Pro ženy, které už děti mají. Jak Vám dítě změnilo postoje a názory?

Mne dost 🤣 Jako bezdetna jsem se porad koukala na svagrovou divne, kdyz jeste po roce kojila, momentalne kojim 14m dceru a zatim koncit nebudem, taky jsem na ni koukala divne, kdyz jeji tehdy rok a pul stara dcera jeste nechodila na nocnik, nemam iluze, ze moje dite by v roce a pul chodilo, kdyz malou ve dvou letech presouvali do vlastniho pokoje, rikala jsem si, ze uz teda bylo na case, dcera s nama bude spat podle me do puberty (ja ovsem v noci stale kojim narozdil tehdy od svagrove) a spoustu dalsiho ... porad je pro me spis vzor antimatky, ale za lecktere veci jsem se ji po porodu v duchu omluvila 😆 Latkovky jsem planovala, ale po porodu jsrm byla rada, ze jsou jednorazovky. Hodne zasad mi “zkazil” predcasny porod, na otehotneni jsem cekala 4 roky po ZP a predcasny porod me totalne rozhodil, chytla me panika. Co drzim stale je minimum TV (doma skoro vubec, jen u babicek), bez cukru, pres to nejede vlak, ale jinak bych se pro dite rozkrajela, coz jsem tak uplne neplanovala 😉

Jako bezdětná: každé vztekající se dítě je rozmazlený smrad a rodiče nezvládají jeho výchovu, moje dítě nebude jíst hranolky minimálně do puberty, mekáč bude tabu, v televizi uvidí jen večerníček a v životě nebude u jídla koukat na pohádky!
Dítě se narodilo a... : zdravou stravu jsem zvládla udržet do dvou a půl let, co jsem měla vše pod svou kontrolou. Pak přišly babičky a postupně zařadily do jídelníčku hranolky, zmrzlinu, lentilky...:D televize frčí od mala, protože v autě prostě bez pohádky řvala jako tur a cestování bylo poněkud ohrožující pro všechny. A pohádka u jídla? Pro matku nejedlíka vysvobození.
Pak jsem přišla i na to, že zvládnu mnohem víc, než jsem si myslela. Tvrzení: "kdyby mělo moje dítě prdy a proplakalo mi 3 měsíce, nedala bych to." Dala jsem to, a to měsíce rovnou 4! Zjistila jsem, že můžu úplně stejně milovat i své druhé dítě. Zjistila jsem, že ho můžu milovat, i když proplakalo svůj start a nebylo to to boží miminko! Zjistila jsem, že občas umím být psychicky labilní (nadsázka trošku 😀)... Zjistila jsem, že vlastně žiju jen pro ně a pro manžela a ve finále mi to zatím nevadí 🙂

@martiniquest já jsem bojkotovala dceru do jejich 3 let (do té doby ode mě neměla nic růžového), růžové nechutnosti dostávala převážně od tchyně, občas od mě mamky něco růžové decentniho...už jsem vymekla, v lednu ji bude 6 a v obchodě vidím růžové tričko a říkám si jo to ji koupím to by se ji líbilo, a syn v pohodě teď pochoduje v růžově nepromokavem oblečku s bílou mikinou s rozovym medvědem (jsem plne smířena s růžovou - jen pokud mě nikdo nebude nutit ji nosit), drti me dceřino dělení barev na holčiči a klucici, jako věta černá a modrá a hnědá jsou klucici barvy viď mami (hm jistě až na to ze je porad nosím, no jo mami, ale ty nejsi holka...aha - v hlavě mi běželo a co jako sem mimozemšťan?)

ja deti nikdy nemela rada... no a hle, materska laska je neco uuuuplne jineho😀 jinak nastesti vsechny me predstavy o scenach v obchode, ujecenych detech, rozbijejich na co prijdou atd nejsou vubec na poradu dne, moje dite to proste nedela... mozna vychova, mozna povaha🙂

