho nemluvilo a nechalo vše na rodičích, právě naopak. Ten věk už je lepší v tom, že teď si uvědomuje, že rozhodují rodiče a i když nás to s manželem stojí hodně sil, tak většinou musí poslechnout, jinak zakážeme tablet, nedáme kapesné, sladké, apod. To jediné platí. Je hodně smlouvavý, takže chce vědět dopředu, jak budou věci probíhat a snaží se nám vnutit svůj plán. Člověk musí být neoblomný, důsledný a to i u malých dětí. Te´d to podobné prožívám s Filipem, je sice trochu méně úzkostný, ale také se začíná hodně prosazovat a to i vůči bráchovi. Člověk si musí uvědomit, že má doma osobnost, ale také to, že mantinely stanovuje rodič a i když je to fakt vyčerpávající pořád se o něco přít a hádat s dítětem, tak to zkusit dělat bez emocí, aby vás to nepřivedlo na psychiatrii 🙂
Já už druhé dítě raději neplánovala, nicméně situace chtěla (umíral mi tatínek), proto jsem se rozhodla teď nebo nikdy a máme druhého synka. Ale jsem ráda, mají se hrozně rádi a od té doby se ani nedíváme na televizi, protože oni dva spolu nám pořád něco legračního předvádí.
Držím vám palce, ať to všechno zvládnete a druhý chlapeček bude klidnější. S druhým dítětem má člověk víc zkušeností, tak některé věci už nebere tak vážně 🙂
fiorebianca
18. čer 2015
@pooh Děkuji! Mějte se moc hezky! 🙂
eliheli
17. črc 2017
@denisocka tak teraz je pre mna aktualne toto tema, a moj Simon he teda ako cez kopirak s tym vasim.. 😀

Začni psát odpověď...

Odešli