Výchova cholerického dítěte

Cholerické děti
(z řečtiny cholé=žluč) jsou velmi prudké a vznětlivé. V jejich chování se často objevuje zuřivost, z očí jim „šlehají blesky“ a jejich záchvaty vzteku můžeme přirovnat k výbuchu sopky. Umí si prosadit svou a jsou velmi cílevědomé. Bývají kruté, jen aby prosadily svoji vůli, a teprve pak lépe spolupracují a jsou mírné. Cholerické dítě je energické, dynamické a aktivní, ale jen pokud mu to vyhovuje. Vše závisí jen na jeho vůli, kvůli které se ale umí i ovládat. V hlavě má vlastní „plán“ a ten považuje za jediný správný. Malý cholerik má rád dramatické příběhy a hluboce je prožívá. Potřebu dobrodružství naplňuje odvážnými kousky, ačkoli ví, že se to nesmí. Nepotřebuje většinou dlouho spát a v jídle není vybíravý. Chce vždy jednat samostatně, podle sebe, není radno mu pomáhat, pokud si o to sám neřekne. Předností cholerického temperamentu je rozhodnost, akceschopnost, dynamika a silná vůle. Nebezpečí je však v rychlém rozhodování, které nemusí být vždy dobře promyšlené. Zarputilost, se kterou dítě sytí svoje potřeby, mu nemusí být pokaždé ku prospěchu.
Při výchově cholerického dítěte potřebujeme obrovskou dávku trpělivosti a sebeovládání. Je třeba mu ukázat, že jsme i v době jeho nejzuřivějšího projevu naprosto klidní a mírní. Neměli bychom se na ně v tu chvíli zlobit. S odstupem času (24 hodin) je dobré se k incidentu vrátit a společně ho rozebrat. Ve chvíli, kdy už je dítě klidné, je totiž přístupné domluvám a teprve nyní má smysl o problému hovořit. Dítě potřebuje od dospělého klidné a inteligentní vedení, protože jemu samotnému se nedaří udržet svoje projevy na uzdě.
Tak jako sangvinické dítě potřebuje rytmus a melancholické dítě pochopení, cholerické dítě musíme zaměstnat, aby mohlo uplatnit svoji obrovskou sílu a vůli. Nechme ho fyzicky vyžít a využívejme to, co se právě hodí. Nechme ho přenášet dřevo či kameny, zatloukat hřebíky, kopat motykou, sportovat… Takové dítě potřebuje prostor, kde se může vyběhat, válet po zemi, tedy maximálně se vyřádit. V uzavřené místnosti to s ním bývá k nevydržení. Je dobré, když zjistí, že na něco nestačí a přizná si, že by se k něčemu neodvážilo nebo by něco nedokázalo. Ale dítě na to musí přijít samo! Lásku ke svému okolí často vyjadřuje fyzickými projevy, jako je bouchnutí či plácnutí. Vlastním příkladem musíme tyto projevy usměrňovat. Pozor na ironii a výsměch! Cholerické dítě (a ostatně každé dítě) je na ně velmi citlivé. Když mu poskytneme dostatek láskyplného vedení a opory, odmění se nám oddaností a láskou.

Každé dítě je jiné
U každého dítěte se v chování postupně začínají projevovat jeho rysy temperamentu. Ale u dítěte žádný z těchto typů není stoprocentně „čistý“, různě se prolínají či mísí, jednotlivé vlastnosti se kombinují.
Pro každého vychovatele je dobré vědět, jak dítě reaguje na podněty, jak se staví k učení, jak komunikuje. Pouhým pozorováním snadno zjistíme, zda je dítě zvídavé nebo pasivní, zda aktivně vyhledává společnost či si „vystačí samo“. Některé dítě dává výrazně najevo svoje nálady, jiné je uzavřené, plačtivé a úzkostné či nebojácné. Za dobu své praxe jsem poznala různé typy dětí, ať už ty odhodlané jít si za svým ať to stojí, co to stojí, děti veselé, upovídané a neposedné, tvrdohlavé a vzteklé, když není po jejich, ale také typ „mouchy snězte si mě“. Máme-li dítě úspěšně vychovávat, musíme ho doopravdy dobře znát.

Prolínání temperamentů
Osobnost každého člověka bývá složitější, než je pouhé rozškatulkování do čtyř typů. Ani dítě nemůžeme zařadit k jednomu ze čtyř temperamentů. Sangvinismus je typicky dětský temperament a tak se proplétá všemi ostatními temperamenty (temperament sangvinicko-flegmatický, sangvinicko-cholerický, apod.). Jak bylo výše řečeno, nežijeme ve vzduchoprázdnu a vývoj dítěte je ovlivňován nejbližším okolím, výchovou a životními zkušenostmi.
Pokusme se při výchově rysy dítěte zohlednit, jinak přistupujeme k dítěti, které je spíše pasivní a potřebuje intenzivnější podněty (abychom ho vyprovokovali k aktivitě) a jinak musíme pracovat s dítětem, které je vzrušivé a umí využívat i podněty méně intenzivní. Každý rodič by měl své dítě pozorovat, naučit se ho znát a přijmout ho se všemi jeho dobrými i méně dobrými vlastnostmi.
Často jsem byla svědkem, že se rodiče (v dobré víře!) snaží přizpůsobit potřeby dítěte potřebám svým, leckdy je i nad ty dětské nadřazují. Chtějí se předvést se před svým okolím, naplnit svá očekávání a splnit si svoje sny a dítě prožívá zbytečný stres, je přetížené. Následkem toho je nechuť dítěte ke spolupráci a deziluze rodičů.
Na druhé straně jsou rodiče, kteří svůj vliv na dítě a jeho výchovu podceňují. Neuvědomují si, že jejich podíl na výchově je zásadní a určující. Tyto „případy“ ani zdaleka nesouvisí s ekonomickou úrovní rodiny. Dobrá finanční situace rodiny totiž ještě nemusí být zárukou podnětného a emočně kvalitního zázemí dítěte. Často to bývá právě naopak. Dítě ze sociálně slabších či průměrných poměrů, které nemá veškerý materiální komfort, ale kterému se jeho rodina skutečně věnuje, může být do života lépe „lidsky“ vybaveno.