Tak ono není jen rozdíl mezi bezdětná a s dítětem ale strašný rozdíl je dva a víc, mám dvě první bylo zátezovy test v prvním roce a pak relativně na pohodu, druhé bylo první rok za odměnu a teď už testuje pevnost mě nervové soustavy, u první jsem byla ze všeho vyjukana vše chtěla dělat správně, u syna jsem si už dovolila být jen mama, dovolila jsem si dělat chyby, naučila si je sobe i dětem přiznat a omluvit se,co nejvíc udělat věci tak aby nám bylo dobře na světě a spoustu zásad jsem hodila za hlavu, život mi komplikovaly a nedělali nás stastnejsimi, baziruju už jen na těch dulezitych, zjistila jsem ze sourozenecka láska je obrovská a silná a asi tak 100x za den popřena a znovu objevena

Já bych to řekla jednoduše "člověk míní, dítě/děti mění...", u prvního dítěte jsem se vše učila, s druhým už mě nic nepřekvapilo, ani touha po třetím prckovi 😉
A výchova dětí? rozhodla jsem se, že nehodlám vychovávat tak, jak mě vychovávala moje mamka, zásadovost neznala mezí = jinak na zadek, takže jsem dlouho řešila, že takhle tedy neee...a objevila jsem NEVÝCHOVU, díky bohu za ní 😉 a vychovávám děti s úsměvem, bez křiku, s vysvětlováním a jejich pochopením...

Ja si treba predstavovala jak skoro nebudu spat, jak dite bude furt plakat a tak. No syn byl strasne hodny miminko 😀 takze me rozmazlil a ja jsem zvedava co prijde ted (za tri mesice cekame druhyho syna). Kdyz jsem videla nejaky dite se vztekat tak jsem jako bezdetna rikala, ze uz by ji mel. No a synovi dam malokdy na zadek (opravdu si rozmyslim kdy si to zaslouzi). Synovec ve dvou letech nemluvil a s manzelem jsme si rikali jak je to divny, synovi jsou ted dva roky a taky nemluvi 😀 (nastesti se uz zacina snazit). Jinak vse jde podle planu, takze ja jsem vlastne spokojena, ale vsechno zavisi na tom jaky se narodi dite. 🙂

Já třeba dítě řvouci v obchodě na zemi za selhání rodičů nebrala, věděla jsem že to děti prostě dělaj. Spíš jsem si myslela, že budu synovi vsechno do podrobností vysvětlovat, vždycky se na každý problem budu dívat z jeho perspektivy, prostě úplný opak výchovy našich rodičů. No a ono to zatím nejde ( třeba časem) ale dvouleťák chytne zachvat a proste neslyší nevidí, jindy se mi otočí a zdrhá. Někdy jsem tak vyčerpána, bolí mě hlava a ještě jsem nejedla, že nějakýho posuzování situace jeho očima nejsem schopná atd.... stále jdu cestou jiné výchovy než předchozí generace, ale pro některé jejich kroky a chování mám víc pochopení.

@alcar Teda, mohla bych dat ctrl+C a ctrl+V. Mám to naprosto stejně jako ty, naštěstí tedy mimo předčasný porod a dvojčata.
Ze svých představ jsem nijak nepolevila, u druhého dítěte tedy zlehka ano, ale spis z “provozních důvodu”, zkratka mladší některé věci ochutnala dřív, než starší (když to u ni viděla) a celkove proste tu druhou tolik neřeším, ale zásadní představy o výchově apod., které jsem měla, tak jsem pak i v praxi realizovala a nijak jsem je nemenila.

Zatím máme doma jen 16m mládě, takže to nejhorší nás ještě čeká (no už se těším), ale za mě takto:
a) Člověk víc myslí jako dítě, vidí věci z jeho perspektivy - tj. nejen jak něco vnímá, ale co je za věci okolo, zda je to nebezpečné, co bude asi lákavé na chmatání apod. Někdy to leze tak na mozek, že člověk přijde do koupelny a chce si oblíknout plenky 😀
b) Člověk je imunní vůči dětskému řevu - myšleno že už mi nepřijde divné, že někde nějaké dítě včetně mého řve, ony řvou víceméně pořád kvůli něčemu (tj. nemyslím tím, že řev vždy ignoruji, jen mi nepřijde divný).
c) Taky bylo pár věcí, které jsem chtěla dělat a pak jsem na to pekla - např. látkování (pročůrala se po hodině, navíc jí to brzdilo v pohybovém vývoji, jakmile jsem sundala, hned začal krásně pást a přetáčela se v 3,5 měsících, plus jí to budilo - je velká spáčka).
d) Kojení - člověk si to těžko představil, říkala jsem si, aspoň ten půlrok... no krmila jsem 14m jen odsávaným MM (od 5m příkrmy) a přišlo mi to dost výhodné v hodně směrech. Byla jsem ráda, že mám mlíko (moje máma kojila jen měsíc a tchýně vůbec, takže jsem v jejich očích hrdinka).
e) Plno věcí jsem čekala, že bude od začátku těžkých a že se nehnu, budu rok jen makat a padat na hubu - dcera mě mile překvapila, žádné prdíky, spala od 2m celou noc bez probuzení (i teď v 16m spí v noci 12 hodin a přes den 2x 1-1,5 hod), všechno spapala (bojkot mě asi čeká), dokáže se většinu času zabavit sama, takže člověk má čas třeba i na brigády, není to (zatím) demolovací typ, není moc náročná... ale samozřejmě se taky někdy vzteká a lehá si protestně na zem 😀 Je mi jasné, z v budoucnu se to změní, až bude období vzdoru, ale bylo příjemné, že zatím byla hodnější, než jsem očekávala.
f) Už někdy rezignuju na její bordýlek a jen shrabu stranou 😀 Až budu mít náladu, tak to vždycky víc uklidím. Těch 15 zavíracích sklenic, co mi vytahala před spaním a naaranžovala do rovné přímky na celé pohovce, uklidím zítra 😀 Hlavně že jí to bavilo a já mohla usušit houby.

Já bych řekla, že jsem se spíš spoustau věcí naučila a dozrála k nim, než že bych změnila názory a postoje Mnohem větší wow efekt nastal, když se mi po dceři narodil syn. To jsem spoustu svých dosavadních názorů musela změnit...

Bomba diskuze 🙂 Taky jsem měla růžový brýle ohledně dětí. Jak už tu padlo-řvoucí dítě na veřejnosti - rozmazlenej fracek.Společné spaní v posteli-neexistuje. Nebudeme se přizpůsobovat dítěti,ale dítě nám!!! Hahahahaaaaaaa 😂😂 Spí s náma v posteli (bude mu 3,5 roku),přizpůsobujeme se,řve hodně často na veřejnosti .Narodilo se mi dítě uřvaný,dráždivý věčně nespokojený a umrčený. A je svůj doteď... Je to tzv. přecitlivělé dítě - všechno si bere,vnímá a ventiluje hodně nahlas atd.. .Platí na něj citlivé vysvětlování, i když na prdel dostane taky, s ním ty nervy prostě hoodně pracujou. Naučila jsem se dívat na svět jeho očima a plně ho vnímat a chápat, proč dělá to co dělá,i když mě to třeba štve...V prvním roce jeho života jsem z něj byla psychicky v hajzlu,jak pořád řval a já všude okolo viděla spokojený a usměvavý miminka. Hrozně jsem ho srovnávala,vyčítala mu a byla na něj naštvaná,že je takovej jakej je a proč zrovna já musím mít takovýho uřvanýho zmetka. Pak mi prostě nějak seplo v hlavě,že se na okolí mám vysrat,že ho nezměním a hold musím pracovat s tím,co mám. A na to jsem nejvíc pyšná,že jsem se vnitřně dokázala takhle změnit a zklidnit. Fakt pomohlo vnitřní smíření se situací a je nám všem fajn.I když zadupat do země ho chci několikrát denně 😀 A teď když vidím řvoucí dítě válející se na zemi na veřejnosti, nervózní rodiče, kterým dítě dělá scénu, povětšinou hodím chápající a podporující pohled rodičům a jdu dál. Už nehodnotím nic a nikoho,žádnou situaci, protože sama ze své pozice vím, že vždycky je za tím nějaký pozadí, do kterýho nemůžeme vidět (povaha,nevyspalé a hladové dítě atd...)

- zacala jsem mit rada bagry, buldozery, traktory , kombajny... a rozlisovat je od sebe.
- naucila jsem se znacky aut a abecedu, cemuz bych pred porodem nikdy neverila.
- po 14 letech, kdy jsem mela o svych cilech v pracovnim zivote jasno a usilovne pracovala na jejich dosazeni, jsem naprosto prehodnotila svoje plany ohledne profesniho uplatneni a rodina dostala prekvapivou prioritu.
- zacala jsem mnohem vic verit na vliv vrozenych dispozic, protoze to, ze je moje dite hodne, soustredene a spolecenske rozhodne neni nejakou extra skvelou vychovou z moji strany 😀 jako bezdetna jsem verila, ze za takove veci mohou rodice, dnes to vidim jako z pulky stesti, z pulky geny.
- z nekterych knizek (treba Harry Potter, GoT...), ktere jsem jako bezdetna brala jako dobrodruzne oddechovky, se pro me staly horory, jak jsem se zacala ztotoznovat vic s rodicovskou generaci nez s adolescentnimi hrdiny.
- konecne mi Panna Maria zacala pripadat jako svetice, na kterou ma cenu se obracet, kdyz jsem si sama zazila, jakou silu ma vztah mezi ditem a matkou. Do te doby mi prislo, ze je celkem irelevantni komu se Jezis narodil.
- presla me chut starat se o kytky a vlastne o kohokoli, kdo neni muj manzel nebo dite.

@crejzy To vysvetlovani u nas zacalo fungovat kratce pred tretim rokem. Do te doby absolutne ne, jakoby nic nevnimal.

@malytlustyhroch Diky, super jsem se nasmala 😂

@martiniquest
ja jsem si treba jako bezdetna rikala,ze "jedna vychovna neuskodi" ale kdyz jsem se o to zacala vic zajimat tak mi doslo jake jsou fyzicke tresty vlastne zverstvo a jeste k tomu neucinne.

@zelenaesmolda Ja ji obcas dam, ale velmi vyjimecne. Driv se mi stavalo, jak jsem hledala rovnovahu mezi tim, jak silene jsem byla vychovavana a jak bych chtela vychovavat, ze jsem reagovala neadekvatne, ale vzdy jsem pak synovi vysvetlovala, co a proc se stalo. A priznala mu svou chybu a omluvila se. Vzdycky nas to hodne posililo.

@martiniquest
ano,priznat chybu a omluvit se to je velke umeni,pro vetsinu nasich rodicu neco nemyslitelneho omlouvat se diteti

@zelenaesmolda Nejen omlouvat. Ten šok, když jsem tchyni řekla, že mi se doma prosíme, když po sobě něco chceme, a děkujeme si...

@rebe S prosenim a dekovanim mam bohuzel problem, ale snazim se, taky to vnimam jako dulezite

@zelenaesmolda Je to tak. A treba tohle vidim jako obrovsky problem ve vztahu se svou matkou. Udelala mraky chyb, vychovavala me blbe, ale delala to, co umela. Beru to. Ale uprimne receno, kdykoli jsem se ji snazila vysvetlit, proc k ni nemuzu mit stejne vrely vztah (coz mi velmi casto vycita) jako sousedovic Janicka ke sve matce, nebyla absolutne schopna sebereflexe a jen se urazila, ze ta spatna jsem byla vzdycky jen ja. Kdyby se mi omluvila, myslim, ze by to byl prvni krok v sebereflexi a zmene jejiho nestastneho zivota, ktery zije v roli obeti. Pro me je omluva synovi, manzelovi nebo komukoli vzdy takovym zastavenim se, uvedomenim a novym zacatkem.

@martiniquest k ty sebereflexi... jako... Já se třeba dětem omluvím kdyz vidim ze jsem se zachovala jako pako. Manžel nikdy - jemu se nikdo neomlouval.tchýně bere omluvu jako osobní selhání. Což je mazec ale vypovídá to o stupni nepřijetí kterymu v životě čelila. Co chci říct - i neschopnost sebereflexe svědčí o vnitřním zranění. Nepřijetí sebe, pocity selhání... A tak. Hele není vůbec lehký si připustit, když bilancujes, že jsi v něčem tak zásadním jako je vztah k vlastnímu dítěti, selhal. To jen tak- pro pohled z druhý strany. Ona to,že nemáte celej vztah, totiz ve skutečnosti může vnímat velice bolestne a proto se brání to přiznat. Protože to třeba sama chtěla uplne jinak, že. Ale prostě to nešlo. Z mnoha různých důvodů.
A - Mno- jako matka skoropubertaku už si začínám taky říkat ,že mít vřelý vztah k dospívajícímu resp. dospělému dítěti je taky jenom o náhodě a genetice 🥴🤪

@malytlustyhroch 😁😁👍

@odula Ja vim, ze je za tim neprijeti sebe. Jenze ja na sobe usilovne makam uz spoustu let a nesu proste blbe, ze se vzdaluju milovymi kroky a jini lide, vcetne rodiny, stepuji na miste a vubec nikam se neposouvaji. S lidmi mimo rodinu se stykat nemusim, ale s rodinou se tak nejak ocekava kontakt, kor s matkou. I kdyz priznam se, bohate by mi stacil jednou za mesic, dva, pak bych se na nej treba i tesila. Ale to je cele jen muj problem. Blahove ocekavam, ze kdyz se posouvam ja, budou i druzi a to je blbost. Akorat ted, relativne kratce pred porodem, proste nechci nektere veci resit, chci se soustredit na sebe, manzela, syna a nenechat se z toho vytrhavat a nedejboze sibto nekym nechat narusovat. Jsem ted samice, co si hlida hnizdo. A je to tak v poradku

@rebe
a jak to dela tchyne?

@zelenaesmolda Terezko, dones mi támhle ty pantofle! Tak slyšelas, řekla jsem, ať mi doneseš ty pantofle!
U nich doma se takhle mluví. Tchán přijde do kuchyně a řekne Jitko, ohřej mi jídlo! A po jídle se sebere a jde si pustit televizi, aby od ní měl klid.

@odula Sctim omlouvanim a umenim priznat vlastni chybu-v tom jsem taky musela zapracovat sama na sobe, doma se nam zasadne nikdo neomlouvat, hlavne tata ze by nekdy priznal chybu, nexistovalo, vzdy to nejak zamluvil tim svym "no jo, no, zmente tema". Tohleto je jedna z veci, z detstvi, u ktere jsem vedela, ze tohoto se chci ve vychove vyvarovat. Prosim a dekuji dusledne vyzaduji (a sama pouzivam).

@rebe
co kdyby ji vnucka rekla,ze se rika prosim kdyz neco chci?by me zajimala jeji reakce

S tim omlouvanim. Mela jsem kliku, ze nasi to umeli a kdyz vuci nam neco prepiskli, prisli a omluvili se. Jsem za to moc rada, protoze me to naucilo, ze neni spatne chybovat a neni potupne se jit omluvit. Na prisim/dekuji u deti take trvam. A uz to celkem jde 🙂